4 Tz 204/2003
Datum rozhodnutí: 17.02.2004
Dotčené předpisy:




4 Tz 204/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 17. února 2004 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného M. V., proti usnesení státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 20. 12. 2002, sp. zn. 3 Zt 514/2001 a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. t a k t o :

Usnesením státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 20. 12. 2002, sp. zn. 3 Zt 514/2001 a v řízení, které mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 146 odst. 2 písm. a) a § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. v neprospěch obviněného M. V.

Napadené usnesení se z r u š u j e .

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Městskému státnímu zástupci v Praze se p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Na obviněného M. V. byla dne 24. 7. 2003 u Obvodního soudu pro Prahu 1 podána obžaloba pro trestné činy lichvy podle § 253 odst. 1 tr. zák., křivého obvinění podle § 174 odst. 1 tr. zák. a křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák.

Ve věci bylo nařízeno hlavní líčení na 22. 10. 2003, při kterém, před počátkem dokazování, byla ze strany obhájkyně obviněného vznesena námitka procesní vady, která spočívá v tom, že k trestnímu stíhání obviněného v této trestní věci dala pokyn táž státní zástupkyně, která pak rozhodovala o jeho stížnosti podané proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Hlavní líčení poté bylo odročeno na neurčito a posléze byl vypracován podnět ke stížnosti pro porušení zákona.

Tuto pak podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. ř. ve prospěch obviněného M. V. a směřoval ji proti usnesení státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 20. 12. 2002, sp. zn. 3 Zt 514/2001.

V této namítá, že postupem státní zástupkyně došlo k porušení ustanovení § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř., které nepřipouští, aby stejný státní zástupce, který vydal pokyn k vydání usnesení, sám rozhodl o stížnosti směřující proti takovému usnesení. Podle tohoto zákonného ustanovení měla státní zástupkyně obvodního státního zastupitelství předložit stížnost k rozhodnutí státnímu zástupci Městského státního zastupitelství v Praze.

Stěžovatel zároveň vyjádřil názor, že došlo též k porušení zákona v ustanovení § 160 odst. 1 tr. ř. a v návaznosti na to k nezákonnému postupu v úkonech navazujících na tento chybný postup, v důsledku čehož jsou veškeré další opatřené důkazy ve věci procesně nepoužitelné, neboť zahájení trestního stíhání nebylo provedeno v souladu se zákonem.

Ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vytýkané porušení zákona vyslovil, podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, včetně navazujících rozhodnutí, která touto změnou pozbudou svého podkladu, a poté aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen.

Ze spisu vyplývá, že dne 28. 6. 2002 státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 dala pokyn podle § 174 odst. 2 písm. a) tr. ř., aby policejní rada podle § 160 odst. 1 tr. ř. zahájil proti M. V. trestní stíhání pro trestné činy křivého obvinění podle § 174 odst. 1 a lichvy podle § 253 odst. 1 tr. zák. na základě pravomocně skončené trestní věci, vedené proti D. D. pod sp. zn. 3 Zt 514/2001 Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1.

Na základě tohoto pokynu zahájil policejní rada dne 16. 7. 2002 trestní stíhání jmenovaného pro tyto trestné činy spočívající v tom, že M. V. poté, co dne 15. 3. 2000 v P., K. ulice v baru R. zapůjčil hotovost D. D. ve výši 75.000,- Kč s tím, že do dvou měsíců mu bude navrácena částka 105.000,- Kč, dne 13. 7. 2000 přiměl D. D. k podpisu dohody o půjčce znějící na částku 450.000,- Kč, s tím, že jí narůstají úroky ze zapůjčené částky 75.000,- Kč, kterou nebyla schopna do té doby splatit, a následně dne 27. 2. 2001 podal na OO PČR Kladno trestní oznámení do protokolu na D. D. pro trestný čin podvodu, v důsledku kterého bylo skutečně dne 3. 4. 2001 zahájeno tamní součástí PČR trestní stíhání D. D. pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.

Usnesení o zahájení trestního stíhání bylo obviněnému M. V. doručeno dne 5. 8. 2002.

Dne 8. 8. 2002 podal obviněný M. V. proti tomuto usnesení stížnost.

Usnesením ze dne 20. 12. 2002, sp. zn. 3 Zt 514/2001 táž státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 rozhodla o této stížnosti tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítla jako nedůvodnou.

Podle § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. jestliže lhůta k podání stížnosti již všem oprávněným osobám uplynula a stížnosti nebylo vyhověno podle odstavce 1, předloží věc k rozhodnutí policejní orgán státnímu zástupci, který vykonává nad přípravným řízením dozor, a jde-li o stížnost proti usnesení, k němuž tento státní zástupce dal souhlas nebo pokyn, jeho prostřednictvím nadřízenému státnímu zástupci.

V tomto konkrétním případě je ze spisového materiálu zřejmé, že pokyn k vydání usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného M. V. dala státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, která posléze rozhodla i o stížnosti obviněného, jíž proti předmětnému usnesení o zahájení trestního stíhání podal, namísto toho, aby spis i s podanou stížností předložila k rozhodnutí nadřízenému státnímu zástupci Městského státního zastupitelství v Praze. Tím evidentně porušila výše citované ustanovení § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. a v důsledku toho je nezákonným i napadené usnesení, jímž byla podaná stížnost obviněného zamítnuta podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud proto podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanoveních § 146 odst. 2 písm. a) a § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. v neprospěch obviněného M. V. Z tohoto důvodu citované usnesení podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil, jakož zrušil i všechna další navazující rozhodnutí, která touto změnou pozbyla svého podkladu. Je třeba zmínit, že takovým rozhodnutím sui generis je i obžaloba Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 23. 7. 2003, sp. zn. 2 Zt 707/2002, která byla na obviněného u Obvodního soudu pro Prahu 1 podána. Podle § 270 odst. 1 tr. ř. pak předmětná věc byla přikázána Městskému státnímu zástupci v Praze, aby ji v potřebném rozsahu projednal a rozhodl. To jinými slovy znamená, že bude rozhodnuto o důvodnosti stížnosti, kterou obviněný M. V. podal proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání.

Nejvyšší soud pokládá za potřebné se vyjádřit i k další námitce stěžovatele, a to, že všechny opatřené důkazy ve věci jsou v důsledku procesního pochybení státní zástupkyně v dalším řízení nepoužitelné.

S tím se však nelze bez výhrad zcela ztotožnit. Takový závěr by totiž platil pouze tehdy, pokud by následným rozhodnutím příslušného státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze bylo usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání obviněného M. V. zrušeno. Tím by pozbylo své legality i usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání obviněného a v důsledku toho by skutečně všechny úkony, případně důkazy či poznatky z nich byly pro další případné řízení neúčinné a procesně nepoužitelné. Pokud by ale státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze dospěl k závěru, že trestní stíhání jmenovaného bylo zahájeno důvodně a podanou stížnost obviněného by zamítl, byly by úkony doposud provedené v přípravném řízení včetně opatřených důkazů použitelné i v řízení následujícím.

V této souvislosti je třeba zdůraznit, že samotné usnesení o zahájení trestního stíhání M. V. bylo ze strany policejního orgánu provedeno procesně v souladu se zákonem a stížnost obviněného podaná proti němu podle trestního řádu nemá odkladný účinek. Z toho vyplývá, že následný postup policejního orgánu ve vztahu k provádění úkonů přípravného řízení nelze označit pouze z výše uvedených důvodů za protizákonný. Ve své podstatě se předmětná věc nacházela ve stadiu, jako by bylo vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného a o stížnosti, která proti němu byla podána, dosud nebylo rozhodnuto příslušným orgánem.

V této otázce tedy záleží na rozhodnutí procesně příslušného státního zástupce, jak rozhodne o podané stížnosti obviněného, což bude mít i své důsledky ohledně další použitelnosti úkonů a poznatků z dosavadního přípravného řízení. Každopádně kdyby se státní zástupce rozhodl podat na obviněného obžalobu, musel by ji podat znovu, po provedení předchozího zákonného postupu.

V poslední řadě je pak třeba vytknout Obvodnímu soudu pro Prahu 1, že při přezkoumávání podané obžaloby včetně příslušného obsahu trestního spisu vytýkaný procesní nedostatek neodhalil a sám věc nevrátil státnímu zástupci k došetření, když důvod pro takovýto postup zde byl jednoznačně dán /viz § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř./.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. února 2004

Předseda senátu:

JUDr. František Hrabec