4 Tz 31/2005
Datum rozhodnutí: 26.04.2005
Dotčené předpisy:




4 Tz 31/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 26. dubna 2005 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnost České republiky ve prospěch obviněných P. Š. a P. Š., , a obviněného M. B., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 2001, sp. zn. 11 To 40/2001, a rozhodl takto:

Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích dne 15. 5. 2001, sp. zn. 16 T 11/2001, byli obvinění P. Š. a P. Š. uznáni vinnými pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 219 odst.1, odst. 2 písm. h) tr. zák. ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. b) tr. zák., obviněný M. B. byl uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák.

Výše uvedených trestných činů se dopustili tím, že po předchozí společné domluvě a po naplánování přepadení vozidla pracovníků společnosti G. S., a. s. P., při převážení finanční hotovosti z obchodního domu K. v Č. B. zakoupili v přesně nezjištěné době neprůstřelné vesty a střelné zbraně, a to pistoli zn. P 38 Walter ráže 9 mm nezjištěného výrobního čísla, repliku perkusního revolveru zn. Remington, model ARMY 1858, když v místě svého trvalého bydliště v N. V., okr. Č. B., případně v chatě v katastru obce S. měl P. Š. v držení od přesně nezjištěné doby až do 11. 9. 2000 i další zbraně, a to malorážkovou pušku Itali, model Churchill, se zásobníkem a puškohledem zn. Tasko, revolver zn. ME 38 Magnum 4R, a větší množství různých druhů nábojů, součástek a příslušenství ke střelným zbraním, dne 17. 1. 2000 přibližně v 18.30 hod. v Č. B. všichni společně odešli do prostoru zvaného S., kde obviněný P. Š. čekal před lávkou vedoucí přes silnici u benzinových čerpadel stanic A. a A. na D. l. a P. Š. ozbrojen pistolí zn. P 38 Walter nezjištěného výrobního čísla a obviněný M. B. ozbrojen perkusním revolverem zn. Remington, model ARMY 1858, který získal téhož dne od obviněných P. Š. a P. Š., odešli k budově obchodního domu K., kde se za jejím rohem ukryli a po příjezdu vozidla společnosti G. S., a. s. P., se maskovali černými kuklami a poté, když pracovník společnosti M. K., přibližně v 19.05 hod. opustil trezorovou místnost obchodního domu s bezpečnostním zavazadlem, vystoupili z úkrytu a bez jakékoliv výzvy obviněný P. Š. vystřelil na M. K. dva výstřely z pistole zn. P 38 Walter, kterými mu způsobil těžké zranění, a to průstřel levé horní končetiny s tříštivou zlomeninou horní části vřetenní kosti a zhmožděním hluboké větve vřetenního nervu a nastřelení na vnitřní straně pravé paže ve střední části, když doba léčení a pracovní neschopnost přesáhla jeden rok, a zmocnili se bezpečnostního zavazadla s obsahem finanční částky ve výši 1.318.758,- Kč ke škodě společnosti G. S., a. s. P. a z místa činu utekli, když další škodu způsobili M. K., a to poškození peněženky s doklady, ve výši nejméně 500,- Kč a společnosti G. S., a. s. P., a to odcizením bezpečnostního zavazadla ve výši nejméně 15.689,- Kč a poškozením balistické vesty, taktické vesty a bavlněného trika s dlouhým rukávem ve výši nejméně 10.423,- Kč. Za výše uvedené jednání byl obviněnému P. Š. uložen podle § 219 odst. 2 písm. h) tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 13 roků a 6 měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále byl obviněnému P. Š. uložen podle § 49 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu držení a nošení zbraní na dobu 4 roků a podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věcí, a to 2 ks neprůstřelných vest modré a béžové barvy s keramickou deskou, 1 ks repliky perkusního revolveru zn. Remington, model ARMY 1858, 1 ks revolveru zn. ME 38 Magnum 4R, 1 ks malorážkové pušky Itali, model Churchill, se zásobníkem a puškohledem zn. Tasko nezjištěného výrobního čísla, 22 ks nábojů zn. Hight Velocity, v krabičce, 44 ks malorážkových nábojů, 4 ks malorážkových nábojů mosazné barvy, 4 ks malorážkových nábojů s oddělenou střelou, 1 ks náboje ráže 9 mm LUGER, 1 ks krabičky se 47 ks malorážkových nábojů různých druhů, 1 ks krabičky s nápisem Hight Velocity s obsahem 50 ks malorážkových nábojů, 1 ks podomácku vyrobeného tlumiče, 3 ks nábojů cal. 38 ve složení mosazná nábojnice s okrajem, centrální zátravkou, dnovou signaturou S B Special, hromadná střela, mosazná zápalka typu Boxer, výmetná náplň, 2 ks plastových lahví s nápisem střelný prach Vesuvit LC, 1 ks plastikového sáčku s ucpávkami, 1 ks plastikového sáčku s olověnými sférickými střelami.

