4 Tz 197/2004
Datum rozhodnutí: 15.06.2005
Dotčené předpisy:




4 Tz 197/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 15. června 2005 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Jiřího Pácala a JUDr. Juraje Malika stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného B. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 9 To 130/2001, v trestní věci Krajského soudu v Českých Budějovicích vedené pod sp. zn. 1 T 35/2000 a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. t a k t o :



Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 9 To 130/2001, b y l p o r u š e n zákon v ustanoveních § 254 odst. 1, § 220 odst. 1 tr. ř. a § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. a v řízení, které mu předcházelo v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř. v neprospěch obviněného B. Š.

Napadený rozsudek s e z r u š u j e v části týkající se obviněného B. Š. Zrušuje se též jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 5. 2001, sp. zn. 1 T 35/2000, v části týkající se téhož obviněného.

Zrušují se i všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Krajskému soudu v Českých Budějovicích s e p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 5. 2001, sp. zn. 1 T 35/2000, pod bodem I. byli obvinění M. S., Š. S. a E. S. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. účinného v době činu, kterého se dopustili tím, že v druhé polovině roku 1993 a to nejméně v měsících září až prosinec 1993 objednávali či souhlasili s objednáváním zboží od a. s. S. Č. B. jinými organizacemi s vědomím, že faktury budou zasílány společnosti S. a S. s. r. o. P., jejímiž byli společníky, přestože ještě ke konci prvé poloviny roku 1993 jejich společnost S. a S. s. r. o., P. neuhradila a. s. S. Č. B. zboží v celkové hodnotě nejméně 1 887 154,80 Kč, a takto odebrali, nebo bylo odebráno s jejich vědomím zboží v celkové hodnotě nejméně 12 547 284,60 Kč s vědomím, že ve stanovených lhůtách splatnosti nebude jejich společnost schopna vystavené faktury uhradit, přestože v tomto období prvá faktura byla vystavena dne 20. 9. 1993 se splatností dne 20. 11. 1993 a poslední faktura dne 20. 12. 1993 se splatností dne 20. 1. 1994, když až v únoru 1994 došlo k účinnému sloučení společností S. a S. s. r. o. P. se společností E., s. r. o. P., a až do současné doby shora uvedená částka nebyla a. s. S. Č. B. uhrazena.

Za to byli obvinění M. S., Š. S. a E. S. odsouzeni podle § 250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků se zařazením do věznice s dozorem.

Obviněný B. Š. byl pod bodem II. uvedeného rozsudku uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. účinného v době spáchání činu, jehož se dopustil tím, že dne 16. 12. 1993 jako jednatel a jediný společník firmy E. společnosti s. r. o. se sídlem v B. uzavřel smlouvu o sloučení obchodních společností podle § 69 odst. 3 obch. zák. a to firmy E. spol. s r. o. a společníky firmy S. a S. s. r. o. se sídlem v P. s tím, že společnost S. a S. zaniká bez likvidace sloučením do společnosti E. spol. s r. o., když účinnost této smlouvy nastala v únoru 1994, a to poté, kdy dne 16. 12. 1993 byl seznámen s čestným prohlášením podepsaným jednatelem firmy S. a S. s. r. o. Š. S., že dluhy na fakturách za dodané zboží činí u firmy S. a S. s. r. o. 15 000 000,- Kč, a přestože jako jediný společník firmy E. s. r. o. převzal z prostředků firmy S. a S. s. r. o. peníze na pokladně a na účtech ve výši nejméně 543 205,- Kč a zboží v hodnotě 6 974 629,- Kč souhlasil s prodejem tohoto zboží a posléze předal jako odměnu 500 000,- Kč na hotovosti R. P. za souhlas, že jmenovaný na sebe převede obchodní podíl společnosti E. s. r. o. B., aniž by peníze a zboží v celkové výši nejméně 7 517 834,- Kč, ač věděl, že zboží bylo dodáváno společnosti S. a S. s. r. o. akciovou společností S. Č. B., použil na úhradu pohledávek této akciové společnosti, které způsobil takto škodu ve výši nejméně 7 517 834,- Kč.

Za to byl obviněnému B. Š. uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s dozorem.

