4 Tz 22/2010
Datum rozhodnutí: 16.11.2010
Dotčené předpisy: § § 268 odst. 2 tr. ř., § 269 odst. 2 tr. ř., § 271 odst. 2 tr. ř.



4 Tz 22/2010 ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 16. listopadu 2010 v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Jiřího Pácala a JUDr. Danuše Novotné stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněných A. H. , J. M., I. D. a P. Č. , proti trestnímu příkazu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 16. 7. 2009 sp. zn. 3 T 165/2009, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 2 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Trestním příkazem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 16. 7. 2009 sp. zn. 3 T 165/2009 b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení § 228 odst. 1 tr. ř. v neprospěch obviněných A. H., J. M., I. D. a P. Č. a v ustanovení § 43 odst. 3 tr. ř. v neprospěch obviněného P. Č.

Napadený trestní příkaz s e částečně z r u š u j e , a to v obou výrocích o náhradě škody.

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušenou část trestního příkazu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. se poškozená společnost ESSOX s. r. o., S. n., Č. B., se svým nárokem na náhradu škody odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních.


Odůvodnění:

Ministryně spravedlnosti podala podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněných A. H., J. M., I. D. a P. Č. proti trestnímu příkazu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 16. 7. 2009 sp. zn. 3 T 165/2009, kterým byl obviněný A. H. uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák. (č. 140/1961 Sb.) a obvinění J. M., I. D. a P. Č. byli uznáni vinnými z pomoci k tomuto trestnému činu podle § 10 odst. 1 písm. c), § 250b odst. 1 tr. zák. (č. 140/1961 Sb.). Citovaný trestní příkaz nabyl právní moci ohledně obviněných D. a M. dne 14. 8. 2009, ohledně obviněných H. a Č. dne 15. 8. 2009. Uvedené trestné činnosti se obvinění dopustili tím, že

1) dne 18. 3. 2009 obviněný M. v dopoledních hodinách navštívil druha své sestry, obviněného H. v J. n. N., ul. 5. k., kterého pod záminkou obstarání práce vylákal na předem sjednanou schůzku s obviněným D. k prodejně K+B Expert, s. r. o., ul. J., J. n. N., kdy prostřednictvím této prodejny obviněný H. dobrovolně podle pokynů a rady obviněných D. a Č. uzavřel se společností Essox, s. r. o., se sídlem S. n., Č. B., smlouvu o úvěru na plazmový televizor zn. Panasonic a DVD přehrávač zn. ECG, v celkové hodnotě 16.310,- Kč, přičemž uhradil v prodejně akontaci 1.620,- Kč, kterou mu poskytl obviněný Č., a zavázal se k měsíčním splátkám ve výši 689,- Kč po dobu 30ti měsíců, kdy byl seznámen s obchodními podmínkami úvěrové smlouvy, a při sjednávání smlouvy o úvěru uvedl, že má příjem 11.260,- Kč a výdaje na bydlení 1.350,- Kč, přičemž příjem obviněného H. ve skutečnosti činí 5.248,- Kč a náklady na bydlení jsou 8.000,- Kč, zakoupené věci na úvěr pak byly prodány neustanovené osobě a finanční hotovost získaná jejich prodejem byla rozdělena mezi obviněné.

2) Obviněný P. Č. byl dále uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. (č. 140/1961 Sb.), kterého se dopustil tím, že v Ž. B. dne 17. 4. 2007 vylákal od T. M. částku ve výši 48.000,- Kč na hotovosti s tím, že tuto částku bude pravidelně měsíčně splácet, což však neučinil a ani neměl v úmyslu učinit, s ohledem na svou finanční situaci, a T. M., tak o tuto částku poškodil.

Za to byli obvinění A. H., J. M. a I. D. odsouzeni každý k trestu odnětí svobody v trvání 9 měsíců, s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu 2 roků. Obviněný P. Č. pak k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu 2 roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla všem obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit společnosti Essox, s. r. o. škodu ve výši 14.578,- Kč a P. Č. pak povinnost zaplatit T. M. na náhradě škody částku 48.000,- Kč.

