4 Tz 2/2011
Datum rozhodnutí: 22.06.2011
Dotčené předpisy: § 268 odst. 2 tr. ř., § 269 odst. 2 tr. ř., § 271 odst. 1 tr. ř.



4 Tz 2/2011-46
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 22. června 2011 v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněných J. K. , I. J. , E. B. a J . D. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 1973 sp. zn. 4 To 781/73, vydaného ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 4 T 103/73 a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 1973 sp. zn. 4 To 781/73 b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř., v tehdy platném znění, v ustanovení § 258 odst. 2 tr. ř., a v řízení předcházejícím v ustanovení § 198 písm. a) zák. č. 140/1961 Sb., v tehdy platném znění, v neprospěch všech obviněných a v ustanovení § 198 písm. b) zák. č. 140/1961 Sb., v tehdy platném znění, v neprospěch obviněných J. K. a I. J.

Napadený rozsudek s e z r u š u j e .

Dále se zrušuje rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 11. 1973 sp. zn. 4 T 103/73.

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 226 písm. b) tr. ř. se obvinění zprošťují obžaloby býv. Obvodního prokurátora pro Prahu 2 ze dne 27. 9. 1973 sp. zn. Pv 709/73 pro skutek,

že dne 28. července 1973 v odpoledních hodinách v restauraci N. n. v P., T., v podnapilém stavu hlasitě a před větším množstvím návštěvníků zpívali a vykřikovali výroky hrubě urážející ruský národ a příslušníky komunistické strany a poté obviněný J. K. slovně i fyzicky napadl K. H., který je napomínal,

v čemž byly obžalobou spatřovány trestné činy výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. (č. 140/1961 Sb.) a hanobení národa, rasy a přesvědčení podle § 198 písm. a), b) tr. zák. (č. 140/1961 Sb.)



Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 11. 1973 sp. zn. 4 T 103/73 byli obvinění J. K., I. J., E. B. a J. D. uznáni vinnými trestnými činy výtržnictví podle § 202 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., v tehdy platném znění (dále jen tr. zák.), a hanobení národa, rasy a přesvědčení podle § 198 písm. a) tr. zák., obvinění J. K. a I. J. též podle § 198 písm. b) tr. zák.

Uvedených trestných činů se obvinění podle výroku o vině dopustili tím, že všichni společně dne 28. 7. 1973 v odpoledních hodinách v P., v restauraci N. n. v T. ulici v podnapilém stavu před velkým počtem návštěvníků hlasitě zpívali, křičeli, přičemž vykřikovali výroky hrubě urážející ruský národ, mimoto obvinění J. K. a I. J. uráželi i příslušníky komunistické strany a poté J. K. slovně i fyzicky napadal K. H., který je napomínal.

Za to byli všichni obvinění odsouzeni podle § 202 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněným úhrnným trestům odnětí svobody, a to obviněný J. K. v trvání 18 měsíců, obviněný I. J. v trvání 14 měsíců, obviněný E. B. v trvání 14 měsíců a obviněný J. D. v trvání 13 měsíců.

Podle § 39a odst. 2 písm. a) tr. zák. byli všichni obvinění pro výkon trestu zařazeni do první nápravně výchovné skupiny.

Podle § 72 odst. 2 písm. b), 4 tr. zák. bylo obviněným I. J. a J. D. uloženo ochranné ambulantní psychiatrické léčení.

Na základě odvolání všech obviněných ve věci jednal Městský soud v Praze, který rozsudkem ze dne 28. 11. 1973 sp. zn. 4 To 781/73 podle § 258 odst. 1 písm. e), 2 tr. ř. v tehdy platném znění, napadený rozsudek zrušil u všech obviněných ve výroku o trestu, jakož i ve výroku o způsobu jeho výkonu, a podle § 259 odst. 3 tr. ř., v tehdy platném znění, při nezměněném výroku o vině trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a trestným činem hanobení národa, rasy a přesvědčení podle § 198 písm. a) tr. zák., u obviněných J. K. a I. J. též podle § 198 písm. b) tr. zák., všechny obviněné odsoudil podle § 202 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnným nepodmíněným trestům odnětí svobody, a to obviněného J. K. na 12 měsíců, obviněného I. J. na 10 měsíců a obviněné E. B. a J. D. na 8 měsíců.

Podle § 39a odst. 2 písm. a) tr. zák. byli všichni obvinění zařazeni pro výkon trestu do první nápravně výchovné skupiny.

Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen (ve výroku o ochranném léčení u obviněných J. a D.).

Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněných J. K., I. J., E. B. a J. D. Podle stěžovatele byl tímto rozsudkem Městského soudu v Praze porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1, § 258 odst. 1 písm. e), 2, § 259 odst. 3 tr. ř., v tehdy platném znění, a v řízení jemu předcházejícím, jmenovitě rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 11. 1973 sp. zn. 4 T 103/73, rovněž v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř., v tehdy platném znění, a v ustanoveních § 202 odst. 1, § 198 písm. a) tr. zák., v tehdy platném znění, a to v neprospěch obviněných J. K., I. J., E. B. a J. D., a v ustanovení § 198 písm. b) tr. zák., v tehdy platném znění, v neprospěch obviněných J. K. a I. J.

