4 Tz 3/2007
0
Dotčené předpisy:




4 Tz 3/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 20. března 2007 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Petra Šabaty stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného Z. C., proti pravomocnému rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 28. 11. 2003 sp. zn. 10 T 33/2003, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 28. 11. 2003 sp. zn. 10 T 33/2003, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení § 248 odst. 1, 2 tr. zák. ve výroku o vině pod bodem 12a, b), a v ustanoveních § 8 odst. 1 a § 250 odst. 1, 2 tr. zák. ve výroku o vině pod bodem 13), a v řízení předcházejícím v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř. v neprospěch obviněného Z. C.

Napadený rozsudek s e z r u š u j e ve výroku o vině pod body 12a, b) a 13), a ve výroku o náhradě škody učiněném podle § 228 odst. 1, 2 tr. ř. ve vztahu k poškozeným S. a H. B., bytem P. Ř., Š.

Zrušuje se také výrok o trestu v tomto rozsudku, pokud se týká obviněného Z. C., ve znění výroku o souhrnném trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 10. 2004 sp. zn. 30 T 2/2004, a výroku o souhrnném společném trestu odnětí svobody uložený podle § 250 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 a § 37a tr. zák. v trvání třiceti dvou měsíců, se zařazením pro výkon trestu podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou, který byl obviněnému uložen rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 14. 9. 2005 sp. zn. 10 T 133/2004, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře ze dne 10. 5. 2006 sp. zn. 14 To 29/2006, a současném zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 10. 2004 sp. zn. 30 T 2/2004, včetně všech dalších rozhodnutí na tento zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Zrušují se též všechna další rozhodnutí, na zrušené části citovaných rozsudků obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Okresnímu soudu v Táboře s e p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 28. 11. 2003 sp. zn. 10 T 33/2003, byl obviněný Z. C. uznán vinným v bodech 1, 4, 5) výroku rozsudku trestnými činy neoprávněného zásahu k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249 odst. 1 tr. zák., v bodě 2) trestným činem týrání zvířat podle § 203 odst. 2 tr. zák., v bodě 3) pokusem tohoto trestného činu podle § 8 odst. 1 a § 203 odst. 2 tr. zák., v bodech 6, 10, 12 a, b) trestnými činy zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., účinného od 1. 1. 2002, v bodech 6, 7) trestnými činy zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., v bodech 9, 11) trestnými činy podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., účinného od 1. 1. 2002, a v bodě 13) pokusu trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 a § 250 odst. 1, 2 tr. zák., účinného od 1. 1. 2002.

Trestného činu, jež je uveden pod bodem 12) se měl podle rozsudku dopustit tím, že a) v době od května 2001 do nejméně 22. 11. 2001 v R. T., okres T. a v B., okres T., uzavřel bez právního důvodu a poškozené J. K. odmítal vydat kuchyňskou linku, sedací soupravu, komodu, chromovanou lavici, vybavení kuchyně, uložené prádlo a záclony, vybavení koupelny, starožitný nábytek, žehličku, mrazák zn. Calex, čínskou vázu, elektrickou pánev, vše v celkové hodnotě nejméně 80.165,- Kč, ke škodě J. K., jíž opakovaně uvedené věci odmítl vydat, - b) v době od 12. 8. 2001 do 28. 8. 2001 bez vědomí majitele poškozeného S. B. neoprávněně užíval osobní automobil tovární značky Opel Vectra, v hodnotě nejméně 62.300,- Kč, s tímto automobilem najel nejméně 1.154 km a rovněž automobil poškodil, když na něm vznikla hmotná škoda ve výši nejméně 26.230,- Kč, vše ke škodě S. B. Pokusu trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 a § 250 odst. 1, 2 ve znění zákona účinného od 1. 1. 2002 se pod bodem 13) výroku rozsudku dopustil tím, že dne 6. 9. 2001 se od poškozeného S. B. pokusil vylákat technický průkaz od vozidla tovární značky Opel Vectra a provést převod vozidla v evidenci motorových vozidel na svoji osobu, když poškozenému částku ve výši 55.000,- Kč, předběžně sjednanou jako kupní cenu vozidla, neuhradil zasláním poštovní poukázky ani jinak, přičemž poškozeného obviněný telefonicky kontaktoval z místa svého trvalého bydliště, odkud měl úhradu kupní ceny zaslat, poškozenému S. B. škoda nevznikla.

