4 Tz 25/2002
Datum rozhodnutí: 18.04.2002
Dotčené předpisy:




4 Tz 25/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 18. dubna 2002 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnost České republiky v neprospěch obviněného S. V. proti pravomocnému usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 2 T 90/2001, a rozhodl takto:

Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 5. 11. 2001, sp. zn. 2 T 90/2001, byl obviněný S. V. uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 19. 5. 2001 kolem 22.30 hod. v obci H., okres P., řídil osobní motorové vozidlo zn. Škoda 105, ačkoliv rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 29. 2. 1996, který nabyl právní moci dne 1. 5. 1996, mu byl uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6 let. Za tento trestný čin mu byl uložen trest odnětí v trvání 5 měsíců se zařazením pro jeho výkon do věznice s ostrahou. Citované rozhodnutí nabylo právní moci dne 3. 12. 2001.

V další trestní věci obviněného S. V. vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 97/2000 byl obviněný stíhán pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák., kterého se měl dle obžaloby dopustit tím, že v době od 22. 4. 2001 do 23. 4. 2001 bez použití násilí v bytě v ulici M. B. v J., kde pobýval na návštěvě, odcizil mobilní telefon zn. DANCALL, GSM HP 2711 bez SIM karty, pánské náramkové hodinky zn. BENTIME, 2 ks prstenů ze žlutého kovu a svazek klíčů, vše v hodnotě ve výši 4.175,-Kč ke škodě paní M. N., a to přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu Semily ze dne 1. 6. 1999, sp. zn. 4 T 31/98, odsouzen za trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Dále obžaloba vinila obviněného S. V. z trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že v době od 23. 7. 2001 do 29. 7. 2001 navštěvoval pizzerii L. P. a zde konzumoval jídlo a pití, ačkoliv neměl finanční prostředky a majiteli J. M. přislíbil zaplatit útratu ve výši 1.300,-Kč dodatečně, což neučinil, navíc si od něj vypůjčil finanční hotovost ve výši 1.300,-Kč, kterou rovněž nevrátil, a dále tím, že dne 21. 7. 2001 si vypůjčil od M. S. v D. finanční hotovost ve výši 1.500,-Kč pod záminkou, že tyto peníze potřebuje jeho přítelkyně E. S. a že částku vrátí sám v následujícím týdnu, což však rovněž neučinil.

V této trestní věci byl obviněný S. V. vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. 8. 2001, sp. zn. 3 Nt 206/2001, z důvodů uvedených v § 67 odst. 1 písm. a), c) tr. ř. s tím, že vazba počíná dnem 22. 8. 2001 v 16.40 hod. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2001, sp. zn. 14 To 535/2001, byla zamítnuta stížnost obviněného S. V. podaná proti tomuto usnesení.

Rozhodnutím Okresního soudu v Příbrami ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. 1 T 97/2001, byl obviněný S. V. podle § 72 odst. 2 tr. ř. z vazby propuštěn a dne 21. 12. 2001 nastoupil výkon trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců, který mu byl uložen výše označeným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 5. 11. 2001, sp. zn. 2 T 90/2001.

Okresní soud v Příbrami usnesením ze dne 7. 1. 2002, sp. zn. 1 T 97/2001, podle § 314c odst. 1 písm. b) tr. ř. z důvodu uvedeného v § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného S. V. pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák, neboť trest, k němuž může trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu odnětí svobody, který byl obviněnému uložen rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 5. 11. 2001, sp. zn. 2 T 90/2001. Skutek kvalifikovaný jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. soud podle § 314c odst. 1 písm. a), § 171 odst. 1 tr. ř. postoupil Městu Dobříš k projednání, neboť skutek by mohl být posouzen jako přestupek. Toto usnesení nabylo právní moci dne 22. 1. 2002.

Okresní soud v Příbrami usnesením ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 2 T 90/2001, podle § 38 tr. zák. a § 334 odst. 1 tr. ř. obviněnému S. V. započítal vazbu od 22. 8. 2001 do 20. 12. 2001 včetně, kterou obviněný S. V. vykonal ve věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 2 T 97/2001, do trestu odnětí svobody, který byl obviněnému S. V. uložen rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 5. 11. 2001, sp. zn. 2 T 90/2001. Toto usnesení nabylo právní moci dne 1. 2. 2002.

Proti pravomocnému usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 2 T 90/2001, o započtení vazby, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného S. V. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanoveních § 38 odst. 1 tr. zák. a § 334 odst. 1 tr. ř.

V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti České republiky uvádí, že rozhodnutí o započtení vazby následující po zastavení trestního stíhání pro neúčelnost podle § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. je velmi sporné. Vychází ze sporného judikátu Vrchního soudu v Praze, publikovaného pod č. 12/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které srovnává případ upuštění od uložení souhrnného trestu, kdy však byl pachatel uznán vinným a tudíž ve smyslu § 38 odst. 1 tr. zák. byl odsouzen, s případem zastavení trestního stíhání pro neúčelnost, kdy k odsouzení, jako nezbytné podmínce aplikace § 38 odst. 1 tr. zák., vůbec nedošlo.

V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti České republiky navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 2 T 90/2001, byl porušen zákon ve prospěch obviněného S. V. v ustanovení § 38 odst. 1 tr. zák. a § 334 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 274 tr. ř. v neveřejném zasedání přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení, které napadené části rozhodnutí předcházelo, a zjistil, že zákon porušen nebyl.