Stěžovatelka v podané stížnosti pro porušení zákona poukázala na obsah ustanovení § 3 odst. 1, 2, 4 a § 10 odst. 1, 2 tr. zák. (č. 140/1961 Sb.) a ustanovení § 43 odst. 3, § 228 odst. 1 tr. ř. a konstatovala, že se jimi samosoudce Okresního soudu v Jablonci nad Nisou důsledně neřídil.

Dále zdůraznila, že obviněný A. H. uvedl v žádosti o úvěr nepravdivé údaje o výši svého příjmu a nákladech na domácnost a naplnil tak znaky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák. Avšak poškozená společnost Essox, s. r. o. neověřovala tyto údaje a žádost automaticky schválila poté, co provedla kontrolu registru dlužníků v seznamech odcizených dokladů. A. H. se v podstatě doznal k jednání naplňujícímu znaky trestného činu. Byl sice hlavním pachatelem, ale spáchání činu nevymyslel a byl ostatními využit jako tzv. bílý kůň. K osobě obviněného H. bylo zjištěno, že do projednávané věci byl celkem 11x soudně trestán, k těmto odsouzením však nelze přihlížet, neboť jsou osvědčena, zahlazena, amnestována, popř. tresty vykonány, vždy s fikcí neodsouzení. Za podstatnou okolnost z hlediska posouzení trestnosti jednání obviněného i správnosti adhezního výroku lze považovat skutečnost, doloženou úředním záznamem ze dne 29. 6. 2009 na č. l. 62 spisu, a sice že obviněný A. H. řádně hradil úvěrovou smlouvu, kterou dne 18. 3. 2009 s poškozenou společností uzavřel, a dokonce měl jednu měsíční splátku předplacenu.

Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2006 sp. zn. ÚS 631/05, má-li v testu proporcionality obstát trestní stíhání úvěrového podvodu dle § 250b tr. zák., u něhož se v odstavci 1 nevyžaduje vznik škody, pak musí orgány činné v trestním řízení pečlivě zkoumat, zda uvedení nepravdivého údaje bylo v objektivní poloze vůbec způsobilé ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a to jak z hlediska reálného vlivu nepravdivého údaje na úvahu poskytovatele úvěru o návratnosti půjčených peněz, tak z hlediska výše reálně hrozící škody, kde je třeba odlišovat podnikatelské a spotřebitelské úvěry. Zdrženlivost je namístě zejména tam, kde měl následný úvěrový vztah standardní průběh, úvěr byl řádně splácen, a kde tedy obavy vyjádřené v hrozbě trestněprávního postihu vůbec nenašly naplnění.

Z odůvodnění citovaného nálezu mj. vyplývá, že pokud je trestní odpovědnost dovozována pouze ze sdělení nepravdivých údajů, je třeba zvážit materiální stránku trestného činu a zda zmíněný rozpor je vůbec způsobilý ohrozit trestním právem chráněný úvěrový vztah; pokud má vztah běžný průběh, tzn. úvěr je splácen, mohla by dovozovaná trestní odpovědnost být v rozporu s proporcionalitou trestní represe.

Podle stěžovatelky s přihlédnutím k citovanému rozhodnutí a obsahu spisu je zřejmé, že stupeň společenské nebezpečnosti činu obviněného A. H. je nepatrný a nedosahuje nebezpečnosti trestného činu. A. H. tak neměl být odsouzen.

Platí-li uvedený závěr pro obviněného A. H., pak nemohou být trestně odpovědní ani účastníci na jeho činu, spoluobvinění J. M., I. D. a P. Č. Jestliže se hlavní pachatel nedopustil trestného činu, jak bylo odůvodněno výše, nemohou být tito obvinění jeho účastníky ve smyslu § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák.

