4 Tz 24/2011
Datum rozhodnutí: 13.04.2011
Dotčené předpisy: § 1 odst. 1,2 předpisu č. 119/1990Sb.



4 Tz 24/2011-16
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 13. dubna 2011 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pácala a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Danuše Novotné stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch zemřelého obviněného V. B. , proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 17. 10. 1991, sp. zn. 3 Rtv 264/1990 a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 17. 10. 1991, sp. zn. 3 Rtv 264/1990 a v řízení předcházejícím b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb. a § 2 odst. 5, 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1992, v neprospěch obviněného V. B.

Napadené usnesení s e z r u š u j e.

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména se zrušuje rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 30. 1. 1992, sp. zn. 3 Rtv 264/1990.

Městskému soudu v Brně s e p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:

Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 19. 2. 1953, sp. zn. T 6/53, byl obviněný V. B. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 tr. zák. č. 86/1950 Sb., kterého se měl dopustit tím, že dne 1. 11. 1952 nenastoupil vojenskou základní službu u Okresního vojenského velitelství T., jak byl povinen podle řádně mu doručeného povolávacího rozkazu, a odvolával se na to, že mu to nedovoluje jeho vyznání, neboť je vyznavačem víry S. J. Za daný trestný čin byl obviněnému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 2 roků a podle § 43 tr. zák. č. 86/1950 Sb. byla u něj současně vyslovena ztráta čestných práv občanských a ztráta práv uvedených v § 44 odst. 2 tr. zák. č. 86/1950 Sb. v trvání 5 let. Rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení a obviněný uložený nepodmíněný trest odnětí svobody částečně vykonal dne 24. 1. 1954, když byl propuštěn z výkonu trestu v důsledku amnestie prezidenta republiky ze dne 4. 5. 1953.

Následně obviněný V. B. požádal dne 19. 11. 1990 o rehabilitaci v projednávané věci podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., o které bylo rozhodnuto usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 17. 10. 1991, sp. zn. 3 Rtv 264/1990, tak, že rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 19. 2. 1953, sp. zn. T 6/53, byl podle § 14 odst. 1 písm. f) zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., zrušen pouze ve výroku o trestu a podle § 14 odst. 3 zák. č. 119/1990 Sb. byla současně zrušena všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V odůvodnění daného usnesení bývalý Vojenský obvodový soud v Brně mimo jiné uvedl, že postupu bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně při projednávaní trestní věci vedené pod sp. zn. T 6/53 nelze nic vytknout, neboť dokazování bylo provedeno v potřebném rozsahu a byl správně zjištěn skutkový stav, avšak při ukládání trestu bylo postupováno nepřiměřeně přísně. Usnesení nabylo právní moci dne 5. 11. 1991.

Poté bývalý Vojenský obvodový soud v neveřejném zasedání konaném dne 12. 12. 1991 vydal usnesení, kterým konstatoval, že obviněný V. B. je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 9.5.1960 a podle čl. V z důvodu části II článku III této amnestie se zastavuje trestní stíhání obviněného V. B. pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 tr. zák. č. 86/1950 Sb. Citované usnesení nenabylo právní moci, protože obviněný V. B. požádal prostřednictvím svého obhájce dne 17. 12. 1991 (tj. v zákonné lhůtě) o pokračování v řízení a projednání věci.

Na základě žádosti obviněného o pokračování v trestním řízení bývalý Vojenský obvodový soud nařídil ve věci na den 30. 1. 1992 hlavní líčení, ve kterém rozhodl rozsudkem z téhož dne, sp. zn. 3 Rtv 264/1990, tak, že při nezměněném výroku o vině z rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 19. 2. 1953, sp. zn. T 6/53, podle § 227 tr. ř. obviněnému V. B. trest neuložil. Rozsudek nabyl právní moci dne 15. 2. 1992.

Proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 17. 10. 1991, sp. zn. 3 Rtv 264/1990, podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného V. B. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanoveních § 1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb. a § 2 odst. 5, 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1992, v neprospěch obviněného V. B.

