4 Tz 24/2013
Datum rozhodnutí: 26.06.2013
Dotčené předpisy: § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř.



4 Tz 24/2013-29

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. června 2013 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného M. B. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2005 sp. zn. 8 To 306/2005, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 T 100/2003 a podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodl t a k t o :

Stížnost pro porušení zákona s e z a m í t á .


O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 3. 2005 sp. zn. 2 T 100/2003 byl obviněný M. B. uznán vinným trestným činem šíření poplašné zprávy podle § 199 odst. 1, 2, 3 písm. b) tr. zák. ( zák. č. 140/1961 Sb., v tehdy účinném znění, dále jen tr. zák.) a odsouzen podle § 199 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. byl k výkonu uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl též zavázán k náhradě škody společnosti České dráhy, a. s., ve výši 350.700,- Kč.

Uvedeného trestného činu se obviněný podle výroku citovaného rozsudku dopustil tím, že 1 . dne 23. 3. 2003 v 10.16 hod. oznámil ze svého mobilního telefonu zn. Nokia 3110, ze kterého předtím vyndal SIM kartu, na tísňovou linku 112, že na Hlavním nádraží v P. jsou v úschovní skříňce uloženy čtyři bomby, ačkoli věděl, že tato zpráva je nepravdivá, čímž způsobil, že železniční stanice byla uzavřena, několik vlakových spojů bylo zpožděno a jiné musely být předčasně ukončeny v jiných stanicích; 2 . dne 23. 3. 2003 v 10.55 hod. opětovně oznámil ze svého mobilního telefonu zn. Nokia 3110, ze kterého předtím vyndal SIM kartu, na tísňovou linku 112, že na Hlavním nádraží v P. jsou v úschovní skříňce uloženy čtyři bomby s tím, že upřesnil, že vybuchnou ve 13.00 hod., ačkoli dobře věděl, že tato zpráva je nepravdivá, čímž způsobil, že železniční stanice byla uzavřena, přičemž několik vlakových spojů Českých drah, a. s., bylo zpožděno a jiné musely být předčasně ukončeny v jiných stanicích, a způsobil tímto jednáním společnosti České dráhy, a. s., škodu ve výši 192.700,- Kč; 3 . dne 26. 3. 2003 ve 12.32 hod. oznámil ze svého mobilního telefonu zn. Nokia 3110, ze kterého předtím vyndal SIM kartu, na tísňovou linku 112, že na Hlavním nádraží v P. je v úschovně zavazadel uložena bomba, ačkoli věděl, že tato zpráva je nepravdivá, čímž způsobil, že železniční stanice byla uzavřena, několik vlakových spojů Českých drah, a. s., bylo zpožděno a jiné musely být předčasně ukončeny v jiných stanicích, a způsobil tímto jednáním společnosti České dráhy, a. s., škodu ve výši 73.200,- Kč; 4 . dne 27. 3. 2003 v 07.07 hod. oznámil ze svého mobilního telefonu zn. Nokia 3110, ze kterého předtím vyndal SIM kartu, na tísňovou linku 112, že na Hlavním nádraží v P. je v úschovně zavazadel uložena bomba, ačkoli věděl, že tato zpráva je nepravdivá, čímž způsobil, že železniční stanice byla uzavřena, několik vlakových spojů Českých drah, a. s., bylo zpožděno a jiné musely být předčasně ukončeny v jiných stanicích, a způsobil tímto jednáním společnosti České dráhy, a. s., škodu ve výši 49.700,- Kč.

Na základě odvolání obviněného podaného do všech výroků rozsudku nalézacího soudu ve věci jednal Městský soud v Praze, který usnesením ze dne 19. 9. 2005 sp. zn. 8 To 306/2005 odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl, jako nedůvodné.

Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal dne 7. 5. 2013 ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. ř. u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného M. B.

V tomto mimořádném opravném prostředku stěžovatel nejprve citoval znění ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř., § 254 odst. 1 a § 256 tr. ř. a konstatoval, že podle jeho názoru v provedeném řízení nebyla tato ustanovení trestního řádu důsledně respektována.

Poukázal, že pod bodem 1. výroku napadeného rozsudku soud uznal obviněného B. vinným dílčím útokem pokračujícího jednání, protože dne 23. 3. 2003 v 10.16 hod. oznámil ze svého mobilního telefonu zn. Nokia 3110, ze kterého předtím vyndal SIM kartu, na tísňovou linku 112, že na Hlavním nádraží v P. jsou v úschovní skříňce uloženy čtyři bomby, ačkoli věděl, že tato zpráva je nepravdivá, čímž způsobil, že železniční stanice byla uzavřena, několik vlakových spojů bylo zpožděno a jiné musely být předčasně ukončeny v jiných stanicích, a pod bodem 2. výroku jej uznal vinným dalším dílčím útokem, protože téhož dne, tj. 23. 3. 2003 v 10.55 hod. opětovně oznámil ze svého mobilního telefonu zn. Nokia 3110, ze kterého předtím vyndal SIM kartu, na tísňovou linku 112, že na Hlavním nádraží v P. jsou v úschovní skříňce uloženy čtyři bomby, s tím, že upřesnil, že vybuchnou ve 13.00 hod., ačkoli dobře věděl, že tato zpráva je nepravdivá, čímž způsobil, že železniční stanice byla uzavřena, přičemž několik vlakových spojů Českých drah, a. s., bylo zpožděno a jiné musely být předčasně ukončeny v jiných stanicích a způsobil tímto jednáním společnosti České dráhy, a. s., škodu ve výši 192.700,- Kč.

Soud též vycházel z toho, že ve dnech 26. a 27. 3. 2003 bylo na tísňovou linku 112 také oznámeno uložení bomby (viz skutky popsané pod body 3. a 4. výroku), přičemž na přístroji tísňové linky se objevil záznam, že v těchto dvou pozdějších případech bylo telefonováno z mobilního přístroje výše uvedeného IMEI, který byl následně dne 9. 4. 2003 zajištěn u obviněného B. společně s mobilní SIM kartou tel. č. Telefonáty z mobilního telefonu uvedeného IMEI byly v těchto dnech zachyceny pozemní buňkou mobilního operátora sítě T-Mobile poblíž bydliště obviněného B. v P., a to přibližně ve stejnou dobu, kdy bylo nahlášeno uložení bomby.

Údaje z těchto záznamů však budí určité pochybnosti, ale tyto s dílčími útoky dne 23. 3. 2003 nesouvisí. Podstatné je to, že dne 23. 3. 2003 žádný z operátorů mobilních telefonních sítí, kteří působí na území České republiky, volání z mobilního telefonu nezachytil. Ve vztahu ke skutkům popsaným pod body 1. a 2. výroku rozsudku tedy fakticky není ničím prokázáno, že by oznámení o uložení bomby bylo uskutečněno z mobilního telefonu obviněného B., resp. zda vůbec bylo uskutečněno z jakéhokoli jiného mobilního telefonu, a také není zjištěno, z jakého místa v ČR nebo mimo ni byly inkriminované hovory uskutečněny. Popisy skutků popsaných pod body 1. a 2. rozsudečného výroku, tedy že bylo telefonováno z mobilního telefonu obviněného B., když ten z něj předtím vyndal SIM kartu, nemají v provedeném dokazování podklad.

Soud uznal obviněného B. vinným i z dalších dvou skutků ze dne 26. 3. 2003 a 27. 3. 2003, kdy bylo zjištěno, že telefonáty byly uskutečněny z mobilního telefonu, který byl později u obviněného nalezen.