Stěžovatel poukázal na znění výše uvedených ustanovení trestního zákona a trestního řádu v tehdy platném znění a konstatoval, že podle odůvodnění rozsudku vzal soud prvního stupně za prokázané, že všichni obvinění se dne 28. 7. 1973 sešli kolem poledních hodin, navštívili restauraci H. v P. a v pozdějších odpoledních hodinách odešli do restaurace N. n. v P. v T. ulici. Zde si sedli ke stolu ve výčepní místnosti (ve výčepu bylo plno hostů, rovněž i v sousedním lokále), každý si dal pivo a později rum. Obvinění se zpočátku chovali slušně a bavili se mezi sebou. Po nějaké chvíli začali obvinění hlasitě zpívat různé písně, mezi nimi i nějakou píseň sokolskou, do které vsunuli slova hrubě urážející ruský národ. Obvinění zpívali tuto píseň tak hlasitě, že přecházela až do řvaní a přitom obvinění bouchali pěstmi do stolu. Hluk bylo slyšet až na ulici. V té době byli obvinění několikrát napomínáni vedoucím restaurace a přítomnými hosty, včetně svědka H. Vedoucí restaurace jim odmítal podávat další alkoholické nápoje, požádal je o zaplacení se žádostí, aby restauraci opustili. Obvinění na napomínání nereagovali, naopak svůj křik ještě zintenzivnili. Svědci udávali, že to bylo jako když píchne do vos .

Obviněný K. poté slovně napadl svědka H. urážkami adresovanými členům komunistické strany.

Je zřejmé, že soud neuvěřil obhajobě obviněných, kteří popřeli, že by se při zpívání dopustili nějakých urážek ruského národa, přičemž obviněný K. popřel i to, že by urážel příslušníky komunistické strany. Všichni obvinění připustili, že jejich zábava byla poměrně hlučná, a že pokud zpívali národní písně, tak i sokolskou píseň, v žádném případě v ní však neuráželi příslušníky ruského národa.

Svoje skutková zjištění soud prvního stupně opřel především o výpověď svědka K. H., který uvedl, že všichni obvinění v sokolské písni používali výroky o ruských vrazích , že Rusy vyženeme z Prahy . Když svědek obviněné napomenul, obviněný K. se vůči němu vyjádřil slovy bolševiku plešatý, dej nám píku, my tě píchnem do pupíku . Tato slova obviněný K. doslova křičel a několikrát je opakoval a přidal se k němu i další z obviněných, a to obviněný J., což vyplynulo z výpovědi dalšího svědka O. V. Při odvádění orgány VB ( Veřejná bezpečnost ) obviněný K. napadl svědka zezadu, a to úderem pěstí do obličeje. Všichni obvinění se chovali urážlivě a arogantně i na místním oddělení VB, kde obviněný K. svědkovi řekl, že teprve uvidí, co facka od něj znamená, to pozná až příště . Opět opakoval i průpovídku o píce a pupíku .

Svědek O. V., který označil obviněného J. jako další osobu, která říkala shora uvedenou průpovídku, k tomuto obviněnému dále řekl, že trhal Rudé právo a dával si je do úst. Jinak se v sokolské písni mluvilo o Rusech, které vyženeme z Prahy , přičemž na slova o vrazích si svědek nepamatoval. Píseň zpívali všichni obvinění, jednalo se doslova o hulákání. Obviněný K. svědka H. udeřil, když byl sám vyváděn orgány VB, přitom také použil výrok o bolševiku plešatém .

Vedoucí restaurace E. K. vypověděl, že ve výčepu bylo v tu dobu asi 20 lidí, v sousedním lokále asi 30. Obvinění se zpočátku chovali slušně, později pak začali křičet, dělali velký povyk (chovali se jako zvěř ), a tak na ně uhodil , aby zaplatili a odešli. Jeden z obviněných žvýkal Rudé právo a křičel, že neviděl bolševika a komunistu holohlavého. Na napomenutí nedbali, když je někdo napomenul, tak křičeli ještě víc. Když se situace stávala tragickou ( zjevně míněno kritickou ), požádal orgány VB, aby se okamžitě dostavily na místo. V restauraci byl totiž takový chaos a zmatek, že někteří hosté odcházeli bez placení, čímž svědkovi vzniklo manko.

Svědkyně M. H. uvedla, že když byli obvinění napomínáni, ještě více křičeli a bouchali do stolu. Jeden z obviněných neustále urážel svědka H., o kterém říkal, že je holohlavý bolševik .