Pod bodem III. citovaného rozsudku krajského soudu byli obvinění Ing. M. F. a P. O. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby krajského státního zástupce v Českých Budějovicích ze dne 1. 8. 2000, sp. zn. KZV 73/95 214, která je vinila z trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., jehož se měli dopustit společně s M. S., Š. S. a E. S. a B. Š., že jako podnikatelé společným jednáním, kdy dopředu věděli, že za odebrané zboží nezaplatí, v době od 31. 3. 1993 do 1. 4. 1994 v Č. B., v P., v B. a případně na dalších místech České republiky, poté, co od S., a. s. Č. B., v uvedeném období odebírali zboží povahy domácích a kuchyňských potřeb blíže specifikované ve vyšetřovacím spise, dne 16. 12. 1993 bez oznámení prodávajícímu, v B. sloučili společnost S. a S., s. r. o. P. se společností E., s. r. o. B., potom administrativně převedli veškerý majetek včetně dluhů a pohledávek sloučené společnosti na R. P., za částku 500 000,- Kč na hotovosti a tak spolu s obviněným P. O., který v době od 16. 9. 1993 do 4. 1. 1994 ze S., a. s. Č. B. odebíral zboží určené pro společnosti S. a S., s. r. o. P. na sklady společnosti O. O. T. s. r. o. B. - sklad B., Ch., P., O., přičemž vlastnictví k tomuto zboží bylo vázáno na zaplacení faktury za odebrané zboží společností S. a S. s. r. o. P., takto získané zboží dále prodával a hradil ho společnosti S. a S., s. r. o. P. dodávkami jiného zboží a později vzájemným vyrovnáním do dne 23. 11. 1993, kdy od společnosti S. a S. s. r. o. získal sklady v N. a K. B. a na společnost O. O. T. , s. r. o. B., jednak převzal zboží od společnosti S. a S., s. r. o. P. a jednak na tuto společnost od S., a. s. Č. B. odebíral další zboží určené pro společnost S. a S., s. r. o. P., a když koncem roku 1993 připravoval založení U., a. s. B., do základního jmění a rizikového fondu využil části zboží a hotovosti společnosti S. a S., s. r. o. , krátce po založení U., a. s. B. se stal majoritním akcionářem a poté část zboží S., a. s. Č. B., která nebyla prodána ani obviněným ani společností S. a S. s. r. o., převedl spolu s dalšími obviněnými na společnost E., s. r. o. B., přes další společnosti bylo zboží prodáno a případně odkoupeno společností F., s. r. o. B., čímž S., a. s. Č. B. uhradili z celkového objemu odebraného zboží částku 7 806 681,70 Kč a o částku 12 623 272,80 Kč, kterou neuhradili, S., a. s. Č. B. poškodili.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 9 To 130/2001, k odvolání obviněných M. a Š. S., E. S. a B. Š. shora uvedený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. v části, která se jich týkala, zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné M. S., Š. S. a E. S. uznal vinnými trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. (rozsudek byl v tomto znění vyhlášen, avšak v písemném vyhotovení došlo k písařské chybě, když bylo uvedeno ustanovení § 250 odst. 4 tr. zák.). Tohoto činu se dopustili tím, že ve druhé polovině roku 1993, a to nejméně v měsících září až prosinec 1993 objednali či souhlasili s objednáním zboží od a. s. S. Č. B. jinými organizacemi s vědomím, že faktury budou zasílány společnosti S. a S., spol. s r.o. P., jejímiž byli společníky, přestože tato společnost přistoupila k neuhrazenému závazku Š. S., podnikatele s obchodním jménem S. v celkové výši 1 887 154,80 Kč, a takto odebrali zboží v celkové hodnotě nejméně 12 547 284,60 Kč s vědomím, že ve stanovených lhůtách splatnosti nebude jejich společnost schopna vystavené faktury uhradit, přestože v tomto období prvá faktura byla vystavena 20. 9. 1993 se splatností 20. 11. 1993 a poslední faktura 20. 12. 1993 se splatností 20. 1. 1994, když až v únoru 1994 došlo k účinnému sloučení společnosti S. a S. spol. s r.o. P. se společností E., spol. s r.o. se sídlem v B., až do současné doby shora uvedená částka nebyla a. s. S. Č. B. uhrazena a poškozenému tak vzhledem k započtení pohledávky ve výši 897 921,- Kč způsobili škodu ve výši 11 649 363,60 Kč.

Obviněný B. Š. byl uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., jehož se dopustil tím, že dne 16.12.1993 jako jednatel a jediný společník společnosti E., spol. s r.o. se sídlem v B. uzavřel smlouvu o sloučení obchodních společností podle § 69 odst. 3 obch. zák., a to E. spol. s r.o. a S. a S., spol. s r.o. se společníky firmy S. a S. se sídlem v P. s tím, že společnost S. a S., spol. s r.o. zaniká bez likvidace sloučením do společnosti E., spol. s r.o., když účinnost této smlouvy nastala v únoru 1994, a poté, kdy 16. 12. 1993 byl seznámen s čestným prohlášením podepsaným jednatelem firmy S. a S., spol. s r.o. Š. S., že dluhy na fakturách za dodané zboží u firmy S. a S., spol. s r.o. činí 15 000 000,- Kč, přestože jako jediný jednatel a společník firmy E., spol. s r.o. převzal z prostředků firmy S. a S., spol. s r.o. peníze v pokladně a na účtech ve výši nejméně 543 205,- Kč a zboží v hodnotě 6 974 629,- Kč, souhlasil s prodejem tohoto zboží a posléze předal jako odměnu 500 000,- Kč na hotovosti R. P. za souhlas, že jmenovaný na sebe převede obchodní podíl společnosti E., spol. s r.o., ač věděl, že zboží bylo dodáváno společnosti S. a S., spol. s r.o. akciovou společností S. Č. B., aniž by peníze a zboží v celkové hodnotě 7 517 834,- Kč použil na úhradu pohledávek této akciové společnosti, které takto způsobil škodu ve výši 7 517 834,- Kč.

Za to byli obvinění M. S., Š. S. a E. S. odsouzeni podle § 250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a obviněný B. Š. podle § 256 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. byli všichni obvinění pro výkon uložených trestů zařazeni do věznice s dozorem.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 9 To 130/2001 podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného B. Š. Tímto rozsudkem byl podle jeho názoru v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a ustanovení § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák.

