4 Tz 2/2002
Datum rozhodnutí: 13.02.2002
Dotčené předpisy:




4 Tz 2/2002

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 13. února 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch N. H. bez pracovního poměru, proti trestnímu příkazu Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. 7. 2000, sp. zn. 4 T 13/2000, a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř., takto:

Pravomocným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. 7. 2000, sp. zn. 4 T 13/2000 ,

b y l p o r u š e n z á k o n

v ustanovení § 314e odst. 2 písm. a) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001, v neprospěch obviněné N. H.

Tento trestní příkaz se z r u š u j e . Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Obvodnímu soudu pro Prahu 10 se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 podala dne 3. 7. 2000 u Obvodního soudu pro Prahu 10 obžalobu na obviněnou N. H. (dříve B.) pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst.1, odst. 3 tr. zák., kterého se podle obžaloby dopustila tím, že od září 1998 do února 2000, s výjimkou prosince 1999, kdy zaslala částku 200,- Kč, v P. ani jinde ničím nepřispívala na výživu svého nezletilého syna D. B., ačkoliv jí bylo pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Teplicích sp. zn. 9 C 24/90 ze dne 11. 2. 1991 uloženo na jeho výživu přispívat částkou 200,- Kč měsíčně k rukám babičky Z. B., které za toto období na výživném dluží částku 3. 400,- Kč, přičemž aby dítě netrpělo nouzí vyplácel od února 2000 příspěvek za matku Okresní úřad Teplice, takže tomuto úřadu dluží částku ve výši 200,- Kč.



Samosoudkyně Obvodního soudu pro Prahu 10 vydala ve věci dne 12. 7. 2000 pod sp. zn. 4 T 13/2000 trestní příkaz, kterým uznala obviněnou N. H. vinnou v souladu s podanou obžalobou a podle § 213 odst. 3 tr. zák., s přihlédnutím k § 314e odst. 2 tr. ř. obviněnou odsoudila k trestu odnětí svobody v trvání 20 (dvaceti) měsíců, přičemž výkon tohoto trestu podle § 58 odst. 1 písm. a), § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložila na zkušební dobu v trvání 3 (tří) roků, když současně podle § 59 odst. 2 tr. zák. obviněné uložila povinnost ve zkušební době řádně platit běžné výživné a podle svých možností splácet i dlužné výživné. Trestní příkaz nabyl dne 1. 8. 2000 právní moci.



Proti shora uvedenému pravomocnému trestnímu příkazu podal ministr spravedlnosti České republiky u Nejvyššího soudu České republiky ve prospěch obviněné N. H. stížnost pro porušení zákona, neboť tímto rozhodnutím byl podle jeho názoru porušen zákon v ustanovení § 314e odst. 2 tr. ř. v neprospěch obviněné.

V písemném odůvodnění podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti uvedl, že obviněná trestnou činnost doznala a byla usvědčena výpovědí Z. B. a výše výživného, které měla obviněná platit na výživu svého syna, byla stanovena soudem, jak bylo shora uvedeno. Věc z hlediska viny byla podle stěžovatele v přípravném řízení objasněna podle požadavků ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Pochybení se však měl Obvodní soud pro Prahu 10 dopustit při ukládání trestu, protože podle § 314e odst. 2 tr. ř. lze trestním příkazem uložit trest odnětí svobody pouze do jednoho roku. Obviněné však byl uložen trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců, byť s podmíněným odkladem výkonu. Pokud samosoudkyně měla za to, že přiměřeným trestem za zmíněnou trestnou činnost je uložený trest odnětí svobody, měla tak učinit na podkladě standardního trestního řízení v hlavním líčení. Jestliže rozhodla trestním příkazem, jde o vadné rozhodnutí vydané na základě vadného postupu řízení ve smyslu § 266 odst. 1 tr. ř.

