4 Tz 21/2002
Datum rozhodnutí: 28.05.2002
Dotčené předpisy:




4 Tz 21/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 28. května 2002 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného V. S., proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 6. 1. 2002, sp. zn. 70 T 2/2002, a rozhodl t a k t o :

Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný V. S. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 1. 2002, sp. zn. 70 T 2/2002, uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák., jehož se dopustil tím, že dne 5. 1. 2002 v době kolem 13.20 hod., kdy byl zadržen v B. ve vestibulu Hlavního nádraží, se zdržoval na území České republiky, ačkoliv mu byl na základě rozhodnutí Policie České republiky, Správy Jihomoravského kraje, odboru cizinecké a pohraniční policie, oddělení pobytu a eskort, č. j. PJM-849/OCP-KPE-ZP-11-99 ze dne 12. 11. 1999 zakázán pobyt na území České republiky do 12. 11. 2009.

Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Rozsudek nabyl právní moci dne 6. 1. 2002.

Uvedenému rozsudku předcházelo zkrácené přípravné řízení, v jehož rámci byl podezřelý S. dne 5. 1. 2002 v 17.15 hod. podle § 76 odst. 1 tr. ř. zadržen a v rámci 48 hodinové lhůty předán státním zástupcem dne 6. 1. 2002 v 10.30 hod. s návrhem na potrestání soudci Městského soudu v Brně.

Soudce Městského soudu v Brně konal dne 6. 1. 2002 hlavní líčení a vydal v něm usnesení, jímž obviněného V. S. vzal podle § 314b odst. 2 tr. ř. z důvodů uvedených v ustanovení § 67 písm. a), c) tr. ř. do vazby. Usnesení bylo oznámeno vyhlášením za přítomnosti obviněného, jeho obhájce a státního zástupce, přičemž bezprostředně po vyhlášení tohoto rozhodnutí se všechny oprávněné osoby vzdaly práva stížnosti, takže usnesení nabylo právní moci.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Brně ze dne 6. 1. 2002, sp. zn. 70 T 2/2002, podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného V. S., neboť jím byl porušen zákon v ustanovení § 68 odst. 2, odst. 3 písm. a), e) tr. ř. v neprospěch obviněného.

Městský soud v Brně podle podané stížnosti pro porušení zákona pominul, že rozhodoval o trestném činu, kde je vzetí obviněného do vazby ustanovením § 68 odst. 2 tr. ř. zakázáno, limit je dán ustanovením § 68 odst. 3 tr. ř. Pokud byl pachatel přistižen při činu, nemohl tak pojmově naplnit podmínky ustanovení § 68 odst. 3 tr. ř., neboť nemohl a ani nestačil v dané věci realizovat skutečnosti, naplňující ve smyslu § 68 odst. 3 tr. ř. vazební důvody.

Ve stížností pro porušení zákona napadené trestní věci vznikla také otázka, zda lze podezřelého zadržet podle § 76 odst. 1 tr. ř. za situace, kdy podle zákona nelze o vzetí do vazby rozhodnout s ohledem na ustanovení § 68 odst. 2 tr. ř., a zda je vůbec možné při zadržení podezřelého zkoumat vazební důvody, jestliže v konečné fázi o vzetí obviněného nelze rozhodnout z důvodu uvedeného v § 68 odst. 2 tr. ř. Zadržení podezřelého by vytvářelo v takovém případě specifický institut, který by umožňoval zbavit podezřelého osobní svobody a pro podezřelého by vytvořil právní stav horší, než pro týž skutek u osoby obviněné.