V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti v prvé řadě poukázal na porušení zásady obžalovací, když podle jeho názoru došlo k výrazné modifikaci skutku v obžalobě a také v rozsudcích obou soudů oproti tomu, jak byl skutek obviněného Š. formulován ve sdělení obvinění, čímž nebyla zachována totožnost skutku.

Dále stěžovatel zdůraznil, že skutek, kterým byl obviněný Š. uznán vinným, nemůže objektivně naplňovat skutkovou podstatu žádného trestného činu, natož trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., jehož objektivní stránka spočívá v tom, že dlužník některou z forem jednání postihovaných ustanovením § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. zmaří uspokojení svého věřitele. V současné teorii a praxi je jednoznačně zastáván názor, že zcizení majetku za odpovídající protihodnotu trestní odpovědnost podle § 256 tr. zák. nezakládá, poněvadž reálně k jakémukoli zmenšení dlužníkova majetku nedochází. Pokud soudy uvedly, že obviněný zcizil zásoby společnosti převedením vlastnického práva na jinou osobu tak, že dlužník za zcizenou majetkovou hodnotu neobdržel odpovídající hodnotu v protiplnění, ministr spravedlnosti namítá, že z hlediska trestní odpovědnosti je naprosto nepodstatné, jaká je u zcizované věci, majetkového práva, apod. vykazována účetní hodnota, ale podstatná je jedině reálná resp. tržní hodnota věcí, popř. zcizovaných majetkových práv, tak jak to vyplývá z ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák., jíž se však soudy obou stupňů nezabývaly, a v rozporu se zákonem nevyžádaly ohledně předmětných skladových zásob znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady movitých věcí. Z hlediska zjištění skutkového stavu zcela bez důkazní opory dospěly k závěru, že obviněný převzal peněžní prostředky v pokladně, na účtech a zboží v účetní hodnotě kolem 7 mil. Kč.

Trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. je podle ministra spravedlnosti trestným činem komisivním, jenž vyžaduje aktivní jednání pachatele, a tudíž není možné jej spáchat opomenutím, respektive dáním souhlasu k dispozici s majetkem. Pokud obviněný pouze souhlasil s prodejem majetku, nemohl uvedený trestný čin spáchat. Navíc je obviněnému kladeno za vinu, že prodal zboží a utržené peníze neužil na úhradu dluhu vůči společnosti S., a. s., přičemž o to, jakým způsobem obviněný s touto částkou naložil, se soudy nezajímaly. Vůbec pak není zřejmé, z jakého důvodu je do celkové výše škody zahrnována také suma peněz, jenž měly být společnosti E., s. r. o. předány v rámci sloučení společností, ani z jakého důvodu měly být i tyto prostředky poukázány a. s. S. Přesto soudy obou stupňů dospěly k závěru, že obviněný způsobil a. s. S. škodu ve výši 7 517 834,- Kč, přičemž tato částka je pouhým součtem částky 543 205,- Kč představující peníze na účtech a na pokladně a částky 6 974 629,- Kč, jako účetní hodnoty zboží získaného v rámci fúze se společností S. a S. s. r. o., aniž je tento závěr v odůvodnění rozhodnutí blíže rozveden.

Pokud by podle stěžovatele obviněný důsledně postupoval podle právních názorů soudů obou stupňů a všechny získané prostředky použil na úhradu dluhu vůči a. s. S., dopustil by se patrně jiného trestného činu, poněvadž postup, kterým by byl uspokojen pouze jeden z věřitelů bez ohledu na výši a splatnost jeho pohledávky, by mohl naplňovat skutkovou podstatu trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák. Soudy se pak ve svých odůvodněních zásadně nezabývaly základní otázkou postupu dlužníka, který nemá prostředky k úhradě všech svých splatných závazků v tom směru, zda měl obviněný správně splatné dluhy uhrazovat poměrně (shodně viz Š. P. a kolektiv: Podnikání a ekonomická kriminalita, C. H. B. 2001, str. 510 511) či podle data jejich vzniku od nejstaršího k nejmladšímu, přičemž i tyto názory zřetelně vyjadřují podstatně opatrnější přístup, než jaký byl prezentován v judikátu Nejvyššího soudu publikovaném pod č. 1/1990 Sb. rozh. tr. Navíc k obraně obviněného nutno podotknout, že podstatná část prostředků získaných prodejem skladových zásob byla nezávisle na vůli obviněného stržena z účtu společnosti samotnou bankou a bez jasné odpovědi proto zůstává otázka, jak měl obviněný správně postupovat, aby učinil pouze správné kroky k uhrazení pohledávek a. s. S. bez znevýhodnění jiných věřitelů v situaci, kdy se banka zjevně nedotazovala, zda prostředky na účtu může použít k úhradě svých vlastních pohledávek či nikoliv.

Odůvodnění subjektivní stránky trestného činu obviněného je pak v obou rozhodnutích prakticky nulové. Oba rozsudky pouze povrchně konstatují, že návrh na zápis změn v obch odním rejstříku nebyl podán bezodkladně a dále to, že se obviněný příliš nezajímal o faktický ekonomický stav společnosti. V této souvislosti je však nutné poukázat na skutečnost, že se měl v tomto směru angažovat původně trestně stíhaný Ing. M. F., jenž byl obžaloby zproštěn.