Obviněnému P. Š. byl za výše uvedené trestné činy a za sbíhající se trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. a porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu České Budějovice, sp. zn. 5 T 128/99, uložen podle § 219 odst. 2 písm. h) tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 13 roků a 6 měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále byl obviněnému P. Š. uložen podle § 49 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu držení a nošení zbraní na dobu 4 roků a podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věcí, a to 1 ks páčidla, 1 ks šroubováku a 2 ks rukavic. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu České Budějovice, sp. zn. 5 T 128/99, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Obviněnému M. B. byl za výše uvedené trestné činy uložen podle § 219 odst. 2 písm. h) tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 12 roků a 6 měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr.zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále byl obviněnému P. Š. uložen podle § 49 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu držení a nošení zbraní na dobu 4 roků.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byli obvinění zavázáni povinností zaplatit společně a nerozdílně poškozené pojišťovně K., a. s. P., na náhradě škody částku 557.000,- Kč s 8% úrokem z prodlení jdoucím od 14. 2. 2001 do zaplacení.

Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích dne 15. 5. 2001, sp. zn. 16 T 11/2001, podali jak obvinění P. Š., P. Š. a M. B., tak státní zástupce v zákonné lhůtě odvolání. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. 9. 2001, sp. zn. 11 To 40/2001, výše uvedená odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná. V odůvodnění usnesení Vrchní soud v Praze uvedl, že soud prvního stupně v řízení, které předcházelo napadenému rozsudku, provedl všechny potřebné důkazy nutné pro zjištění skutkového stavu věci, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Provedené důkazy soud prvního stupně vyhodnotil logickým způsobem po pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a tomu z hlediska realizace zásady volného hodnocení důkazů, jak je zakotvena v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., nelze nic podstatného vytknout. Proto skutková zjištění krajského soudu považuje odvolací soud za úplná a správná a tyto tvoří spolehlivý základ výroku o vině. V odůvodnění napadeného rozsudku soud prvního stupně také dostatečně vysvětlil, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou obviněných. Vzhledem k tomu, že námitky uvedené v podaných odvoláních jsou opakováním obhajoby obviněných uplatněné před soudem prvního stupně, odvolací soud částečně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a dále doplnil rozhodnutí o další argumenty.

Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 2001, sp. zn. 11 To 40/2001, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněných P. Š., P. Š. a M. B. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanoveních § 254 odst. 1 tr. ř. a v řízení předcházejícím v § 2 odst. 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení § 8 odst. 1 tr. zák. a § 219 odst. 2 písm. h).

