4 Tz 3/2011
Datum rozhodnutí: 03.03.2011
Dotčené předpisy: § 49 odst. 1 tr. zák., § 50 odst. 1 tr. zák., § 259 odst. 4 tr. ř.



4 Tz 3/2011-39
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 3. března 2011 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného R. J. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 5 To 98/2009, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. řádu rozhodl t a k t o :

Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 5 To 98/2009, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 35 odst. 2, § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2009, v neprospěch obviněného R. J.

Napadený rozsudek s e z r u š u j e ve výroku o trestu.

Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušený výrok o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Vrchnímu soudu v Olomouci s e p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

V návaznosti na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. 4 Tz 85/2009, byl obviněný R. J. uznán rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 5 To 98/2009, vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona č. 140/1961 Sb., ve znění zákona č. 265/2001 Sb. (dále jen tr. zákon). Tohoto trestného činu se dopustil tím,

že ač si byl vědom, že nebude schopen dostát svým závazkům v důsledku naprostého nedostatku finančních prostředků,
a) v přesně nezjištěné době v měsíci listopadu 1997 v místě svého trvalého bydliště R., ul. S., okres B., pozměnil svůj živnostenský list, vystavený OÚ Blansko pro předmět podnikání obchodní živnost koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej tak, že na psacím stroji dopsal do předmětu podnikání položku klempířství a pokrývačství , takto padělaný živnostenský list použil dne 8. 12. 1997 při uzavření smlouvy o dílo s B. N., bytem K., K., na kompletní opravu střechy a v souvislosti s touto smlouvou v den jejího uzavření obdržel zálohu ve výši 90.000,- Kč, dne 8. 5. 1998 obdržel další zálohu ve výši 95.000,- Kč a dne 28. 5. 1998 další zálohu ve výši 119.469,80 Kč, na opakované urgence na dodání materiálu a zahájení stavby nereagoval, termíny prací oddaloval, práci neprovedl a z materiálu dodal pouze fólii v hodnotě 4.334,- Kč, zálohy nevrátil a způsobil tak B. N. škodu ve výši 300.135,60 Kč,
b) dne 25. 1. 1998 si půjčil od M. M., bytem B., S. částku 100.000,-Kč, údajně na nákup materiálu s tím, že dluh vrátí do 15. 3. 1998, dne 26. 2. 1998 si opětovně půjčil částku 85.000,- Kč za účelem zakoupení materiálu s tím, že dluh vrátí do 4. 3. 1998, přičemž v uvedených termínech ani dosud peníze nevrátil a na urgence reagoval výmluvami a oddalováním termínu vrácení, čímž způsobil M. M. škodu ve výši 185.000,- Kč,
c) dne 29. 1. 1998 uzavřel smlouvu o dílo s J. V., bytem D. n. S., N. h., na zhotovení krovů střešních latí a bednění, v této souvislosti dne 3. 2. 1998 odebral zboží v celkové hodnotě 74.423,90 Kč, kdy mu tato částka byla vyfakturována, avšak fakturu v termínu splatnosti 14 dnů neuhradil, podmiňoval úhradu platby snížením ceny, k čemuž došlo, když původní cena byla snížena na částku 66.153,90 Kč, avšak ani tuto částku v termínu splatnosti ani dosud neuhradil,
d) dne 25. 2. 1998 si půjčil od J. N., bytem R., N. částku 24.000,- Kč údajně na nákup dlažby, kterou mu měl dodat anebo vrátit peníze do 4. 3. 1998, dále si dne 13. 5. 1998 půjčil od J. N. částku 75.000,- Kč s tím, že ji vrátí do 30. 5. 1998, dne 18. 5. 1998 si od poškozeného vypůjčil další částku ve výši 118.000,- Kč údajně na nákup střešních oken Velux, dne 3. 6. 1998 požadoval po J. N. další částku 140.000,- Kč s tím, že do 5. 6. 1998 splatí všechny dluhy, poškozený mu však již tuto částku nepůjčil, přičemž obviněný dosud peníze nevrátil a celkově tak J. N. způsobil škodu ve výši 357.000,- Kč,
e) v přesně nezjištěné době v měsíci březnu 1998 na základě ústní smlouvy o dílo provedl pro jeho firmu tesařské práce P. C., bytem D. L. s tím, že mu obviněný přislíbil uhradit zálohu ve výši 30.000,- Kč a následné platby za další provedené práce, kdy na tuto částku byla obviněnému vystavena faktura ze dne 1. 3. 1998, kterou však ve lhůtě splatnosti a přes četné urgence dosud neuhradil, čímž způsobil P. C. škodu ve výši 30.000,- Kč,
f) v přesně nezjištěné době v měsíci březnu 1998 na základě ústní smlouvy provedl pro jeho firmu tesařské práce P. P., bytem Ž., okr. Ž. n. S. s tím, že mu obviněný přislíbil uhradit zálohu ve výši 30.000,- Kč, kdy na tuto částku byla obviněnému vystavena faktura, kterou však ve lhůtě splatnosti a přes četné urgence dosud neuhradil, čímž způsobil P. P. škodu ve výši 30.000,- Kč,
g) dne 22. 5. 1998 na základě rámcové kupní smlouvy odebral od firmy STAVO ARTIKEL, a.s. O. střešní krytinu v hodnotě 616.982,50 Kč, kdy na úhradu tohoto zboží mu byla poskytnuta záloha firmou P. ve výši 1.200.000,- Kč, na zboží byla vystavena faktura ze dne 22. 5. 1998, kterou obviněný dosud neuhradil, částku ve výši 550.000,- Kč za něj uhradila firma P. a zbývající částku 66.982,50 Kč obviněný dosud firmě STAVO ARTIKEL, a.s. dluží.