Svědek V. Č., další host restaurace, rovněž uvedl, že se obvinění bavili zpočátku slušně, pak začali zpívat, později ovšem přímo křičeli, a když byli napomínání svědkem H., jeden z obviněných přišel ke svědkovi H., který obviněného odstrčil, načež obviněný začal říkat H., že plešaté bolševiky má rád až po večeři . Obvinění zpívali sokolskou píseň, nebyl to ovšem zpěv, ale řev.

Svědek V. K. vypověděl, že se obvinění zpočátku chovali slušně, později zpívali, ale jejich zábava se stala příliš hlučnou, neboť při zpívání písní bouchali do stolu. Obvinění zpívali národní písně, pak nějakou sokolskou ve smyslu, že Rusi musí ven z Prahy . Obvinění křičeli, na napomínání nereagovali, jeden z nich řekl H., který jej napomínal, že je plešatý bolševik .

Obvodní soud z uvedeného dovodil, že jednání všech obviněných naplnilo skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., neboť narušilo klidné soužití občanů, veřejný klid a pořádek. Šlo o typické výtržnické jednání před značným počtem občanů a na místě veřejnosti přístupném. Svým chováním ukázali obvinění svůj negativní postoj ke společenskému dění ke společnosti. Zjištěné výroky o ruském národu zakládaly skutkovou podstatu trestného činu hanobení národa, rasy a přesvědčení podle § 198 písm. a) tr. zák., neboť jimi bylo pohoršlivě útočeno proti ruskému národu. Výroky o bolševiku směřovaly sice zdánlivě vůči jednotlivci, ale vzhledem k situaci, která se v restauraci vytvořila, a k podmínkám, za kterých byly použity, naplnily skutkovou podstatu trestného činu hanobení národa, rasy a přesvědčení podle § 198 písm. b) tr. zák., neboť šlo o pohoršlivé výroky na adresu příslušníků komunistické strany.

Stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněných byl shledán soudem jako velmi vysoký. Obvinění se dopustili výtržnosti, se kterou se soud setkával pouze ojediněle. Výtržnost byla podbarvena politickými motivy i útoky na tehdejší státní, socialistické zřízení. Šlo o provokační výtržnost na adresu ruského národa i příslušníků komunistické strany. K výtržnosti došlo před značným počtem občanů, kteří byli výtržnickým chováním značně pobouřeni. Obvinění hrubým způsobem ostouzeli ruský národ, útoky se dotýkaly nehorázným způsobem spojenectví se Sovětským svazem, mířily na jeho bratrskou pomoc v roce 1968. Urážlivými výroky, určenými v prvé řadě svědku H., obvinění útočili i na ostatní příslušníky komunistické strany. Zavrženíhodným bylo shledáno soudem i to, že se tohoto politicky provokačního jednání dopustili příslušníci inteligence s úplným nebo částečným vysokoškolským vzděláním.

S těmito závěry se ztotožnil i odvolací soud, který pouze soudu prvního stupně vytknul, že v odůvodnění rozsudku nebyl skutek vylíčen tak, aby vystihl průběh událostí v restauraci N. n. chronologicky, tedy tak, jak za sebou následovaly, ale ani přesně nevystihl podíl jednotlivých obviněných na trestné činnosti. Odvolací soud pak akcentoval značnou opilost obviněných, do které se v průběhu kritického dne dostali, když z protokolů o lékařském vyšetření ke zkoušce alkoholu krvi vyplývalo, že obviněný K. měl v předmětné době 1,74 alkoholu v krvi, obviněný B. 1,88 , obviněný D. 1,96 , přičemž také obviněný J. podle vyjádření lékaře rovněž jevil značné známky požití alkoholu (odběr krve tento obviněný odmítl). Tato podnapilost nepochybně ovlivnila chování obviněných ve zmíněné restauraci natolik, že zpívali různé písně zpočátku nezávadného obsahu, nešlo však o zpěv, nýbrž o hulákání, o řev, když iniciativu měl především obviněný K., přičemž do taktu bouchali pěstmi do stolu. Působili velký kravál . Takové chování bylo proto nesporně důvodné považovat za výtržnické chování, jímž obvinění rušili klidnou zábavu ostatních hostů. Byli za to právem napomínáni svědkem H., dalšími hosty i vedoucím restaurace K., který jim odmítl dát další alkoholické nápoje a požádal je o zaplacení útraty s tím, aby pak neprodleně opustili restauraci. Uvedené skutečnosti byly potvrzovány svědky a koneckonců i samotnými obviněnými, kteří označili svoje chování za nesprávné a v rozporu s pravidly socialistického soužití, když především obvinění K. a B. doznali, že v restauraci pěkně řvali a že to přehnali .