V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti České republiky předně uvádí, že výše popsaný skutek, kterého se všichni obvinění dopustili, nebyl správně posouzen podle zákonných hledisek uvedených v § 2 odst. 6 tr. ř. V uvedeném případě jde o řešení dvou teoretických problémů, kde prvním problémem je skutečnost, zda domluva pachatelů zahrnovala i eventuální možnost vzniku následku předpokládaného trestním právem. Podle stěžovatele měly soudy obou stupňů vycházet z původní výpovědi obviněného P. Š., protože jde jednak o iniciátora jednání a jednak jde o pachatele, který byl s poměry ve společnosti G. S., a. s., seznámen. Obviněný P. Š. v prvotním výslechu nebyl až na krátký druhý odstavec na straně 6 protokolu ze dne 11. 9. 2000 na otázku předchozí domluvy podrobněji dotazován a ani u hlavního líčení není této otázce věnována patřičná pozornost. V uvedeném je třeba spatřovat jedno ze základních pochybení soudů obou stupňů. Nedůslednost postupu se pak projevila i v hodnocení druhého problému, a to otázky podmínek použití zbraně proti zaměstnanci či zaměstnancům společnosti G. S., a. s. Stěžovatel namítá, že při správném použití zásady volného hodnocení důkazů nelze v uvedeném případě dojít k závěru, že bylo nad jakoukoli pochybnost prokázáno, že byli domluveni všichni obvinění i na eventuálním usmrcení příslušníka společnosti G. S., a. s. a že by dokonce střílející obviněný P. Š. byl s eventuálním smrtelným následkem srozuměn. Z hlediska příčinného vztahu totiž musí být u úmyslného jednání bezpečně prokázáno, že pachatel chápal průběh skutku jako možný a byl s ním srozuměn. Při správném hodnocení důkazů mělo být jednání obviněných nalézacím soudem posouzeno jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Tím, že nalézací soud jejich jednání posoudil jako pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst.1, odst. 2 písm. h) tr. zák., porušil zákon v neprospěch obviněných.

V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti České republiky navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 2001, sp. zn. 11 To 40/2001, byl porušen zákon ve vytýkaném směru, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl zamítnout stížnost pro porušení zákona podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř.

Obviněný M. B. prostřednictvím svého obhájce navrhl stížnosti pro porušení zákona vyhovět.

Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 274 tr. ř. v neveřejném zasedání přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení, které napadené části rozhodnutí předcházelo, a zjistil, že zákon porušen nebyl.

Podle § 266 odst. 1 věty první tr. ř. lze v řízení o stížnosti pro porušení zákona přezkoumávat jen rozhodnutí, které je pravomocné. Z citovaného ustanovení vyplývá presumpce správnosti a zákonnosti takového rozhodnutí, což znamená, že Nejvyšší soud musí vycházet z předpokladu, že napadené rozhodnutí bylo učiněno v souladu se zákonem, není-li zjištěn opak. Porušení zákona tedy může Nejvyšší soud vyslovit a případně napadené rozhodnutí zrušit toliko za situace, kdy po přezkoumání rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, dospěl k závěru, že rozhodnutí zákonu neodpovídá, a to do takové míry, že nelze trvat na jeho závaznosti a nezměnitelnosti. Takový závěr lze ovšem učinit jen na podkladě skutečností, které vyplývají z dosavadního řízení a z příslušného trestního spisu, v němž jsou výsledky řízení, zejména pak provedeného dokazování zachyceny. Přitom nad zájmem na stabilitě pravomocných rozhodnutí musí převážit zájem na tom, aby nezákonnost, jestliže ji skutečně Nejvyšší soud zjistil, byla vzhledem ke své závažnosti napravena.

Stížnost pro porušení zákona napadenému rozhodnutí především vytýká, že skutek, kterého se všichni obvinění dopustili, nebyl správně posouzen podle zákonných hledisek uvedených v § 2 odst. 6 tr. ř., § 8 odst. 1, § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák., když v daném případě šlo o řešení dvou teoretických problémů. Prvním problémem byla skutečnost, zda domluva pachatelů zahrnovala i eventuální možnost vzniku následku předpokládaného trestním právem. Druhým problémem byla otázka podmínek použití zbraně proti zaměstnanci či zaměstnancům společnosti G. S., a. s.

V případě podmínek použití zbraně proti zaměstnancům společnosti G. S., a. s., musí Nejvyšší soud konstatovat, že soud prvního stupně po zhodnocení všech dostupných důkazů zcela správně dospěl k závěru, že všichni tři obvinění byli srozuměni s možným použitím střelných zbraní a tyto zbraně hodlali použít, pokud by se poškozený zdráhal peníze vydat nebo se bránil, a tento závěr také podrobně odůvodnil. Touto skutečností se ve svém odůvodnění podrobně zabýval i odvolací soud.