Okresní soud v Příbrami rozhodl napadeným usnesením ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 2 T 90/2001, o započítání vazby, kterou obviněný S. V. vykonal ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 2 T 97/2001, když předtím v této věci bylo zastaveno trestní stíhání obviněného pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák. postupem podle § 314c odst. 1 písm. b) tr. ř. z důvodu uvedeného v § 172 odst. 2 tr. ř., tedy z důvodu, že trest, k němuž může trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu odnětí svobody, který byl obviněnému již uložen rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 5. 11. 2001, sp. zn. 2 T 90/2001.

Postup podle ustanovení § 314c odst. 1 písm. b) tr. ř. má předejít poměrně zbytečnému konání hlavního líčení v situaci, kdy by jeho výsledek z hlediska účelu trestního řízení zřejmě nepřinesl žádoucí účinek. V případě, že jiný trestný čin je spáchán ve vícečinném souběhu se stíhaným skutkem, uplatní se ustanovení § 314c odst. 1 písm. b) tr. ř. zejména tehdy, jestliže lze očekávat upuštění od souhrnného trestu ve smyslu § 37 tr. zák., popř. uložení souhrnného trestu jen nepatrně převyšujícího trest dříve uložený. V souladu s těmito zásadami postupoval i Okresní soud v Příbrami při rozhodování o zastavení trestního stíhání obviněného ve věci vedené pod sp. zn. 2 T 97/2001, když dospěl k závěru, že s ohledem na okolnosti případu a zejména minimální výši škody, která byla způsobena jednáním obviněného, by zřejmě došlo k upuštění od souhrnného trestu nebo k uložení souhrnného trestu, který by jen nepatrně převyšoval trest již uložený.

Podle § 37 tr. zák. soud upustí od uložení souhrnného trestu podle § 35 odst. 2 tr. zák. nebo od uložení dalšího trestu podle § 36 tr. zák., má-li za to, že trest uložený dřívějším rozsudkem je dostatečný. Pokud soud podle § 37 tr. zák. upustí od uložení souhrnného trestu, neznamená to, že obviněnému nebyl za další trestný čin uložen trest žádný, ale znamená to, že příslušný soud považuje za dostatečný i za tento další trestný čin trest uložený dřívějším rozsudkem, a je na místě, aby obviněnému byla vazba, kterou v řízení vykonal, započtena do trestu, který mu byl uložen dřívějším rozsudkem.

Podle § 38 odst. 1 tr. zák., jestliže se vedlo proti pachateli trestní řízení ve vazbě a dojde v tomto řízení k jeho odsouzení, započítá se mu doba strávená ve vazbě do uloženého trestu, popřípadě do trestu úhrnného nebo souhrnného, pokud je vzhledem k druhu uloženého trestu započítání možné.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud je nutno dobu, kterou pachatel v určitém řízení strávil ve vazbě, započítat podle § 38 odst. 1 tr. zák. do trestu uloženého dřívějším rozsudkem v případě upuštění od uložení souhrnného trestu ve smyslu § 37 tr. zák., pak je takový postup na místě i v případě zastavení trestního stíhání z důvodu možnosti upuštění od uložení souhrnného trestu podle § 37 tr. zák. Možnost započítání vazby v tomto případě trestní zákon výslovně neupravuje, proto je nutno aplikovat ustanovení § 38 odst. 1 tr. zák. per analogiam jako ustanovení, které upravuje případ nejbližší. Možnost využití analogie v tomto případě vyplývá ze skutečnosti, že se jedná o analogii ve prospěch pachatele, která je v trestním právu hmotném přípustná.V této souvislosti je nutno připomenout i ústavní zásadu rovnosti lidí v důstojnosti i v právech vyjádřenou v čl. 1 Listiny základních práv a svobod. V rozporu s touto zásadou by byl paradoxně v příznivějším postavení před týmž zákonným ustanovením pachatel společensky nebezpečnější trestné činnosti, kterému by byl uložen souhrnný trest a doba strávená ve vazbě by se mu do uloženého trestu započítala, než pachatel méně společensky nebezpečné trestné činnosti, u něhož by bylo jako v případě obviněného S. V. trestní stíhání zastaveno z důvodů možnosti upuštění od uložení souhrnného trestu a obdobná doba strávená ve vazbě by se mu do uloženého trestu, který je považován za dostatečný, nezapočítala.

Uvedené závěry, ke kterým Nejvyšší soud dospěl, jsou plně v souladu s publikovanou judikaturou (rozhodnutí publikované pod č. 12/1999 Sb. rozh. trest.). Nejvyšší soud neshledal žádný relevantní důvod, proč se od uvedeného judikátu odchýlit.

Z výše popsaných důvodů nelze přisvědčit námitce uvedené ve stížnosti pro porušení zákona, že napadené rozhodnutí o započtení vazby je velmi sporné v podstatě z toho důvodu, že tímto rozhodnutím byla započtena vazba podle § 38 odst. 1 tr. zák., přesto, že nebyla splněna nezbytná podmínka aplikace tohoto ustanovení, kterou je skutečnost, že obviněný S. V. nebyl za příslušný trestný čin odsouzen. Jak bylo uvedeno a odůvodněno výše, skutečnost, že obviněný S. V. nebyl v řízení vedeném u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 97/2001 za příslušný trestný čin odsouzen, ale bylo zastaveno trestní stíhání z důvodu uvedeného v § 172 odst. 2 tr. ř., kdy soud očekával upuštění od souhrnného trestu ve smyslu § 37 tr. zák., nebrání možnosti započtení vazby, kterou obviněný S. V. v tomto řízení vykonal, do trestu, který byl obviněnému S. V. uložen dřívějším rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 5. 11. 2001, sp. zn. 2 T 90/2001.

S ohledem na všechny uvedené skutečnosti Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnost České republiky v neprospěch obviněného S. V. proti usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 2 T 90/2001, podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl, neboť zákon porušen nebyl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. dubna 2002

Předseda senátu:

JUDr. Jiří P á c a l