Obviněnému Z. C. byl v sazbě § 250 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody mj. S. a H. B. částku 26.230,- Kč, přičemž se zbytkem nároku na náhradu škody byli tíž poškození odkázáni podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.

Stejným rozsudkem byl obviněný podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1 a dílčí útok trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. Podle § 226 písm. b) tr. ř. byl zproštěn pro dílčí útok trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. a pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. Společně se spoluobviněnou J. K. byl podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn z obžaloby pro dílčí útok pokusu trestného činu týrání zvířat podle § 8 odst. 1 a § 203 odst. 2 tr. zák.

Obviněný Z. C. podal proti rozsudku odvolání, které však bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočka v Táboře ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. 14 To 58/2004, zamítnuto jako opožděně podané podle § 253 odst. 1 tr. ř.

Ministr spravedlnosti podal podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona proti pravomocnému rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 28. 11. 2003 sp. zn. 10 T 33/2003, ve prospěch obviněného Z. C. Zaměřil do výroku o vině pod body 12a, b) a 13) rozsudku. Tím, že byl obviněný odsouzen jednak pro trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. a pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 a § 250 odst. 1, 2 tr. zák., byl podle jeho názoru v těchto zákonných ustanoveních porušen zákon v neprospěch obviněného.

Podle názoru stěžovatele v případě jednání obviněného, které je popsáno pod bodem 12a) výroku rozsudku, nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., přičemž šlo o občanskoprávní spor. Poškozená obviněnému, s nímž předtím žila jako družka, věci nesvěřila za určitým účelem, ale šlo o zřejmou schválnost ze strany obviněného v souvislosti s ukončením jejich vztahu. J. K. si nakonec věci odvezla, a celá záležitost měla být případně řešena v rámci žaloby na vydání věci v občanskoprávním řízení.

Pokud jde o skutky popsané pod body 12b) a 13) výroku rozsudku, byl hmotným předmětem útoku osobní automobil zn. Opel Vectra majitele S. B. a rozsudek je v této části prakticky nepřezkoumatelný. Obviněný totiž měl v období od 12. 8. do 6. 9. 2001 nejprve tento automobil zpronevěřit a vzápětí se dopustit vylákání technického průkazu téhož automobilu, aby se po jeho převodu v evidenci motorových vozidel na svoji osobu ještě jednou obohatil, a toto jednání nedokonal.

Podle stěžovatele je z obsahu trestního spisu zřejmé, že poškozený S. B. nejprve předal obviněnému automobil k opravě, obviněný jej však neopravil, bez vědomí a souhlasu majitele užíval a zřejmě s ním i havaroval. Poté se obviněný s poškozeným dohodli, že obviněný Z. C. vozidlo odkoupí s podmínkou, že nejprve za automobil zaplatí sjednanou cenu a poté obdrží technický průkaz. Obviněný však přes opakované sliby peníze nepředal, takže manželé B. nakonec vozidlo od obviněného vyzvedli, dali do jiného servisu a prodali jinému zájemci.

Pokud proti obviněnému existovalo v daném okamžiku důvodné podezření ze spáchání trestného činu, pak zřejmě šlo o trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst. 2 tr. zák., neboť na cizím majetku způsobil škodu nikoli malou tím, že věc, která mu byla svěřena, přechodně užíval.

Ministr spravedlnosti poukázal na to, že ani v jenom případě pokud jde o skutky popsané pod body 12a), 12b), 13) výroku rozsudku neodpovídá popsané jednání obviněného použité právní kvalifikaci. Zmíněné skutky buď nejsou trestnými činy skutek pospaný pod bodem 12a), anebo použitá právní kvalifikace neodpovídá skutkových zjištěním, jak je tomu v případě skutků pod body 12b) a 13).