Obviněný B. od počátku popíral, že by kdy uskutečnil jakýkoli výhružný telefonát; odmítal, že by hlas na zvukovém záznamu výhružných telefonátů byl jeho hlasem, a uváděl, že svůj telefon často půjčoval M. M., který u něj na ubytovně přespával, ale také dalším osobám, které ho na ubytovně navštěvovaly. V průběhu dokazování nebyly blíže zjišťovány osoby, které mohly mít k telefonnímu přístroji obviněného B. přístup, a ani nebyla provedena kriminalistická audioexpertiza hlasu svědka M., který u obviněného přespával a jeho mobilní telefon někdy používal, což ostatně i sám potvrdil. Ačkoli tento byl osobou, která měla přístup k telefonu obviněného, a obviněný to uvedl již na počátku trestního řízení, nebyl ani vyžádán výpis volání z jeho mobilního telefonu ke zjištění, kde se v čase anonymních telefonátů zdržoval a zda tedy mohl manipulovat s telefonem obviněného, případně umožnit manipulaci s telefonem další osobě.

Kriminalistická audioexpertiza nicméně byla vyžádána k posouzení, resp. komparaci hlasu z nahrávek výhružných telefonátů a hlasu obviněného B. Znalec v závěrech posudku konstatoval, že ve všech čtyřech anonymních telefonátech vystupuje s největší pravděpodobností týž mluvčí, a dále učinil závěr, že obviněný M. B. pravděpodobně není totožný s anonymním mluvčím ve zkoumaných telefonátech. Tento svůj závěr pak znalec zopakoval i u hlavního líčení.

Za situace, kdy ani nebylo zjištěno, že by oba výhružné telefonáty ze dne 23. 3. 2003 byly vůbec uskutečněny z mobilního telefonu, a že by bylo voláno z lokality, kde se obviněný B. v té době zdržoval, je nejednoznačný závěr znalce jediným zjištěním, že mohl telefonovat také obviněný. Soud ohledně této skutečnosti učinil závěr, že znalec obviněného jako pachatele nevyloučil , což ovšem k jednoznačnému závěru o jeho vině rozhodně nepostačuje, když se vedle toho nabízí otázka, kolik dalších osob z česky nebo slovensky mluvící mužské populace by znalec rovněž nemohl vyloučit.

Navíc u veřejného zasedání odvolacího soudu byla vyslechnuta Mgr. M. S., která byla při zpracování znaleckého posudku konzultantkou přibranou pro formulaci závěrů v oblasti fonetiky a lingvistiky. Tato znalkyně na dotaz uvedla, že pravděpodobnost, pokud by se vyjádřila v procentech, dalo by se říci, že to není ten člověk (t.j. obviněný B.) asi ze 70 % . Přestože odvolací soud tento důkaz provedl, v odůvodnění usnesení jej nijak nezhodnotil, resp. vůbec se o něm nezmínil. Za výše uvedeného důkazního stavu je také zcela irelevantní v odůvodnění rozsudku uvedený popis jiných aktivních a pasivních telefonních hovorů obviněného B., které měl uskutečnit z uvedeného mobilního telefonu dne 23. 3. 2003.

Výrok o vině stran dílčích útoků popsaných pod body 1. a 2. výroku rozsudku se tak opírá pouze o zcela osamocený a nejednoznačný závěr znaleckého posudku, a tedy vychází z neúplného zjištění skutkového stavu, který neumožňuje učinit jednoznačný závěr o tom, že by tyto dílčí útoky spáchal právě obviněný B.

Především z výše uvedeného znaleckého posudku pak vycházel soud i při rozhodování o vině u skutků ze dnů 26. 3. 2003 a 27. 3. 2003, popsaných pod body 3. a 4. rozsudečného výroku. V rámci dokazování se soud ve značném rozsahu zabýval zpochybňováním a vyvracením tvrzení, která obviněný B. postupně uváděl na svoji obhajobu. Pokud však jde o důkazy prokazující vinu tohoto obviněného, soud vycházel především ze zpráv telefonních operátorů a výpisů hovorů z telefonní karty, přičemž ovšem i po provedení těchto důkazů zůstala řada skutečností neobjasněna a nemohlo být tedy vyloučeno, že s telefonním přístrojem obviněného B. v inkriminovaných dnech nemanipulovala jiná osoba.

Soud vzal ze zprávy telefonního operátora T-Mobile společnosti RadioMobil, a. s., na č.l. 45 spisu za prokázané, že ve dnech 26. 3. 2003 ve 12.30 hod. a 27. 3. 2003 v 07.02 hod. byly jeho buňkou B. P., N., tedy poblíž bydliště obviněného B., zaznamenány telefonní hovory z telefonního přístroje, který byl později zajištěn u obviněného. Toto zjištění ovšem ještě nevylučuje, že z telefonu mohl ve stejných dnech volat i někdo jiný. Navíc nikdy nebylo zjišťováno jednak to, jaký mapový rozsah tato buňka monitoruje a zda se bydliště obviněného skutečně v dosahu této buňky nachází, a jednak ještě podstatnější okolnost, a totiž jak je vůbec technicky možné vysvětlit, že tyto hovory nebyly zaznamenány operátorem Eurotel, v jehož síti byla s telefonem provozována předmětná telefonní karta, když tento operátor má rovněž v dané lokalitě svoji buňku, resp. dokonce dvě buňky.

Soud na konci druhého odstavce odůvodnění rozsudku sice uvádí, že operačním šetřením bylo zjištěno, že hovory bez SIM karty přijímala buňka operátora Eurotel v P. N., a to z mobilního telefonu, ale tato skutečnost vyplývá pouze z protichůdného záznamu ve druhém odstavci na č.l. 135 spisu, kde je na jedné straně uvedeno, že operátory bylo následně zjištěno, že hovory přijímala buňka operátora Eurotel , což lze v kontextu mylně vztáhnout i k anonymním hovorům, přičemž ihned v další větě se uvádí, že Operativní technikou ve spolupráci s operátorem T-Mobile bylo zjištěno, že anonym činí oznámení z mobilního telefonu a v době oznámení jej zabírá buňka P. N. Na str. 44 spisu je založen pouze e-mail Policie ČR Útvaru zvláštních činností expozitury P., v němž je sdělováno, že v období od 27. 2. 2003 do 27. 3. 2003 byla s telefonem používána SIM karta, což následně dne 24. 1. 2005 potvrdil i Eurotel sdělením na č.l. 576 spisu. Operátor Eurotel tedy zachytil pouze provoz telefonu uskutečňovaný s vloženou SIM kartou. Zachycení žádného anonymního hovoru z telefonu buňkou operátora Eurotel však nikde potvrzeno není. Důvěryhodnost zpráv a záznamů snižuje také okolnost, že nikde není objasněn rozpor mezi zprávou telefonního operátora T-Mobile, který uvádí, že dne 26. 3. 2003 byl uskutečněn hovor v trvání 36 vteřin, přičemž úřední záznam Policie ČR uvádí, že hovor trval 19 vteřin. Délka hovoru ze dne 27. 3. 2003 nikde ve spise zaznamenána není. V úředním záznamu Policie ČR ze dne 9. 4. 2003 je uvedeno, že bylo zjištěno volání z telefonu obviněného na tísňovou linku 158, a to dne 7. 3. 2003 v 19.52 hod., přičemž právě poslechem tohoto dřívějšího záznamu policisté zjistili, že se jedná o stejný hlas jako u výhružných anonymních telefonátů. Přestože ze záznamu vyplývá, že hovor na linku 158 byl policií nahrán a opětovně poslouchán, nestala se nahrávka součástí spisu a nebyla znalci předložena ke zkoumání jako srovnávací materiál.

Dalším podkladem pro rozhodnutí soudu byl listinný výpis aktivních a pasivních hovorů z telefonního čísla. K tomuto dokumentu je nutno nejdříve uvést, že ačkoli jej měl poskytnout operátor Eurotel, dokument nemá žádné označení, z něhož by bylo možno dovodit, že pochází od tohoto operátora a odpovídá jeho záznamům; dále nelze zjistit, kdo a kdy jej vyhotovil, protože neobsahuje žádný podpis ani datum, a ze spisu nelze ani zjistit, kdo a kdy jej jako důkaz do spisu založil. Z obvyklé praxe v obdobných případech je pouze možno usuzovat, že autorem by mohl být Útvar zvláštních činností Policie ČR.

