4 Tz 216/2003
Datum rozhodnutí: 03.02.2004
Dotčené předpisy:




4 Tz 216/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y



Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 3. února 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jana Engelmanna stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného Ľ. N., proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Praze ze dne 27. 8. 1991, sp. zn. Rtv 614/90, a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř., t a k t o :



Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Praze ze dne 27. 8. 1991, sp. zn. Rtv 614/90, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení § 1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb., a v řízení, které mu předcházelo též v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1993 v neprospěch obviněného Ľ. N.

Napadené usnesení s e z r u š u j e .

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.



Okresnímu soudu v Kutné Hoře s e p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný Ľ. N. byl rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Kutné Hoře ze dne 5. 2. 1951, sp. zn. Vt 16/51, ve spojení s rozsudkem bývalého Vyššího vojenského soudu v Praze ze dne 5. 2. 1951, sp. zn. Vto 116/51, uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 tr. zák. č. 86/1950 Sb., protože dne 1. 10. 1950 nenastoupil vojenskou základní službu v posádce Vysoké Mýto, ač mu byl povolávací rozkaz 2x doručován, který opětovně odmítl přijmout a odvolávaje se na své náboženské přesvědčení v úmyslu vyhnout se navždy vojenské službě, se zdržoval v obci V. až do svého zadržení dne 24. 10. 1950, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků nepodmíněně.

Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Praze ze dne 27. 8. 1991, sp. zn. Rtv 614/90, byl z podnětu návrhu na rehabilitaci odsuzující rozsudek zrušen ve výroku o trestu. Současně byla zrušena všechna další rozhodnutí na původní rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Toto usnesení nabylo právní moci dnem 27. 8. 1991.

Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Praze ze dne 27. 8. 1991, sp. zn. Rtv 614/90, v rámci rehabilitačního řízení, byl obviněný Ľ. N. odsouzen při nezměněném výroku o vině z rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Kutné Hoře ze dne 5. 2. 1951, sp. zn. Vt 16/51, k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 27. 8. 1991.

Podle § 266 odst. 1 tr. ř. podal ministr spravedlnosti k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného Ľ. N., a to proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Praze ze dne 27. 8. 1991, sp. zn. Rtv 614/1990. Podle názoru stěžovatele byl tímto usnesením porušen zákon v neprospěch obviněného v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. v tehdy platném znění ve vztahu k ustanovení § 1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci a § 265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb.

V odůvodnění podané stížnosti ministr blíže specifikoval, že býv. Vojenský obvodový soud v Praze v rámci rehabilitačního řízení nerespektoval ustanovení § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., § 265 odst. 1 zák. č. 86/1950 Sb. a § 2 odst. 6 tr. ř. v tehdy platném znění. Rehabilitace obviněného N. byla podle názoru ministra spravedlnosti zúžena pouze na výrok o trestu, přičemž byl ponechán bez náležité pozornosti výrok o vině, a to přesto, že smyslem zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci je rehabilitovat právně i morálně co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni.



Z napadeného usnesení a také z dalšího navazujícího rozhodnutí býv. Vojenského obvodového soudu v Praze je zřejmé, že důvodem odmítnutí vojenské služby v branné moci bylo náboženské přesvědčení obviněného N., aniž by byla vyhodnocena konkrétní situace v době, kdy došlo k jeho trestné činnosti. Jednalo se o situaci, kdy přes obecně deklarovanou náboženskou svobodu nebyla současně zajištěna možnost tuto svobodu v případě konfliktu s danými občanskými povinnostmi realizovat. Nebylo přiměřeně vzato v úvahu ani základní právo obviněného vyplývající z čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, ( čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ), tedy právo na svobodu svědomí, které nelze zaměňovat se svobodou víry, ani se svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je nutné v případě odmítání vojenské služby považovat za určující.

Je proto evidentní, že býv. Vojenský obvodový soud v Praze pochybil, když ve věci sp. zn. Rtv 614/90 ponechal v rehabilitačním řízení výrok o vině obviněného nezměněn.

V závěru podané stížnosti ministr spravedlnosti s odvoláním na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Praze ze dne 27. 8. 1991, sp. zn. Rtv 614/90, byl v neprospěch obviněného Ľ. N. porušen zákon v ustanovení § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci a v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. v tehdy platném znění ve vztahu k ustanovení § 265 odst. 1 zák. č. 86/1950 Sb. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil včetně všech dalších rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbudou podkladu, a dále aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen.

Podle § 1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci ve znění zákona č. 47/1991 Sb. je účelem tohoto zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle odst. 2 cit. zák. ustanovení činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.

Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle § 4 tohoto zákona přezkumné řízení bylo možno konat ve věcech, v nichž bylo v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v § 2, spáchané po 5. květnu 1945, mimo jiné též pro trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle § 265 zákona č. 86/1950 Sb. Býv. Vojenský obvodový soud v Praze, který v této věci přezkumné řízení podle rehabilitačního zákona prováděl, se však důsledně cit. účelem rehabilitačního zákona neřídil.