Závěrem svého mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem došlo k porušení zákona v namítaném rozsahu v neprospěch obviněného, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené rozsudečné výroky zrušil, včetně na to navazujících výroků o trestu a náhradě škody, jakož i všechna další rozhodnutí, na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl procesní postup podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jako i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.

Pokud jde o trestný čin zpronevěry podle § 248 ost. 1, 2 tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným v bodě 12a) výroku rozsudku, spatřoval soud prvního stupně protiprávnost jednání obviněného v tom, že zadržoval nábytek, elektrospotřebiče a další věci J. K., jíž je odmítal věci vydat, čímž jí způsobil škodu v celkové výši 80.165,- Kč.

Obviněný se k tomuto obvinění v přípravném řízení nevyjádřil, neboť při prvním výslechu dne 17. 11. 2002 odmítl zcela vypovídat, při druhém výslechu dne 2. 12. 2002 mu žádné otázky související s touto trestnou činností vůbec položeny nebyly. Hlavní líčení dne 6. 5. 2003 bylo konáno v nepřítomnosti obviněného, a jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení, byly k důkazu přečteny právě ony dvě výše zmíněné výpovědi obviněného. Byť se obviněný dalších dvou posléze konaných hlavních líčení již osobně účastnil, a to ve dnech 18. 6. 2003 a 28. 11. 2003, nebyl k tomuto bodu obžaloby vyslechnut ani soudem. Z obsahu trestního spisu a provedeného dokazování tak není zřejmý postoj obviněného k této trestné činnosti.

Za usvědčující a průkaznou vzal soud prvního stupně výpověď svědkyně J. K. Ta opakovaně uvedla, že po dobu asi jednoho a půl roku žila s obviněným ve společné domácnosti v druhovském poměru, přičemž v polovině července 2001 ze společné domácnosti odešla. Poté se s obviněným opakovaně domlouvala na termínu, kdy si bude moci odvézt své věci, ale on se ani v jednom případě ve sjednaném termínu v bývalém společném bydlišti nezdržoval, přičemž svědkyně už neměla k dispozici klíče od bytu. Připustila, že kuchyňskou linku si zakoupili v době společného soužití, ostatní věci byly v jejím výlučném vlastnictví, neboť si je pořídila v době, kdy s obviněným ještě nežila. Měli spolu nevyjasněné majetkové vztahy ohledně vozidla Mercedes, a ohledně dluhů, které měla svědkyně za obviněného zaplatit svědkovi Š. v souvislosti s koupí barev a míchačky barev.

Trestného činu zpronevěry se podle ustanovení § 248 odst. 1 tr. zák. dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Podle odstavce 2 citovaného zákonného ustanovení musí pachatel jednáním popsaným v odstavci 1 způsobit škodu nikoli malou.

Dokazování, které bylo ve vztahu k tomuto žalovanému trestnému činu provedeno, především neobjasnilo jeden ze základních znaků trestného činu zpronevěry, totiž že by obviněnému byly věci jeho bývalé družky svěřeny. Za svěření je nutno považovat akt vlastníka věci či osoby oprávněné dle zákona nebo smlouvy s věcí disponovat, kdy spolu s faktickým fyzickým převedením věci na jinou osobu současně vymezí způsob a rozsah nakládání s touto věcí jinou osobou. Z provedeného dokazování vyplývá, že svědkyně si do společné domácnosti, jíž po dobu jednoho a půl roku sdílela s obviněným, jednak přinesla výše specifikované věci a elektrické spotřebiče, jednak část věcí si zakoupili společně v průběhu soužití a lze tak předpokládat existenci podílového spoluvlastnictví. Z ničeho naopak nevyplývá, že by svědkyně obviněnému nábytek a spotřebiče svěřila, a on si tyto věci přisvojil. Svědkyně sama připustila, že s obviněným o přestěhování věcí jednala a nakonec si věci po několika bezúspěšných pokusech o zastižení obviněného v bydlišti odvezla.

Trestný čin zpronevěry je nadto trestným činem úmyslným, a i subjektivní stránka trestného činu musí být předmětem dokazování, když v posuzovaném případě není z odůvodnění rozsudku zřejmé, z čeho byl úmysl obviněného zpronevěřit majetek svědkyně K. dovozen a v jaké formě.