Při zjišťování skutkového stavu z něj soud vycházel a v odůvodnění uvádí, že pokud jde o aktivní používání telefonu, obviněný B. hovořil dne 26. 3. 2003 ve 12:37:34 hod. s osobou vedenou v seznamu SIM karty pod jménem J., když předtím ve 12.32 zaznamenaly orgány policie anonymní volání z čísla přístroje obviněného. Dne 27. 3. 2003 pak obviněný v 06:56:23 hod. volal svědkovi M. a anonymní hovor zaznamenala policie v 07.07. V 08:07:14 hod. obviněný volal osobě uvedené v seznamu jeho SIM karty jako J. Pokud jde o pasivní používání přístroje, t.j. jako volaný, pak seznam výpisu volání zaznamenává dne 26. 3. 2002 před anonymním voláním ve 12.32 hod. volání Eurotelu info v 11:29:51 hod. a pokračuje ve 12:52:58 hod. volání M. Dne 27. 3. 2003 anonymnímu telefonátu v 07.07 hod. nepředcházelo žádné volání a po něm následovaly dva telefonáty v 08:15:52 a 08:15:59 hod. osoby vedené v seznamu SIM karty pod jménem J.

Právě skutečnost, že z telefonu mělo být voláno, případně přijímáno volání od známých obviněného B., měla být podpůrným usvědčujícím důkazem, že telefon těsně před nebo po oznámeních bomby používal právě obviněný B. Skutkový stav však není popsán správně a soud zde zaměňuje SMS zprávy za volání a tvrdí, že šlo o telefonický rozhovor. Naopak, dne 26. 3. 2003 byl uskutečněn pouze jeden telefonický hovor, kdy bylo až večer v 18:31:13 hod. (anonym volal ve 12.32 hod.) voláno na tel. číslo osoby v seznamu SIM karty uvedené jako J., přičemž žádný příchozí hovor na telefonní přístroj obviněného v ten den zaznamenán není. Dne 27. 3. 2003 z telefonu obviněného nebyl uskutečněn žádný hovor a ani žádný hovor nebyl přijat. Všechny ostatní záznamy ve výpisu jsou pouze SMS zprávy, z nichž, pokud jde o ty odeslané, lze dovodit pouze to, že telefon někdo používal, ale nikoli to, že to byl právě obviněný B. Pokud soud na str. 6 odůvodnění rozsudku dále argumentuje, že podle zprávy mobilního operátora nebyl zaznamenán žádný nesoulad mezi IMEI a SIM kartou, neznamená to nic jiného než to, že když byla v rozhodných dnech používána SIM karta tel. č., byla vložena do telefonu, přičemž SMS zprávy může posílat kdokoli, kdo momentálně telefonem disponuje.

Ačkoli je všeobecně známo, že před vyjmutím karty dojde k vypnutí telefonu, protože z přístroje musí být též vyjmuta baterie, a ke stejné situaci dojde i při opětovném vložení karty, nikdo se nikdy obviněného ani nedotázal, zda měl v přístroji zadán aktivační PIN kód, nehledě k tomu, že tato skutečnost mohla být zjištěna odborným zkoumáním zajištěného telefonního přístroje, které ale také provedeno nebylo. Případné zjištění, že telefon byl pro spuštění blokován PIN kódem, by umožňovala zúžit okruh osob, které by mimo obviněného mohly s přístrojem nakládat, nebo by to mohlo být důkazem, že s telefonem nemohl nakládat nikdo mimo obviněného. Telefonní seznam setříděný ze SIM karty na str. 70 spisu pouze dokládá, že ze SIM karty byla zřejmě pouze opsána telefonní čísla a jim přiřazené slovní označení. Kdo, kdy a jakým způsobem tyto skutečnosti zjistil a kdo listinu vyhotovil opět nelze zjistit, protože kromě prostého textu a čísel není na listině žádný jiný identifikační údaj.

Kromě záměny SMS zpráv za telefonní hovory a nesprávného výkladu zpráv mobilních operátorů jsou v odůvodnění rozsudku uváděny i další nepřesné a sporné skutečnosti. Jde zejména o část v posledním odstavci na str. 5 a na str. 6, kterou soud uvedl tím, že obviněný B. v průběhu dalšího dokazování prostřednictvím svědka M. předkládá další verzi obhajoby a následně ji rozsáhle popisuje. K tomu je potřeba v první řadě uvést, že obviněný prostřednictvím svědka M. žádnou verzi obhajoby nepředložil. Zaslal pouze soudu několik dopisů, které mu byly doručeny do vazby a také po propuštění z vazby a měly být podepsány svědkem M., o kterých sám nikdy netvrdil, že tyto dopisy psal svědek M., což zdůraznil i u hlavního líčení dne 10. 11. 2004. Ostatně další podobné dopisy, jejichž pisatelem měl být M., byly též doručeny přímo obhájci obviněného a dokonce i soudu. V dopisech se sice pisatel doznává, že telefon obviněnému vyměnil a uvádí celou řadu dalších sporných skutečností, nicméně svědek M. autorství těchto dopisů opakovaně popřel a následným znaleckým posudkem z oboru grafologie ani nebylo zjištěno, že by je psal. Proto není jasné, proč je soud v dalším textu hodnotí jako změnu výpovědi tohoto svědka ve snaze pomoci obviněnému, aby nebyl trestně stíhán, a dokonce tuto změnu označuje za akrobatickou . Celá tato část odůvodnění rozsudku postrádá vnitřní logickou strukturu, nesourodě spojuje různá tvrzení z dopisů a z údajně změněné výpovědi svědka M., včetně zmínky o sexuální orientaci zúčastněných osob, kdy tato tvrzení následně zčásti konfrontuje se skutkovými zjištěními, takže ve svém důsledku je argumentace značně nesrozumitelná.

Další podstatnou okolností je, že u obviněného B. nebyl zjištěn žádný motiv k uvedenému jednání. Podle psychiatrického znaleckého posudku obviněný netrpěl duševní poruchou, byl řádně zaměstnán, práci vykonával ke spokojenosti nadřízených, kteří mu opakovaně přiznávali odměnu, a žádných excesů se nedopouštěl. Pokud soud v závěru rozsudku uvádí, že pohnutkou obviněného byl jeho končící vztah se svědkem M., který provozoval prostituci v prostoru F. k. a železniční stanice P. H. n., kterému obviněný B. v návalu žárlivosti chtěl znepříjemnit život, pak tento závěr nemá oporu v provedených důkazech. Soud blíže nerozvedl, z čeho vychází, a to i když svědek M. vypovídal o svém intimním vztahu s obviněným, který to ovšem popíral, a také o tom, že jejich vztah končil. Pokud by ale obviněný B. chtěl tímto způsobem znepříjemnit svědkovi život, jaký by mělo smysl, že by výhružné telefonáty uskutečnil ze svého telefonu, ve kterém nechal svou SIM kartu, a telefon si pak až do zadržení ponechal u sebe, když by musel vědět, že bude právě on nejvíce podezřelý? V takovém případě by se nepochybně snažil telefon bez své SIM karty nastražit mezi věci svědka M. a nějak na něj policejní orgány upozornit. To však obviněný neučinil a v počátcích přípravného řízení pouze sdělil, že svědek u něj přespává a že také používá jeho mobilní telefon, což sám svědek M. potvrdil. Až výrazně později v průběhu vazby, když si nedovedl vysvětlit, kdo mohl telefonovat, začal v dopisech soudu rozvíjet teorii, že to mohl být svědek M., kdo telefonáty uskutečnil nebo umožnil dispozici s jeho telefonem další osobě.