Dále je stížností pro porušení zákona namítáno, že nebylo dostatečně objasněno, zda domluva pachatelů zahrnovala i eventuální možnost vzniku následku předpokládaného trestním právem, a že při správném použití zásady volného hodnocení důkazů nelze v uvedeném případě dojít k závěru, že bylo nad jakoukoli pochybnost prokázáno, že byli domluveni všichni obvinění i na eventuálním usmrcení příslušníka společnosti G. S., a. s., K výše uvedenému se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil tak, že jednak odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a jednak toto rozhodnutí doplnil o další argumenty a přesvědčivě tak vysvětlil, proč lze v předmětném skutku spatřovat pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že z provedeného dokazování není pochyb o tom, že všichni obvinění byli srozuměni s možným použitím střelných zbraní. Ani jeden z nich nemohl mít jistotu, že poškozený má na sobě ochrannou vestu, dále obvinění velmi dobře věděli, že použitím střelné zbraně vůči člověku lze způsobit jeho smrt. Obvinění P. Š. a M. B. neměly téměř žádné zkušenosti s použitím zbraní, i proto museli počítat s tím, že může dojít, a to i v případě použití ochranné vesty, k zásahu nekryté části těla, a tedy i k usmrcení poškozeného. To konečně dokazuje i ta skutečnost, že obviněný P. Š. nezasáhl vestu poškozeného, ale odkrytou část těla. Dále odvolací soud připomíná i svědeckou výpověď vedoucího pracovníka společnosti G. S., a. s., V. A., který mimo jiné uvedl, že záleží na vlastní odpovědnosti pracovníka, zda ochrannou vestu používá. Zda pracovník ochrannou vestu má, není kontrolováno nadřízenými před nástupem směny a nelze proto vyloučit, že si ji např. v důsledku horka sundá. Neoblečení vesty při akci by bylo posouzeno jako porušení pracovní kázně. Za jeho působení ve funkci ředitele se stalo asi dvakrát, že si pracovníci vestu nevzali. Podle názoru odvolacího soudu postupoval krajský soud správně, když v jednání obviněných spatřoval naplnění skutkové podstaty trestného činu vraždy, a to v úmyslu nepřímém ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák. Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že nelze mít za to, že by napadené rozhodnutí nebylo v souladu se zákonem, neboť nalézací soud i soud odvolací logicky a dostatečně odůvodnily své závěry. Ze spisového materiálu vyplývá, že u hlavního líčení byly v souladu se zákonem provedeny všechny dostupné důkazy potřebné k objasnění žalovaného skutku ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Provedené důkazy Krajský soud v Českých Budějovicích náležitě a v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil a učinil odpovídající skutkové i právní závěry o vině obviněných P. Š., P. Š. a M. B. Krajský soud ve svém rozsudku dovozoval úmysl obviněných usmrtit poškozeného M. K. zejména z výpovědí obviněných, způsobu přípravy útoku, z povahy nástrojů použitých k útoku, způsobu a intenzity útoku, svědeckých výpovědí a znaleckých posudků. V uvedeném případě byl tedy vztah obviněných k následku soudem prvního stupně řádně zjištěn a prokázán výsledky dokazování. K otázce, zda lhostejný vztah pachatele k následku lze považovat již za srozumění s následkem, je třeba uvést, že v odborné literatuře převládá názor, podle kterého skutečný vztah lhostejnosti k následku, pokud si ho vůbec lze představit, by k naplnění volní složky nepřímého úmyslu nestačil. Jestliže však lhostejnost pachatele k tomu, že následek nastane či nenastane, vyjadřuje jeho kladné stanovisko k oběma možnostem, lze dovodit jeho srozumění s následkem. Na základě důkazů, které byly ve věci provedeny, právě k tomuto závěru dospěly soudy obou stupňů. Nejvyšší soud se plně ztotožňuje s jejich argumentací a současně zdůrazňuje následující skutečnosti.

Ve výpovědích obvinění na svou obhajobu uvádí, že obvinění P. Š. a M. B. měli střílet v případě, kdy by se poškození bránili. Vzhledem k okolnostem by však pro překonání případné aktivní obrany poškozených nestačila pouze střelba do neprůstřelných vest, muselo by dojít i k zásahům do nekrytých částí těla, jejichž důsledkem mohlo být těžké zranění či usmrcení poškozených.

Obvinění také museli počítat s tím, že pokud se poškození budou aktivně bránit, může dojít k pohybu poškozených a tedy i k zásahu do nekrytých částí těla např. hlavy. V konkrétním případě došlo k zásahu do nekryté části těla, a to levé horní končetiny a dále k nastřelení na vnitřní straně pravé paže. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví soudního lékařství vyplývá, že pokud by došlo k zásahu horní části paže pod ramenním kloubem, mohlo dojít k zasažení hlavní pažní tepny, což by znamenalo akutní ohrožení života pro vykrvácení bez včasného poskytnutí odborné lékařské pomoci. Pro srozumění obviněných s eventuálním usmrcením poškozeného svědčí i to, že poté, co na poškozeného dvakrát vystřelili, nechali poškozeného ležet na místě činu, aniž mu zajistili pomoc.

Z výpovědi obviněného P. Š. vyplývá, že obviněný vystřelil na poškozeného dvakrát, po druhé ráně poškozený upadl a obviněný měl možnost vzít kufr s penězi, proto k další střelbě již nedošlo. Obviněný P. Š. vystřelil na poškozeného opakovaně a ve střelbě nepokračoval jen proto, že poškozený upadl a byl tak překonán jeho odpor, což vyplývá i z výpovědi poškozeného M. K.

Z výpovědí obviněných dále vyplývá, že si uvědomovali možnost obrany poškozených a že se připravovali i na větší obranu poškozených, sami si pořídili neprůstřelné vesty. Ostatně i obviněný M. B. vypověděl, že byl obviněným P. Š. instruován, aby v případě, že obviněný P. Š. začne střílet, začal obviněný M. B. rovněž střílet na muže, kteří měli přijet pro peníze. Z uvedeného lze dovodit, že obvinění počítali i s tím, že dojde k větší střelbě a pohybu poškozených.

Všechny tyto skutečnosti podporují závěr, že obvinění P. Š., P. Š. a M. B. při útoku na poškozeného M. K. byli srozuměni s jeho možným usmrcením.

V ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. je uvedeno, že orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada volného hodnocení důkazů tedy znamená, že neexistují zákonná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání dokazované skutečnosti, a pro stanovení důkazní síly jednotlivého důkazu, tedy jeho věrohodnosti.

V ustanovení § 2 odst. 11 tr. ř. je stanoveno, že jednání před soudy je ústní; důkaz výpověďmi svědků, znalců a obviněného se provádí zpravidla tak, že se tyto osoby vyslýchají. V § 2 odst. 11 tr. ř. je obsažena zásada ústnosti, která znamená, že soud rozhoduje na základě ústního přednesu stran a zpravidla ústně provedených důkazů. Zásada ústnosti zaručuje zejména uplatnění zásady bezprostřednosti, dále pak zásady veřejnosti.

Podle ustanovení § 2 odst. 12 tr. ř. smí soud při rozhodování v hlavním líčení, jakož i ve veřejném i neveřejném zasedání, přihlédnout jen k těm důkazům, které byly při tomto jednání provedeny. Je zde vymezena jedna ze zásad trestního řízení zásada bezprostřednosti, která znamená, že soud má rozhodovat na základě důkazů před ním provedených a má přitom čerpat, pokud je to možné z pramene nejbližšího zjišťované skutečnosti. Zásada bezprostřednosti tedy vyžaduje, aby se soud osobně seznámil se všemi důkazy, které mají být podkladem pro rozhodnutí, a vylučuje, aby bylo přihlédnuto k důkazům, které nebyly provedeny při soudním jednání. Soud tedy může přihlížet pouze k důkazům, které před ním byly bezprostředně provedeny.