Za to a za trestné činy podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zákona, pro něž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 5. 9. 2001, sp. zn. 48 T 8/2000 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 5 To 46/2001, v bodech 3a,b) a 4a-e), jakož i sbíhající se trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona a trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zákona, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 18. 9. 2007, sp. zn. 4 T 14/2007, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 22. 6. 2009, sp. zn. 68 To 444/2008, uložil obviněnému Vrchní soud v Olomouci v sazbě § 250 odst. 3 tr. zákona za použití § 35 odst. 2 a § 37a tr. zákona společný souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců. Pro výkon trestu zařadil obviněného podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zákona uložil obviněnému i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu řemeslné živnosti v oboru kominictví a pokrývačství a tesařství na dobu čtyř let a šesti měsíců.

Dále rozhodl o povinnosti obviněného nahradit poškozeným způsobenou škodu, jakož učinil i odkazy poškozených s tímto nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních v intencích ustanovení § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1 tr. řádu.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1, odst. 2 tr. řádu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného R. J. Podle jeho názoru byl výrokem o trestu v citovaném rozsudku porušen zákon v ustanoveních § 35 odst. 2 tr. zákona, § 259 odst. 4 tr. řádu ve vztahu k § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zákona v neprospěch obviněného.

Ministr spravedlnosti uložení souhrnného trestu považuje za porušení zásad stanovených v § 35 odst. 2 tr. zákona, neboť vrchní soud pro uložení tohoto trestu neměl dány zákonné předpoklady. Pominul, že ve věci Krajského soudu v Brně sp. zn. 48 T 8/2000, byl rozsudek vydán dne 5. 9. 2001, přičemž trestné činnosti, pro kterou byl obviněný odsouzen ve věci sp. zn. 4 T 14/2007 Okresního soudu ve Vsetíně, se obviněný dopustil v době od 25. 2. 2005 do 21. 4. 2006, přičemž rozsudek byl vydán 18. 9. 2007.

I přes existenci rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. 4 Tz 85/2009, kde byl podán výklad k nepřípustnému rozšíření trestu zákazu činnosti v rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 5 To 43/2001, k němuž došlo jen na podkladě odvolání podaného samotným obviněným, vrchní soud v nyní napadeném rozhodnutí tento závazný výklad nepřípustnosti zákazu reformace in peius nerespektoval. Obviněnému uložil výše formulovaný trest zákazu činnosti, který je v rozporu jak se zákonem tak s citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu.

