4 Tz 219/2003
Datum rozhodnutí: 20.01.2004
Dotčené předpisy:




4 Tz 219/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 20. ledna 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného M. I. P., proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 30. 7. 1992, čj. 1 Rtv 32/92-8,

a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř., takto:

Napadeným usnesením byl v ustanovení § 1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1993, porušen zákon v neprospěch obviněného M. I. P.

Toto usnesení se v celém rozsahu zrušuje spolu se všemi na něj obsahově navazujícími rozhodnutími, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Okresnímu soudu v Ostravě se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením ze dne ze dne 30. 7. 1992, čj. 1 Rtv 32/92-8, býv. Vojenský obvodový soud Olomouc rozhodl o žádosti obviněného M. I. P. na soudní rehabilitaci tak, že podle § 14 odst. 1 písm. f) zák. č. 119/90 Sb. se zrušuje z výroku rozsudku VOS Ostrava ze dne 28. 11. 1956 (bez uvedení spisové značky) výrok o uloženém trestu odnětí svobody ve výši 15 měsíců nepodmíněně, jakož i rozhodnutí obsahově na tento výrok navazující . V jeho odůvodnění je uvedeno, že uvedeným rozsudkem byl M. I. P. odsouzen za trestný čin podle § 270/1b) tr. zák. k trestu odnětí svobody na 15 měsíců nepodmíněně. Uvedený trest vykonal se započtením vazby od 1. 11. do 2. 12. 1956 a dne 2. 12. 1957 byl propuštěn na základě amnestie. Dne 24. 6. 1992 požádal M. I. P. o soudní rehabilitaci. Zdejší soud proto přezkoumal výše uvedený rozsudek, přičemž ohledně skutkových závěrů a právní kvalifikace nezjistil žádné důvody, jaké má na mysli rehabilitační zákon. K jinému závěru však dospěl při přezkoumání výroku o uloženém trestu odnětí svobody. Navrhovatel se tehdy trestného činu dopustil výlučně z důvodu náboženského přesvědčení, a jinak je člověkem kladně hodnoceným. Proto třeba učinit závěr, že uložený nepodmíněný trest je trestem nepřiměřeně přísným, jak má na mysli jeden z cílů rehabilitačního zákona .

Toto usnesení nabylo právní moci dnem vyhlášení, tj. 30. 7. 1992, když tehdejší vojenský obvodový prokurátor a odsouzený po poradě s obhájcem se práva stížnosti vzdali. Ještě téhož dne pak v neveřejném zasedání býv. Vojenský obvodový soud Olomouc usnesením čj. 1 Rtv 32/92-11 rozhodl tak, že podle čl. V amnestie z 1. 5. 1960 se zastavuje trestní řízení jmenovaného (tj. M. I. P.) ohledně deliktu podle § 270/1 tr. zák. č. 86/50 Sb., neboť tak je stanoveno v uvedeném článku . Rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu Olomouc ze stejného dne (tj. 30. 7. 1992) pak bylo rozhodnuto tak, že ve věci M. I. P.... se při nezměněném výroku o vině trestným činem podle § 270 odst. 1 tr. zák. č. 86/50 Sb., jak je uvedeno v rozsudku VOS Ostrava ze dne 28. 11. 1956, podle § 227 tr. ř. trest neukládá . Celý rozsudek je pak odůvodněn jen následujícím způsobem: Dne 30 . 7. 1992 bylo provedeno zdejším soudem přezkumné rehabilitační řízení a zrušen výrok o trestu uvedeného rozsudku. Poté soud dále pokračoval v novém pojednání v rozsahu uvedeného zrušení, přičemž tak činil na základě prohlášení navrhovatele poté, co trestní řízení bylo zastaveno na základě aplikace amnestie z 1. 5. 1960. Proto trest nebyl uložen dle ust. § 227 tr. ř. .

Proti pravomocnému usnesení býv. Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 30. 7. 1992, čj. 1 Rtv 32/92-8, kterým bylo rozhodnuto o žádosti M. I. P. na soudní rehabilitaci tak, že podle § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., se zrušuje výrok o uloženém trestu z rozsudku Vojenského obvodového soudu Ostrava ze dne 28. 11. 1956, sp. zn. 1 T 385/1956, podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona. Citovanému usnesení vytýká, že vojenský obvodový soud v rozporu se zněním ustanovení § 1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb. zúžil rehabilitaci pouze na výrok o trestu a ponechal bez náležité pozornosti výrok o vině i když smyslem cit. zákona bylo rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni. Ministr spravedlnosti má za to, že z napadeného usnesení a také z dalších navazujících rozhodnutí býv. Vojenského obvodového soudu Praha (správně Olomouc) je jednoznačně patrno, že soud vycházel ze zjištění, že důvodem odmítnutí vojenské služby bylo náboženské přesvědčení obviněného, aniž by byla vyhodnocena konkrétní situace v době, kdy došlo k trestné činnosti, kdy přes obecně deklarovanou náboženskou svobodu, nebyla současně zajištěna možnost tuto svobodu, v případě konfliktu s danými občanskými povinnostmi, realizovat. S odvoláním na nález pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, pak ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením býv. Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 30. 7. 1992, sp. zn. 1 Rtv 32/92, byl v neprospěch obviněného M. I. P. porušen zákon v ustanovení § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci a v ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu v tehdy platném znění ve vztahu k § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. toto usnesení, jakož i všechna na něj obsahově navazující rozhodnutí zrušil a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen, byť neměl k disposici trestní spis o odsouzení obviněného býv. Nižším vojenským soudem Ostrava, nebo jak je uvedeno ve stížnosti pro porušení zákona Vojenským obvodovým soudem Ostrava, sp. zn. T 385/56-III, který již byl skartován, ba ani samotný rozsudek ze dne 28. 11. 1956, který zase nebylo možno z archivu získat, protože byl poškozen při povodních v roce 2002.

