4 Tz 24/2007
Datum rozhodnutí: 17.04.2007
Dotčené předpisy:




4 Tz 24/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. dubna 2007 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného S. T., proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 7. 2006 sp. zn. 0 PP 295/1999 a rozhodl podle § 268 odst. 1 písm. a) tr. ř. t a k t o :

Stížnost pro porušení zákona s e z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 1998 sp. zn. 33 T 17/1997, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 1. 1999 sp. zn. 4 To 62/1998, byl obviněný S. T. uznán vinným pomocí k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 148 odst. 1, 3 tr. zák., ve znění před novelou, provedenou zákonem č. 253/1997 Sb. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, se zařazením do věznice s ostrahou.

Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 3. 2000 č. j. 0 PP 295/1999-22 bylo rozhodnuto, že podle § 61 odst. 1 písm. a) tr. zák. se obviněný S. T. z tohoto trestu odnětí svobody podmíněně propouští a podle § 63 odst. 1 tr. zák. mu byla stanovena zkušební doba v délce 7 roků. Toto usnesení nabylo právní moci dne 27. 3. 2000.

Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 7. 2006 č. j. 0 PP 295/1999-60, bylo podle § 64 odst. 1 tr. zák. rozhodnuto, že obviněný S. T. vykoná zbytek z trestu odnětí svobody uloženého mu rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 1998 sp. zn. 33 T 17/1997, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 1. 1999 sp. zn. 4 To 62/1998. Z odůvodnění usnesení vyplývá, že důvodem pro toto rozhodnutí byla skutečnost, že se obviněný S. T. ve zkušební době podmíněného propuštění dopustil trestné činnosti, za kterou byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 3. 1. 2006 sp. zn. 5 T 219/2005, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 4. 2006 sp. zn. 5 To 130/2006 k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Konkrétně se jednalo o pravomocné odsouzení za dva trestné činy vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák., jichž se obviněný dopustil ve dnech 16. 12. 2004 a 27. 3. 2005.

Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2007 sp. zn. 3 Tdo 1408/2006, bylo rozhodnuto, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 4. 2006 sp. zn. 5 To 130/2006 a podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Podle § 265l odst. 4 tr. ř. bylo rozhodnuto, že obviněný S. T. se nebere do vazby.

Dne 5. 3. 2007 podal ministr spravedlnosti u Nejvyššího soudu podle § 266 odst. 1 tr. ř. proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 7. 2006 sp. zn. 0 PP 295/1999 stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného S. T.

V této poukazuje, že usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 7. 2006 č. j. 0 PP 295/1999-60, není navazujícím rozhodnutím k výroku podle ustanovení § 265k odst. 2 tr. ř. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1408/2006, jímž byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 4. 2006 sp. zn. 5 To 130/2006.

Za této situace je podle stěžovatele nutno konstatovat, že zmíněným usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 7. 2006 sp. zn. 0 PP 295/1999 byl porušen zákon, a to v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení § 64 odst. 1 tr. zák., v neprospěch obviněného.

Podkladem pro závěr ve věci Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 7. 2006 č. j. 0 PP 295/1999-60, že obviněný S. T. ve zkušební době podmíněného propuštění nevedl řádný život, bylo pravomocné odsouzení tohoto obviněného ve věci Okresního soudu v Karviné vedené pod sp. zn. 5 T 219/2005 pro úmyslnou trestnou činnost spáchanou ve zkušební době podmíněného propuštění, které však vzhledem ke zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 4. 2006 sp. zn. 5 To 130/2006, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2007 sp. zn. 3 Tdo 1408/2006, není v právní moci.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem má ministr spravedlnosti za to, že v návaznosti na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 1. 2007 sp. zn. 3 Tdo 1408/2006 se usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 7. 2006 sp. zn. 0 PP 295/1999 stalo nezákonné, a to z objektivních důvodů, když podklad, na základě kterého učinil okresní soud závěr o tom, že obviněný nevedl ve zkušební době podmíněného propuštění řádný život, byl zrušen citovaným usnesením Nejvyššího soudu.

V závěru stížnosti pro porušení zákona proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. porušení zákona ve výše zmíněných ustanoveních trestního řádu a trestního zákona v neprospěch obviněného vyslovil. Dále pak, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, včetně dalších obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem k této změně pozbyla svého podkladu.

Nejvyšší soud podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.

Ve věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 0 PP 295/1999 bylo dne 27. 3. 2000 rozhodnuto o podmíněném propuštění obviněného S. T. z výkonu trestu odnětí svobody, přičemž zkušební doba mu byla stanovena na 7 let. Uvedené rozhodnutí bylo na místě pravomocné, takže zkušební doba podmíněného propuštění měla obviněnému uplynout dnem 27. 3. 2007. V rámci běhu této zkušební doby, konkrétně dne 23. 5. 2006 obdržel Okresní soud v Ostravě informaci vyplývající z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 3. 1. 2006 sp. zn. 5 T 219/2005 ve spojení s rozsudkem vydaným Krajským soudem v Ostravě dne 3. 4. 2006 sp. zn. 5 To 130/2006, že se obviněný S. T. dopustil ve dnech 16. 12. 2004 a 27. 3. 2005 dvou úmyslných trestných činů vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák., za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 2 roků, se zařazením do věznice s ostrahou.