Ministryně spravedlnosti pak poukázala i na to, že do popisu skutků pod oběma body výroku o vině byla pojata výše způsobené škody. Pokud ovšem došlo do okamžiku vydání trestního příkazu k částečné náhradě škody, jak plyne z vyjádření poškozené společnosti ještě před podáním obžaloby, bylo povinností soudu rozhodnout podle § 228 odst. 1 tr. ř. o nároku poškozeného jen v takové výši, v níž dosud škoda nebyla nahrazena. Adhezní výrok pod bodem 1) napadeného trestního příkazu je proto nesprávný, pokud stanoví solidární povinnost k náhradě škody v celém rozsahu. Zmocněnkyně poškozeného T. M., V. M., se pak vůbec nepřipojila k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody. Soud tak neměl o náhradě škody pod bodem 2) vůbec rozhodovat, neboť nárok poškozeného nebyl řádně uplatněn a není přípustné, aby soud v adhezním řízení rozhodoval z moci úřední.

V závěru stížnosti pro porušení zákona proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným trestním příkazem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 16. 7. 2009 č. j. 3 T 165/2009-70, byl pod bodem 1) výroku o vině porušen zákon v neprospěch obviněného A. H. v ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák., ve vztahu k ustanovení § 250b odst. 1 tr. zák., a v ustanovení § 228 odst. 1 tr. ř., a v neprospěch obviněných J. M., I. D. a P. Č. v ustanovení § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., ve vztahu k ustanovení § 250b odst. 1 tr. zák., a v ustanovení § 228 odst. 1 tr. ř., a dále pod bodem 2) v neprospěch obviněného P. Č. v ustanovení § 228 odst. 1 tr. ř. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. aby napadený trestní příkaz zrušil, včetně všech obsahově navazujících rozhodnutí, pozbyla-li zrušením podkladu, a dále aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř., popř. podle § 271 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že zákon porušen byl, i když nikoli v tom rozsahu, jak namítala stěžovatelka.

Podle § 3 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb. (dále jen tr. zák. ) je trestným činem pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně. Podle § 3 odst. 2 téhož zákona čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je podle § 3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.

Trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí.

Citované ustanovení trestního zákona o trestném činu úvěrového podvodu poskytuje ochranu sjednávání úvěrových smluv, poskytování subvencí a dotací. Trestní odpovědnost podle tohoto ustanovení může vzniknout jen v návaznosti na smlouvu o úvěru, a nikoli v návaznosti na jiné smlouvy, jejichž předmětem může také být poskytnutí peněžních prostředků (např. smlouva o půjčce). Poskytování úvěrů může být předmětem podnikání i jiných podnikatelů, nežli jsou banky, což mimo jiné znamená, že tyto subjekty si mohou (stejně jako banky) platně sjednat odměnu za poskytnutí úvěru a i ve vztahu k nim se pachatel může dopustit trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák. K trestní odpovědnosti za tento trestný čin podle odst. 1 není třeba vznik škody. Proto ani úmysl pachatele nemusí k takové škodě směřovat. Trestný proto bude i pachatel, který uvedením nepravdivých údajů získá úvěr, jenž pak řádně splácí. V takovýchto případech je potom třeba náležitě zvažovat stupeň nebezpečnosti činu pro společnost z hledisek uvedených v § 3 odst. 2, 4 tr. zák.

V projednávaném případě se jednalo o peněžní úvěr v bezhotovostní podobě, a to ve formě spotřebního úvěru, který je poskytován soukromé osobě či domácnosti a slouží k financování nákupu spotřebních předmětů, popř. ke krytí jiných spotřebních výdajů. Obviněný A. H. zde prostřednictvím uzavřené smlouvy o úvěru získal jím vybrané spotřební zboží a zavázal se formou pravidelných splátek v určité lhůtě poskytnutý úvěr uhradit.