Stížnost pro porušení zákona připouští i existenci opačného právního názoru, dle něhož lze i ve zkráceném řízení, byť je konáno o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje dva roky, aplikovat ustanovení § 76 odst. 1 tr. ř. o zadržení podezřelé osoby, neboť tento názor podporuje i systematický výklad trestního řádu, z něhož plyne, že ustanovení oddílu sedmého hlavy desáté trestního řádu upravuje zkrácené trestní řízení v případě podezřelého, který je zadržen (srov. § 179b odst. 2, § 179e tr. ř.). Podle tohoto právního názoru rozhodnutí o zadržení podezřelé osoby není rozhodnutím o vazbě a v této fázi řízení tedy orgány činné v trestním řízení nezkoumají, zda jsou též podmínky k vzetí do vazby podle § 68 odst. 1, 2, 3 tr. ř. Proto se lze podle stížnosti pro porušení zákona ztotožnit s právním názorem, že i ve zkráceném přípravném řízení lze podezřelou osobu podle § 76 odst. 1 tr. ř. zadržet, byť je konáno řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje dvě léta a takovou osobu v konečné fázi nelze vzít do vazby s ohledem na ustanovení § 68 odst. 2 tr. ř. Je na Nejvyšším soudu, aby zaujal stanovisko k této otázce, neboť nepochybně bude mít význam pro další praxi.

Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením Městského soudu v Brně ze dne 6. 1. 2002, sp. zn. 70 T 2/2002, byl porušen zákon v ustanovení § 68 odst. 2, odst. 3 písm. a), e) tr. ř. v neprospěch obviněného V. S., a aby toto usnesení podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil, včetně všech na něj obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Nejvyšší soud přezkoumal na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon porušen nebyl.

Pokud je Nejvyšší soud vyzýván k zaujetí stanoviska v souvislosti s interpretací ustanovení § 76 tr. ř., je třeba konstatovat, že účelem rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona je rozhodnout zda v konkrétním posuzovaném případě byl porušen zákon či nikoli. Zaujetí stanoviska Nejvyšším soudem České republiky je upraveno ustanoveními §§ 14 odst. 3, 20, 21 a 123 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. K tomuto procesu dochází v případech zjištěné nejednotnosti soudního rozhodování, indikované již učiněnými rozhodnutími, dokladujícími různou soudní interpretaci totožného právního problému. Vzhledem k citované právní úpravě tak Nejvyšší soud nemohl návrh na předběžné zaujetí stanoviska akceptovat.

Zadržení osoby podezřelé podle § 76 odst. 1 tr. ř. je časově zcela krátkodobým prostředkem sloužícím k prozatímnímu fyzickému zajištění osoby podezřelé ze spáchání trestného činu (na rozdíl od zadržení podle § 75 tr. ř. tu ještě nejde o obviněného ve smyslu § 32 tr. ř., neboť ještě nebylo zahájeno trestní stíhání) do doby, než bude prověřeno podezření ze spáchání trestného činu prostředky uvedenými v § 158 a násl. tr. ř. a rozhodnuto buď o odložení nebo odevzdání věci podle § 159a tr. ř. (vždy s důsledkem propuštění na svobodu), nebo o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř. a ve zkráceném přípravném řízení o podání návrhu na potrestání soudu podle § 179c odst. 2 písm. a) tr. ř. (srov. i § 179e tr. ř.) a v návaznosti na to i k rozhodnutí o vzetí v té době již obviněného do vazby nebo o jeho propuštění na svobodu. Na rozdíl od zadržení podle § 75 tr. ř. je proto účelem institutu zadržení podle § 76 odst. 1 tr. ř. nejen přezkoumání důvodů vazby a vytvoření předpokladů pro rozhodnutí soudu o vazbě (§ 68 tr. ř.), ale také provedení všech potřebných úkonů pro prověření podezření ze spáchání trestného činu a pro rozhodnutí, zda bude zahájeno trestní stíhání nebo ve zkráceném přípravném řízení podán návrh na potrestání. Policejní orgán zde zejména v případech kdy byla osoba přistižena při trestném činu nebo zastižena na útěku [§ 76 odst. 1 i. f. a § 179a odst. 1 písm. a) tr. ř.] provádí všechny potřebné prvotní úkony ve smyslu § 158 odst. 3 tr. ř., včetně těch, které směřují k zjišťování totožnosti takové osoby, případně její další již objasňované nebo vyšetřované trestné činnosti, ověřování předchozích odsouzení apod., což slouží i k zjištění rozsahu trestné činnosti podezřelého a k právní kvalifikaci skutku, pro který bude případně zahájeno trestní stíhání nebo podán návrh na potrestání.

Podle § 76 odst. 1 tr. ř. může osobu podezřelou ze spáchání trestného činu, je-li dán některý z důvodů vazby (§ 67), policejní orgán v naléhavých případech zadržet, i když proti ní nebylo zahájeno trestní stíhání (§ 160 odst. 1 tr. ř.). Z dikce citovaného ustanovení plyne, že rozsah úvah policejního orgánu v tomto okamžiku je vymezen ustanovením § 67 tr. ř., a tedy posouzením otázky zda je či není dán některý z důvodů vazby, uvedený v tomto ustanovení. Odkaz na ustanovení § 68 tr. ř., případně jiné ustanovení o vazbě, v § 76 odst. 1 tr. ř. obsažen není. Zadržení slouží, jak již bylo shora uvedeno, k posouzení všech skutečností rozhodných pro další relevantní procesní postup policejního orgánu. Podstatou zkráceného přípravného řízení je rychlé a neformální objasnění skutku, ve kterém je spatřován trestný čin, zjištění osoby důvodně podezřelé z jeho spáchání a vyhledání důkazů. Zadržení osoby podezřelé ze spáchání trestného činu tak slouží především pro účely předběžného ověření odůvodněnosti podezření ze spáchání trestného činu a pro ověření, zda jsou dány důvody vazby či nikoli. Takovéto zadržení není rozhodnutím o vazbě a orgán činný v trestním řízení nezkoumá, zda jsou dány podmínky pro vzetí zadržené osoby do vazby podle § 68 odst. 1 tr. ř., popřípadě ve spojení s § 68 odst. 2, odst. 3 tr. ř. Nelze tak klást rovnítko mezi důvody vazby podle § 67 tr. ř. a předpoklady, za kterých lze zadrženou osobu vzít do vazby podle § 68 tr. ř. Ve svých důsledcích by tento postup znamenal, že osobu podezřelou ze spáchání trestného činu nelze vůbec zadržet, protože musí být dána podmínka uvedená v ustanovení § 68 odst. 1, věta první tr. ř. Pokud by byl akceptován názor vyjádřený ve stížnosti pro porušení zákona, že totiž již ve fázi zadržení podezřelé osoby je třeba tento fakt posuzovat i z pohledu aplikace ustanovení § 68 odst. 2, 3 tr. ř., pak by policejní orgán ihned po výslechu zadrženého na samém počátku řízení musel zevrubně posoudit otázky důležité pro budoucí rozhodnutí o vině (z hlediska zavinění), pro uložení případného trestu (osobní poměry zadrženého, dřívější odsouzení apod.), neboť jen tak by mohl spolehlivě rozhodnout, zda jsou či nejsou dány podmínky pro užití citovaného zákonného ustanovení. Tímto postupem by byl zmařen shora uvedený účel zajišťovacího institutu zadržení, a ve svých důsledcích by byla zpochybněna i důvodnost existence zjednodušeného řízení.

Pokud stížnost pro porušení zákona namítá, že v důsledku tohoto právního názoru by zadržení podezřelého vytvářelo specifický institut, který by umožňoval zbavit podezřelého osobní svobody a pro podezřelého by vytvořil právní stav horší, než pro týž skutek u osoby obviněné, nelze s tím podle názoru Nejvyššího soudu souhlasit, a to již vzhledem k tomu, že k rozhodnutí o zadržení podezřelé osoby podle § 76 odst. 1 věta druhá tr. ř. je na rozdíl od zadržení obviněného třeba zásadně souhlasu státního zástupce (výjimku stanoví věta třetí jen pro případ, že věc nesnese odkladu a souhlasu nelze předem dosáhnout). Dále je třeba zdůraznit, že rozhodnutí o zadržení obviněného policejním orgánem podle § 75 tr. ř. lze učinit jen, jestliže je tu některý z důvodů vazby (§ 67 tr. ř.) a pro neodkladnost věci nelze rozhodnutí o vazbě předem opatřit. Zákon tedy ani v tomto případě nevyžaduje, aby policejní orgán zvažoval při zadržení jiné zákonné předpoklady než důvody vazby podle § 67 tr. ř., tedy ani předpoklady uvedené v § 68 odst. 2 a 3 tr. ř., což je logické, jedná-li se o neodkladný případ, kdy nelze rozhodnutí o vazbě předem opatřit. O takové případy půjde zejména na počátku vyšetřování, kdy nemusí být ještě okolnosti uvedené v § 68 odst. 3 tr. ř. náležitě objasněny a zjištěny, přičemž lhůta stanovená zákonem pro zadržení slouží mimo jiné i k objasnění, zda u trestného činu ve smyslu § 68 odst. 2 tr. ř., pro který jinak nelze vzít obviněného do vazby, jsou či nejsou tyto okolnosti dány. Na druhé straně je třeba zdůraznit, že pokud jde o trestný čin zmíněný v § 68 odst. 2 tr. ř., kdy byly již v průběhu prověřování a navazujícího vyšetřování zjištěny skutečnosti potřebné k posouzení, zda je dána některá z okolností uvedených v § 68 odst. 3 tr. ř., je třeba tyto okolnosti samozřejmě uvážit i z hlediska rozhodnutí, zda obviněný, který je stíhán pro trestný čin, pro nějž ho nelze vzít podle § 68 odst. 2 tr. ř. do vazby, má být vůbec zadržen, a to přesto, že ustanovení § 76 tr. ř. stanoví pro zadržení pouze podmínku, aby byl dán některý z důvodů vazby. Proto také zákon v další části ustanovení § 75 tr. ř. stanoví, že policejní orgán je povinen provedené zadržení státnímu zástupci bezodkladně ohlásit a předat mu opis protokolu, který sepsal při zadržení, i další materiál, který státní zástupce potřebuje, aby popřípadě mohl podat návrh na vzetí do vazby. Z toho vyplývá, že postup policejního orgánu podle § 75 tr. ř. podléhá bezprostřednímu přezkumu dozorujícího státního zástupce.

V té souvislosti se Nejvyšší soud zabýval i čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.). Podle tohoto článku má každý právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven osobní svobody, kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem. Pod písm. c) je zmiňováno zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu, nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo útěku po jeho spáchání. Je zřejmé, že citovaný článek Úmluvy rozlišuje jednak zadržení a předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu a jednak zadržení pro účely předpokladů pro vzetí takové osoby do vazby.

Z toho vyplývá, že uvedený čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod výslovně předpokládá mimo zadržení pro účely rozhodnutí pro vzetí obviněného do vazby i zadržení za účelem předvedení před soud pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu, tedy právě pro takový postup státního zástupce a soudu, který předpokládají ustanovení § 179e a § 314b a násl. tr. ř. o zjednodušeném řízení před samosoudcem, které navazuje na zkrácené přípravné řízení po podání návrhu na potrestání, jehož podání může být spojeno i s předáním zadržené podezřelé osoby, jak tomu bylo v posuzovaném případě.

Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud v posuzované trestní věci byl obviněný V. S. zadržen podle § 76 odst. 1 tr. ř., bylo toto zadržení v souladu se zákonem i v situaci, že byl tento obviněný podezřelý ze spáchání trestného činu, který je uveden v ustanovení § 68 odst. 2 tr. ř.

Se stížností pro porušení zákona nelze souhlasit ani pokud namítala, že Městský soud v Brně pominul při rozhodování o vazbě ustanovení § 68 odst. 2 a 3 tr. ř.

Obviněný byl stíhán pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák., u něhož je horní hranice trestní sazby stanovena trestem odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Jednalo se tak o případ, na který dopadalo ustanovení § 68 odst. 2 tr. ř. Nelze však přisvědčit názoru, jenž je vyjádřen ve stížnosti pro porušení zákona, že neexistovala žádná z okolností, jež jsou uvedeny v ustanovení § 68 odst. 3 tr. ř., a které omezení dané § 68 odst. 2 tr. ř. eliminují. Ostatně napadené usnesení Městského soudu v Brně přiléhavě existencí těchto důvodů argumentuje. Obviněnému V. S. byl v České republice zakázán pobyt, na území České republiky nadále setrvával a za stejný trestný čin, tj. maření výkonu úředního rozhodnutí, skutkově vymezený identicky jako v nyní posuzované trestní věci, již byl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 4. 7. 2000, sp. zn. 1 T 192/2000. Obviněný ve své výpovědi uvedl, že z území České republiky nevycestoval, zdržoval se tu i nadále, a to i poté, co za to byl odsouzen Okresním soudem Brno-venkov, kdy mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, ale přesto po propuštění z výkonu trestu zůstal v České republice, nadto výslovně zdůraznil, že na U. se vrátit v žádném případě nehodlá, naopak chce i nadále setrvávat v České republice, a to i přes existenci zákazu pobytu. Z jeho jednání je zřejmé, že naplnil podmínku ustanovení § 68 odst. 3 písm. e) tr. ř., neboť pokračoval v trestné činnosti, pro níž je stíhán. Pojmem pokračoval v trestné činnosti, pro níž je stíhán, se totiž rozumí jak opakování trestné činnosti, tak i pokračování v ní dalším jednáním (vztahuje se nikoli jen na útoky pokračujícího trestného činu podle § 89 odst. 3 tr. zák., ale i na útoky hromadného trestného činu a části trvajícího trestného činu). Jestliže obviněný i podle vlastní výpovědi po odsouzení pro stejný trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák. trestním příkazem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 4. 7. 2000, sp. zn. 1 T 192/2000, a po výkonu uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců (bezprostředně po propuštění) nadále setrvával v České republice až do svého zadržení dne 5. 1. 2002, je třeba dospět k závěru, že pokračoval v trestné činnosti pro níž je stíhán , neboť důvody uvedené v § 68 odst. 3 písm. a) - e) tr. ř. se vztahují i k jednání obviněného, které bylo vykonáno ještě před prvním rozhodováním o jeho vzetí do vazby. V trestním spise je doloženo zjištění, že obviněný se pohyboval po různých místech České republiky, v jednom z případů použil i cizí totožnost, aby odvrátil své trestní stíhání. Je tedy třeba přisvědčit názoru Městského soudu v Brně, že se tímto způsobem obviněný před policejními orgány skrýval. Okolnosti, které podle § 68 odst. 3 tr. ř. vylučují naplnění omezujících podmínek vazby podle ustanovení § 68 odst. 2 tr. ř., nelze považovat za dodatečné vazební důvody, jak je formulováno ve stížnosti pro porušení zákona, ale je nutno je vykládat pouze v souvislosti s ustanovením § 68 odst. 2 tr. ř.

Městský soud v Brně tak v napadeném usnesení ze dne 6. 1. 2002, sp. zn. 70 T 2/2002, postupoval správně a v souladu se zákonem, pokud shledal důvody vazby obviněného a pokud dovodil, že jsou dány i důvody pro aplikaci ustanovení § 68 odst. 3 tr. ř. v rozsahu, který uvedl, v situaci, kdy při rozhodování o vazbě byl primárně omezen ustanovením § 68 odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud proto vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem nezjistil, že napadeným usnesením Městského soudu v Brně byl porušen zákon, a proto podanou stížnost pro porušení zákona podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl, neboť nebyla důvodná.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. května 2002

Předsedkyně senátu:

JUDr. Danuše Novotná