4 Tz 210/2003
Datum rozhodnutí: 13.01.2004
Dotčené předpisy:




4 Tz 210/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 13. ledna 2004 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Juraje Malika stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného M. J., proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 16. 1. 1992, sp. zn. 4 Rtv 128/91, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 16. 1. 1992, sp. zn. 4 Rtv 128/91, a v řízení, které mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci ve znění zákona č. 47/1991 Sb., § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného M. J.

Napadené usnesení se z r u š u j e .

Zrušují se též všechna další rozhodnutí, jež na zrušené rozhodnutí obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 27. 2. 1992, sp. zn. 4 Rtv 128/91, a rozsudek téhož soudu ze dne 25. 6. 1992, sp. zn. 4 Rtv 128/91.

Městskému soudu v Brně se p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Bývalý Vojenský obvodový soud Brno rozhodl usnesením ze dne 16. 1. 1992, sp. zn. 4 Rtv 128/91, tak, že podle § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v platném znění (dále též jen rehabilitačního zákona), zrušil rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 27. 8. 1952, sp. zn. Vt 20/52 ve výroku o vině. Současně podle § 14 odst. 3 rehabilitačního zákona zrušil i všechna další rozhodnutí, na zrušený výrok o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 27. 8. 1952, sp. zn. Vt 20/52, byl obviněný M. J. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 86/1950 Sb., jehož se dopustil tím, že dne 2. 4. 1952 po nástupu vojenské základní služby odmítl tuto vykonávati a převzít vojenský stejnokroj s odůvodněním, že se příčí jeho náboženskému přesvědčení Svědka Jehovova. Za to mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Rozsudek nabyl právní moci téhož dne, výkon trestu nastoupil dne 28. 8. 1952.

Usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 16. 1. 1992, sp. zn. 4 Rtv 128/91 nabylo právní moci téhož dne, tj. 16. 1. 1992.

Proti tomuto usnesení podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného M. J. stížnost pro porušení zákona. Vytýká v ní, že zákon byl v neprospěch obviněného porušen v ustanoveních § 2 odst. 6 tr. ř. a § 1 odst. 1, 2 rehabilitačního zákona.

Bývalý Vojenský obvodový soud v rámci rehabilitačního řízení nepostupoval důsledně podle výše citovaných zákonných ustanovení. Rehabilitaci zúžil pouze na výrok o trestu a bez náležité pozornosti byl ponechán výrok o vině, byť smyslem rehabilitačního zákona bylo nejen právně, ale i morálně rehabilitovat co nejvíce těch osob, které v období totalitního režimu trpěly a byly pronásledovány. Z napadeného usnesení, ale i rozhodnutí navazujících je patrno, že bývalý Vojenský obvodový soud Brno důsledně vycházel ze zjištění, že důvodem odmítnutí vojenské služby bylo náboženské přesvědčení obviněného, aniž byla vyhodnocena konkrétní situace v době, kdy k trestné činnosti obviněného došlo. Náboženská svoboda sice byla deklarována, avšak současně nebyla zajištěna možnost tuto svobodu v případě konfliktu s danými občanskými povinnostmi realizovat. Nebylo přiměřeně vzato v úvahu ani základní právo obviněného vyplývající z čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv (dnes čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), tedy právo na svobodu svědomí, které nelze zaměňovat se svobodou víry, ani se svobodou náboženskou. V tomto směru stěžovatel poukázal na výklad těchto pojmů a závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02.

Závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením byl v neprospěch obviněného M. J. porušen zákon v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. ve vztahu k § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb., jakož i v ustanovení § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Dále aby Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil včetně rozhodnutí, jež na ně obsahově navazují, a poté postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky přezkoumal podle § 267 odst. tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.

Podle § 1 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., bylo účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušení odsuzujících soudních rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené Ústavou, vyjádřenými v mezinárodních dokumentech a normách, označoval zákon za trestné. Podle § 1 odst. 2 citovaného zákona o soudní rehabilitaci činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů, zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.

Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle ustanovení § 4 tohoto zákona bylo možno konat přezkumné řízení ve věcech, v nichž v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 bylo vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v ustanovení § 2, spáchané po 5. květnu 1945, mj. též pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 86/1950 Sb. Bývalý Vojenský obvodový soud Brno, který v posuzované trestní věci prováděl přezkumné řízení na podkladě žádosti obviněného M. J., se však důsledně citovaným účelem rehabilitačního zákona neřídil.

Jak je zřejmé z napadeného usnesení, bývalý Vojenský obvodový soud Brno se s výrokem o vině obsaženým v rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 27. 8. 1952, sp. zn. Vt 20/52, blíže nezabýval, neboť jej považoval za správný a zákonný, a zaměřil se jen na posouzení otázky přiměřenosti trestu. Tato okolnost vyplývá jednak z odůvodnění napadeného usnesení, kde je uvedeno, že nalézací soud provedl dokazování v potřebném rozsahu a správně zjistil skutkový stav. Skutek v rozsudku ze dne 27. 8. 1952, sp. zn. Vt 20/52, byl dle napadeného usnesení správně právně kvalifikován jako trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 86/1950 Sb. Obdobný závěr učinil bývalý Vojenský obvodový soud i ve svém rozsudku ze dne 25. 6. 1992, sp. zn. 4 Rtv 128/91, jímž ponechal v platnosti výrok o trestu z rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 27. 8. 1952, sp. zn. Vt 20/52, a podle § 227 tr. ř. neuložil trest.

Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná právní názor a závěry nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl ÚS 42/02, a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato ústava deklarovala v článku 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v článku 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin .

Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a závěry Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je zřejmé, že pokud rehabilitační senát bývalého Vojenského obvodového soudu Brno nepřezkoumal také výrok o vině trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění č. 86/1950 Sb., a to ve shora uvedeném smyslu, porušil zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v platném znění, a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného M. J. Tento závěr učinil Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř., poté podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 16. 1. 1992, sp. zn. 4 Rtv 128/91, jakož i všechna další rozhodnutí, jež na toto usnesení obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména usnesení tohoto soudu ze dne 27. 2. 1992, a rozsudek stejného soudu ze dne 25. 6. 1992, v obou případech stejné spisové značky, a to 4 Rtv 128/91. Věc poté podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl

Nejvyšší soud nemohl akceptovat návrh obhájce obviněného, aby ve věci rozhodl sám ve smyslu ustanovení § 271 odst. 1 tr. ř., neboť podle tohoto zákonného ustanovení může Nejvyšší soud postupovat jen tehdy, je-li možno rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn. Konstatoval-li Nejvyšší soud, že v řízení byl porušen zákon mj. v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tedy že skutková zjištění nebyla provedena způsobem konvenujícím tomuto zákonnému ustanovení, nemohl současně aplikovat ustanovení § 271 odst. 1 tr. ř. Nadto Nejvyššímu soudu nepřísluší konat rehabilitační řízení, neboť k tomu je podle § 7 odst. 1 rehabilitačního zákona příslušný soud, který rozhodoval v původním řízení v prvním stupni. Neexistuje-li již tento soud, rozhoduje věcně příslušný soud, v jehož obvodu měl soud, který rozhodoval v původním řízení v prvním stupni.

Městský soud v Brně vyžádá od Vojenského ústředního archivu Praha zachované písemnosti o původním odsouzení obviněného z roku 1952, poté na jejich podkladě, případně při vyhodnocení dalších použitelných důkazů rozhodně ve veřejném zasedání o návrhu obviněného M. J. na zahájení rehabilitačního řízení podle § 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v platném znění.

Podle § 270 odst. 4 tr. ř. je orgán, jemuž byla věc přikázána, vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. ledna 2004

Předsedkyně senátu:

JUDr. Danuše Novotná