Z výše uvedeného je zřejmé, že soud nepostupoval tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a následně důkazy nehodnotil po pečlivém uvážení okolností případu, a to jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu, jak vyžaduje zákon.

Z principu presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.) kromě pravidla, podle něhož musí být obviněnému vina prokázána, plyne rovněž pravidlo in dubio pro reo, dle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1624/09, ze dne 5. 3. 2010). Jelikož neprokázaná vina má tentýž význam jako prokázaná nevina a nelze důvodně očekávat, že by se všechny shora uvedené rozpory podařilo odstranit prováděním dalších důkazů, a to i s ohledem na desetiletý odstup od spáchání skutků, je třeba uzavřít, že obv. B. nemohl být dostatečně usvědčen výsledky dokazování, což by mělo vést k rozhodnutí v jeho prospěch, konkrétně ke zprošťujícímu výroku.

V závěru podané stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2005 sp. zn. 8 To 306/2005 byl v neprospěch obviněného M. B. porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1 a § 256 tr. ř., a v jemu předcházejícím řízení v ustanoveních § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. pak aby zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a rovněž rozsudek soudu prvního stupně, jakož i veškerá další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem k této změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Dále aby postupoval podle § 271 odst. 1 tr. ř. a obviněného podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby, případně pokud by k tomu neshledal dostatečný důvod, aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

K podané stížnosti pro porušení zákona se písemně vyjádřil obviněný M. B. Ten poukázal zejména na okolnost, že i po návratu z výkonu trestu nadále pracuje na H. n. v P. ve stanici metra, což by jistě nemohl, kdyby se takového činu dopustil. Dále poukázal na již dříve vyslovené skutečnosti ohledně jeho vztahu a styků s M. M., způsobů nabytí a vlastnictví jednotlivých typů mobilních telefonů Nokia, existence osoby J. B., bohaté korespondence týkající se jednotlivých osob v tomto případě vystupujících atd. V závěru svého vyjádření se zcela ztotožnil s názory prezentovanými ministrem spravedlnosti a navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, což se stane předpokladem pro obnovu celého soudního procesu.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém písemném vyjádření naopak poukázal na průběh dosavadního řízení v této věci, kdy o této bylo již rozhodováno dovolacím soudem, ale i Ústavním soudem, přičemž pokaždé došlo k odmítnutí obviněným podaného opravného prostředku. Současná stížnost pro porušení zákona brojí výlučně proti hodnocení důkazů a na podkladě této polemiky prosazuje závěr, že není prokázáno spáchání souzeného skutku obviněným. Některá hodnocení obsažená ve stížnosti pro porušení zákona však mají značně hypotetický charakter, ale žádné námitky se netýkají porušení předpisů hmotného práva nebo zkrácení obhajovacích či jiných procesních práv obviněného. Taktéž zastává názor, že v daném případě není důvod rušit pravomocné soudní rozhodnutí a nutit soudy nižších stupňů k přehodnocení jejich závěrů. Podanou stížnost pro porušení zákona pokládá za parafrázi ústavní stížnosti, o níž Ústavní soud již v minulosti rozhodoval, přičemž se tak snaží fakticky přimět Nejvyšší soud k revizi rozhodnutí Ústavního soudu, což není možné (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Navrhl proto, aby předmětná stížnost pro porušení zákona byla podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta.

Podle § 267 odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.

Nejvyšší soud musel v prvé řadě reagovat na skutečnost, že obviněný v předchozím řízení rozhodnutí odvolacího soudu, resp. rozhodnutí soudu prvního stupně napadl včas podaným dovoláním, takže Nejvyšší soud se těmito již jedenkrát zabýval. Svým usnesením ze dne 10. 5. 2006 sp. zn. 8 Tdo 541/2006 konstatoval, že obviněný námitky, jež učinil obsahem svého podání, neuplatnil v souladu s vytčenými dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), h), l ) tr. ř., a proto bylo podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto. To jinými slovy znamená, že dovolací soud nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř., čili nepřezkoumával zákonnost napadeného rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo a rovněž z odůvodnění jeho rozhodnutí nevyplývá, že by věc posuzoval z hledisek tzv. extrémního nesouladu či obecně práva na spravedlivý proces atd.

Kromě Nejvyššího soudu se ale následně věcí obviněného zabýval i Ústavní soud, a to na podkladě jím podané ústavní stížnosti. Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 20. 12. 2006 sp. zn. I. ÚS 413/06 uvedl, že pod značnou částí ústavní stížnosti sepsané advokátem lze v podstatě vidět spíše nesouhlasnou polemiku s hodnocením důkazů provedených obecnými soudy svědčící o přesvědčení stěžovatele o věcné nesprávnosti napadených rozhodnutí s cílem zvrátit rozhodnutí ve svůj prospěch; to samo o sobě staví Ústavní soud do role, která mu nepřísluší. V tomto duchu stěžovatel argumentuje kupříkladu tím, že Těmito důkazy stěžovatel prokazuje jednak fakt, že z inkriminovaného mobilního telefonu nevolal (posudek Kriminalistického ústavu v Praze), a tím trestný čin šíření poplašné zprávy nespáchal. Zřejmě jeho mobilní telefon byl zneužit, neboť v inkriminované době jej neměl u sebe... . V této souvislosti je namístě poukázat na tvrzení stěžovatele v tom směru, že ...označuje stěžovatel další listinné důkazy, kterých se dovolává a které ve všech souvislostech ozřejmují celý případ: ... , přičemž následně vyjmenovává 16 listinných důkazů; i z toho lze vyvodit, že se de facto domáhá přehodnocení dokazování v rámci celé věci, což však Ústavnímu soudu jak již bylo uvedeno vzhledem k jeho ústavnímu vymezení nepřísluší, neboť pak by fungoval v systému obecných soudů jako další běžná instance.

Co do ústavní stížnosti otevřené skutkové roviny (trestního) řízení, platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců (čl. 81, 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soud není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (poznámka: v podrobnostech k podmínkám, při jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv nebo svobod viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.

V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu a v rozhodnutích obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.

Z hlediska ústavněprávního uvedl, že jak obvodní soud, tak i městský soud (zejména z povahy věci obvodní soud jako soud první instance), pokud jde o spáchání trestného činu šíření poplašné zprávy podle ust. § 199 odst. 1, 2, 3 písm. b) tr. zák. stěžovatelem, opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy (výpovědi poškozené společnosti České dráhy, a. s., a svědků, výpisy mobilních operátorů, zajištěné hovory, znalecké posudky a další), které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu ust. § 2 odst. 5 tr. ř. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí zejména s ohledem na zjištění, že stěžovatel krátce před inkriminovanými událostmi i krátce po nich hovořil z telefonu, ze kterého byly volány předmětné poplašné zprávy, s různými svými přáteli a známými, přičemž jeho telefonáty byly navíc zaměřeny v místech, které se shodovaly s místy jeho ubytování a zaměstnání dospěly k přiléhavému závěru, že právě stěžovatel spáchal předmětný trestný čin; tento závěr nezakládá ani zjevný faktický omyl ani exces logický. Obecné soudy se současně uspokojivě vypořádaly s námitkami předkládanými obhajobou v rámci celého trestního řízení. Mimo to, i kdyby přitom byly napadené skutkové závěry kritizovatelné z hlediska správnosti, ústavněprávní význam (jak již bylo vyloženo) má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což stěžovatel nedoložil. Konečně je zřejmé, že sama napadená rozhodnutí jsou dostatečně a přiléhavě odůvodněna, takže i z tohoto hlediska jsou plně přijatelná.

Za tohoto stavu nelze soudům prvního a druhého stupně i pokud jde o právní posouzení věci (resp. jejích jednotlivých částí) nic podstatného vytknout. Jejich rozhodnutí postrádají prvky svévoly a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.