Ministr spravedlnosti v petitu svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že napadeným rozhodnutím vrchního soudu byl porušen zákon v namítaném rozsahu v neprospěch obviněného R. J. Postupem podle § 269 odst. 2 tr. řádu se domáhal zrušení výroku o trestu v rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 1. 2010, sp.zn. 5 To 98/2009, jakož i obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud věc podle § 270 odst. 1 tr. řádu přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci s pokynem znovu ji projednat a rozhodnout. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud zvážil, že obviněný dne 7. 11. 2010 vykoná trest odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 4 T 14/2007 (stížnost pro porušení zákona přitom byla podána dne 12. 1. 2011) a aby podle § 275 odst. 4 tr. řádu obviněnému přerušil trest z napadeného rozsudku vrchního soudu.

Nejvyšší soud České republiky přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím závěrům.

K otázce souhrnného trestu:

Podle § 35 odst. 2 tr. zákona soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším. Podle § 35 odst. 3 tr. zákona se ustanovení o souhrnném trestu neužije, jestliže dřívější odsouzení je takové povahy, že se na pachatele hledí jakoby nebyl odsouzen.

Souhrnný trest podle § 35 odst. 2 tr. zákona přichází v úvahu pouze v případech vícečinného souběhu, a to jen tehdy, byl-li pachatel za část sbíhající se trestné činnosti odsouzen a lze-li k takovému odsouzení přihlížet. Tento trest se rovněž ukládá tehdy, jestliže pozdějším rozsudkem je rozhodováno zároveň o několika sbíhajících se trestných činech.

Odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně za jiný trestný čin se v § 35 odst. 2 tr. zákona rozumí prvý odsuzující rozsudek o jiném trestném činu bez ohledu na to, zda případně v řádném nebo mimořádném opravném řízení byl tento rozsudek zrušen, pokud i po tomto opravném řízení věc skončila pravomocným odsouzením pachatele. Jestliže obviněný spáchal další trestný čin po právní moci prvého odsuzujícího rozsudku soudu prvého stupně, třebas byl tento rozsudek v pozdějším řízení zrušen a v téže věci byl vyhlášen nový rozsudek, kterému spáchání dalšího trestného činu tedy předcházelo, nejde o souběh trestných činů, ale o recidivu a uložení souhrnného trestu je tu vyloučeno. (srov. R 41/1968, R 52/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) Vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku je tedy mezníkem pro rozlišování mezi vícečinným souběhem a recidivou (srov. R 19/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z obsahu trestního spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 48 T 8/2000 , v rámci časové rekapitulace jednotlivých rozhodnutí lze zjistit, že obžaloba na obviněného R. J. byla u tohoto soudu podána dne 14. 4. 2000, přičemž dne 10. 11. 2000 byl ve věci vydán v pořadí první odsuzující rozsudek, který byl Vrchním soudem v Olomouci dne 28. 5. 2001 zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. V pořadí druhý rozsudek byl vydán dne 5. 9. 2001, proti němuž jak obviněný tak státní zástupce podali odvolání. V průběhu veřejného zasedání před vrchním soudem vzal státní zástupce podané odvolání výslovně zpět, což bylo předsedou senátu vrchního soudu připuštěno a vzato na vědomí. Dne 9. 10. 2002 pod sp. zn. 5 To 46/2001, vrchní soud ve věci rozhodl rozsudkem, který byl v řízení o stížnosti pro porušení zákona, jež proti němu ministryně spravedlnosti podala, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. 4 Tz 85/2009, zčásti zrušen a věc byla přikázána Vrchnímu soudu v Olomouci s pokynem znovu ji v potřebném rozsahu projednat a rozhodnout. Výsledkem nového řízení je rozsudek vrchního soudu, který je předmětem další nyní projednávané stížnosti pro porušení zákona.

Obdobně z rekapitulace časových posloupností zjištěných ze spisu Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 4 T 14/2007 , je patrno, že obžaloba na obviněného byla tomuto soudu podána dne 19. 1. 2007 pro trestné činy podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) a § 250 odst. 1, 2 tr. zákona, zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zákona a padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zákona pro skutky, jichž se obviněný měl dopouštět v období od 25. 2. 2005 do 21. 4. 2006. Poslední v této trestní věci vydaný a pravomocný rozsudek je rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 22. 6. 2009, sp. zn. 68 To 444/2008. Tím byl obviněný uznán vinným pouze trestnými činy podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) a § 250 odst. 1, 2 tr. zákona, za což mu byl uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Z trestných činů zpronevěry podle § 248 odst. 1 a padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zákona byl podle § 226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby. Z výše uvedeného časového vymezení skutků, pro něž byl obviněný v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně odsouzen, je zřejmé, že se jich obviněný dopustil po datu 10. 11. 2000, kdy byl ve věci vedené u Krajského soudu v Brně, sp. zn. 48 T 8/2000, vyhlášen v pořadí první odsuzující rozsudek.