Obvinění však nedbali napomínání svědků, restauraci neopustili, ale naopak s ještě větší intenzitou pokračovali ve zpěvu, resp. hulákání, a posléze začali zpívat sokolskou píseň, do níž vkládali slova uvedená v trestním spise a hrubě urážející ruský národ. Byli za to výrazně napomínáni svědky V., K. a především svědkem H., který zřejmě proto, že jako člen KSČ se projevil jako stoupenec socialistického společenského zřízení, byl napaden obviněným K. a obviněným J. hrubými urážlivými výroky, které jsou rovněž patrné z obsahu trestního spisu.

Protože se situace vyhrocovala a stávala kritickou, byli na místo přivoláni příslušníci VB, přičemž obviněný K. při svém vyvádění z restaurace udeřil svědka H. do tváře. Z tohoto jednání byli všichni obvinění bezpečně usvědčováni svědky H., V. a K., když zbývající svědci Č., K., R., H. a Ch. potvrdili jen výtržnické chování obviněných s tím, že nevěnovali pozornost obsahové náplni zpívaných písní, případně se po celou kritickou dobu nezdržovali v restaurační místnosti. Svědci H., V. a K. navíc oproti přípravnému řízení v hlavním líčení upřesnili, že zmíněná sokolská píseň hrubě urážející ruský národ byla asi 2x 3x opakována, že však ji pokaždé nezpívali všichni obvinění. Podle svědků H., V. a K. zpívali tuto píseň poprvé všichni obvinění, podruhé se zpěvu nezúčastnil podle svědka K. obviněný D. a podle V. ani obviněný B. (oba v té době opustili restauraci). Svědci H., V., K. a Č. pak potvrdili, že obvinění K. a J. hrubými výroky uráželi v osobě svědka H. příslušníky KSČ, a svědci H., V., K. i R. potvrdili i to, že obviněný K. při odchodu z restaurace udeřil svědka H. do tváře.

Prokázané jednání všech obviněných podle odvolacího soudu vykazovalo znaky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., protože se obvinění dopustili veřejně, jakož i na místě veřejnosti přístupném výtržnosti, ale i znaky trestného činu hanobení národa, rasy a přesvědčení podle § 198 písm. a) tr. zák., a u obviněných K. a J. též podle písm. b) citovaného ustanovení, neboť obvinění veřejně a pohoršlivým způsobem hanobili ruský národ a obvinění K. a J. v osobě K. H. i skupinu obyvatel proto, že šlo o stoupence socialistického a společenského státního zřízení.

Shora uvedené skutkové a právní závěry soudu prvního stupně i soudu odvolacího však nebyly podle stěžovatele v souladu se zákonem. Za objekt ochrany trestného činu hanobení národa, rasy a přesvědčení podle § 198 písm. a), b) tr. zák., v tehdy platném znění, byla v předmětné době považována ochrana klidného občanského soužití (na nichž byla budována socialistická společnost) proti veřejnému a pohoršlivému hanobení, směřujícímu proti jednomu ze základních lidských práv, a to rovnosti lidí bez rozdílu národnosti, jazyka, rasy, politického přesvědčení (tehdy výlučně stoupenců socialistického společenského a státního zřízení) a náboženství (stran těch s vyznáním i bez vyznání). Hanobením byl pak rozuměn urážlivý projev směřující k hrubému znevážení některého národa, jeho jazyka nebo některé rasy, nebo skupiny obyvatel republiky pro jejich politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že byly bez vyznání, přičemž za pohoršlivý způsob byl považován takový, který mohl vyvolat rozhořčení a morální odsouzení veřejnosti, přičemž nezáleželo, zda k takovému pohoršení došlo.

Byť by byly akceptovány závěry obou soudů, že všichni obvinění (někteří jednou, jiní opakovaně) v rámci hlučného zpěvu hulákání zpívali i (kromě jiných písní, včetně národních) upravenou verzi sokolské písně, podle kontextu svědeckých výpovědí píseň Šestého července na strahovských hradbách , reflektující primárně nerovnoprávné postavení českého národa v habsburském mocnářství, resp. jeho negativní historickou zkušenost, nebylo lze z tohoto jednání dovodit, že by tak jednali v úmyslu hanobit ruský národ jako takový, tak jako by jistě nebyl dovozován při zpěvu původního textu závěr o úmyslu zpívajících hanobit národ pruský, potažmo německý.

Úprava textu (anonymními tvůrci) zjevně reagovala na stávající politickou situaci v tehdejším Československu (okupace cizími vojsky) a jednoduše vyjadřovala nesouhlas s tímto stavem a jeho řešením. Zpěv takto upraveného textu byl proto vyjádřením politického názoru (v souladu se svobodou projevu ostatně v předmětné době zaručovanou v čl. 28 odst. 1 Ústavního zákona č. 100/1960 Sb.), spočívajícím v nesouhlasu s touto okupací, která byla všeobecně chápána jako neoprávněná a jako výsledek politiky tehdejších vedoucích představitelů Sovětského stavu, nikoli samotného ruského národa. S hodnocením soudu prvního stupně, že zpěvem této písně obvinění hrubým způsobem ostouzeli ruský národ, proto nelze přijmout. Výtka, že se tímto jednáním obvinění dotknuli spojenectví se Sovětským svazem a mířili na jeho bratrskou pomoc v roce 1968, byla již přiléhavější, avšak nejednalo se o jednání, které by naplňovalo zákonné znaky trestného činu podle § 198 písm. a) tr. zák., v tehdy platném znění.