Opatřenými důkazy přitom bylo spolehlivě prokázáno, že do žádosti, resp. smlouvy o úvěru uvedl nepravdivé údaje o svém příjmu a o výdajích na bydlení. Tvrzení obviněného, že tyto údaje pracovnici, která s ním smlouvu o úvěru sepisovala, neuvedl a že v prodejně zboží nevybíral a že si ani nebyl vědom skutečné podstaty uzavíraného kontraktu, bylo dostatečně vyvráceno uzavřenou smlouvou o úvěru, výpověďmi spoluobviněných M., D. a Č. i podaným vysvětlením D. K., která předmětnou úvěrovou smlouvu s obviněným H. uzavírala. V neposlední řadě pak nelze nepoukázat na okolnost, že se o takový druh protiprávního jednání u obviněného H. nejednalo poprvé. Z opisu rejstříku trestů na jeho osobu vyplývá, že v minulosti již byl za takové jednání soudně postižen, což potvrdil i ve své vlastní výpovědi. Byť k předmětnému odsouzení nebylo při projednávání a rozhodování této věci možné přihlížet (osvědčil se ve zkušební době podmíněného odsouzení), při stanovování konkrétního stupně společenské nebezpečnosti naposledy spáchaného jednání muselo být k této okolnosti přihlíženo potud, že s tímto druhem trestné činnosti již obviněný má své zkušenosti a důvodně mu proto nebylo a ani není možné uvěřit tvrzení, která uváděl a i nyní uvádí na svou obhajobu.

Není též zcela pravdivé konstatování stěžovatelky ve stížnosti pro porušení zákona, že obviněný H. se v podstatě doznal k jednání naplňujícím znaky trestného činu. O spontánní a úplné doznání se rozhodně nejednalo a významnou úlohu v jeho usvědčení, jako hlavního pachatele, sehrály zejména ostatní opatřené důkazy. Za zavádějící je třeba označit i další tvrzení stěžovatelky ohledně řádného hrazení úvěrové smlouvy ze strany obviněného H. Byť z úředního záznamu policejního orgánu z 29. 6. 2009 vyplývá, že u poškozené společnosti ESSOX s. r. o. bylo zjištěno řádné hrazení předmětné úvěrové smlouvy A. H. ve sledovaném období, Nejvyšší soud vlastním šetřením u jmenované společnosti zjistil, že obviněný předepsané splátky ve výši 689,- Kč zaplatil za měsíce červen až srpen 2009, ale později již nikoliv. T. č. je údajně dlužná částka vymáhána exekučně. Proto i poukaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2006 sp. zn. I. ÚS 631/05 a jeho dávání do souvislosti s trestnou činností obviněného A. H. je zcela nepatřičné, neboť předmětné rozhodnutí Ústavního soudu, které vyústilo ve zrušení předchozích rozhodnutí obecných soudů, zdůrazňuje zejména význam hlediska reálného vlivu nepravdivého údaje na úvahu poskytovatele úvěru o návratnosti půjčených peněz a také na skutečnost řádného splácení poskytnutého úvěru. Okolnosti případu obviněného A. H. jsou ale od případu řešeného Ústavním soudem zcela odlišné. Obviněný H. při sjednávání smlouvy o úvěru své příjmy oproti skutečnosti nadsadil o více jak 100 %, a naopak své náklady na bydlení ponížil na jednu šestinu oproti nákladům reálným. Je tedy nanejvýš zřejmé, že úvahy poskytovatele úvěru o návratnosti půjčených peněz by při vědomí skutečné finanční situace obviněného H. musely být naprosto odlišné. Nehledě na to, že jmenovaný obviněný, jak se později ukázalo, splatil pouze menší část poskytnutého úvěru a posléze jej platit přestal. Lze důvodně předpokládat, že se tak stalo právě pro celkový nedostatek finančních prostředků, které měl k dispozici pro krytí svých životních nákladů, což by nesporně muselo mít vliv i na konečné rozhodnutí poškozené společnosti ohledně poskytnutí úvěru.