Se zřetelem na výše uvedené znění ustanovení § 35 odst. 2 tr. zákona a časovou posloupnost skutků jakož i v pořadí první vyhlašovaný rozsudek, je mimo pochybnost, že ve věci vedené u Krajského soudu v Brně sp. zn. 48 T 8/2000, nepřicházelo v úvahu uložení souhrnného trestu k rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 4 T 14/2007. Trestná činnost, která byla posuzována ve věci vsetínského okresního soudu byla spáchána až poté, co ve věci Krajského soudu v Brně sp. zn. 48 T 8/2000, byl vyhlášen první odsuzující rozsudek.

Není možno pominout ani tu okolnost, že výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 18. 9. 2007, sp. zn. 4 T 14/2007, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 22. 6. 2009, sp. zn. 68 To 444/2008, v době rozhodování Vrchního soudu v Olomouci ve věci 5 To 98/2009, už neexistoval, neboť byl v rámci ukládaného souhrnného trestu již dne 10. 11. 2009 zrušen rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 50 T 5/2009, což vrchní soud v době rozhodování věci sp. zn. 5 To 98/2009, tedy dva a půl měsíce poté, nevěděl a ani nezjišťoval. Tato povinnost mu však vyplývá z ustanovení § 2 odst. 5 tr. řádu, což znamená učinit skutková zjištění v potřebném rozsahu ke všem výrokům uvažovaného rozhodnutí, včetně výroku o trestu, tedy k otázce volby adekvátního druhu trestu a stanovení jeho výměry a takto zjištěný skutkový stav vyhodnotit v souladu s požadavky kladenými ustanovením § 2 odst. 6 tr. řádu

V neposlední řadě se vrchní soud při ukládání souhrnného trestu ani okrajově nezabýval usnesením Okresního soudu ve Znojmě ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 2 Pp 136/2004, jež nabylo právní moci téhož dne, na jeho základě byl obviněný R. J. podle § 61 odst. 1 písm. a) tr. zákona podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody v trestní věci, kterou vrchní soud projednával. Obviněnému byla tímto usnesením stanovena zkušební doba v trvání pěti roků s dohledem, která končila dne 16. 11. 2009 a při ukládání trestu tak bylo nezbytné se zabývat předběžnou otázkou podle § 9 odst. 1 tr. řádu ve vztahu naplnění podmínek § 64 odst. 1, 2 tr. zákona a svůj postoj k této právní problematice vyslovit a odůvodnit.

K otázce trestu zákazu činnosti:

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 5. 9. 2001, sp. zn. 48 T 8/2000, byl obviněnému R. J. uložen mj. i trest zákazu činnosti podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zákona spočívající v zákazu podnikatelské činnosti v oboru koupě zboží za účelem dalšího prodeje na dobu pěti roků. Soud prvního stupně odůvodnil nutnost uložení tohoto trestu a jeho výši v písemném vyhotovení rozsudku ( čl. 917 spisu) úvahou, že obviněnému za podvody, spočívající ve slibech provést opravy a klempířské práce v pevně stanovených termínech, přebírání finančních záloh a vědomí od samotného počátku, že učiněným závazkům s ohledem na svou finanční situaci v žádném případě nebude moci dostát, je třeba uložit zákaz právě tohoto druhu činnosti, kterou provozoval na podkladě živnostenského listu. Z opisu živnostenského listu vydaného dne 24. 6. 1997 Městským úřadem v Blansku, obecním a živnostenským úřadem, č.j. MZÚ -241- 000113/4/96/Ti/01 ( viz čl. 99 spisu) je totiž zřejmé, že předmět podnikání byl obviněnému vymezen jako obchodní živnost koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej .

Pokud na podkladě odvolání, jež bylo podáno pouze obviněným (výše jsou již podrobně rozvedeny okolnosti zpětvzetí odvolání státním zástupcem), vrchní soud v rozsudku ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 5 To 46/2001, uložil stejný trest zákazu činnosti s rozšířením zákazu podnikání v klempířství a pokrývačství, byl tímto výrokem porušen zákon v ustanoveních § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zákona a § 259 odst. 4 tr. řádu v neprospěch obviněného. Tento závěr vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. 4 Tz 85/2009. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozsudku formuloval zcela pregnantně svůj právní názor, že odvolací soud v uloženém trestu zákazu činnosti vymezil jeho rozsah šířeji než učinil soud prvního stupně, když rozšířil výrok učiněný soudem prvního stupně ještě i o zákaz klempířství a pokrývačství. Takto koncipovaný trest zákazu činnosti je širší a zakazuje větší rozsah činností než vyslovil nalézací soud, což je ve svých důsledcích porušení zákazu reformationis in peius, jež je stanoven v § 259 odst. 4 tr. řádu. Okolnost, že obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v nižší výměře než učinil soud prvního stupně, je důsledkem aplikace nové zákonné úpravy a užití mírnější právní kvalifikace činu v intencích § 250 tr. zákona zákazu činnosti, nemá vliv na formulaci šíře ukládaného trestu zákazu činnosti a nemůže být proto vnímána jako kompenzační možnost ve vztahu k přísněji vymezenému trestu zákazu činnosti .

Vrchní soud poté v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu znovu vedl odvolací řízení na podkladě odvolání podaného pouze obviněným, přičemž uložil trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu řemeslné živnosti v oboru kominictví a pokrývačství a tesařství na dobu čtyř roků a šesti měsíců. Výrok odůvodnil tím, že respektoval pokyny Nejvyššího soudu týkající se dodržování zásady reformacionis in peius. Trest zákazu činnosti ukládá v oboru, v jehož rámci byla obviněným trestná činnost konkrétně páchána, tedy v oboru kominictví a pokrývačství a tesařství, neboť právě v rámci těchto činností obviněný poškozené uváděl v omyl, na jejich úkor se obohacoval a způsobil tak majetkovou škodu. Pokud jde o konkrétní obor činnosti, který byl obviněnému zakázán, vycházel vrchní soud z nyní účinného znění zákona č. 455/1991 Sb., který v příloze 1 uvedeného zákona konkrétně uvádí příslušné řemeslné živnosti, které soud vtělil do ukládaného trestu zákazu činnosti ( čl. 1147) .

S takto vymezeným trestem zákazu činnosti se Nejvyšší soud neztotožňuje, pokládá jej za uložený v rozporu se zákonem, přičemž za adekvátní nepokládá ani právní argumentaci, jíž vrchní soud při odůvodnění tohoto výroku užil. Současně konstatuje, že vrchní soud opětovně překročil vymezený rámec zákazu reformacionis in peius stanovený § 259 odst. 4 tr. řádu.

Podle tohoto zákonného ustanovení může odvolací soud v neprospěch obviněného změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného.

Obviněnému byl příslušným orgánem vydán s platností na dobu neurčitou výše specifikovaný živnostenský list s vymezením předmětu a místa podnikání v intencích ustanovení § 47 odst. 1 písm. c) zákona č. 455/1991 Sb., živnostenského zákona, ve znění zákona č. 286/1995 Sb. Předmět podnikání byl vymezen zcela jednoznačně obchodní živnost koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej. V intencích takto vymezeného předmětu podnikání ukládal obviněnému trest zákazu činnosti nalézací soud s odůvodněním, jež je výše podrobně citováno. Ve formulaci uloženého trestu zákazu činnosti nebyla postižena specifická činnost, kterou obviněný vyvíjel v souvislosti s tvrzením svého dalšího živnostenského oprávnění na práce klempířské a pokrývačské, což prokazoval padělaným živnostenským listem.

Vrchní soud nyní uloženým trestem nově zakázal obviněnému výkon řemeslné živnosti v oboru kominictví a pokrývačství a tesařství. Argumentuje přitom jednak zjištěním, že obviněný fakticky tyto činnosti umožňující mu podvodné jednání vykonával, jednak tvrzením, že takto formulovaný trest zákazu činnosti konvenuje jak znění živnostenského zákona tak i požadavku nepřekročení mezí zákazu reformace in peius.