Bude nutné, aby okresní soud provedl dokazování v potřebném rozsahu, zejména vyslechl obviněného a svědkyni K. k okolnostem opuštění domácnosti svědkyní, k charakteru domluvy mezi bývalými druhy o možnosti odstěhovat věci, ke způsobu nabytí věcí a osvědčení vlastnictví k jednotlivým věcem. Provedené důkazy pak vyhodnotí v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. a dovodí, zda jednání obviněného vykazuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák., či zda v posuzovaném případě jde o občanskoprávní vztah mezi obviněným a poškozenou, který vylučuje protiprávnost posuzovaného jednání z pohledu trestního práva.

Dokazování musí být provedeno v souladu se zákonnými požadavky ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., podle něhož orgány činné v trestním řízení musí postupovat v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Hodnocení důkazů pak musí konvenovat ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., podle něhož jsou orgány činné v trestním řízení povinny hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

S námitkami, jimiž stížnost pro porušení zákona zpochybňuje adekvátnost použité právní kvalifikace u jednání, jichž se měl obviněný dopustit ve vztahu k poškozenému S. B. pod body 12b) a 13) rozsudku, se Nejvyšší soud zcela ztotožnil a shledal je zcela důvodnými.

Obviněný Z. C. se k obvinění ve vztahu k těmto bodům rozsudku v přípravném řízení opakovaně nevyjádřil, neboť jak u výslechu v přípravném řízení konaného dne 8. 3. 2002, tak dne 10. 7. 2002, využil svého práva nevypovídat. V přípravném řízení nebyli také vyslechnuti jako svědkové S. B. ani jeho manželka svědkyně H. B. Ve spise je pouze založeno jimi podané trestní oznámení na obviněného ze dne 10. 9. 2001 (č. l. 40 47 připojeného spisu sp. zn. 10 T 175/2002). Při porovnání časových údajů, jež jsou uvedeny v trestním oznámení poškozených, s údaji o době páchání trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. jak je uvedena v obžalobě a jak ji beze zbytku přejal do rozsudku i okresní soud, není vůbec zřejmé, proč jsou tak zásadní diference v těchto datech, když stanovení co nejpřesnější doby spáchání trestného činu je jedním ze základních požadavků na takové provedení skutkových zjištění, o nichž nejsou důvodné pochybnosti. Z přípisu poškozených, ale ani z jejich výslechů, jež byly provedeny v hlavním líčení dne 18. 6. 2003, není patrno a nelze zjistit, kdy vlastně obviněný vozidlo k opravě převzal, zda je v období od převzetí zálohy (konec června 2001) do 12. 8. 2001 (datum uvedené v obžalobě jako počátek páchání trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák.) poškození převzali a užívali, zda a kdy ho obviněnému znovu předali, které datum bylo stanoveno jako termín dokončení opravy, od kdy do kdy obviněný vozidlo užíval pro svou potřebu, kdy naposledy poškozený kontroloval stav tachometru, proč byl jako konec doby páchání trestného činu vyznačen termín 28. 8. 2001. Tyto rozhodné skutečnosti nejsou obsaženy v protokolovaném výslechu svědků v hlavním líčení, postoj obviněného nelze z obsahu protokolu o hlavním líčení zjistit, neboť v hlavním líčení dne 18. 6. 2003 nebyl k tomuto bodu obžaloby vyslechnut, a z jeho vyjádření, která učinil podle § 214 tr. ř. vyplývá pouze to, že svědkové podle něj nemluví pravdu. Zjištění ve vztahu ke stanovení k časovému vymezení skutku jsou nepřezkoumatelná.

Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani těm skutkovým a právním závěrům, které okresní soud učinil ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 13) výroku rozsudku, kvalifikovaného jako pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 a § 250 odst. 1, 2 tr. zák., když bere za prokázáno, že obviněný nejprve v době od 12. 8. do 28. 8. 2001 automobil Opel Vectra zpronevěřil, a poté dne 6. 9. 2001 se pokusil od majitele B. vylákat technický průkaz od téhož automobilu, aby se po jeho formálním převodu v evidenci motorových vozidel na svou osobu o hodnotu tohoto vozidla obohatil. Tento závěr je nelogický a odporuje výsledkům provedeného dokazování.