Z plně dochovaného rehabilitačního spisu býv. Vojenského obvodového soudu Olomouc je totiž možno učinit tyto závěry:

Obviněný M. I. P. byl rozsudkem zřejmě býv. Nižšího vojenského soudu Ostrava ze dne 28. 11. 1956, sp. zn. 385/56-III (tak je alespoň označen v dopisu Vojenského historického archivu Praha, který jej Vojenskému obvodovému soudu Olomouc pro účely rehabilitačního řízení zapůjčoval), uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb., a to proto, že z náboženských důvodů (blíže nespecifikovaných) odmítl vykonat vojenskou základní službu, za což byl odsouzen k trestu 15 měsíců odnětí svobody nepodmíněně, který z valné části vykonal.

Podle § 1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., (dále též jen rehabilitační zákon ), účelem tohoto zákona je zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle § 1 odst. 2 cit. zák. pak činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.

Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle § 4 tohoto zákona přezkumné řízení bylo možno konat ve věcech, v nichž bylo v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v § 2, spáchané po 5. květnu 1945, mimo jiné též pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 zák. č. 86/1950 Sb. Býv. Vojenský obvodový soud Olomouc, který v této věci přezkumné řízení podle rehabilitačního zákona na základě žádosti obviněného M. I. P. prováděl, se však důsledně cit. účelem rehabilitačního zákona neřídil.

Jak je zřejmé z napadeného rozhodnutí vojenský obvodový soud se výrokem o vině, obsaženým v rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu Ostrava ze dne 28. 11. 1956, sp. zn. T 385/56, sice zabýval, nikoliv však z pohledu těch závěrů Ústavního soudu ČR, na něž ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona poukazuje. Vyplývá to z následující věty odůvodnění: Zdejší soud proto přezkoumal výše uvedený rozsudek, přičemž ohledně skutkových závěrů a právní kvalifikace nezjistil žádné důvody, jaké má na mysli rehabilitační zákon . Výrok o vině uvedeným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950 proto ponechal nedotčený jako správný a jako nepřiměřený zrušil toliko výrok o trestu odnětí svobody.

Zde je na místě připomenout závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01 a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci souzené v roce 1953, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval již i Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli cit. ústava deklarovala v § 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí tak negovala i v § 34 odst. 2 tak, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v nenastoupení služby v ozbrojených silách v roce 1953 za trestný čin.

Tyto závěry lze vztáhnout i na tento projednávaný případ. Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že rehabilitační senát býv. Vojenského obvodového soudu Olomouc, pokud v uvedených intencích nepřezkoumal též výrok o vině trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950, porušil zákon v ustanovení § 1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a v řízení, které mu předcházelo v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného M. I. P.

Jako důsledek toho, že bylo vysloveno porušení zákona v neprospěch obviněného, Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu nejen napadené usnesení, nýbrž i všechna další rozhodnutí, na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Týká se to zejména usnesení býv. Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 30. 7. 1992, čj. 1 Rtv 32/92- 11 a následného rozsudku z téhož dne čj. 1 Rtv 32/92-15. Nemohl však akceptovat návrh obhájce, aby zrušil též dosud pravomocnou část rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu Ostrava ze dne 28. 11. 1956 sp. zn. T 385/56, neboť tento rozsudek Nejvyšší soud nepřezkoumával, jednak proto, že proti němu stížnost pro porušení zákona nebyla podána a navíc jej Nejvyšší soud ani neměl k disposici.

Po zrušení napadeného usnesení vyvstala otázka, kterému soudu přikázat, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nižší vojenský soud Ostrava ani Vojenský obvodový soud Olomouc již neexistují. Bylo proto nutno postupovat podle § 7 odst. 1 rehabilitačního zákona, jenž stanoví, že neexistuje-li již soud, který rozhodoval v původním řízení v prvním stupni, je k přezkumnému řízení podle oddílu třetího příslušný soud, v jehož obvodu měl sídlo soud, který rozhodoval v původním řízení v prvním stupni. Tím je Okresní soud v Ostravě. V souladu s tímto závěrem Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Ostravě, aby podle § 270 odst. 1 tr. ř. věc znovu projednal a rozhodl. Konkrétně to znamená ve veřejném zasedání na základě dostupných dokumentů a provedených důkazů znovu rozhodnout o žádosti obviněného M. I. P. na soudní rehabilitaci podle zák. č. 119/1990 Sb., přičemž rozhodující soud v intencích výše citovaného právního názoru Ústavního soudu, znovu posoudí jednání obviněného podle zákonů a norem mezinárodního práva, jimiž byla tehdejší ČSR vázána. Podle § 270 odst. 4 tr. ř. bude okresní soud při novém rozhodování vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud.

Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, nestanoví-li zákon jinak, není stížnost pro porušení zákona přípustná (§ 266 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).

V Brně dne 20. ledna 2004

Předseda senátu:

JUDr. Juraj M a l i k