4 Tz 3/2004
Datum rozhodnutí: 04.02.2004
Dotčené předpisy: § 43 tr. ř.





4 Tz 3/2004


ČESKÁ REPUBLIKA


R O Z S U D E K


J M É N E M R E P U B L I K Y


Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 4. února 2004 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Juraje Malika a JUDr. Františka Hrabce stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného L. T., proti trestnímu příkazu Okresního soudu v Jeseníku ze dne 18. 3. 2003, sp. zn. 2 T 31/2003, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 2 tr. ř. rozhodl t a k t o :


Výrokem o náhradě škody pravomocného trestního příkazu Okresního soudu v Jeseníku ze dne 18. 3. 2003, sp. zn. 2 T 31/2003, a v řízení, které mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 43 odst. 3 a § 228 odst. 1 tr. ř. v neprospěch obviněného L. T.


Výrok o náhradě škody v napadeném trestním příkazu s e z r u š u j e .


Zrušují se též všechna další rozhodnutí, která na zrušený výrok o náhradě škody obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.


Poškozená Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra, pobočka O., ul. A., se s nárokem na náhradu škody odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních.


Odůvodnění:


Okresní soud v Jeseníku vydal dne 18. 3. 2003 pod sp. zn. 2 T 31/2003, trestní příkaz, jímž byl obviněný L. T. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tím, že dne 25. 9. 2002 kolem 16.15 hod. v těsné blízkosti křižovatky hlavní silnice se dvěma místními komunikacemi v obci B. p., okres J., jako řidič nákladního vozidla zn. Tatra vlastníka firmy S., s. r. o. J., přestože neměl dostatečný výhled vlevo, nepoužil náležitě poučené osoby a začal přejíždět z odstavné plochy vedle vozovky přes komunikaci směrem vlevo do svého pravého jízdního pruhu k pokračování jízdy ve směru na obec J., když v téže době po stejné komunikaci přijíždělo osobní auto zn. Opel Corsa rychlostí nejméně 66 km/hod. řízené Z. H., proti němuž trestní stíhání pro nedání souhlasu podle § 159a odst. 2 tr. ř. bylo odloženo, a při následném střetu vozidel přední částí osobního auta do levého boku projíždějícího nákladního vozidla došlo ke zranění spolujezdkyně v osobním autě J. H., která utrpěla zlomeninu pátého bederního obratle, těžké zhmoždění zad a krční páteře, zlomeniny prvního žebra vpravo, druhého a čtvrtého žebra vlevo s poúrazovým pneumotoraxem vpravo s následnou dobou léčení trvající dosud, spolujezdkyně v témže vozidle D. O., která utrpěla podvrtnutí kloubu levé nohy s následnou dobou léčení nejméně do 7. 10. 2002, další spolujezdkyně v témže vozidle M. O., která trpěla lehké zranění, které bylo jednorázově ošetřeno.


Za to byl obviněnému v sazbě § 224 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Výkon tohoto trestu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Obviněný byl podle § 228 odst. 1 tr. ř. zavázán k povinnosti zaplatit škodu Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, pobočka O., ul. A. ve výši 19.194,- Kč.


Trestní příkaz nabyl právní moci dne 9. 4. 2003.


Proti tomuto trestnímu příkazu podal ministr spravedlnosti České republiky podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného L. T., kterou zaměřil do výroku o náhradě škody. Vytýká v ní, že zákon byl v neprospěch obviněného porušen v ustanoveních § 228 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k ustanovení § 420 odst. 2 obč. zák.


Poškozená Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra sice uplatnila svůj nárok na náhradu škody řádně a včas, avšak Okresní soud v Jeseníku přehlédl, že ke vzniku škody došlo zaviněným porušením povinností obviněného při plnění jeho pracovních povinností. V takovém případě může poškozený uplatňovat nárok na náhradu škody pouze vůči organizaci, u níž byl pachatel v době činu pracovníkem a poškozenému v takovém případě nárok vůči zaměstnanci organizace (obviněnému) nenáleží. Okresní soud pochybil, pokud Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR přiznal postavení poškozeného podle § 43 odst. 3 tr. ř. Tato vada má svůj původ již v přípravném řízení a vyústila v nesprávný výrok o náhradě škody učiněný podle § 228 odst. 1 tr. ř.


Závěrem svého mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že výrokem o náhradě škody trestního příkazu Okresního soudu v Jeseníku ze dne 18. 3. 2003, sp. zn. 2 T 31/2003, byl porušen zákon v namítaném rozsahu v neprospěch obviněného L. T. Dále se domáhal výroku učiněného podle § 269 odst. 2 tr. ř., jímž by Nejvyšší soud napadený výrok o náhradě škody zrušil, včetně rozhodnutí, jež na něj obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a poté postupu podle § 270 odst. 1 tr. ř.


Nejvyšší soud České republiky přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.


Z obsahu trestního spisu Okresního soudu v Jeseníku sp. zn. 2 T 31/2003 Nejvyšší soud především zjistil, že obviněný L. T. je zaměstnán jako řidič nákladních automobilů a zemědělských strojů u firmy S., s. r. o. v J., jak vyplývá ze sdělení této organizace ze dne 15. 10. 2002. Kritického dne byl v průběhu své pracovní doby pověřen, aby jiného pracovníka organizace M. M. odvezl z místa jeho trvalého bydliště na pracoviště v B. P., kde měl M. pracovat s traktorem. Tato okolnost vyplývá jednak z výpovědi obviněného, jednak z výpovědi svědka M. M.