Nejvyšší soud se tudíž neztotožnil s užitím právní kvalifikace skutku popsaného ve výroku rozsudku pod bodem 12b) jako trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., ani s užitím právní kvalifikace skutku popsaného pod bodem 13) rozsudku jako pokusu trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 a § 250 odst. 1, 2 tr. zák., které pokládá za nezákonné z důvodů výše uvedených.

Pokud v daném kontextu existovalo vůči obviněnému Z. C. důvodné podezření ze spáchání trestného činu, pak by v úvahu přicházelo použití právní kvalifikace jeho jednání jen jako trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst. 2 tr. zák. ve vztahu k užívání automobilu S. B.

Vzhledem k výše uvedeným argumentům Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 28. 11. 2003 sp. zn. 10 T 33/2003, byl výrokem o vině pod bodem 12a, b) porušen zákon v ustanovení § 248 odst. 1, 2 tr. zák., výrokem o vině pod bodem 13) v ustanovení § 8 odst. 1 a § 250 odst. 1, 2 tr. zák., a v řízení předcházejícím v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. v neprospěch obviněného Z. C.

Důsledkem výroku o porušení zákona v neprospěch obviněného bylo podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušení napadeného rozsudku ve výroku o trestu pod body 12a, b) a 13). Každé, byť částečné zrušení výroku o vině na sebe váže i zrušení výroku o trestu a náhradě škody, pokud byl učiněn. V posuzovaném případě byla poškozeným manželům B. podle § 228 odst. 1 tr. ř. přiznána škoda ve výši 26.230,- Kč a obviněnému stanovena povinnost ji v této výši uhradit, a se zbytkem nároku na náhradu škody byli poškození podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Oba tyto výroky Nejvyšší soud zrušil, neboť měly svůj původ ve zrušeném výroku o vině pod bodem 12b). Trest odnětí svobody, který byl v napadeném rozsudku sp. zn. 10 T 33/2003, obviněnému uložen ve výměře dvaceti měsíců se zařazením pro jeho výkon podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem, byl v dalším řízení, které bylo vedeno před Obvodním soudem pro Prahu 5, rozsudkem tohoto soudu ze dne 18. 10. 2004 sp. zn. 30 T 2/2004, zrušen a za použití § 35 odst. 2 tr. zák. byl nově za všechny skutky uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků. Pro výkon tohoto trestu byl obviněný podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Avšak i tento trest byl v následném řízení, které bylo konáno před Okresním soudem v Táboře ve věci sp. zn. 10 T 133/2004, rozsudkem ze dne 14. 9. 2005 zrušen, a za použití § 35 odst. 2 a § 37a tr. zák. byl obviněnému uložen souhrnný společný nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře třiceti dvou měsíců.

Byť stížnost pro porušení zákona výslovně tato další odsouzení necituje a nenavrhuje v petitu zrušení těchto výroků o souhrnných trestech, Nejvyšší soud přistupoval k citovaným dalším rozsudkům jako rozhodnutím obsahově navazujícím, a veden tímto právním názorem specifikoval rozsah zrušení navazujících výroků tak jak výše uvedeno.

Věc podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Táboře, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Jak již výše uvedeno, okresní soud především doplní dokazování v naznačeném směru, a poté znovu důkazy vyhodnotí, a vyvodí z nich adekvátní právní závěry, přičemž ve vztahu k bodu 12a) zváží, zda zjištěné jednání obviněného vykazuje znaky protiprávnosti, či zda se nejedná o občanskoprávní vztah. Obdobně ve světle nově provedených důkazů posoudí, zda skutek speicifkovaný pod bodem 12b) nevykazuje znaky jiného trestného činu, a skutek popsaný pod bodem 13) naopak nepostrádá znaky skutkové podstaty žalovaného trestného činu.

Orgán, jemuž byla věc přikázána, je vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (§ 270 odst. 4 tr. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. března 2007

Předsedkyně senátu:

JUDr. Danuše Novotná