Z provedeného dokazování zároveň nevyplynuly žádné poznatky svědčící skutkovému závěru, že obvinění K. a J. napadli slovně svědka K. H. právě pro jeho členství v komunistické straně, neboť z výpovědí svědků a obviněných citovaných v odůvodnění rozsudků nevyplynulo, že by v průběhu konfliktu bylo obviněným známo, že svědek je členem komunistické strany, resp. že by tato otázka byla v průběhu konfliktu nějak řešena. Rovněž nic nesvědčilo ani tomu, že opakovaná napomínání ze strany svědka K. H. bývala měla obviněné vést k závěru, že se jedná o stoupence socialistického společenského a státního zřízení, a právě proto proti němu užili výrazy uvedené ve spisu a shora citované. Obvinění ostatně byli napomínáni i dalšími osobami, včetně vedoucího K., přičemž to, že pozornost obviněných byla obrácena právě na svědka H., byla nejspíše dána tím, že, jak uvedl V. Č., to byl svědek H., který od sebe odstrčil jednoho z obviněných, který k němu předtím přišel a který na toto odstrčení reagoval právě slovy, že bolševiky má rád až po večeři .

Dovodit úmysl ve smyslu § 198 písm. b) tr. zák., v tehdy platném znění, v jednání obviněných K. a J. toliko z použitého výrazu bolševik (plešatý, průpovídka o píce a pupíku ) tedy nebylo dost dobře možné, neboť bylo zřejmé, že tento výraz byl použit a svědky i chápán spíše jako osobní urážka, než jako výraz nějak reagující na politické zařazení svědka H., a který by (ve spojení s dalšími výrazy) bylo lze vztáhnout na adresu de facto všech příslušníků komunistické strany, jak to uzavřel obvodní soud a odvolací soud akceptoval.

Podle stěžovatele lze nepochybně akceptovat skutková zjištění soudů obou stupňů v tom smyslu, že obvinění v předmětné restauraci v podnapilém stavu v přítomnosti dalších hostů hlasitě zpívali až hulákali, křičeli, bouchali do taktu pěstmi do stolu, napomínání nedbali, přičemž obvinění K. a J. vedli slovní rozepři se svědkem H., obviněný K. tohoto svědka i fyzicky napadl, a je proto zřejmé, že po formální stránce bylo lze uvažovat o naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., v tehdy platném znění. Při hodnocení, zda byla naplněna i materiální stránka tohoto trestného činu, však soudy obou stupňů výrazně přecenily společenskou nebezpečnost jednání obviněných, když soud prvního stupně v rámci tohoto hodnocení zjevně s ohledem na dobový politický kontext označil jednání obviněných za ojedinělou výtržnost (ve smyslu nevídanou), jako útok na tehdejší státní, socialistické zřízení, a to před značným počtem občanů, kteří byli značně pobouřeni, přičemž to, že se tohoto jednání dopustili příslušníci inteligence , bylo shledáno dokonce zavrženíhodným.

Při hodnocení stupně společenské nebezpečnosti jednání tak nebylo vůbec soudy přihlédnuto k intenzitě jednání, okolnostem činu, jeho následkům a k osobám obviněných. V případě obviněných J., B. a D. se jednalo pouze o slovní projevy, přičemž k jednání obviněných nedošlo na slavnostním shromáždění před širokou veřejností, ale v hospodském zařízení, přičemž svým charakterem toto jednání do určité míry zapadalo do atmosféry hospodských dohadů a hádek, bez následků nebo ublížení na zdraví. Při hodnocení společenské nebezpečnosti nebylo rovněž přihlédnuto k tehdejším pozitivním poznatkům k osobám obviněných, kdy obviněný J. K. byl velmi kladně pracovně hodnocen, stejně tak jako obviněný I. J. Oba se také řádně starali o své rodiny. Negativní poznatky nebyly zjištěny ani ve vztahu k obviněným E. B. a J. D. Odvolacím soudem bylo proto také konstatováno, že všichni obvinění až do spáchání projednávané trestné činnosti vedli řádný život pracujícího člověka a svou prací se aktivně podíleli na socialistické výstavbě .

S ohledem na uvedené lze mít podle stěžovatele zato, že v daném případě jednání obviněných nedosáhlo potřebného stupně společenské nebezpečnosti ve smyslu § 3 odst. 1 tr. zák., v tehdy platném znění, a nebylo tudíž lze jednání obviněných kvalifikovat ani jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., v tehdy platném znění.

Vzhledem k uvedenému proto odvolací soud porušil v neprospěch obviněných zákon, když akceptoval skutkové i právní závěry soudu prvního stupně, zrušil pouze výroky o trestu a způsobu jeho výkonu a opětovně všechny obviněné odsoudil pro shora uvedené trestné činy.

Pro úplnost stěžovatel dodává, že ve věci obviněných J. K., I. J., E. B. a J. D. neproběhlo řízení o soudní rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

V závěru stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 1973 sp. zn. 4 To 781/73 byl porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1, § 258 odst. 1 písm. e), 2, § 259 odst. 3 tr. ř., v tehdy platném znění, a v řízení jemu předcházejícím, jmenovitě rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 11. 1973 sp. zn. 4 T 103/73, rovněž v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř., v tehdy platném znění, a v ustanoveních § 202 odst. 1 a § 198 písm. a) tr. zák., v tehdy platném znění, a to v neprospěch obviněných J. K., I. J., E. B. a J. D., a v ustanovení § 198 písm. b) tr. zák., v tehdy platném znění, v neprospěch obviněných J. K. a I. J. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. aby napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a zrušil i předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 11. 1973 sp. zn. 4 T 103/73, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté pak aby postupoval podle § 270 odst. 1, event. podle § 271 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených. Řízení napadené části rozhodnutí předcházející Nejvyšší soud přezkoumat nemohl, jelikož podle sdělení Archivu hl. m. Prahy z 18. 5. 2011 trestní spis Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 4 T 103/73 nebylo možné poskytnout pro jeho neutěšený stav, způsobený povodní z roku 2002.

Zde je třeba poznamenat, že obvinění K. a J. nevyužili svého práva podat návrh na zahájení přezkumného řízení podle zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, ačkoli trestný čin hanobení národa, rasy a přesvědčení podle § 198 písm. b) tr. zák. byl zařazen v ustanovení § 4 písm. e) zákona o soudní rehabilitaci. Taktéž generální prokurátor, resp. ministr spravedlnosti nepodali stížnost pro porušení zákona (viz § 30 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů) ve prospěch obviněných ještě v době, kdy trestní spis byl neporušen a bylo možné jej dát soudním orgánům k dispozici.

Nejvyšší soud tak musel vycházet pouze z kopií meritorních rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně a dále ze značně omezeného obsahu dozorového spisu býv. Obvodní prokuratury pro Prahu 2 sp. zn. Pv 709/73. Vlastní skutková zjištění soudů nižších stupňů tak nebylo možné podrobit přezkumu, neboť k dispozici nebyly výpovědi obviněných ani svědků, a to jak z přípravného řízení, tak z řízení před soudem. Bylo proto nutné vycházet především z citací výpovědí osob, jejich hodnocení a závěrů vyplývajících z rozhodnutí nalézacího soudu a po něm i soudu odvolacího, jejichž podstatné a rozhodující části byly obsaženy ve stížnosti pro porušení zákona a v rámci jejího konstatování byly uvedeny i v odůvodnění tohoto rozsudku Nejvyššího soudu. Nebylo tudíž potřebné tyto pasáže znovu opakovat, ale bylo možné se na ně v plném rozsahu odvolat a vycházet z nich.

Trestného činu hanobení národa, rasy a přesvědčení podle § 198 tr. zák., v tehdy platném znění, se dopustil ten, kdo veřejně a pohoršlivým způsobem hanobil
a) některý národ, jeho jazyk nebo některou rasu, nebo
b) skupinu obyvatelů republiky proto, že jsou stoupenci socialistického společenského a státního zřízení, pro jejich vyznání nebo proto, že jsou bez vyznání.

Všichni obvinění byli uznáni vinnými výše uvedeným trestným činem podle § 198 písm. a) tr. zák., protože veřejně a pohoršlivým způsobem hanobili národ (v konkrétním případě ruský národ).

Ze spisového materiálu, který měl Nejvyšší soud k dispozici, zejména z rozsudků soudu nižších stupňů vyplývá, že písničku, jíž mělo k hanobení ruského národa dojít, zpívali minimálně jedenkrát všichni obvinění. Někteří pak i vícekrát. Není každopádně pochyb o tom, že text vyžeňte vrahy Rusy z Prahy , nebo něco obdobného v předmětné písni z úst obviněných v hostinci v přítomnosti většího počtu osob zaznělo. Zde ale bylo třeba zodpovědět otázku, zda takovýmto způsobem pozměněný text původně sokolské písně byl namířen skutečně proti ruskému národu, anebo vyplynul pouze z určité občanské frustrace, jako reakce na okupaci tehdejšího Československa vojsky Varšavské smlouvy, zejména armády bývalého Sovětského svazu, jejíž 5. výročí se blížilo (skutek byl spáchán dne 28. 7. 1973).

