4 Tz 23/2009
Datum rozhodnutí: 20.05.2009
Dotčené předpisy:




4 Tz 23/2009

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 20. května 2009 v senátě složeném z předsedy JUDr. J. P. a soudců JUDr. F. H. a JUDr. P. Š. stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného F. K., proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 3. 1992, sp. zn. 1 Rtv 165/91, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 3. 1992, sp. zn. 1 Rtv 165/91 a v řízení předcházejícím b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb., § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného F. K.

Napadené usnesení s e z r u š u j e.

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména se zrušuje pravomocný rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 18. 6. 1992, sp. zn. 1 Rtv 165/91.

Městskému soudu v Brně s e p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 15. 12. 1953, sp. zn T 93/53, byl obviněný F. K. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb., kterého se měl dopustit tím, že dne 30. 10. 1953 po nástupu vojenské základní služby u vojenského útvaru v B. odmítl převzít vojenský stejnokroj a vykonávat vojenskou službu s odůvodněním, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení S. J., za což byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků. Současně mu podle § 43 a § 44 tr. zák. č. 86/1950 Sb. byla vyslovena ztráta čestných práv občanských na dobu 7 roků a podle § 68 tr. ř. byl obviněný povinen nahradit náklady trestního řízení. Rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení, tj. dne 15. 12. 1953.

Následně obviněný F. K. dne 12. 12. 1991 požádal o rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., o které bylo rozhodnuto usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 3. 1992, sp. zn. 1 Rtv 165/91, tak, že rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 15. 12. 1953, sp. zn. T 93/1953, byl podle § 14 odst. 1 písm. f) zák. č. 119/1990 Sb. zrušen ve výroku o trestu a podle § 14 odst. 3 zák. č. 119/1990 Sb. byla současně zrušena všechna rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Příslušné usnesení nabylo právní moci dnem vyhlášení.

Poté Vojenský obvodový soud v Brně rozhodl podle § 223 odst. 1 tr. ř. a § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. usnesením ze dne 12. 5. 1992, sp. zn. 1 Rtv 165/91, tak, že obviněný F. K. je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960 a podle čl. V z důvodu části II. článku III. této amnestie bylo zastaveno trestní stíhání obviněného F. K. pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb. Příslušné usnesení nenabylo právní moci, protože obviněný F. K. dne 20. 5. 1992 v zákonné lhůtě požádal o pokračování v řízení a projednání věci.

Na základě žádosti obviněného o pokračování v rehabilitačním řízení ze dne 20. 5. 1992 bývalý Vojenský obvodový soud v Brně nařídil v předmětné věci hlavní líčení, v němž rozhodl rozsudkem ze dne 18. 6. 1992, sp. zn. 1 Rtv 165/91, tak, že při nezměněném výroku o vině z rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 15. 12. 1953, sp. zn. T 93/1953, z důvodů uvedených v § 227 tr. ř. obviněnému trest neuložil. Daný rozsudek nabyl právní moci dne 3. 7. 1992.

Proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 3. 1992, sp. zn. 1 Rtv 165/91, podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného F. K. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanovení § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb. a v ustanoveních § 2 odst. 5, 6, § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1992, ve vztahu k ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb., v neprospěch obviněného F. K.



V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti uvedl, že bývalý Vojenský obvodový soud v Brně při projednávání žádosti obviněného F. K. o soudní rehabilitaci nepostupoval důsledně podle zákona č. 119/1990 Sb., jehož smyslem bylo rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni. Z napadeného usnesení a z dalších navazujících rozhodnutí bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně je patrné, že důvodem odmítnutí vojenské služby bylo náboženské přesvědčení obviněného F. K., aniž by byla vyhodnocena konkrétní situace v době, kdy došlo k trestné činnosti obviněného. Jednalo se o situaci, kdy přes obecně deklarovanou náboženskou svobodu nebyla současně zajištěna možnost tuto svobodu, v případě konfliktu s danými občanskými povinnostmi, realizovat. Nebylo přiměřeně vzato v úvahu ani základní právo obviněného vyplývající z čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, tedy právo na svobodu svědomí, které nelze zaměňovat se svobodou víry ani se svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. Dle názoru ministra spravedlnosti bývalý Vojenský obvodový soud v Brně pochybil, když v rehabilitačním řízení ponechal v platnosti výrok o vině obviněného F. K. s odůvodněním, že bývalý Nižší vojenský soud v Brně při projednávání předmětné trestní věci provedl dokazování v potřebném rozsahu a správně zjistil skutkový stav, proto jeho postupu nelze nic vytknout. Dále ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona podotkl, že obviněný byl pro týž trestný čin odsouzen již rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 27. 12. 1950, sp. zn. Vt 271/1950, proto další odsouzení obviněného rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 15. 12. 1953, sp. zn. T 93/1953, je nutno považovat za porušení zásady ne bis in idem , kterou lze dovodit z ustanovení § 2 odst. 3 tr. ř., v tehdy účinném znění.

Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 3. 1992, sp. zn. 1 Rtv 165/91, byl porušen zákon v neprospěch obviněného F. K. ve vytýkaném směru, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, stejně jako další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon porušen byl.

Podle § 1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen rehabilitační zákon ), je účelem tohoto zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle odst. 2 citovaného ustanovení činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.

Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně, který v této věci přezkumné řízení podle rehabilitačního zákona na základě žádosti obviněného F. K. prováděl, se však důsledně citovaným účelem rehabilitačního zákona neřídil.

Jak je zřejmé z napadeného usnesení, bývalý Vojenský obvodový soud v Brně se výrokem o vině obsaženým v rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 15. 12. 1953, sp. zn. T 93/53, blíže nezabýval, protože jej považoval za správný a zaměřil se jen na otázku přiměřenosti trestu. Tato skutečnost vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, kde je uvedeno, že rozhodující soud zjistil, že bývalý Nižší vojenský soud v Brně provedl při projednávání příslušné věci dokazování v potřebném rozsahu a správně zjistil skutkový stav, proto postupu tohoto soudu nelze nic vytknout.

Zde je na místě připomenout zejména právní názor a závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01 a nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a dále navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli totiž citovaná ústava deklarovala v § 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mimo jiné víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí tak negovala i v § 34 odst. 2 tak, když stanovila každému občanu povinnost mimo jiné konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1952 za trestný čin .

Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že pokud rehabilitační senát bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně nepřezkoumal též výrok o vině trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb., a to ve smyslu shora uvedeném, porušil zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb. a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného F. K. Jako důsledek této skutečnosti Nejvyšší soud České republiky podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu nejen napadené usnesení, nýbrž i všechna další rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu, zejména zrušil rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 18. 6. 1992, sp. zn. 1 Rtv 165/91.

Dále z odůvodnění rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 15. 12. 1953, sp. zn. T 93/53, kterým byl obviněný F. K. uznán vinným ze spáchání trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb., s datem spáchání trestného činu dne 30. 10. 1953, vyplývá, že bývalý Nižší vojenský soud v Brně při svém rozhodování ve věci přihlížel k předchozímu odsouzení obviněného Nižším vojenským soudem v Plzni ze dne 27. 12. 1950, sp. zn. Vt 271/1950, kterým byl obviněný F. K. uznán vinným ze spáchání téhož trestného činu a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, který vykonal v měsíci dubnu roku 1953. I tento rozsudek se opíral o zjištění, že obviněný F. K. po nastoupení vojenské základní služby odmítl tuto službu vykonávat s odvoláním na své náboženské přesvědčení S. J.

Podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., v tehdy účinném znění, trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno.

Další odsouzení obviněného rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 15. 12. 1953, sp. zn. T 93/53, je proto nutno považovat za porušení zásady ne bis in idem , kterou lze dovodit z ustanovení § 2 odst. 3 tr. ř. 1950, v tehdy účinném znění, podle kterého úkolem soudu v trestním řízení je zejména spravedlivě rozhodovat o trestných činech.

V návaznosti na výše uvedené skutečnosti proto Nejvyšší soud České republiky podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně jako soudu nyní podle zákona č. 284/1993 Sb. příslušnému, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl s tím, že podle § 270 odst. 4 tr. ř. bude při svém rozhodování vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud. Nejvyšší soud České republiky v této souvislosti zdůrazňuje, že v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného F. K., neboť Nejvyšší soud vyslovil, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného (§ 273 tr. ř.).

Nejvyšší soud České republiky nemohl ve věci sám meritorně rozhodnout, neboť podle § 271 odst. 1 tr. ř. může postupovat tímto způsobem jen, je-li možno rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn. Tuto podmínku neshledal Nejvyšší soud České republiky splněnou, neboť konstatoval porušení zákona v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. května 2009

Předseda senátu

JUDr. J. P.