Ze shora uvedeného je pak podle ministra spravedlnosti zjevné, že trestní odpovědnost obviněného Š. je dovozována zcela v rozporu se zákonem na základě objektivního principu. Stěžovatel poukázal v této souvislosti na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/2001, jenž konstatuje s odvoláním na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci K. vs. Ř. a C. vs. F. nutnost autoritativního konstatování viny pachatele ovšem jen ohledně takového jeho jednání, o němž mohl pachatel v době, kdy se ho dopouštěl, důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné vzhledem k obsahu tehdy účinného trestního zákona s ohledem na ustálenou a obecně dostupnou judikaturu obecných soudů, neboť právě v roce 1993 neexistovaly téměř žádné teoretické ani praktické zkušenosti s tím, jakým způsobem by měl dlužník, tedy E., s. r. o. postupovat v situaci, kdy nemá prostředky na úhradu všech splatných pohledávek, přičemž prvním pokusem o judikatorní ustálení řešení nastíněného problému bylo teprve rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 30/2000 Sb. rozh. tr. Za této situace je tedy vyloučeno, aby obviněný mohl předpokládat, že by se snad mohl dopustil trestného činu tím, že jako jednatel E. s. r. o. uhradil z prostředků této společnosti dluh vůči jinému věřiteli, než a. s. S.

V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil že pravomocným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 9 To 130/2001, byl porušen zákon v ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a ustanovení § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. v neprospěch obviněného B. Š. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil citovaný rozsudek vrchního soudu včetně všech dalších rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbudou podkladu, a aby bylo následně postupováno podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a zjistil následující.

Obviněnému B. Š. bylo spolu s Ing. M. F., M. a Š. S. a E. S. sděleno obvinění opatřením vyšetřovatele Policie ČR, Krajského úřadu vyšetřování v Českých Budějovicích, ze dne 27. 11. 1995, sp. zn. ČVS: KVV - 98/20 95, z trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., pro skutek spočívající v tom, že v době od 31. 3. 1993 do 1. 4. 1994 v Č. B., P. a B. svým jednáním uvedli v omyl S., a. s. Č. B., když přes společnost S. a S. s. r. o. P. odebírali zboží, které nebylo uhrazeno. Dne 16. 12. 1993 sloučili bez vědomí prodávajícího společnost S. a S. s. r. o. P. se společností E. s. r. o. B. Potom administrativně převedli veškerý majetek, pohledávky a dluhy sloučené společnosti na R. P., podnikatele, bytem K., K., za částku 500 000,- Kč na hotovosti. Zboží S. a. s. Č. B. bylo ve skutečnosti převedeno na nově založenou a. s. U. B. Tímto podvodným jednáním způsobili a. s. S. Č. B. škodu 14 510 427,60 Kč. V rámci výslechu konaném dne 22. 8. 1996 byl obviněný Š. vyšetřovatelem upozorněn na možnost změny právní kvalifikace jednání, pro které mu bylo sděleno obvinění, a to jako trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 tr. zák., který měl spočívat v tom, že společně s obviněným Ing. F. v přesně nezjištěné době od měsíce ledna 1994 do 1. 4. 1994 v B. převedli sloučenou společnost E. s. r. o. B. zastoupenou obviněným Š. přes advokátní kancelář na R. P. za částku 500 000, - Kč a tak zmařili uspokojení pohledávky S. a. s. Č. B. ve výši 14 510 427, 60 Kč.

Obžalobou státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 1. 8. 2000, sp. zn. KZv 73/95, pak byl obviněný B. Š. obžalován společně s Ing. M. F., P. O., M. S., Š. S. a E. S., že jako podnikatelé společným jednáním, kdy dopředu věděli, že za odebrané zboží nezaplatí, v době od 31. 3. 1993 do 1. 4. 1994 v Č. B., v P., v B. a případně na dalších místech České republiky, poté, co od S., a. s. Č. B., v uvedeném období odebírali zboží povahy domácích a kuchyňských potřeb blíže specifikované ve vyšetřovacím spise, dne 16. 12. 1993 bez oznámení prodávajícímu, v B. sloučili společnost S. a S., s. r. o. P. se společností E., s. r. o. B., potom administrativně převedli veškerý majetek včetně dluhů a pohledávek sloučené společnosti na R. P., za částku 500 000,- Kč na hotovosti a tak spolu s obviněným P. O., který v době od 16. 9. 1993 do 4. 1. 1994 ze S., a. s. Č. B. odebíral zboží určené pro společnosti S. a S., s. r. o. P. na sklady společnosti O. O. T. s. r. o. B. - sklad B., Ch., P., P., O., přičemž vlastnictví tohoto zboží bylo vázáno na zaplacení faktury za odebrané zboží společností S. a S. s. r. o. P., takto získané zboží dále prodával a hradil ho společnosti S. a S., s. r. o. P. dodávkami jiného zboží a později vzájemným vyrovnáním dne 23. 11. 1993, kdy od společnosti S. a S. s. r. o. získal sklady v N. a K. B. a na společnost O. O. T. , s. r. o. B., jednak převzal zboží od společnosti S. a S., s. r. o. a jednak na tuto společnost od S., a. s. odebíral další zboží určené pro společnost S. a S., s. r. o, a když koncem roku 1993 připravoval založení U., a. s. B., do základního jmění a rizikového fondu využil části zboží a hotovosti společnosti S. a S., s. r. o. , krátce po založení U., a. s. B. se stal majoritním akcionářem a poté část zboží S., a. s. Č. B., která nebyla prodána ani obviněným ani společností S. a S. s. r. o., převedl spolu s dalšími obviněnými na společnost E., s. r. o. B., přes další společnosti bylo zboží prodáno a případně odkoupeno společností F., s. r. o. B., čímž S., a. s. Č. B. uhradili z celkového objemu odebraného zboží částku 7 806 681, 70 Kč a o částku 12 623 272, 80 Kč, kterou neuhradili, S., a. s. Č. B. poškodili. Toto jednání bylo kvalifikováno u všech obviněných, jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák.

V odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích je k osobě obviněného Š. konstatováno, že z provedených důkazů nelze dovodit závěr o jeho účasti na žalovaném a spáchaném trestném činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., jako spolupachatele, jehož se dopustili společníci s. r. o. S. a S. Přesto mohlo dojít k posouzení trestní odpovědnosti tohoto obviněného, protože v obžalobě bylo všem obviněným kladeno za vinu jednání do 1. 4. 1994 a jednání spočívající ve sloučení společnosti S. a S. s. r. o. P. se společností E. s. r. o. B. a převedení obchodního podílu společnosti E. na R. P. Krajský soud proto uzavřel, že lze vyslovit trestní odpovědnost obviněného z trestného činu poškozování věřitele podle § 256 tr. zák., neboť totožnost skutku je zde zachována částečnou shodností jednání (viz str. 28 29 rozsudku). Krajský soud vyslovil, že pro totožnost skutku postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi. Totožnost skutku je tudíž zachována v případech, existuje-li úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, nebo existuje-li úplná shoda alespoň v následku při rozdílném jednání a nebo jednání nebo následek jsou alespoň částečně shodné, existuje-li však shoda v podstatných okolnostech, tedy ve skutkových okolnostech charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, jenž přichází v úvahu.

Podle soudu prvního stupně bylo důkazy prokázáno, že B. Š. dne 16. 12. 1993, jako jednatel a jediný společník firmy E. uzavřel smlouvu o sloučení obchodních společností podle § 69 odst. 3 obch. zák. se společníky firmy S. a S. s. r. o. s tím, že společnost S. a S. zaniká bez likvidace sloučením do společnosti E s. r. o. a účinnost této smlouvy o sloučení nastala v únoru 1994. Přestože tento obviněný byl již v únoru 1993 ( má být zjevně uvedeno v únoru 1994 ) seznámen s tím, že dluhy na fakturách firmy S. a S. s. r. o. činí téměř 15 mil. Kč a byl také seznámen s tím, že nezaplacené zboží bylo firmě S. a S. s. r. o. P. dodáno společností S. a. s. Č. B., neboť přílohou čestného prohlášení, které obdržel byl i seznam nezaplacených faktur a. s. S., svévolně neučinil žádné kroky, aby po účinném sloučení společností uhradil již dluhy společnosti E. a. s. S. Č. B. Ačkoli byl obviněný seznámen s požadavky a. s. S. svědkem JUDr. H. a přestože jako jediný společník firmy E. s. r. o. převzal z prostředků firmy S. a S. s. r. o. peníze na pokladně a na účtech ve výši nejméně 543 205,- Kč a zboží v hodnotě 6 974 629,- Kč, souhlasil s prodejem tohoto zboží aniž by peníze a toto zboží v celkové výši nejméně 7 517 834,- Kč použil na úhradu pohledávek a. s. S. a takto jí způsobil škodu v uvedené výši. Obviněný pak podle rozsudku soudu získané finanční prostředky použil na úhradu jiných dluhů E. i na zaplacení částky 500 000,- Kč R. P., přestože mu žádné objektivní okolnosti nebránily, aby peníze byly poukázány a. s. S. a tato dodavatelská firma byla vyrozuměna, že si nezaplacené zboží může zpětně odebrat. Obviněný Š. tedy jako jednatel a jediný společník firmy E. v rozhodné době od počátku února 1994 do 1. 4. 1994, kdy se stal společníkem firmy R. P., částečně zmařil uspokojení věřitele firmy E. tím, že zcizil část svého majetku a způsobil tak škodu velkého rozsahu.

Z obsahu rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 9 To 130/2001 ohledně obviněného B. Š. vyplývá, že tento soud se k odvolání obviněného zabýval i námitkou chybějící totožnosti skutku a konstatoval, že závěry soudu prvního stupně jsou ohledně této problematiky správné, neboť totožnost skutku byla zachována zejména totožností následku a částečně i totožností jednání, přičemž rozhodující je vymezení skutku v žalobním návrhu, kterým je soud při projednání obžaloby vázán potud, že se nesmí změnit podstata skutku. Právní kvalifikace skutku jako konkrétního trestného činu užitá v obžalobě není pro soud závazná. Jednání nebo následek popsané všemi skutkovými okolnostmi nemusí být zcela shodné, postačí shoda částečná.

K jednání obviněného Š. vrchní soud uvedl, že z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný uzavřel smlouvu o sloučení společností aniž se zajímal o skutečný stav společnosti S. a S. spol. s r. o. a ani on ani společníci této společnosti nepodali bezprostředně po uzavření této smlouvy návrh na provedení příslušných změn v podnikovém rejstříku, ačkoliv tak měli podle znění smlouvy učinit do 15 dnů. Obviněný pak v činnosti zanikající obchodní společnosti nepokračoval a pouze učinil kroky k prodeji hmotných zásob slučované společnosti výrazně pod skutečnou hodnotou a poté převedl svůj obchodní podíl ve společnosti na osobu, o které si musel být vědom, že nemá skutečný zájem podnikat. U obviněného Š. došlo k významné změně oproti právnímu závěru obžaloby, když jednání tohoto obviněného bylo posouzeno jako trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. Proti této právní kvalifikaci neměl odvolací soud žádné námitky, byť vzhledem k účasti obviněného na skutkovém ději bylo možno uvažovat i o posouzení jeho jednání, jako pomoci k trestnému činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Krajský soud podle soudu odvolacího velmi pečlivě použitou právní kvalifikaci odůvodnil a na toto odůvodnění je možné v plném rozsahu odkázat. Rozsudek krajského soudu byl ve výroku o vině ohledně obviněného Š. zrušen pouze z důvodů uvedených v ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. Vlastní skutkový stav byl v napadeném rozsudku zjištěn zcela správně.

Obviněný B. Š. si proti odsuzujícímu rozsudku Vrchního soudu v Praze podal k Nejvyššímu soudu dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), e) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívalo podle jeho názoru na nesprávném hmotně právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a navíc jeho trestní stíhání bylo podle zákona nepřípustné pro nepřiměřenou délku trestního řízení.

Senát Nejvyššího soudu, který o dovolání obviněného B. Š. rozhodoval, se mohl na základě uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze věcně zabývat toliko v té části, kde bylo poukazováno na nesprávnost použité právní kvalifikace.

Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. 6 Tdo 863/2003, uvedl, že Vrchní soud v Praze a před ním i Krajský soud v Českých Budějovicích nepochybily, pokud skutek, jak byl oběma soudy zjištěn, posoudily jako trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., neboť správně shledaly naplnění všech znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu. Také ostatní namítané dovolací důvody byly shledány jako neopodstatněné a proto bylo dovolání obviněného B. Š. odmítnuto podle § 265 odst. 1 písm. e) tr. ř.

Názor Nejvyššího soudu vyslovený v rámci řízení o dovolání obviněného B. Š., jenž se týká právní kvalifikace jednání obviněného, jak bylo popsáno v odsuzujícím rozsudku Vrchního soudu v Praze, je závazný a konečný, jelikož proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz ust. § 265n tr. ř.). Proto se Nejvyšší soud v tomto řízení nemohl zabývat těmi námitkami stížnosti pro porušení zákona, které směřovaly výhradně do právního hodnocení skutku, jímž byl obviněný Š. uznán vinným (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 15 Tdo 44/2004.)

V řízení o stížnosti pro porušení zákona se Nejvyšší soud naopak mohl zabývat námitkami, které stěžovatel zaměřil proti skutkovým otázkám, které byly rovněž obsaženy v dovolání obviněného, ale dovolací soud k nim přihlédnout nemohl.

Na začátku je třeba zdůraznit, že je bezpochyby výsostným právem soudu prvního stupně hodnotit před ním provedené důkazy, přičemž do tohoto hodnocení smí odvolací soud zasáhnout v rámci přezkumné činnosti pouze v případě nelogičnosti a nesrovnalostí v jejich hodnocení. Odvolací soud je též instancí, která v konečném důsledku přezkoumává správnost a úplnost skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem a v případě pochybení soudu prvního stupně musí učinit opatření k jejich nápravě. V konkrétním případě však odvolací soud své zákonné revizní povinnosti nedostál.

Ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona namítl, že v případě obviněného B. Š. nebyla zachována totožnost skutku, Nejvyšší soud proto považoval za nutné se touto problematikou zabývat a to nejprve v obecné rovině.

Pokud jde o vlastní skutek, o němž může soud rozhodnout v hlavním líčení, je rozhodující jeho vymezení v žalobním návrhu tvořící obligatorní náležitosti podané obžaloby. Z hlediska zachování totožnosti skutku však může soud rozhodnout o žalovaném skutku jen za předpokladu, že je zároveň zachována totožnost mezi skutkem uvedeným v žalobním návrhu a skutkem, pro který bylo zahájeno trestní stíhání. Podstata skutku je tv ořena jednáním obviněného a následkem, který byl jeho jednáním způsoben, jenž je relevantní z hlediska trestního práva. Jednání a následek, popř. další právně relevantní skutkové okolnosti, se při posuzování totožnosti skutku soudem porovnávají podle toho, jak jsou uvedeny v obžalobě a jak byly zjištěny v rámci dokazování v hlavním líčení, přičemž o totožnosti skutku mohou rozhodnout jen okolnosti a závěry skutkové, které jsou právně relevantní, nikoliv pouze závěry právní. Totožnost skutku je tak zachována především při naprostém souladu mezi popisem skutku v žalobním návrhu a popisem skutku ve výrokové části rozhodnutí soudu, přičemž podobně jako u obžaloby nelze vycházet jen z odůvodnění soudního rozhodnutí, ale podstatné je vždy vymezení skutku ve výrokové části. Pochybnosti rovněž nevzniknou při uvedené shodě ve skutkových okolnostech, pokud je odchylné toliko právní posouzení skutku. Spočívá-li však změna právní kvalifikace v takových skutkových změnách, při kterých se již mění podstata skutku, totožnost skutku nebude zpravidla zachována.

Teorie a praxe ovšem nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi v žalobním návrhu a výrokem rozhodnutí soudu, neboť postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi. Některé skutečnosti v rozhodnutí soudu tedy mohou oproti obžalobě přibýt, některé mohou odpadnout, takže soud může nepřesný popis obžaloby upřesnit, avšak za podmínky, že se nezmění podstata skutku, a tudíž v rozhodnutí nesmí být zahrnuty takové okolnosti, které již tvoří skutek jiný. Totožnost skutku bude tedy zachována i v případech, kdy je úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, nebo úplná shoda v následku při rozdílném jednání, anebo za situace, kdy jednání nebo následek, popř. obojí, jsou alespoň částečně shodné za předpokladu, že jsou shodné v podstatných okolnostech, jimiž se rozumějí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu.

Aplikací shora uvedených zásad na případ obviněného Š. Nejvyšší soud zjistil, že tyto zásady nebyly v předcházejícím řízení respektovány a ačkoliv se oba soudy námitkou totožnosti skutku zabývaly, omezily se pouze na obecná konstatování, aniž uvedená pravidla důsledně uplatnily na projednávaný případ a konkrétně uvedly, které části jednání jsou shodné a v čem z hlediska porušení konkrétního právního vztahu spočívá shoda popisovaných následků jednání.

Jmenovanému bylo sděleno obvinění pro skutek, kde jeho jednání bylo vymezeno v podstatě tím, že obviněný společně s jinými osobami podvodně vylákal od poškozeného zboží na společnost S. a S., poté provedl fúzi společnosti S. a S. se společností E., kterou následně převedl na R. P., ačkoliv zboží skončilo ve skutečnosti u a. s. U., čímž se měl podílet na způsobení škody poškozenému ve výši cca 14, 5 mil. Kč. Obviněný byl sice vyšetřovatelem posléze upozorněn na možnost jiné právní kvalifikace skutku a to jako trestného činu poškozování věřitele, ale v podané obžalobě byl skutek v jejím žalobním návrhu vymezen tak, že obviněný společně s jinými osobami podvodně vylákal od poškozeného zboží na společnost S. a S., poté provedl fúzi společnosti S. a S. se společností E., kterou následně převedl na R. P., přičemž zboží bylo přes další společnost prodáno společnosti F., čímž způsobil poškozenému škodu ve výši cca 12, 5 mil. Kč. Odsuzujícím rozsudkem krajského soudu již byl obviněný uznán vinným tím, že převzal z prostředků společnosti S. a S. peníze na pokladně a na účtech ve výši nejméně 543 205,- Kč a zboží v hodnotě 6 974 629,- Kč, souhlasil s prodejem tohoto zboží, aniž by peníze a zboží použil na úhradu pohledávek vůči poškozenému, čímž mu způsobil škodu ve výši cca 7, 5 mil. Kč. Odsuzujícím rozsudkem vrchního soudu byl nakonec obviněný uznán vinným tím, že převzal na základě smlouvy o sloučení společností a udělené plné moci zboží a peníze společnosti S. a S., souhlasil z prodejem zboží, dluhy vůči poškozenému nezaplatil, čím mu způsobil škodu ve výši cca 7, 5 mil. Kč.

Z uvedeného vyplývá, že jednání obviněného Š. i jím způsobený následek, tak jak jsou popsány v obžalobě, jsou až na vyčíslenou částku vzniklé škody obsahově v podstatě shodné s tím, co bylo uvedeno ve sdělení obvinění. Rovněž z hlediska právní kvalifikace byla obě jednání shodně kvalifikována, a to jako trestný čin podvodu podle ustanovení § 250 odst. 1, 4 tr. zák., které zakotvuje zájem společnosti na ochraně majetku. Totožnost skutku zde tedy byla dána totožností jednání i následku a lze dovodit, že v rámci přípravného řízení nebyla zásada obžalovací vyplývající z ustanovení § 176 odst. 2 tr. ř. porušena.

Při srovnání jednání obviněného Š. a jeho následku, jak jsou popsány v obžalobě a ve výrocích odsuzujících rozsudků, však Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v řízení před soudem nebylo důsledně respektováno ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř., neboť zde totožnost skutku dovodit nelze, jelikož tato totožnost není zachována ani jednáním, jak tvrdí soud prvního stupně, ani následkem, popř. jejich částečnou shodou v podstatných okolnostech, jak uvádí odvolací soud.