Je zřejmé, že vrchní soud za základ svých úvah při stanovení rozsahu trestu zákazu činnosti vzal existenci živnostenského listu a jím vymezeného předmětu podnikání, pokud argumentuje tím, že trest zákazu činnosti plně odpovídá požadavkům stanoveným v příloze 1 živnostenského zákona. Tato úvaha by měla své oprávnění v případě, že by obviněný skutečně vlastnil živnostenský list se stanoveným rozsahem řemeslné činnosti ve skupině 113 stavebnictví, ale tak tomu není. Je proto zcela nepřípadná argumentace vrchního soudu, že jím stanovená specifikace zakázaných činnosti je v souladu s požadavky uvedenými v příloze 1 živnostenského zákona, neboť je nadbytečná. Považoval-li vrchní soud za nezbytné zakazovat to, k čemu byl obviněný živnostenským listem oprávněn, pak jen mohl plně přisvědčit rozsahu zákazu činnosti v míře stanovené soudem prvního stupně. Je totiž třeba mít stále na zřeteli tu skutečnost, že odvolací řízení bylo vedeno na podkladě obviněným podaného odvolání a že napadený rozsudek nelze změnit v jeho neprospěch. Při výkladu pojmu změny k horšímu je třeba vycházet z toho, co již Nejvyšší soud v souvislosti s předchozím posuzováním totožné kauzy vyslovil v rozsudku sp. zn. 4 Tz 85/2009. Rozsah nyní zakazované činnosti obviněnému je ve svých důsledcích pro obviněného daleko přísnější a citelnější, než byla vymezena zakázaná činnost soudem nalézacím. Zatímco původní trest obviněnému znemožňoval kupovat zboží a prodávat je, nyní je omezen v konkrétních řemeslných činnostech, přičemž vyvstávají důvodné pochybnosti, zda a jak zakazované řemeslné činnosti souvisejí s trestnou činností, pro kterou byl obviněný uznán vinným. Jinými slovy zda byly splněny zákonné předpoklady ustanovení § 49 odst. 1 tr. zákona, že mj. trest zákazu činnosti může soud uložit, dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto trestnou činností. Ze skutkových vět výroku o vině totiž nevyplývá, že by obviněný prováděl kominickou činnost a v souvislosti s touto činností se vůči jakémukoli poškozenému dopustil podvodného jednání. Ostatně vrchní soud ani v písemném vyhotovení rozsudku nikterak neodůvodňuje, proč je právě tato činnost obviněnému zakazována.

Obdobně není zřejmé, proč vrchní soud vyslovil zákaz řemeslné živnosti v oboru pokrývačství, neboť z výroku o vině je patrno, že obviněný tuto činnost fakticky ani v jednom případě neprovozoval, stejně jako řemeslnou činnost tesařství. Z popisu skutků je naopak zřejmé, že obviněný si např. pro sjednané tesařské práce najímal soukromníky, kterým posléze neplatil faktury.

Nejvyšší soud konstatuje, že vrchní soud uloženým trestem zákazu činnosti a jeho specifikací nerespektoval jednak zákonná hlediska stanovená § 49 odst. 1 tr. zákona, neboť není zřejmé, z čeho dovodil onu požadovanou souvislost zakazované činností a protiprávního jednání obviněného, jednak uložil trest ve svých důsledcích přísnější než tak učinil soud prvního stupně, což je v rozporu s ustanovením § 259 odst. 4 tr. řádu.

Vzhledem k výše uvedené argumentaci Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 5 To 98/2009, byl porušen zákon v ustanoveních § 35 odst. 2, § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zákona v neprospěch obviněného R. J. Podle § 269 odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu. Současně zrušil všechna další rozhodnutí, která na zrušený výrok o trestu obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Věc podle § 270 odst. 1 tr. řádu přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V nově provedeném odvolacím řízení rozhodne o trestu obviněného tak, aby byl v souladu se všemi zákonnými kriterii.

Podle § 270 odst. 4 tr. řádu je orgán, jemuž byla věc přikázána, vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést ty procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. března 2011

Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á