Nelze proto souhlasit se stěžovatelkou, že stupeň společenské nebezpečnosti činu obviněného A. H. je nepatrný a nedosahuje nebezpečnosti trestného činu. Z provedených důkazů sice vyplývá, že obviněný H. nebyl hlavním iniciátorem celé akce, ale bez jeho přispění by k jejímu uskutečnění nemohlo dojít. V daném případě je stupeň společenské nebezpečnosti činu obviněného typový a je navíc zvyšován osobou pachatele, který se totožného protiprávního jednání v minulosti již dopustil, jakož i okolnostmi, za nichž byl spáchán. Spotřební úvěr byl totiž v daném případě vylákán pouze a jedině k tomu, aby zboží za něj nakoupené bylo vzápětí prodáno pod cenou (údajně neznámé osobě) a obvinění se tak dostali k finanční hotovosti, kterou si mezi sebou rozdělili.

Obviněný A. H. tak byl zcela po právu uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák. a spoluobvinění J. M., I. D. a P. Č. pomocí k tomuto trestnému činu podle § 10 odst. 1 písm. c), § 250b odst. 1 tr. zák., za což jim byly uloženy tresty, které rozhodně nelze označit za přísné.

V čem však lze s ministryní spravedlnosti souhlasit, tak to jsou její výhrady k výrokům o náhradě škody, které jsou v napadeném trestním příkazu obsaženy.

Prvním z nich byli všichni obvinění zavázáni k povinnosti společně a nerozdílně uhradit společnosti ESSOX s. r. o. škodu v částce 14.578,- Kč, tedy ve výši, která představovala hodnotu poskytnutého úvěru (16.198,- Kč), od níž byla odečtena částka 1.620,- Kč, představující již zaplacenou akontaci, a kterou poškozená společnost v trestním řízení uplatnila. Okresní soud však při vydávání trestního příkazu nevzal v úvahu další skutečnosti vyplývající ze spisu. Těmito skutečnostmi jsou ověřená kopie dokladu o zaplacení částky 689,- Kč, coby splátky úvěru, dne 24. 4. 2009 A. H. (viz č. l .9 spisu), dále úřední záznam policejního orgánu z 29. 6. 2009 vypovídající o tom, že A. H. řádně hradí úvěrovou smlouvu uzavřenou dne 18. 3. 2009 (jednalo se o splátky za měsíce červen až srpen 2009, č. l. 62 spisu). Již pouze tyto informace mohly a měly okresnímu soudu signalizovat, že předepsané splátky úvěru byly v mezidobí obviněným H. částečně zaplaceny, a že tedy nelze tohoto obviněného, ale ani jeho další tři spoluobviněné zavázat k povinnosti zaplatit škodu v celém rozsahu, tedy jakoby žádná splátka úvěru nebyla zaplacena.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř., odsuzuje-li soud obviněného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu, uloží zpravidla v rozsudku, aby ji poškozenému nahradil, jestliže byl nárok včas uplatněn (§ 43 odst. 3); nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obviněnému vždy povinnost k náhradě škody, jestliže je výše škody součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena.

Z citovaného ustanovení trestního řádu je jasně patrné, že při vydávání rozhodnutí o povinnosti obviněného nahradit způsobenou škodu, je třeba kromě jiných náležitostí přihlížet k tomu, zda škoda dosud nebyla (a to i byť jen částečně) uhrazena. V uvedeném konkrétním případě si okresní soud nezjistil, jaký je ke dni vydání trestního příkazu reálný stav hrazení poskytnutého úvěru ze strany obviněného H. a o náhradě škody rozhodl evidentně v rozporu s výše citovaným ustanovením § 228 odst. 1 tr. ř. v neprospěch nejenom obviněného A. H., ale i ostatních spoluobviněných, kteří byli spolu s ním zavázáni k solidární povinnosti způsobenou škodu poškozené společnosti nahradit.

Z ustanovení § 228 odst. 1 tr. ř. taktéž vyplývá, že výrok o povinnosti k náhradě škody lze vydat pouze tehdy, pokud byl nárok včas uplatněn, přičemž je poukázáno na ustanovení § 43 odst. 3 tr. ř.