Ministr spravedlnosti České republiky navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky z podnětu podané stížnosti podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil v navrhované podobě porušení zákona, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený trestní příkaz zrušil a zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku o trestu trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 10, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení, napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že stížnost pro porušení zákona byla ministrem spravedlnosti podána důvodně, neboť napadeným trestním příkazem k porušení zákona ve vytýkaném ohledu skutečně došlo a zákon byl takto porušen v neprospěch obviněné N. H.

Nejvyšší soud se přitom ztotožnil s názorem ministra spravedlnosti i v tom směru, že v řízení, které vydání shora citovaného trestního příkazu předcházelo, byl skutkový stav provedenými důkazy náležitě zjištěn a žádné vady nevykazuje ani použitá právní kvalifikace skutku. Skutkový stav byl tudíž opatřenými důkazy spolehlivě prokázán a samosoudkyni Obvodního soudu pro Prahu 10 tak formálně nic nebránilo v tom, aby bez projednání trestní věci obviněné N. H. v hlavním líčení, v ní vydala v souladu s ustanovením § 314e odst. 1 tr. ř. trestní příkaz.

Podle § 314e odst. 2 písm. a) tr. ř., ve znění platném do 31. 12. 2001, však bylo možno trestním příkazem uložit trest odnětí svobody v maximální výměře jednoho roku (bez ohledu na trestní sazbu uvedenou v § 213 odst. 3 tr. zák. - šest měsíců až tři léta). Pokud samosoudkyně obvodního soudu shledala jako přiměřený zásadám o ukládání trestu, zakotveným v ustanoveních § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1 tr. zák., trest odnětí svobody ve výměře dvaceti měsíců let, mohla tak učinit jen odsuzujícím rozsudkem vydaným v hlavním líčení .

Pokud ve věci rozhodla trestním příkazem, kterým překročila maximální jednoletou nepřekročitelnou výměru ukládaného trestu odnětí svobody, porušila v neprospěch obviněné N. H. zákon v ustanovení § 314e odst. 2 písm. a) tr. ř., ve znění platném do 31. 12. 2001.

Nejvyšší soud považuje za nutné dodat, že skutečnost, že byl trestním příkazem uložen trest odnětí svobody přesahující výměru, kterou připouštělo ustanovení § 314e odst. 2 písm. a) tr. ř., v dříve platném znění, ale v rámci maximální sazby, obecně stanovené trestním zákonem pro tento druh trestu, sice neznamená sama o sobě, že jde o trest, jenž je ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu ustanovení § 266 odst. 2 tr. ř. Proti takovému trestnímu příkazu lze však pro uvedenou vadu podat stížnost pro porušení zákona vždy, neboť trestní příkaz v takovém případě nemůže být vydán, a jde tedy o vadné rozhodnutí vydané na základě vadného postupu řízení ve smyslu § 266 odst. 1 tr. ř. (srov. též č. 28/1998 Sb. rozh. trest.).

Nejvyšší soud České republiky proto vyslovil porušení zákona v neprospěch obviněné N. H., jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku, mimořádným opravným prostředkem napadený trestní příkaz zrušil, současně zrušil všechna obsahově navazující rozhodnutí, která takto pozbyla svého zákonného podkladu a Obvodnímu soudu pro Prahu 10 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Ten v dalším řízení bude ve věci jednat a rozhodovat při splnění zákonných procesních podmínek samosoudce okresního soudu a pokud shledá, že dosavadním skutkovým zjištěním a zákonu skutečně odpovídá trest odnětí svobody výměrou přesahující hranici jednoho roku, nařídí ve věci hlavní líčení, ověří provedeným dokazováním aktuální stav věci a na podkladě uvedených zjištění, podle potřeby doplněných dalšími důkazy, plně zákonně ve věci rozhodne.

V té souvislosti se ještě připomíná, že stížnost pro porušení zákona byla podána výhradně ve prospěch obviněné N. H. a Nejvyšší soud České republiky takto také porušení zákona vyslovil. To znamená, že v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v její neprospěch (§ 273 tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona není stížnost pro porušení zákona přípustná (§ 266 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).

V Brně dne 13. února 2002

JUDr. Juraj M a l i k