4 Tz 30/2007
Datum rozhodnutí: 23.05.2007
Dotčené předpisy:




4 Tz 30/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 23. května 2007 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Petra Šabaty stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch zemřelého obviněného B. J., proti rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 30. 11. 1951 sp. zn. Vt 261/51-T,a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. ř. t a k t o :

Pravomocným rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Brně zedne 30. 11. 1951 sp. zn. Vt 261/51-T, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák., ve znění zákona č. 86/1950 Sb., v neprospěch obviněného B. J.

Napadený rozsudek s e z r u š u j e .

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 226 písm. b) tr. ř. se obviněný B. J. z p r o š ť u j e o b ž a l o b y pro skutek, že dne 5. 11. 1951 v Brně odvolávaje se na své náboženské přesvědčení S. J. - odmítl převzít vojenskou výstroj a výzbroj a podrobit se vojenskému výcviku, čímž měl spáchat trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 86/1950 Sb., neboť tento skutek není trestným činem.

Odůvodnění:

Rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 30. 11. 1951 sp. zn. Vt 261/51-T byl obviněný B. J. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 86/1950 Sb. (dále jen trestního zákona z roku 1950), kterého se dopustil tím, že dne 5. 11. 1951 v B., odvolávaje se na své náboženské přesvědčení S. J. odmítl převzít vojenskou výstroj a výzbroj a podrobit se vojenskému výcviku.

Za to mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání jedenácti měsíců, do něhož mu byla započtena vazba od 4. 11. do 30. 11. 1951.

Tento rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení, tj. 30. 11. 1951.

Podle § 266 odst. 1 tr. ř. podal ministr spravedlnosti k Nejvyššímu soudu ve prospěch obviněného B. J. stížnost pro porušení zákona proti výše cit. rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 30. 11. 1951 sp. zn. Vt 261/51-T. Napadeným rozhodnutím a v řízení, které mu předcházelo, byl podle názoru stěžovatele porušen zákon v ustanovení § 15 odst. 1 zák. č. 150/1948 Sb., Ústavy Československé republiky, v ustanovení § 2 odst. 3 zák. č. 87/1950 Sb., o trestním řízení (dále jen trestní řád z roku 1950), ve vztahu k ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona z roku 1950.

V odůvodnění svého podání stěžovatel poukázal na doslovné znění jednotlivých výše citovaných zákonných ustanovení, kterými se býv. nižší vojenský soud neřídil. Z odůvodnění napadeného rozsudku je navíc zřejmé, že soud vycházel z jednoznačného zjištění, že obviněný B. J. se vyhýbal výkonu vojenské služby z důvodu svého přesvědčení člena náboženské sekty S. J. Obviněný B. J. tak odpíral konat vojenskou službu z důvodu uplatnění svobody svědomí za situace, kdy se principy jeho náboženského přesvědčení dostaly do konfliktu s povinnostmi v rámci výkonu vojenské služby. Obviněný B. J. však v době spáchání trestného činu neměl možnost dostát svým povinnostem, jež mu byly zákonem uloženy, aniž by se dostal do rozporu s vlastním svědomím, ačkoli je třeba chápat svobodu svědomí jako základní právo absolutní a v případech odepření vojenské služby jako právo určující.

V případě trestného činu obviněného B. J. se tak jednalo o čin směřující k uplatnění základního práva občana na svobodu svědomí zaručeného mu nejen § 15 odst. 1 Ústavy z roku 1948, ale rovněž článkem 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Tento čin byl proto prohlášen za trestný v rozporu s mezinárodním právem a ústavou, ve smyslu § 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, k němuž je nutno přihlédnout, byť se tento zákon na projednávanou věc nevztahuje přímo, vzhledem k tomu, že návrh na rehabilitační řízení podle § 4 a násl. zákona o soudní rehabilitaci nebyl v této věci podán.

Bývalý Nižší vojenský soud v Brně proto podle stěžovatele pochybil, pokud nepřihlédl především ke skutečnosti, zda je posuzovaný skutek vzhledem k motivaci jednání obviněného B. J. vůbec trestným činem, když jím obviněný pouze realizoval svá základní práva a svobody. Tomuto aspektu soud nevěnoval náležitou pozornost, byť z provedeného dokazování zjevně vyplynulo, že v dané věci je třeba důvody, které obviněného k odmítnutí výkonu vojenské služby vedly, pečlivě objektivizovat. Za těchto okolností je proto třeba rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 30. 11. 1951 sp. zn. Vt 261/1951-T vyhodnotit jako rozhodnutí, jímž byl ve shora uvedených ustanoveních porušen zákon v neprospěch obviněného B. J.