Podle tohoto ustanovení trestního řádu poškozený, který má podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obviněnému povinnost nahradit tuto škodu. Návrh je třeba učinit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování (§ 206 odst. 2). Z návrhu musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody uplatňuje.

Ze spisu vyplývá, že pokud jde o v pořadí druhý výrok o náhradě škody, jímž byl obviněný P. Č. zavázán k povinnosti uhradit poškozenému T. M. škodu ve výši 48.000,- Kč, posledně jmenovaný poškozený v rámci podaného vysvětlení ze dne 3. 6. 2008 vznesl i požadavek na náhradu škody v uvedené výši po obviněném Č. (viz č. l. 12 spisu).

Současně je ale i zřejmé, že v té době již T. M. takový požadavek nemohl účinně právně vznést, jelikož ve spisu je též obsažen rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 2. 11. 2007 sp. zn. 30 Nc 206/2007, který nabyl právní moci dne 22. 12. 2007, a z něhož lze zjistit, že T. M. jím byl zcela zbaven způsobilosti k právním úkonům (č. l. 51 spisu). Usnesením téhož soudu ze dne 13. 3. 2008 sp. zn. 30 P2/2008, které nebylo právní moci dne 2. 4. 2008, bylo rozhodnuto, že opatrovnicí způsobilosti k právním úkonům zbaveného T. M. se ustanovuje V. M., která jej bude zastupovat ve všech právních úkonech a spravovat jeho záležitosti i majetek (č. l. 54 spisu).

Z uvedeného je tak zřejmé, že od dne 22. 12. 2007 byl poškozený T. M. osobou zcela zbavenou způsobilosti k právním úkonům, a pokud po tomto datu vznesl v trestním řízení požadavek na náhradu škody on, a nikoli soudem ustanovená opatrovnice V. M. (jeho matka), nebylo možné k takto uplatněnému návrhu na náhradu škody přihlížet.

Navzdory tomu, že předmětná skutečnost byla ze spisu zcela zjevná, orgány přípravného řízení, ale poté ani okresní soud příslušným způsobem opatrovnici poškozeného o právu vznést nárok na náhradu škody nepoučily a mylně vycházely z požadavku, který v rámci trestního řízení uplatnil v té době již způsobilosti k právním úkonům zbavený T. M.

Vzhledem k výše uvedenému pak nelze než konstatovat, že na základě takto uplatněného požadavku na náhradu škody nebylo možné obviněného P. Č. k povinnosti zaplatit způsobenou škodu zavázat, neboť vznesený požadavek na náhradu škody ze strany T. M. nelze označit za uplatněný oprávněnou osobou.

Nejvyšší soud proto podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že trestním příkazem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 16. 7. 2009 sp. zn. 3 T 165/2009 byl porušen zákon v ustanovení § 228 odst. 1 tr. ř. v neprospěch obviněných A. H., J. M., I. D. a P. Č., přičemž v neprospěch posledně jmenovaného obviněného došlo k porušení zákona i v ustanovení § 43 odst. 3 tr. ř. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. pak Nejvyšší soud napadený trestní příkaz zrušil v obou výrocích o náhradě škody, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část trestního příkazu obsahově navazující, pokud vzhledem k této změně pozbyla podkladu. Takto rozhodnout bylo možné jenom proto, že výrok o náhradě škody je i v rámci trestního příkazu zcela samostatným výrokem, při jehož jakékoli změně či zrušení není třeba trestní příkaz rušit celý, jelikož výroků o vině a trestu se takovéto rozhodnutí nijak nedotýká. Důsledkem tohoto rozhodnutí byl pak i výrok jímž podle § 271 odst. 2 tr. ř. a § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost ESSOX s. r. o. se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Takovýto výrok ale nemohl být učiněn i ohledně požadavku na náhradu škody ze strany poškozeného T. M., neboť k tomu jako k řádně uplatněnému nároku přihlíženo být nemohlo.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 16. listopadu 2010

Předseda senátu: JUDr. František H r a b e c