V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti uvedl, že bývalý Vojenský obvodový soud v Brně při projednávání žádosti obviněného V. B. o soudní rehabilitaci nepostupoval důsledně podle zákona č. 119/1990 Sb., jehož smyslem bylo rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni. Je zřejmé, že důvodem odmítnutí vojenské služby bylo náboženské přesvědčení obviněného V. B., aniž by byla vyhodnocena konkrétní situace v době, kdy došlo k trestné činnosti obviněného. Jednalo se o situaci, kdy přes obecně deklarovanou náboženskou svobodu nebyla současně zajištěna možnost tuto svobodu, v případě konfliktu s danými občanskými povinnostmi, realizovat. Nebylo přiměřeně vzato v úvahu ani základní právo obviněného vyplývající z čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, tedy právo na svobodu svědomí, které nelze zaměňovat se svobodou víry ani se svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. Dle názoru ministra spravedlnosti bývalý Vojenský obvodový soud v Brně pochybil, když v rehabilitačním řízení ponechal v platnosti výrok o vině obviněného V. B. s odůvodněním, že bývalý Nižší vojenský soud v Brně při projednávání předmětné trestní věci provedl dokazování v potřebném rozsahu a správně zjistil skutkový stav, proto jeho postupu nelze nic vytknout.

Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 17. 10. 1991, sp. zn. 3 Rtv 264/1990, byl porušen zákon v neprospěch obviněného V. B. ve vytýkaném směru, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, stejně jako další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř., popř. § 271 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon porušen byl.

Podle ustanovení § 265 odst. 1 tr. zák. č. 86/1950 Sb., v tehdy účinném znění, se trestného činu nenastoupení služby v branné moci dopustil ten, kdo v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nebo zvláštní službě nenastoupí službu v branné moci do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze.

Podle § 1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen rehabilitační zákon ), je účelem tohoto zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle odst. 2 citovaného ustanovení činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.

Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle § 4 tohoto zákona přezkumné řízení bylo možno konat ve věcech, v nichž bylo v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v § 2, spáchané po 5. květnu 1945, mimo jiné též pro trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 tr. zák. č. 86/1950 Sb. Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně, který v předmětné věci přezkumné řízení podle rehabilitačního zákona na základě žádosti obviněného V. B. prováděl, se však důsledně citovaným účelem rehabilitačního zákona neřídil.

Jak je zřejmé z napadeného usnesení, bývalý Vojenský obvodový soud v Brně se výrokem o vině obsaženým v rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 19. 2. 1953, sp. zn. T 6/53, blíže nezabýval, protože jej považoval za správný a zaměřil se jen na otázku přiměřenosti trestu. Tato skutečnost vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, ze kterého vyplývá, že po skutkové a právní stránce byly závěry učiněné bývalým Nižším vojenským soudem v Brně správné a daný skutek, kterého se obviněný dopustil z důvodů svého náboženského přesvědčení, byl správně kvalifikován jako trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 tr. zák. č. 86/1950 Sb.

Zde je na místě připomenout zejména právní názor a závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01, a nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a dále navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli totiž citovaná ústava deklarovala v § 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mimo jiné víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí tak negovala i v § 34 odst. 2 tak, když stanovila každému občanu povinnost mimo jiné konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce . Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1952 za trestný čin.

Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že pokud rehabilitační senát bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně nepřezkoumal též výrok o vině trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 tr. zák. č. 86/1950 Sb., a to ve smyslu shora uvedeném, porušil zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1992, v neprospěch obviněného V. B. Jako důsledek této skutečnosti Nejvyšší soud České republiky podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu nejen napadené usnesení, nýbrž i všechna další rozhodnutí, na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu, zejména zrušil rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 30. 1. 1992, sp. zn. 3 Rtv 264/1990.

Nejvyšší soud České republiky nemohl ve věci sám meritorně rozhodnout, neboť podle § 271 odst. 1 tr. ř. může postupovat tímto způsobem jen, je-li možno rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn. Tuto podmínku neshledal Nejvyšší soud České republiky splněnou a jako další překážku bránící takovému postupu spatřoval v tom, že neměl k dispozici původní trestní spis.

V návaznosti na výše uvedené skutečnosti proto Nejvyšší soud České republiky podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně jako soudu nyní podle zákona č. 284/1993 Sb. příslušnému, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl s tím, že podle § 270 odst. 4 tr. ř. bude při svém rozhodování vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud. Nejvyšší soud České republiky v této souvislosti zdůrazňuje, že v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného V. B., neboť Nejvyšší soud vyslovil, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného (§ 273 tr. ř.).


Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 13. dubna 2011

Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal