4 Tz 200/2003
Datum rozhodnutí: 03.02.2004
Dotčené předpisy:




4 Tz 200/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 3. února 2004 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného R. Z., t. č. ve výkonu trestu ve věznici Stráž pod Ralskem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 31 To 102/2003 a podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodl t a k t o :

Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. PP 545/2002 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 31 To 102/2003 byla podle § 61 odst. 1 písm. a) tr. zák. zamítnuta žádost obviněného R. Z. o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, uloženého rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 3 T 55/2001.

Uvedeným rozsudkem byl R. Z. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a byl mu uložen trest odnětí svobody v délce dvou roků se zařazením do věznice s ostrahou. Výkon tohoto trestu obviněný započal dne 11. 3. 2002 s tím, že mu uvedený soud započetl dobu výkonu vazby od 15. 1. 2001 do 30. 3. 2001. Datum ukončení výkonu tohoto trestu bylo dne 28. 12. 2003.

Obviněný R. Z. byl ovšem též odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v České Lípě ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 5 T 901/99, který nabyl právní moci dne 4. 11. 1999, a to k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin. Vzhledem k tomu, že obviněný výkon tohoto trestu opakovaně nenastoupil, uvedený soud mu usnesením ze dne 20. 1. 2003, sp. zn. 5 T 901/99 přeměnil trest obecně prospěšných prací na trest odnětí svobody v délce 100 dnů. Usnesení nabylo právní moci téhož dne.

Podle stěžovatele je tedy zřejmé, že ke dni 30. 1. 2003, kdy rozhodoval Okresní soud v České Lípě o žádosti obviněného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, nebyly splněny podmínky § 61 odst. 1 tr. zák., neboť obviněný ještě nevykonal polovinu trestu odnětí svobody. Polovinou trestu by mělo být datum 17. 2. 2003, a tedy zamítnutí žádosti odsouzeného před tímto datem je porušením § 77 zák. č. 169/1999 Sb. ve znění pozdějších předpisů a § 61 odst. 1 tr. zák. O odsouzení obviněného R. Z. trestním příkazem Okresního soudu v České Lípě ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 5 T 901/99 se soud dozvěděl mimo jiné z vyjádření obviněného při veřejném zasedání konaném dne 30. 1. 2003.

Z výše uvedeného vyplývá, že ani Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci se těmito zákonnými ustanoveními neřídil, když řádně nepřezkoumal stížnost obviněného, kterou proti usnesení soudu prvního stupně podal a tuto jako nedůvodnou zamítl.

V závěru stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, byl porušen zákon v ustanovení § 147 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. a v řízení tomuto usnesení předcházejícím v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovením § 61 odst. 1 tr. zák. a § 77 zák. č. 169/1999 Sb. v neprospěch obviněného R. Z. Dále aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, a to včetně dalších rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a poté aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.

Podle § 61 odst. 1 písm. a) tr. zák. po výkonu poloviny uloženého nebo podle rozhodnutí prezidenta republiky zmírněného trestu odnětí svobody může soud odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže odsouzený ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení a může se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život.

Podle § 77 zák. č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů, postupně uložené a dosud zcela nevykonané tresty se považují z hlediska výkonu trestu ze trest jediný.

Jestliže by tedy obviněnému R. Z. byl v průběhu výkonu trestu odnětí svobody v trvání dvou roků nařízen výkon dalšího trestu odnětí svobody v délce sto dnů, bylo by z hlediska splnění podmínek pro podmíněné propuštění obviněného nutné oba zmíněné tresty pokládat za jediný trest v celkové výměře dvou roků a sto dnů. Polovina z takového trestu by pak neuplynula dne 28. 12. 2002, jak bylo původně vyznačeno v osobních a rozsudkových datech obviněného zpracovaných příslušnými pracovníky věznice ve Stráži pod Ralskem, ale až dnem 16. 2. 2003.

Ze spisu Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 5 T 901/99 ale vyplývá, že trest odnětí svobody v délce sto dnů, v nějž byl přeměněn původní trest obecně prospěšných prací ve výměře dvěstě hodin, byl obviněnému R. Z. sice nařízen dne 24. 1. 2003 (viz č. l. 54 spisu), ale k doručení nařízení výkonu tohoto trestu věznici ve Stráži pod Ralskem došlo až dne 7. 2. 2003 a tudíž až po dni konání veřejného zasedání, v němž bylo rozhodováno o podmíněném propuštění obviněného R. Z. Přesto si této skutečnosti měl být Okresní soud v České Lípě vědom, zejména, když odsouzení obviněného R. Z. ve věci sp. zn. 5 T 901/99 bylo vyznačeno v opisu rejstříku trestů a o tom, že mu původně uložený trest dvěstě hodin obecně prospěšných prací byl přeměněn na trest odnětí svobody v délce sto dnů, obviněný informoval jmenovaný soud přímo ve veřejném zasedání, které se konalo za účelem projednání žádosti o podmíněné propuštění.

Okresní soud proto měl z tohoto důvodu buď veřejné zasedání odročit do doby než bude uvedený trest odnětí svobody nařízen anebo měl obviněný žádost o podmíněné propuštění vzít zpět. Pokud ale ani jedním z uvedených způsobů nebylo postupováno a okresní soud o žádosti obviněného rozhodl, nelze konstatovat, že by soud z formálně právního hlediska porušil ustanovení § 61 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve spojení s ustanovením § 77 zák. č. 169/1999 Sb. o výkonu trestu odnětí svobody, jelikož v době rozhodování měl obviněný nařízen pouze výkon trestu odnětí svobody v délce dvou roků z rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 3 T 55/2001, jehož polovina uplynula dne 28. 12. 2002.

Je však třeba uvést i to, že i kdyby okresní soud veřejné zasedání odročil a pokračoval v něm až po 16. 2. 2003, tedy po dni, kdy by uplynula polovina z celkového trestu odnětí svobody v délce dvou roků a sto dnů, na samotné podstatě věci by to nemohlo nic zásadního změnit.

Hodnocení obviněného z výkonu trestu odnětí svobody totiž nebylo natolik pozitivní, aby bylo možné očekávat, že v případě jeho podmíněného propuštění bude žít řádným životem, neboť při stanovení takovéhoto závěru nelze odhlédnout od kriminální minulosti jmenovaného, na což okresní soud zcela důvodně ve svém rozhodnutí poukázal. Nelze také předpokládat, že by během následujících sedmnácti dnů, mohlo hodnocení obviněného ve výkonu trestu doznat tak kvalitativní změny, že by pozdější rozhodnutí ohledně žádosti o podmíněné propuštění mohlo být kladné. V důsledku stížnosti obviněného se nakonec celou věcí zabýval i Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, proti jehož rozhodnutí je stížnost pro porušení zákona namířena, a ten rozhodl usnesením dne 12. 3. 2003, tedy v době, kdy obviněnému uplynula polovina již z celkového trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a sto dnů. Tento soud se pak po právu ztotožnil s věcnými důvody, na základě nichž byla žádost o podmíněné propuštění obviněného R. Z. zamítnuta jako nedůvodná, přičemž v podrobnostech lze odkázat na obsah odůvodnění jeho usnesení.

Lze tedy uzavřít, že obě rozhodnutí, jež byla ve věci žádosti obviněného o podmíněné propuštění postupně vydána, byla v souladu se zákonem, a to po formální i materiální stránce.

Za tohoto stavu věci pak Nejvyšší soud podanou stížnost pro porušení zákona zamítl podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř., jako nedůvodnou.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. února 2004

Předseda senátu:

JUDr. František Hrabec