Pokud stěžovatel napadl ústavní stížností i usnesení Nejvyššího soudu, kterým jeho věc nebyla posouzena meritorně, nutno dodat, že z jeho podání není patrné až na jedinou výjimku, kterou se Ústavní soud stručně zabývá na str. 6, 7 tohoto usnesení jakého pochybení, jež by (navíc) mělo vést k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, se měl tento soud dopustit. Přitom z odůvodnění daného usnesení je zřejmé, že se Nejvyšší soud námitkami stěžovatele uplatněnými v dovolání zabýval a svůj závěr, že ty z hlediska obsahového neodpovídají dovolacím důvodům ve smyslu § 265b tr. ř., řádně odůvodnil; Ústavní soud proto může na toto rozhodnutí zcela odkázat, a považuje je i z ústavněprávního hlediska za přijatelné.

V podstatě jedinou argumentaci, která by mohla mít v potencionální rovině dosah do ústavně právní roviny, uplatnil stěžovatel ve vztahu k množině procesních vad řízení (s možnými vybočením ze zásad spravedlivého procesu), pokud namítal, že Stěžovatelem navržené důkazy neprovedl ani Obvodní soud pro Prahu 2, ani Městský soud v Praze. Rovněž Nejvyšší soud ve svém usnesení neprovedení těchto předložených důkazů nezdůvodnil ani nezhodnotil. Jak vyplynulo z obsahu ústavní stížnosti, těmito navrženými důkazy měl stěžovatel na mysli jízdenku z K. do P., paragon potvrzující nákup suvenýrů na hradě K., zaslanou pohlednici z tohoto výletu a znalecký posudek v oboru kriminalistika audioexpertiza.

Ústavní soud k tomu uvádí, že uvedená argumentace by teoreticky mohla mít ústavněprávní relevanci z hlediska kategorie opomenutých důkazů (pozn.: je na místě dodat, že ústavní stížnost sepsaná advokátem je formálně nazvaná jako ústavní stížnost ve věci opomenutých důkazů ). Ve vztahu k této jedné z více kategorií vad důkazního řízení, tj. kategorii opomenutých důkazů . Ústavní soud totiž v jedné z právních vět svého nálezu ze dne 30. 6. 2004 (in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 91, str. 377 a násl.) konstatoval, že pod ní lze zařadit i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, lež tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech nebyla o něm zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci.

Logicky nutnou podmínkou možného přezkumu Ústavního soudu v tomto směru je to, že ten který důkaz byl v řízení před soudy vůbec navržen. Teprve v kladném případě je možné přistoupit k posuzování otázky, zda návrh na provedení určitého důkazu byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut. Ústavní soud se proto nejprve zaměřil na posouzení toho, zda stěžovatel výše uvedené důkazní návrhy v řízení před obecnými soudy skutečně vznesl. Dle stěžovatele Stěžovatelem navržené důkazy neprovedl ani Obvodní soud pro Prahu 2, ani Městský soud v Praze. , z čehož vyplývá, že je údajně navrhl již v řízení před soudem prvního stupně. Vzdor tomu je třeba v této souvislosti poukázat na nejasnost určení časového okamžiku, v němž měl stěžovatel tyto důkazy navrhnout; taková neurčitost námitky může potom logicky způsobit nemožnost jejího přezkoumání, neboť úkolem Ústavního soudu není perfekcionisticky pročítat celý spis a snažit se takovou neurčitou námitku pod případnou reálnou skutečnost podřadit.

Ústavní soud nicméně přistoupil ke studiu spisu a zjistil, že první stěžovatelova zmínka o jízdence z K. do P. a o pohlednici zaslané z K. je až na str. 748 a násl. spisu, a to ve dvou dopisech stěžovatele ze dne 7. 11. 2005 adresovaných obvodnímu soudu a městskému soudu; kopie předmětné jízdenky je přiložena (originál ani kopie pohlednice nebyla v těchto dopisech přiložena). Poněvadž v předchozí části spisu Ústavní soud jakoukoli zmínku o předmětné jízdence či pohlednici nenalezl, nelze než vyvodit závěr navíc za situace, kdy stěžovatel nespecifikuje, kdy měl předmětný důkaz předložit že soudy o údajné existenci předmětné jízdenky a pohlednice nebyly předtím stěžovatelem informovány a že tyto důkazy nebyly předtím předloženy (tomu ostatně svědčí i samotný obsah těchto dopisů). Vzhledem pak k tomu, že odvolací řízení bylo skončeno usnesením o zamítnutí odvolání dne 19. 9. 2005, je logicky nutno přijmout závěr, že takový důkazní návrh v řízení před obvodním a městským soudem vznesen nebyl a ty na něj tedy reagovat nemohly. Není proto možné zkoumat, zda návrh důkazu jízdenkou z K. do P. a pohlednice zaslané z K. byl soudem prvního a druhého stupně bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, a nelze tedy než usuzovat, že zjištěné skutečnosti neumožňují konstatovat vady řízení zasahující do kategorie opomenutých důkazů , jak se stěžovatel domáhá.

Obdobné lze konstatovat ve vztahu k důkaznímu návrhu dokladu o nákupu suvenýrů na hradě K. (dále jen jako paragon ). Jak Ústavní soud zjistil ze spisu, poprvé se stěžovatel zmiňuje o existenci paragonu až ve svém dopisu ze dne 27. 4. 2006, adresovaném obvodnímu soudu (str. 821-823 spisu), přičemž kopii paragonu poprvé předkládá až jako přílohu k dopisu ze dne 10. 7. 2006 (str. 856-862 spisu). Rovněž tedy v tomto případě vzhledem k tomu, že odvolací řízení bylo skončeno usnesením o zamítnutí odvolání dne 19. 9. 2005 nelze než uzavřít, že takový důkazní návrh nebyl v řízení před obvodním a městským soudem vznesen a ty na něj tedy reagovat nemohly.

Lze dodat, že pokud by snad stěžovatel usiloval o přezkoumávání obsahu těchto důkazních návrhů Ústavním soudem, tj. z hlediska jejich dopadu na věc samu (neboť uvádí, že těmito důkazy prokazuje fakt, že trestný čin nespáchal), nutno zdůraznit, že z hlediska Ústavního soudu toto novum není relevantní; jeho úkolem je toliko zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyly porušeny základní práva a svobody stěžovatele. Údajná jízdenka z K. do P., paragon potvrzující nákup suvenýrů na hradě K. a zaslaná pohlednice z tohoto výletu nebyly soudu prvního a druhého stupně, tj. soudům projednávající věc meritorně, v době jejich rozhodování známy, a proto k nim ani nemohlo být při jejich rozhodnutí přihlédnuto. Z toho důvodu nemohl uvedené důkazní návrhy (resp. jejich obsah ) při svém rozhodování o ústavní stížnosti se zřetelem na ustálenou judikaturu reflektovat ani Ústavní soud.