Jak je zřejmé z odůvodnění rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Praze ze dne 27. 8. 1991, sp. zn. Rtv 614/90, jenž měl jako jediný z dotčených rozhodnutí Nejvyšší soud k dispozici, v nově provedeném hlavním líčení vojenský obvodový soud na podkladě rozsudku býv. nižšího vojenského soudu přehodnotil stupeň nebezpečnosti činu obviněného N. pro společnost. Přihlédl k obhajobě obviněného, který odmítl nastoupit vojenskou službu s ohledem na své náboženské přesvědčení, dále k okolnostem případu a k osobě obviněného. Vzal v úvahu skutečnost, že občané, kteří se v minulosti dovolávali svého náboženského přesvědčení a z tohoto důvodu odmítali konat vojenskou službu, neměli jinou možnost než tuto službu nenastoupit a vystavovat se tak trestní odpovědnosti. To vše vojenský obvodový soud nově zohlednil při úvaze o druhu a výši trestu, kterým bylo podle jeho názoru třeba na obviněného působit, ale nikterak tyto okolnosti nevzal v úvahu v předchozím přezkumném řízení při hodnocení samotného výroku o vině, jímž byl obviněný uznán vinným původním odsuzujícím rozsudkem bývalého nižšího vojenského soudu.

Zde je na místě připomenout závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci o tom, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním obviněný pouze uplatňoval i tehdejší Ústavu 9. května č. 150/1948 Sb., která zaručovala právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli cit. ústava deklarovala v § 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí pak tato ústava negovala i v § 34 odst. 2, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin.

Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že rehabilitační senát býv. Vojenského obvodového soudu v Praze, pokud považoval výrok o vině trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 zák. č. 86/1950 Sb. za správný, porušil zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci ve znění zák. č. 47/1991 Sb., a v řízení, které mu předcházelo, též v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1993 v neprospěch obviněného Ľ. N., což Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil. Jako důsledek této skutečnosti Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu nejen napadené usnesení, nýbrž i všechna další rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Týká se to mimo jiné též následného rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Praze ze dne 27. 8. 1991, sp. zn. Rtv 614/90.

Návrhu obhájce, aby Nejvyšší soud ve věci sám meritorně rozhodl, tj. aby též zrušil rozsudek býv. Nižšího vojenského soudu v Kutné Hoře ze dne 5. 2. 1951, sp. zn. Vt 16/51, a navazující rozsudek býv. Vyššího vojenského soudu v Praze, sp. zn. Vto 116/51, a sám rozhodl o původní obžalobě, nebylo možno vyhovět. Je tomu tak proto, že přezkumná povinnost Nejvyššího soudu je v daném případě vymezena rozsahem rehabilitačního řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, když stížností pro porušení zákona bylo napadeno pouze rozhodnutí vydané v tomto typu řízení, a nesahá tak daleko, aby Nejvyšší soud mohl přezkoumávat i původní odsuzující rozhodnutí býv. nižšího vojenského soudu ve spojení s rozhodnutím vyššího vojenského soudu a tím méně je rušit. To podle zákona o soudní rehabilitaci přísluší pouze soudu oprávněnému postupovat podle tohoto zákona a takovým soudem Nejvyšší soud není. Navíc podle § 271 odst. 1 tr. ř. může Nejvyšší soud postupovat jen, je-li možno rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn. Tuto podmínku neshledal Nejvyšší soud splněnou, když další překážku bránící takovému postupu spatřoval v tom, že nebyl k dispozici nejen originál vlastního původního trestního spisu, ale ani spisu rehabilitačního. Za této situace Nejvyšší soud přikázal věc podle ustanovení § 270 odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Kutné Hoře, neboť se jedná o soud podle § 7 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb. příslušný, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Konkrétně to znamená vyžádat od Vojenského ústředního archivu v Praze zachované písemnosti o odsouzení obviněného v trestní věci sp. zn. Vt 16/51 býv. Nižšího vojenského soudu v Kutné Hoře, rehabilitační spis býv. Vojenského obvodového soudu v Praze sp. zn. Rtv 614/90 a na základě nich a případně dalších použitelných důkazů znovu rozhodnout o návrhu obviněného Ľ. N. na jeho soudní rehabilitaci podle zák. č. 119/1990 Sb., přičemž rozhodující soud bude podle § 270 odst. 4 tr. ř. vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud.

Současně je třeba zmínit, že podle písemného vyjádření obhájce obviněného byl Ľ. N. v minulosti odsouzen ze stejného důvodu též rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Plzni pod sp. zn. T 10/53. Tento rozsudek ale byl v rámci rehabilitačního řízení vedeného býv. Vojenským obvodovým soudem v Plzni pod sp. zn. Rtv 61/91 zrušen a jmenovaný byl následně zproštěn obžaloby z důvodu § 226 písm. b) tr. ř. Okresní soud v Kutné Hoře si proto bude muset rovněž zmíněné spisy vyžádat a provést jejich obsah jako důkaz. Pokud se potvrdí, že Ľ. N. byl za stejný skutek opakovaně odsouzen, jedná se nepochybně o porušení zásady ne bis in idem ( viz nálezy Ústavního soudu IV. ÚS 81/95 či I. ÚS 184/96 ). Jestliže byl obviněný následně pro tentýž skutek rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Plzni v rehabilitačním řízení pod sp. zn. Rtv 61/91 zproštěn obžaloby, má takové rozhodnutí stejný účinek i ve vztahu k věci jíž se bude zabývat Okresní soud v Kutné Hoře. To jinými slovy znamená, že pokud bude v přezkumném řízení podle zákona o soudní rehabilitaci tímto soudem zrušeno původní odsuzující rozhodnutí býv. Nižšího vojenského soudu v Kutné Hoře ve výrocích o vině i trestu, bude tento soud muset následně postupovat podle § 11 odst. 1 písm f) tr. ř. a trestní stíhání obviněného Ľ. N. v dané trestní věci zastavit.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. února 2004

Předseda senátu:

JUDr. František H r a b e c