Ministr spravedlnosti v závěru podané stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 30. 11. 1951 sp. zn. Vt 261/1951-T byl v neprospěch obviněného B. J. porušen zákon v ustanovení § 15 odst. 1 Ústavy Československé republiky z roku 1948 a v ustanovení § 2 odst. 3 trestního řádu z roku 1950 ve vztahu k ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona z roku 1950. Dále aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil včetně všech dalších rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazujících, pokud vzhledem k této změně pozbyla podkladu, a poté pak aby postupoval podle § 270 odst. 1, příp. podle § 271 odst. 1 tr. ř.

Především je třeba konstatovat, že Nejvyšší soud měl při svém rozhodování k dispozici pouze ověřenou kopii rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 30. 11. 1951 sp. zn. Vt 261/51-T.

Nejvyšší soud přzekoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených. Řízení napadené části rozhodnutí předcházející přezkoumal v rozsahu, který mu byl stavem spisového materiálu umožněn a shledal, že zákon byl porušen.

Trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950 se dopustil ten, kdo se úmyslně vyhnul plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že padělal listinu, předstíral nemoc, použil jiného úskoku nebo se odvolával na náboženské nebo jiné přesvědčení, za což mohl být potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let.

Z opisu rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 30. 11. 1951 sp. zn. Vt 261/51-T Nejvyšší soud zjistil, že obviněný po nastoupení vojenské služby dne 1. 11. 1951 nejprve odmítal obléci si vojenský stejnokroj, poněvadž není vojákem a ani jím podle svého náboženského přesvědčení být nesmí. Když po domluvách stejnokroj oblékl, odmítl vzít si opasek a čepici se státním znakem. Odmítl také cvičit a citáty z bible dokazoval, že nesmí vzít zbraň do rukou a že nesmí ani přísahat. Projevil ochotu pracovat, ale plnit povinnosti vyplývající z vojenské služby nemůže, jelikož by se tím provinil proti zákonům božím.

Tuto obhajobu obviněného však býv. Nižší vojenský soud v Brně považoval z hlediska posouzení jeho viny za právně irelevantní. Mj. uvedl, že Ústava 9. května sice zaručuje svobodu vyznání a víry, ale této svobody nemůže a nesmí být zneužíváno k porušování zákonů. Tím, že obviněný odmítl konat své povinnosti v armádě odvolávaje se na své náboženské přesvědčení, které mu prý zakazuje být vojákem, naplnil skutkovou podstatu trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona z roku 1950.

Nejvyšší soud při posuzování trestní věci obviněného B. J. vycházel z právních názorů a závěrů nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003 sp. zn. Pl ÚS 42/02, a navazujícího rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2003 sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato ústava deklarovala v článku 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v článku 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin .

Je tedy zřejmé, že v rozporu s tímto právním názorem deklaroval napadený rozsudek vinu obviněného B. J., přičemž nerespektoval právo náboženské svobody a přesvědčení obviněného, jejichž uplatnění obviněným v praxi postrádalo prvky společenské nebezpečnosti a protiprávnosti.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 30. 11. 1951 sp. zn. Vt 261/1951-T, byl v neprospěch obviněného B. J. porušen zákon v ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona z roku 1950. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil včetně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Ve věci poté za splnění podmínek uvedených v ustanovení § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl sám, když shledal, že věc byla náležitě objasněna a není zapotřebí provádět další dokazování. Při formulaci svého rozhodnutí mohl Nejvyšší soud vycházet ze skutkových zjištění, která učinil býv. Nižší vojenský soud v Brně. Vzhledem k tomu, že skutek, za nějž byl obviněný v původním řízení odsouzen, nelze pokládat za trestný čin, bylo rozhodnuto podle § 226 písm. b) tr. ř. o zproštění obviněného B. J. obžaloby.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. května 2007

Předseda senátu:

JUDr. František Hrabec