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud prvního stupně ve věci provedl v rámci hlavního líčení a za účasti stran dokazování, při kterém byly v souladu se zákonem provedeny všechny dostupné důkazy potřebné k objasnění žalovaného skutku ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Provedené důkazy také krajský soud náležitě a v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil a na jejich základě učinil odpovídající skutkové i právní závěry o vině obviněných P. Š., P. Š. a M. B. Při dokazování soud prvního stupně respektoval zejména zásady ústnosti (§ 2 odst. 11 tr. ř.) a bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 tr. ř.). Uplatnění těchto zásad je nezbytné pro správné hodnocení všech provedených důkazů, a to zvláště v posuzovaném případě, kdy bylo třeba věnovat velkou pozornost hodnocení provedených důkazů. Za této důkazní situace pak správné rozhodnutí o vině záleží na velmi pečlivém vyhodnocení každého důkazu i celého souhrnu důkazů. To se týká zejména obviněných, svědků a znalců, u nichž je nezbytné, aby si mohl soud na podkladě jejich osobního výslechu a bezprostředního dojmu z toho, co a jak vyslýchané osoby sdělily, resp. zda a jak reagovaly na položené otázky, vytvořit vnitřní přesvědčení o tom, jakým způsobem výpovědi těchto osob hodnotit a jaký skutkový závěr z nich učinit. Vnitřní přesvědčení v tomto smyslu tedy není výsledkem libovůle soudu, ale opírá se o všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů provedených před soudem a jejich vzájemných souvislostí. Způsob, jímž soud prvního stupně důkazy hodnotil, a skutkové a právní závěry o vině obviněných P. Š., P. Š. a M. B., které soud z důkazů vyvodil, odpovídají těmto požadavkům na provádění a hodnocení důkazů. Své hodnotící úvahy a jejich výsledky soud vyjádřil v podrobném a přesvědčivém odůvodnění rozsudku, ve kterém vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, a které bylo dále doplněno argumentací odvolacího soudu, tudíž ani z tohoto hlediska nelze napadenému rozhodnutí vytknout porušení zákona. Zmíněná složitá důkazní situace v přezkoumávané věci nedovoluje, aby Nejvyšší soud sám, bez opětovného provedení všech potřebných důkazů za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, jen na podkladě spisového materiálu zpochybnil dosavadní hodnocení důkazů i skutkové závěry na jejich podkladě učiněné, aniž by se tím dostal do kolize s uvedenou zásadou volného hodnocení důkazů a s požadavky na utváření vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Při přezkoumávání skutkových a právních závěrů, které učinily soudy obou stupňů z provedených důkazů, musel Nejvyšší soud respektovat též souvislosti vyplývající ze zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Z této zásady vyplývá, že soudy obou stupňů byly oprávněny samostatně a nezávisle v souladu se svým vnitřním přesvědčením vyhodnotit všechny provedené důkazy, učinit na jejich podkladě potřebná skutková zjištění a vyvodit z nich odpovídající právní závěry. Pokud tak soud prvního stupně i odvolací soud učinily a jejich rozhodnutí odpovídá vnitřnímu přesvědčení při vyhodnocení provedených důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.), nemohl Nejvyšší soud dospět k závěru o porušení zákona, i kdyby snad sám hodnotil důkazy s poněkud jiným možným skutkovým či právním závěrem. Nejvyšší soud totiž v řízení o stížnosti pro porušení zákona nemůže dávat závazné pokyny v tom směru, jak mají soudy nižších stupňů hodnotit provedené důkazy a jaké závěry mají na podkladě zhodnocení důkazů učinit. Nevybočují-li tedy v posuzovaném případě skutková zjištění soudů ani právní závěry z nich vyvozované ze zákonných mezí zásady volného hodnocení důkazů, nelze dospět k tomu, že byl napadeným rozhodnutím porušen zákon.

Z výše uvedených důvodů vyplývá, že Vrchní soud v Praze, který zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné odvolání obviněných P. Š., P. Š. a M. B., nepochybil. Nutno zdůraznit, že odvolací soud své rozhodnutí podrobně a výstižně zdůvodnil.

S ohledem na všechny uvedené skutečnosti rozhodl Nejvyšší soud o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnost České republiky ve prospěch obviněných P. Š., P. Š. a M. B., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 2001, sp. zn. 11 To 40/2001, tak, že není důvodná, a proto ji podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. dubna 2005

Předseda senátu:

JUDr. J. P.