Pokud jde o posouzení otázky, zda stěžovatel vznesl důkazní návrh na provedení znaleckého posudku v oboru kriminalistika-audioexpertiza, nutno především uvést, že se nejednalo o důkazní návrh stěžovatele; znalecký posudek byl vypracován na základě opatření policejního orgánu (č.l. 71 spisu), neboť pro účely trestního řízení bylo nezbytně nutné znát, zda se v případě anonymních hovorů na tísňovou linku jedná na zajištěných nahrávkách o hlas stěžovatele. Šlo tedy o důkaz, který vzešel z iniciativy orgánů činných v trestním řízení (jež si jej vyžádaly ex officio), nikoli z iniciativy stěžovatele. Proto není správné tvrzení, že takový důkaz byl stěžovatelem navržen ( Stěžovatelem navržené důkazy neprovedl ani ... ). Především je však třeba zdůraznit, že není pravda, že by tento důkaz nebyl proveden . Důkaz znaleckým posudkem v oboru kriminalistika odvětví kriminalistická audioexpertiza byl totiž vypracován dne 26. 5. 2003, čj. KUP-242/AK-2003; znalec byl obvodním soudem vyslýchán ve vztahu ke svému znaleckému posudku v hlavním líčení dne 2. 9. 2003 (str. 244-5 spisu), a to za přítomnosti stěžovatele a jeho obhájce, kteří tedy měli možnost klást znalci otázky, což také oba učinili. Jen na okraj Ústavní soud uvádí reflektuje obsah této námitky že pokud stěžovatel považuje znalecký posudek v oboru kriminalistika-audioexpertiza za důkaz své neviny a prokazující to, že z inkriminovaného mobilního telefonu nevolal, nelze nevidět, že předmětný posudek pouze uvádí, že M. B. pravděpodobně není totožný s anonymním mluvčím ve zkoumaných telefonátech. (str. 79 spisu). Znalec tedy stěžovatele nevyloučil. Tento závěr znalec potvrdil při svém výslechu při hlavním líčení před obvodním soudem dne 2. 9. 2003 (str. 244-5 spisu), neboť z jeho tvrzení vyplynulo, že nemůže vyloučit, že jde o stěžovatele (srov. např. jeho vyjádření ve smyslu Rozdíly mezi hlasem anonyma a obviněného nejsou až tak výrazné, abychom si mohli být zcela jisti... , Při vylučování bychom museli najít znaky, které jsou naprosto neslučitelné. Sice zde byly výrazné rozdíly, ale nebyli jsme si jisti. , Zda je či není to Váš hlas nemohu říci v reakci na dotaz obviněného; srov. rovněž str. 7 odůvodnění napadeného rozsudku obvodního soudu a str. 2 odůvodnění napadeného usnesení městského soudu). Není tedy přesné tvrzení stěžovatele, že předmětný znalecký posudek měl povahu důkazu neviny (stěžovatele). Ústavní soud zde zdůrazňuje, že závěr o vině stěžovatele postavily soudy na jiných důkazech, než na znaleckém posudku v oboru kriminalistika-audioexpertiza. Tyto důkazy přitom, jak vyplynulo již z výše uvedeného, lze považovat za adekvátní věci zejména výpovědi poškozené společnosti České dráhy, a. s., a svědků, výpisy mobilních operátorů, zajištěné hovory, znalecké posudky a další a současně umožňující zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu ust. § 2 odst. 5 tr. ř. Provedení a zhodnocení těchto důkazů totiž umožnilo mj. zjištění toho, že stěžovatel krátce před inkriminovanými událostmi i následně krátce po nich hovořil z telefonu ze kterého byly volány předmětné poplašné zprávy s různými svými přáteli a známými, přičemž jeho telefonáty byly navíc zaměřeny v místech, které se shodovaly s místy jeho ubytování a zaměstnání. Proto Ústavnímu soudu nezbývá než zopakovat shora citované, tj. že závěr o spáchání předmětného skutku lze považovat za přiléhavý a prostý zjevného faktického omylu či excesu logického.

Co se týče napadeného usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatel ve vztahu k němu pokud jde o opomenuté důkazy , což však byla jediná námitka proti tomuto usnesení pouze namítal, že Rovněž Nejvyšší soud ve svém usnesení neprovedení těchto předložených důkazů nezdůvodnil ani nezhodnotil. K tomu Ústavní soud jen stručně uvádí, že je pravda, že Nejvyššímu soudu již uváděné důkazní návrhy stěžovatele musely být známy z obsahu spisu; nicméně vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl z formálních důvodů (protože nebyl naplněn dovolací důvod), věc stěžovatele nepřezkoumával meritorně, a již proto se otázkou tvrzených důkazních návrhů stěžovatele ani nemohl zabývat. Přitom jak již výše Ústavní soud uvedl napadené usnesení Nejvyššího soudu shledává Ústavní soud ústavně zcela konformním.

K ručně psaným přípisům stěžovatele evidentně zpracovaným bez svého právního zástupce (včetně prvního podání, které Ústavnímu soudu adresoval jako ústavní stížnost, když ještě nebyl zastoupen advokátem, a na základě kterého byl Ústavním soudem vyzván k odstranění vad svého podání), Ústavní soud uvádí, že smyslem povinného právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem je, mimo jiné, aby tento specializovaný soud nebyl neúměrně zatěžován nekvalifikovanými návrhy (pozn.: povinné právní zastoupení se vztahuje již na podání návrhu) a celkově nekvalifikovaným přístupem účastníků řízení. Pokud byl stěžovatel v dané věci zastoupen právním zástupcem, který sepsal též ústavní stížnost, nicméně pak sám Ústavnímu soudu adresoval další vlastní přípisy s uváděním námitek proti napadeným rozhodnutím orgánů veřejné moci, v podstatě tak usiluje o obcházení smyslu institutu povinného právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem; jestliže by se jimi Ústavní soud zabýval, nepřímo by tím stěžovateli přiznával možnost být zastoupen jen v části řízení před Ústavním soudem (jen ve vztahu k některým úkonům) a obligatorní právní zastoupení by tak nebylo naplňováno v celém rozsahu. Proto nebylo věcí Ústavního soudu obsah uvedených dopisů stěžovatele zkoumat. Nicméně, pokud Ústavní soud nad rámec této úvahy jejich obsah v určité míře přesto reflektoval, nemohl než konstatovat, že v něm lze shledávat toliko nesouhlasnou polemiku s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy svědčící o přesvědčení stěžovatele o věcné nesprávnosti napadených rozhodnutích s cílem zvrátit rozhodnutí ve svůj prospěch; to samo o sobě staví Ústavní soud do role, která mu nepřísluší. Přitom řada tvrzení stěžovatele byla dokonce evidentně vykonstruována ve zjevném rozporu s reálným stavem, což prokazuje obsah spisu. V tomto směru lze poukázat příkladmo na tvrzení stěžovatele, že soud (nespecifikuje který) razantně odmítl vyslechnout jeho přítelkyni S. Přitom, jak Ústavní soud zjistil, při veřejném zasedání před odvolacím soudem dne 19. 9. 2005, kdy městský soud vyhlásil své usnesení o odvolání, byl stěžovatel předsedou senátu dotazován v reakci na své tvrzení, že odcestoval se svojí přítelkyní na K. (dne 26. 3. 2003) jak se jeho přítelkyně jmenuje; stěžovatel však odpověděl, že jméno nemůže sdělit, takže je zřejmé, že ji soud vyslechnout nemohl.

Ze všech těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva nebo svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Na tomto místě Nejvyšší soud pokládá za nutné rovněž zdůraznit, že těžiště dokazování leží zásadně v řízení před soudem prvního stupně, který důkazy nejen provádí, ale především je hodnotí tak, aby na jejich podkladě mohl učinit spolehlivé skutkové závěry. Je proto výsostným právem soudu prvního stupně hodnotit před ním provedené důkazy a ani odvolací soud, který přezkoumává v odvolacím řízení ještě nepravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně, nemůže bez dalšího sám vytvářet odchylný skutkový stav jen v důsledku odlišného hodnocení důkazů, aniž by provedl dokazování podle zásad ústnosti a bezprostřednosti. Tím méně lze požadovat po Nejvyšším soudu, aby postupoval v rozporu s touto zásadou. Tyto názory se opírají i o existující judikaturu z níž vyplývá, že pokud soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn., že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě a v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, odvolací soud nemůže podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě totiž nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu uvedeného ustanovení (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 53/1992 Sb. uveřejněné ve Sb. rozh. tr. pod č. 7-8/1992).