Z ustanovení § 420 odst. 2 občanského zákoníku plyne, že škoda je způsobena právnickou anebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů tím není dotčena.


Podle § 43 odst. 3 tr. ř. je poškozený, který má proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu. Návrh je třeba učinit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování (§ 206 odst. 2 tr. ř.). Z návrhu musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody uplatňuje.


Podle § 228 odst. 1 tr. ř. odsuzuje-li obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu, uloží mu zpravidla v rozsudku, aby ji poškozenému uhradil, jestliže byl nárok včas uplatněn (§ 43 odst. 3); nebrání-li tomu zákonná překážka soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody, jestliže je výše škody součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši dosud nebyla uhrazena.


Nejvyšší soud zjistil, že Okresní soud v Jeseníku se výše citovanými ustanoveními trestního řádu a občanského zákoníku důsledně neřídil.


Především nevyhodnotil zjištění, že ke vzniku škody došlo zaviněným porušením povinností ze strany obviněného v souvislosti s plněním jeho pracovních povinností. V takovém případě může poškozený uplatňovat nárok na náhradu škody pouze vůči zaměstnavateli, jehož zaměstnancem v době činu obviněný byl.


Ustanovení § 420 odst. 2 občanského zákoníku vyjadřuje zásadu, že obviněný jakožto zaměstnanec neodpovídá za způsobenou škodu přímo poškozeným subjektům, nýbrž podle pracovněprávních předpisů svému zaměstnavateli. Rozhodné pro posouzení této otázky je také zjištění, zda obviněný v konkrétním případě způsobil škodu ještě v rámci činnosti vykonávané pro právnickou osobu, tedy ještě za podmínek § 420 odst. 2 občanského zákoníku nebo zda již šlo o vybočení z tohoto rámce, tzv. exces. Z obsahu trestního spisu je patrno, že obviněný jednal na pokyn nadřízeného v pracovní době, a tedy prováděl činnost pro splnění úkolů, jež mu byly zaměstnavatelem zadány. Obviněný tedy nejednal mimo rámec plnění úkolů a nejde tak o exces, za který by z hlediska náhrady škody odpovídal výlučně sám.


Nárok na náhradu škody způsobené zaměstnancem třetí osobě nebo cizí organizaci zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, může v adhézním řízení uplatnit pouze organizace, u níž je pracovník (obviněný) v době způsobení škody v pracovním poměru. Poškozené třetí osobě nebo cizí organizaci v takovém případě nárok na náhradu škody vůči pracovníkovi nenáleží; své nároky může uplatňovat pouze vůči organizaci, u níž byl obviněný v době činu pracovníkem, nikoli však v trestním řízení proti tomuto obviněnému (srov. také R 29/1969 II. Sbírky soudních rozhodnutí stanovisek).


Vzhledem k tomuto právnímu názoru bylo poučení poškozených D. a M. O. o možnosti připojit se k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody vůči obviněnému ve smyslu § 43 odst. 3 tr. ř. nesprávné, stejně jako akceptování nároku uplatněného Zdravotní pojišťovnou Ministerstva vnitra, byť formálně byl tento nárok včas a řádně uplatněn. Tato vada má svůj původ již v přípravném řízení, přičemž Okresní soud v Jeseníku ji poté přejal do trestního příkazu, pokud učinil výrok podle § 228 odst. 1 tr. ř., jímž obviněného zavázal k povinnosti zaplatit výše uvedené zdravotní pojišťovně částku 19.194,- Kč.


Vzhledem k argumentům výše uvedeným poté Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že výrokem o náhradě škody pravomocného trestního příkazu Okresního soudu v Jeseníku ze dne 18. 3. 2003, sp. zn. 2 T 31/2003, a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanoveních § 43 odst. 3 tr. ř. a § 228 odst. 1 tr. ř. v neprospěch obviněného L. T. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. poté v napadeném trestním příkazu zrušil výrok o náhradě škody, neboť jde o samostatný a oddělitelný výrok, nedotýkající se podstaty výroků o vině a trestu. Současně zrušil i všechna další rozhodnutí, která na zrušený výrok obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.


Ustanovení § 271 odst. 2 tr. ř. uvádí, že zruší-li Nejvyšší soud rozsudek (trestní příkaz) toliko ve výroku o náhradě škody, užije přiměřeně ustanovení § 265 tr. ř. Toto zákonné ustanovení upravuje činnost odvolacího soudu po zrušení rozsudku pouze ve výroku o náhradě škody, kdy soud nerozhodne-li sám, odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních. Přiměřené použití tohoto zákonného ustanovení Nejvyšším soudem přicházelo v úvahu proto, že porušení zákona spočívá v tom, že tento výrok byl učiněn na podkladě vadného postupu řízení. Konstatovaný vadný postup adhezního řízení pak vede vždy k odkazu poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, neboť s ohledem na vadnost takovéhoto řízení není zásadně dostatečně spolehlivě v napadeném rozsudku zjištěn skutkový stav a tato okolnost vylučuje aplikaci ustanovení § 271 odst. 1, věta první tr. ř. Z těchto důvodů tak Nejvyšší soud nemohl akceptovat návrh ministra spravedlnosti, aby rozhodoval podle § 271 odst. 1 tr. ř. Vzhledem k aplikaci ustanovení § 271 odst. 2 tr. ř. pak Nejvyšší soud poškozenou Zdravotní pojišťovnu Ministerstva vnitra, pobočka O., ul. A. odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.


Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 4. února 2004


Předsedkyně senátu:


JUDr. Danuše Novotná