Nejvyšší soud je toho názoru, že obvinění vzhledem k obsahu svědeckých výpovědí, jakož i k prokázaným okolnostem případu (hospodské prostředí, všichni byli značně opilí) ve skutečnosti neprojevili úmysl hanobit (urážet, znevažovat, útočit na vážnost hrubým způsobem) ruský národ jako takový, ale v jejich počínání se tímto způsobem projevil nesouhlas s okupací Československa, resp. Prahy sovětskými vojsky v srpnu 1968 a poněkud svérázným způsobem dávali najevo svoje přání, aby tato sovětská vojska opustila území Prahy, potažmo území celé republiky.

Nelze proto souhlasit se závěrem soudů, že obvinění svým jednáním naplnili znak hanobení (ruského) národa , který bylo pro uznání viny z trestného činu podle citovaného ustanovení trestního zákona nezbytné prokázat. Obvinění se tudíž uvedeného trestného činu takovýmto počínáním nedopustili.

Pokud jde o trestný čin podle § 198 písm. b) tr. zák., tak tímto byli obvinění J. K. a I. J. uznáni vinnými, protože veřejně a pohoršlivým způsobem hanobili skupinu obyvatelů republiky, že jsou stoupenci socialistického společenského a státního zřízení.

Zákonný znak skupina obyvatelů republiky byl ve skutkové větě, ale i v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu vztažen pouze a jedině k občanu K. H., který s obviněnými vstoupil do určité kontraverze, ale nikoli prokazatelně kvůli jeho politickým názorům nebo dokonce členství v tehdejší KSČ (čehož si obvinění nemohli být ani vědomi), ale proto, že obvinění značně hlučeli (zpívali, resp. hulákali výše zmíněnou píseň) a celkově rušili ostatní v jejich zábavě a odmítali s tímto přestat či dokonce zaplatit a lokál opustit. Znak skupina obyvatelů je naplněn, když se jedná alespoň o 3 osoby. Za určitých okolností by jistě tento znak mohl být obviněnými naplněn i tehdy, kdyby jejich verbální útok směřoval prostřednictvím jediné osoby, zde K. H., na větší, byť nekonkrétně určenou skupinu obyvatelů, např. členů jedné politické strany, masové organizace např. tehdejší Národní fronty apod. Zde ale nic takového z důkazů nevyplynulo. Obvinění K., resp. J. své slovní projevy (do jisté míry nevhodné až hanlivé) zjevně mířili pouze a jedině na K. H. To dokládají slovní spojení holohlavého bolševika jsem ještě neviděl , případně že má plešaté bolševiky nejraději pečené k večeři , event. že když není bolševik, musí koupit rundu . Totéž lze vztáhnout i na průpovídku bolševiku plešatý, dej nám píku, my tě píchnem do pupíku . Takovéto verbální projevy nebylo možné chápat tak, že mířily na členy KSČ, jako stoupence tehdejšího socialistického společenského a státního zřízení, obecně. Vyplývá z nich určitý negativní vztah obviněných ke K. H., ale nelze z ničeho dovodit, že by tomu bylo proto, že chtěli prostřednictvím jeho osoby hanobit skupinu obyvatelů republiky, protože jsou stoupenci socialistického společenského a státního zřízení. Z těchto projevů obviněných lze spíš vysledovat jejich negativní vztah k jeho osobě proto, že neměl pochopení pro jejich způsob zábavy, což dával nepokrytě najevo. Tomu se na druhé straně příliš divit nelze. Opilecký řev vydávaný obviněnými zcela nekriticky za zpěv zcela jistě nebyl povinen nikdo z ostatních návštěvníků, resp. personálu restauračního zařízení snášet. Označení K. H. za bolševika v sobě bezpochyby neslo i určitý politický podtext, ten ale nebylo případné na základě shromážděných důkazů vyložit způsobem, jak to učinily orgány přípravného řízení a po nich i soudy obou stupňů, tedy označit oba obviněné za pachatele trestného činu podle § 198 písm. b) tr. zák. V tomto ohledu tudíž soudy svými rozhodnutími rovněž pochybily.

Trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., v tehdy platném znění, spáchal ten, kdo se dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti.

Jak bylo již výše naznačeno, popsané jednání všech obviněných v sobě bezpochyby neslo znaky výtržnického chování spáchaného veřejně i na místě veřejnosti přístupném. Obvinění svým počínáním hrubě narušovali veřejný klid a pořádek, byť v prostředí hostinského zařízení, kde se určitá zvýšená míra hluku předpokládá. V daném případě se ale nejednalo o jednorázové jednání, nýbrž toto trvalo po delší dobu, mělo svoji určitou gradaci, obvinění nereagovali na napomínání a výzvy k pořádku od ostatních hostů a dokonce ani od personálu restaurace. Obviněný K. pak v samotném závěru dokonce fyzicky, byť nikoli výrazným způsobem, atakoval K. H. Kdyby soudy v původním řízení aplikovaly na jednání obviněných pouze právní kvalifikaci o trestném činu výtržnictví, a uložily jim za to přiměřené tresty nespojené s bezprostředním odnětím svobody, nebylo by žádného důvodu výroky o vině, resp. výroky o trestech rušit. To se ale nestalo, jelikož počínání obviněných bylo posuzováno v době vrcholící tzv. normalizace, kdy tehdejší orgány státní moci nepřiměřeně, ba přehnaně citlivě reagovaly na podobné občanské projevy a tyto v žádném případě nehodlaly tolerovat. To jednoznačně vyplývá i z uložených nepodmíněných trestů odnětí svobody všem obviněným, což je zároveň nutné označit za postih zcela neadekvátní spáchanému jednání, ve kterém zcela jednoznačně převážila represivní složka trestu.

Z již dříve uvedeného vyplynulo, že soud prvního stupně ve věci rozhodl tak, že všechny obviněné uznal vinnými jednočinným souběhem trestných činů podle § 202 odst. 1 a § 198 písm. a) tr. zák., a pokud jde o obviněné K. a J., též podle § 198 písm. b) tr. zák. Odvolací soud pak v rámci své přezkumné a rozhodovací činnosti chyby jichž se v právní kvalifikaci jednání obviněných dopustil obvodní soud nenapravil, ale pouze obviněným zmírnil uložené nepodmíněné tresty odnětí svobody. Tím porušil ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř., v tehdy platném znění, podle nějž nezamítne-li odvolací soud odvolání podle § 253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku, proti nimž může odvolatel podat odvolání, i správnost postupu řízení, které předcházelo rozsudku, přihlížeje přitom k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány. Dále pak i v ustanovení § 258 odst. 2 tr. ř. podle nějž jestliže je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud rozsudek jen v této části; zruší-li však, byť i jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Lze tedy prohlásit, že odvolací soud své přezkumné povinnosti nedostál, když výrok o vině v rozsudku obvodního soudu ponechal nedotčen a pozměnil toliko výrok o trestech.

Nejvyšší soud proto podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 1973 sp. zn. 4 To 781/73 byl porušen zákon v neprospěch všech obviněných v ustanoveních § 254 odst. 1 tr. ř., v tehdy platném znění, a § 258 odst. 2 tr. ř. a v řízení předcházejícím v ustanovení § 198 písm. a) tr. zák., v tehdy platném znění, v neprospěch obviněných J. K. a I. J. pak též v ustanovení § 198 písm. b) tr. zák., v tehdy platném znění. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud zrušil citovaný rozsudek odvolacího soudu a rovněž zrušil i rozsudek soudu prvního stupně včetně obsahově navazujících rozhodnutí, která tímto zrušením pozbyla svého podkladu. Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda je třeba věc přikázat podle § 270 odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 2, aby o ní v potřebném rozsahu znovu jednal a rozhodl, anebo zda lze věc meritorně rozhodnout v řízení před Nejvyšším soudem podle § 271 odst. 1 tr. ř. Bylo zejména přihlédnuto k tomu, že trestní spis sp. zn. 4 T 103/73 s největší pravděpodobností již nikdy nebude soudním orgánům k dispozici, provádět ve věci nové dokazování není třeba a bylo by to i neúčelné, když skutkový stav zjištěný v předchozím řízení soudy nižších stupňů a vyjádřený v jejich rozhodnutích lze označit za zjištěný dostatečným způsobem. Proto se Nejvyšší soud nakonec přiklonil k postupu podle § 271 odst. 1 tr. ř., jelikož zaujal názor, že ve věci lze meritorně rozhodnout v rámci řízení o stížnosti pro porušení zákona.

Nejvyšší soud poté řešil otázku, podle jakého zákona bude obviněnými spáchaný skutek posuzovat. Podle § 2 odst. 1 tr. zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů) se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Srovnáním znění ustanovení § 358 odst. 1 tr. zákoníku a ustanovení § 202 odst. 1 tr. zák., jimiž je postihován trestný čin výtržnictví v současné a v bývalé právní úpravě, byl učiněn závěr, že posouzení spáchaného skutku podle nyní platného tr. zákoníku není pro obviněné příznivější a proto je třeba jej posoudit podle zák. č. 140/1961 Sb. (tr. zák.), který platil v době jeho spáchání. Jak již bylo shora uvedeno, formální znaky trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. lze předmětným skutkem obviněných pokládat za naplněné, neboť ani v současnosti nelze připustit, aby docházelo k narušování veřejného klidu a pořádku obdobnými nepřístojnostmi. Zároveň však bylo třeba vyhodnotit aktuální stupeň společenské nebezpečnosti spáchaného činu (viz § 3 odst. 2, 4 tr. zák.). Zde nezbylo než konstatovat, že jednání, jehož se v daných souvislostech obvinění dopustili téměř před 38 lety, již zcela postrádá požadovaný (větší než nepatrný) stupeň společenské nebezpečnosti. Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že obviněné pro žalovaný skutek zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., tedy že předmětný skutek není trestným činem.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. června 2011

Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c