Okresní soud v Ostravě na základě tohoto poznatku nařídil na den 14. 7. 2006 veřejné zasedání, o jehož konání byl obviněný S. T. v zákonné lhůtě vyrozuměn, ale bez omluvy se k němu nedostavil. Okresní soud ve veřejném zasedání provedl dokazování mj. výše citovanými rozsudky Okresního soudu v Karviné a Krajského soudu v Ostravě a následně vydal usnesení, jímž rozhodl, že obviněný vykoná zbytek trestu odnětí svobody, z něhož byl původně podmíněně propuštěn, protože se prokazatelně neosvědčil ve zkušební době tohoto podmíněného propuštění, když se dopustil další závažné úmyslné trestné činnosti. Toto usnesení nabylo právní moci dne 5. 9. 2006.

Lze tudíž konstatovat, že Okresní soud v Ostravě ve věci sp. zn. 0 PP 295/1999 postupoval v souladu s ustanoveními § 332 odst. 1 tr. ř. a § 64 odst. 1 tr. zák., když ve veřejném zasedání, ještě za trvání zkušební doby rozhodl, že obviněný S. T. vykoná zbytek trestu odnětí svobody, z něhož byl původně podmíněně propuštěn.

Okolnost, že v důsledku dovolání obviněného byl rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 4. 2006 sp. zn. 5 To 130/2006 zrušen usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2007 sp. zn. 3 Tdo 1408/2006 a rozhodnutí Okresního soudu v Karviné ze dne 3. 1. 2006 sp. zn. 5 T 219/2005 se tak stalo nepravomocným, je skutečností novou, Okresnímu soudu v Ostravě rozhodujícímu ve věci sp. zn. 0 PP 295/1999, v době původního rozhodování neznámou.

Stížnost pro porušení zákona je mimořádným opravným prostředkem, jehož účelem je náprava skutkových a právních vad pravomocných rozhodnutí nebo náprava vadného postupu řízení, které pravomocnému rozhodnutí předcházelo. Přezkum napadených rozhodnutí a jim předcházejícího procesního postupu se ale vždy provádí s ohledem na stav, který zde existoval v době vydání takového rozhodnutí, event. kdy byl předmětný procesní postup učiněn (ex tunc). Ministr spravedlnosti z tohoto pohledu ve svém podání napadenému rozhodnutí vytýká nedostatky, které v době rozhodování Okresního soudu v Ostravě ve věci sp. zn. 0 PP 295/1999 neexistovaly, a navíc je sám označuje za objektivní. Jak bylo již řečeno, jde o skutečnosti nové, v době rozhodování soudu neznámé, vzhledem k nimž se však rozhodnutí o výkonu zbytku trestu odnětí svobody, z něhož byl obviněný původně podmíněně propuštěn, dostalo do zřejmého nepoměru s účelem trestu.

Podle názoru Nejvyššího soudu, který byl již vysloven i v rozhodnutí ze dne 29. 3. 2007 sp. zn. 4 Tz 18/2007, je zde vytvořen prostor pro užití dalšího mimořádného opravného prostředku, jímž je obnova řízení. Byť rozhodování o osvědčení či o výkonu zbytku trestu podle § 64 odst. 1 tr. zák. není výslovně uvedeno v ustanovení § 278 odst. 1 tr. ř., lze vycházet ze závěru, že by podmínky obnovy byly splněny při logickém výkladu tohoto ustanovení, že jde o rozhodnutí o trestu z rozhodnutí na rozsudek obsahově navazující. Ústava České republiky stanoví v čl. 10, že ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem. Česká republika ratifikovala Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod a vydala ji jako zákon č. 209/1992 Sb., ve znění Protokolů č. 3, 5, 8. Dodatečně ratifikovala i Protokol č. 7 k Úmluvě, z jehož ustanovení v čl. 4 odst. 2 vyplývá, že je možná obnova řízení podle zákona a trestního řádu příslušného státu, jestliže nové nebo odhalené skutečnosti nebo podstatná vada v předešlém řízení mohly ovlivnit rozhodnutí ve věci.

Obnovou řízení podle důvodové zprávy k Protokolu č. 7 se rozumí nejen obnova řízení v právně technickém smyslu, ale jakékoli mimořádné opravné řízení směřující ke zrušení základního rozhodnutí. Z článku 53 Úmluvy vyplývá, že podmínky nového řízení ve prospěch obviněného mohou být upraveny šířeji než v odst. 2 čl. 4. Z dikce podstatná vada v předešlém řízení vyplývá, že patrně nejde jen o vadu řízení, tedy vadu procesní, ale též o vadu hmotně právní, k níž v předešlém řízení došlo. Pod tento pojem bude nutno zahrnout i vadnou aplikaci hmotného práva, jak tomu bylo v posuzované věci. Podmínky obnovy řízení z pohledu Protokolu č. 7 jsou tedy širší nežli ty, které jsou uvedeny v existujícím českém trestním řádu v ustanovení § 278 odst. 1 tr. ř., a za této situace má Nejvyšší soud zato, že povolení obnovy řízení v posuzovaném případě požadavkům stanoveným čl. 4 odst. 2 citovaného Protokolu č. 7 plně konvenuje. Naopak je názoru, že zcela doslovný či dokonce restriktivní výklad zákona by v tomto případě vyzníval v neprospěch obviněného v situaci, kterou je možné právně řešit a napravit zmíněným mimořádným opravným prostředkem.

Vzhledem k výše uvedeným poznatkům a závěrům Nejvyšší soud podanou stížnost pro porušení zákona zamítl, jako nepřípustnou podle § 268 odst. 1 písm. a) tr. ř., a to v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 274 tr. ř.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. dubna 2007

Předseda senátu:

JUDr. František Hrabec