Při přezkoumávání skutkových závěrů, které učinily soudy obou stupňů z provedených důkazů, musel Nejvyšší soud respektovat se zřetelem na výše uvedenou judikaturu též souvislosti vyplývající ze zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Z této zásady vyplývá, že soudy obou stupňů byly oprávněny samostatně a nezávisle v souladu se svým vnitřním přesvědčením vyhodnotit všechny provedené důkazy, učinit na jejich podkladě potřebná skutková zjištění a vyvodit z nich odpovídající právní závěry. Pokud tak soud prvního stupně i odvolací soud učinily a jejich rozhodnutí odpovídá vnitřnímu přesvědčení při současném vyhodnocení provedených důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.), které neodporuje zásadám formální logiky, Nejvyšší soud nemohl dospět k závěru o porušení zákona, neboť k tomu v daném případě neměl důvod. Ani Nejvyšší soud v řízení o stížnosti pro porušení zákona totiž nemůže dávat závazné pokyny v tom směru, jak mají soudy nižších stupňů hodnotit provedené důkazy a jaké závěry mají na podkladě zhodnocení důkazů učinit. Nevybočují-li tedy v posuzovaném případě skutková zjištění soudů ani právní závěry z nich vyvozované ze zákonných mezí zásady volného hodnocení důkazů, nelze dospět k tomu, že byl napadeným rozhodnutím porušen zákon.

Vzhledem k tomu, že stížnost pro porušení zákona argumentovala zásadou v pochybnostech ve prospěch obviněného (in dubio pro reo), považuje Nejvyšší soud za potřebné v obecné rovině zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo , tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným, jako je tomu v přezkoumávané věci. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 12. 1998 sp. zn. III. ÚS 286/98, publikované pod č. 73 ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Přitom je namístě použít pravidlo in dubio pro reo jen tehdy, jsou-li zde pochybnosti důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, jako tomu bylo i v posuzovaném případě, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory.

Nejvyšší soud proto musí konstatovat, že Obvodní soud pro Prahu 2, jako soud prvního stupně, ve věci provedl v rámci hlavního líčení a za účasti stran dokazování, při kterém byly v souladu se zákonem provedeny všechny dostupné důkazy potřebné k objasnění žalovaného skutku ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Provedené důkazy tento soud náležitě a v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil a na jejich základě učinil závěr o vině obviněného M. B. Při dokazování soud prvního stupně respektoval zejména zásady ústnosti (§ 2 odst. 11 tr. ř.) a bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 tr. ř.). Uplatnění těchto zásad je nezbytné pro správné hodnocení důkazů, a to rovněž v posuzovaném případě, když bylo třeba věnovat velkou pozornost provedeným důkazům, a to i za situace, kdy se obviněný k trestnému činu nedoznal. Zejména v takové důkazní situaci správné rozhodnutí o vině záleží na velmi pečlivém vyhodnocení každého důkazu zvlášť i celého jejich souhrnu. To se týká zejména výpovědí i celkového chování obviněného a svědků, u nichž je nezbytné, aby si mohl soud na podkladě jejich osobního výslechu a bezprostředního dojmu z toho, co a jak vyslýchané osoby sdělily, resp. zda a jak reagovaly na položené otázky, vytvořit vnitřní přesvědčení o tom, jakým způsobem výpovědi těchto osob hodnotit a jaký skutkový závěr z nich učinit. Vnitřní přesvědčení v tomto smyslu tedy není výsledkem libovůle soudu, ale opírá se o všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů provedených před soudem a jejich vzájemných souvislostí. Způsob, jímž soud prvního stupně důkazy hodnotil, jakož i skutkové závěry o vině obviněného, které z důkazů vyvodil, odpovídají požadavkům na provádění a hodnocení důkazů. Své hodnotící úvahy a jejich výsledky soud vyjádřil v podrobném a přesvědčivém odůvodnění rozsudku, ve kterém vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Tyto závěry pak byly ještě doplněny o argumentaci odvolacího soudu, který ve svém rozhodnutí reagoval zejména na námitky obsažené v podaném odvolání obviněného a tudíž ani z tohoto hlediska nelze napadenému meritornímu rozhodnutí cokoli podstatného vytknout.

Podle Nejvyššího soudu tedy byla vina obviněného v celém rozsahu dostatečně prokázána, čili správně posouzena pokud jde o učiněné skutkové zjištění i jeho právní kvalifikaci.

Pokud pak stížnost pro porušení zákona vznáší vůči postupu a rozhodnutí obvodního, ale i odvolacího soudu některé konkrétní námitky, lze k tomu uvést, že tyto námitky byly v průběhu řízení obhajobou i samotným obviněným široce uplatňovány. Soudy obecné justice, které doposud v dané věci meritorně rozhodovaly, k těmto rozličným výhradám při svém rozhodování přihlížely a také v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně jasně a pregnantně vyjádřily, které důkazy a proč považují za stěžejní pro stanovení viny obviněného. Přitom zároveň i vysvětlily proč pokládají tvrzení obviněného za odporující ostatním provedeným důkazům a tudíž za smyšlené a nepravdivé. Nejvyšší soud nehodlá znovu a opakovaně vyjmenovávat veškeré jednotlivé důkazy, jakož i jejich hodnocení, na základě nichž byl obviněný uznán vinným spáchaným jednáním. V tomto lze bez výhrad odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozhodnutí jednotlivých soudů, které byly v předmětné věci vydány.

Pokud jde o neustále znovu a znovu vznášené v podstatě obdobné námitky obviněného, převzaté nyní do stížnosti pro porušení zákona, těmito bylo široce argumentováno též v řízení před Ústavním soudem (viz výše citovaný obsah odůvodnění), ten ale podanou ústavní stížnost odmítl svým usnesením ze dne 20. 12. 2006 sp. zn. I. ÚS 413/06.

Podle čl. 89 odst. 1 Ústavy České republiky je rozhodnutí Ústavního soudu vykonatelné jakmile bylo vyhlášeno způsobem stanoveným zákonem, pokud Ústavní soud o jeho vykonatelnosti nerozhodl jinak. Podle odst. 2 citovaného ustanovení vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby.

Podle § 267 odst. 1 tr. ř. ve stížnosti pro porušení zákona musí být vedle obecných náležitostí podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu a i z jakých důvodů napadá a čeho se ministr spravedlnosti domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Podle § 267 odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud přezkoumá zákonnost a odůvodněnost těch výroků, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, kterýmžto způsobem Nejvyšší soud postupoval.

Stížnost pro porušení zákona, jak je podrobně výše citováno, napadá rozsah provedeného dokazování a zejména pak hodnocení důkazů, jak je učinil soud prvního stupně a potvrdil odvolací soud, a z toho vyplývající skutková zjištění včetně závěrů právních. Nejvyšší soud v této souvislosti musí konstatovat, že z důvodu v podstatě podobné argumentace byla obviněným podána ústavní stížnost, která byla Ústavním soudem odmítnuta, jak je výše podrobně rozvedeno, včetně odůvodnění příslušného usnesení Ústavního soudu. Stížnost pro porušení zákona tak, jak je koncipována, se tudíž snaží přimět Nejvyšší soud nejen k revizi rozhodnutí soudů nižších stupňů, ale ve svém důsledku i k revizi rozhodnutí Ústavního soudu, k čemuž není Nejvyšší soud oprávněn vzhledem k ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky.

Nadto je pak třeba dále uvést, že byť v řízení o stížnosti pro porušení zákona se při přezkoumávání dané věci Nejvyšší soud musí řídit zásadou ex tunc , tj. musí vycházet ze stavu existujícího v době, kdy byla napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů vyhlášena, přesto v celkovém kontextu tohoto případu nelze nezmínit, že ve věci byl obviněným v minulosti taktéž podán návrh na povolení obnovy řízení, který byl podle § 278 odst. 1 a § 283 písm. d) tr. ř. zamítnut.

Ze závěru odůvodnění zamítavého usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 6. 2011 sp. zn. 1 Nt 2513/2006 lze zjistit, že obviněný se snažil návrhem na povolení obnovy řízení napadnout výrok o vině několika dopisy, které vlastně obsahují přiznání osoby, která je buď psala nebo diktovala a které svědčí o tom, že obviněný není pachatelem trestného činu. Osoba, která je psala nebo diktovala či odesílala (nabízejí se M. M. a J. B., ale i jiní) údajně musela vědět konkrétní podrobnosti daného trestného činu. Má za zcela nepochybné, že spolu s ostatními důkazy z posudku z oboru audioexpertízy a zkoumání hlasu, ze kterého vyplynulo, že M. B. není pravděpodobně tím, kdo volal. Pak nelze ani uzavřít, že obviněný volal ze svého telefonu, když jeden z předmětných dnů ve výpisu operátora absentuje úplně a výpis samotný je natolik formální bez jakýchkoliv individuálních znaků, že lze říci, že mohl být někým upraven, opraven či zfalšován, neboť u něj není uvedena osoba, která ho vyhotovovala, logo společnosti a chybí podpis či razítko. Obviněný měl také důkazně prokázat, že 26. 3. 2003 byl na K., nemohl tedy fakticky telefonáty ze zachycených buněk na P. provést a dokladoval výslechem paní P., že dne 27. 3. telefonáty, které mu jsou kladeny za vinu, nebyly ani Hlavním nádražím přijaty, resp. nebylo reagováno způsobem standardním při takovém nahlášení bomby, tak jak předpokládají výroky v obžalobě a rozsudcích.

Návrh na obnovu řízení, resp. skutečnosti a důkazy v něm uvedené hodnotí soud jednak z hlediska okamžiku, kdy vyšly najevo a jednak z hlediska jejich samotného účinku nebo účinku ve spojení s jinými již známými skutečnostmi či důkazy na pravomocném rozhodnutí. Za nové skutečnosti se považují takové, které nebyly předmětem dokazování nebo zjišťování před rozhodnutím, jehož se návrh na obnovu týká. Skutečnosti dříve příslušnému orgánu neznámou je objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí.

V tomto světle dokazování nebyly soudu předloženy skutečnosti zpochybňující volání obviněného zaznamenané tísňovou linkou 112, byť zpráva hasičského záchranného sboru prokázala, že tísňová linka pro mobilní provoz byla spouštěna až v roce 2004, ale v době předtím ji spravovala Policie ČR. Ta hodnověrně (byť opožděně k žádosti státní zástupkyně pro účely stížnosti proti usnesení soudu) doložila původ záznamů, které by bylo z technických příčin již dnes nemožné zrekonstruovat a přehrát pro znalecké potřeby. Znalci tak sice neměli k dispozici tzv. kontrolní vzorek prezentovaný policií v původním řízení, tedy záznam z tísňové linky 158 prokazatelně učiněný obviněným (týkající se soukromé věci obviněného z doby dřívější), který rozhovor i doznává, ale pro srovnání hlasů stejně kvalitně posloužily i zvukové záznamy veřejných zasedání s hlasy obviněného, svědků M. a B. Podle znalců byl časový odstup od roku 2003 vzhledem k věku obviněného nepodstatný. Stejně překlenuli a vypořádali se znalecky i s handicapem chybějící zubní protézy obviněného v původním znaleckém zkoumání. Znalecký posudek z oboru fonoskopie označil obviněného za pravděpodobného mluvčího předmětných telefonátů a znalecký posudek z audioexpertízy vyloučil jako možné mluvčí další dva podezřelé .

Skutečnosti dříve soudu neznámou byly i znalecky zadokumentované pohledy a dopisy psané navrhovateli jednak do výkonu vazby a později do výkonu trestu. Znaleckým zkoumáním bylo prokázáno, že je psal jediný pisatel, který však pravděpodobně není totožný s M. M. Nebylo prokázáno ani výslechem svědka M. M. (s řádným poučením vypovídat pravdu, pod sankcí trestního stíhání za křivou výpověď), že by dopisy psal on nebo, že by je diktoval. Novými skutečnostmi bylo prokázáno (což svědek M. M. nepopřel), že v předmětné době kamarádil s osobou přezdívanou T. jména J. B. - , se kterým byl viděn navrhovatelem i dalšími svědky a který byl slovenské národnosti a o M. M. věděl skutečnosti, které nemohl obviněný z výkonu vazby či výkonu trestu aktuálně zjistit či znát. Jedná se o nové číslo občanského průkazu, změnu bydliště M. M. a jeho rodinné poměry. Tyto nové skutečnosti nevnesly pochybnosti do předchozí verze vyšetřování, že tyto následné důkazy si navrhovatel opatřoval důsledně tak, jak probíhalo dokazování a jak se vyvíjelo, či nevyvíjelo v jeho prospěch. Středobodem korespondence je doznání pisatele ke spáchání trestného činu, pro který byl navrhovatel v té době vazebně stíhán (nebyl zatížen koluzním důvodem vazby tedy cenzurou dopisů) a později odsouzen a potrestán.

Na základě výše uvedených skutečností soud důvody pro povolení obnovy neshledal zejména proto, že v návrhu a jeho doplněních nejsou uplatněny zásadní skutečnosti nebo důkazy orgánům činným v trestním řízení dříve neznámé. Byť byly některé nové, nemohly by samy o sobě nebo ve spojení s jinými dříve známými a vzatými v úvahu při rozhodování přivodit jiné rozhodnutí o vině, trestu nebo uplatněném nároku na náhradu škody. Na základě všech uvedených skutečností rozhodl soud tak, jak je uvedeno ve výroku usnesení.

Usnesením ze dne 30. 9. 2011 sp. zn. 6 To 341/2011 pak Městský soud v Praze podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl stížnost, kterou proti výše cit. usnesení soudu prvního stupně podal obviněný.

K uvedenému tak lze uvést, že podstatnými námitkami obsaženými v nyní podané stížnosti pro porušení zákona se již v předchozím řízení o návrhu obnovy soudy nižších stupňů povšechně zabývaly. Opakované poukazování na zdánlivě slabší místa či mezery v důkazech nebo v jejich výsledném hodnocení ze strany soudů nižších stupňů v původním řízení nelze pokládat za opodstatněné. I v rámci dokazování provedeného v řízení o důvodnosti návrhu obviněného na povolení obnovy bylo totiž shledáno, že dříve učiněná meritorní rozhodnutí soudu jsou správná a souladná se zákonem. Konkrétním výsledkem uvedeného řízení bylo, že vznesené námitky nebo výhrady nejsou způsobilé zpochybnit správnost původního meritorního odsuzujícího rozhodnutí o tom, že pachatelem trestného činu šíření poplašné zprávy podle § 199 odst. 1, 2, 3 písm. b) tr. zák. byl obviněný M. B. Proto ani Nejvyšší soud neměl na základě shora koncipované stížnosti pro porušení zákona důvod zpochybnit správnost napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů a tím méně tato rozhodnutí zrušit.

Jelikož v řízení o stížnosti pro porušení zákona bylo Nejvyšším soudem konstatováno, že napadený výrok o vině meritorního rozhodnutí byl vydán v souladu se zákonem, další výroky tohoto rozhodnutí přezkoumávány nebyly, jelikož zmíněný mimořádný opravný prostředek proti nim nesměřoval a jejich vliv na správnost výroku o vině shledán nebyl (viz § 267 odst. 3, 4 tr. ř.).

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona, kterou ministr spravedlnosti podal ve prospěch obviněného M. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2005 sp. zn. 8 To 306/2005, zamítl jako nedůvodnou podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř., a to v neveřejném zasedání (viz § 274 tr. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. června 2013

Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c