Pokud by totiž byl skutek oproti obžalobě udržen shodou jednání, muselo by se v odsuzujícím rozsudku jednat o takové jednání, které by v základních rysech shodně popisovalo podstatu jednání obviněného tak, že by se znaky jednání charakteristické pro trestný čin podvodu alespoň částečně překrývaly se znaky jednání charakteristickými pro trestný čin poškozování věřitele. O takovou situaci se však v konkrétním případě zjevně nejedná, neboť obžaloba popisuje jednání obviněného jako vědomé podvodné vylákání zboží, kdežto výroky odsuzujících rozsudků popisují jednání obviněného, jako legální nabytí předmětného zboží a peněz do dispozice, prodej zboží pod cenou, a nepoužití utržených i jiných peněz na úhradu dluhu vůči dodavateli zboží. Zákonné vymezení základních skutkových podstat trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. a trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1, 2 tr. zák. se z hlediska jednání ani částečně ve svých znacích skutkových podstat nepřekrývají. Jde tudíž o dvě zcela odlišná jednání, jejichž znaky se obsahově v žádných okolnostech nekryjí. ( srov. rozhodnutí č. 23 z roku 1972 Sb. rozh. tr., též in: M., J. K., V. , Š., P. a kol.: Kurs trestního práva, Trestní právo procesní, 1. vydání, C. H. B., Praha 1999, str. 412 ).

Z výše uvedeného je pak zřejmé, že pokud bylo soudy argumentováno částečnou shodou jednání mezi obžalobou a odsuzujícími rozsudky, nemá tento názor dostatečnou oporu v příslušných popisech skutků a pouhá okolnost, že v obžalobě bylo všem obviněným obecně kladeno za vinu jednání do 1. 4. 1994, jakož i jednání spočívající ve sloučení společnosti S. a S. se společností E. a převedení obchodního podílu ve společnosti E. na R. P., v žádném případě nemohla být dostačující k udržení totožnosti skutku ve vztahu k jeho právnímu posouzení jako trestného činu poškozování věřitele.

Jestliže měl odvolací soud za to, že totožnost skutku byla v daném případě udržena následkem, tak blíže tento svůj závěr neupřesnil. Z teoretického hlediska je následek definován jako obligatorní znak objektivní stránky trestného činu, jenž představuje změnu objektu v důsledku působení pachatele na objekt trestného činu ve formě ohrožení nebo porušení objektu trestného činu. Podle stupně obecnosti je rozlišován objekt obecný rodový, jenž představuje všechny zájmy chráněné trestním zákonem. Dále objekt druhový skupinový, který vyjadřuje společné druhové rysy individuálních objektů trestných činů chránících skupinu příbuzných chráněných zájmů patřících do téže oblasti obsažených v jedné hlavě, resp. oddílu zvláštní části trestního zákona. Např. hlava devátá zvláštní části trestního zákona chrání skupinový obecný zájem na ochraně majetku. Termínem individuální objekt se označuje jednotlivý zájem, k jehož ochraně je to které ustanovení zvláštní části trestního zákona určeno. Skutková podstata trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. pak vyjadřuje zájem společnosti na ochraně majetku před podvodným jednáním, kdežto skutková podstata poškozování věřitele podle § 256 odst. 1, 2 tr. zák. vyjadřuje zájem společnosti na ochraně věřitele, konkrétně na uspokojení jeho pohledávky. Příslušný individuální objekt jako výseč společenských vztahů určitého druhu nabývá v konkrétní rovině podoby tzv. konkrétního objektu trestného činu, tedy jedinečného konkrétního společenského zájmu, jenž byl konkrétním trestným činem narušen. Měla-li být proto totožnost skutku udržena následkem jednání obviněného, muselo by se jednat o následek představující porušení či ohrožení individuálního objektu trestného činu v jeho konkrétní podobě, tedy o porušení určitého jedinečného společenského vztahu, a tudíž nestačilo, aby se jednalo pouze o určitý typ skupinového následku. (shodně viz rozhodnutí č. 1 právní věta I. z roku 1996 Sb. rozh. tr. a také in: M., J. K., V. , Š., P. a kol.: Kurs trestního práva, Trestní právo procesní, 1. vydání, C. H. B., Praha 1999, str. 411).

Následkem jednání obviněného Š. popsaném v obžalobě byl porušen konkrétní zájem právnické osoby na ochraně jejího majetku před podvodným jednáním, kdežto následkem jednání obviněného uvedeném v odsuzujících rozsudcích soudů obou stupňů byl porušen zájem konkrétního věřitele na uspokojení jeho pohledávky. Je tudíž zjevné, že následek jednání obviněného popsaný v obžalobě porušuje jiný konkrétní právní zájem, resp. vztah, než následek jeho jednání uvedený v odsuzujících rozsudcích.

Nelze se také nezmínit o způsobené škodě, coby zákonném znaku žalovaného trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a odsouzeného trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. Nastalá škoda musí vzniknout v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním obviněného, aby jej bylo možné za takovou škodu činit odpovědným. V projednávaném případě je nesporným faktem, že škoda ve výši 12 623 272, 80 Kč, která byla podle obžaloby poškozenému způsobena podvodným jednáním obviněných včetně obviněného Š., představuje naprosto jinou škodu, a to nikoli pouze ohledně její výše, než která podle odsuzujícího rozsudku vznikla jednáním obviněného Š. spočívajícím v částečném zmaření uspokojení věřitele (poškozeného) zcizením části svého majetku a dosáhla výše 7 517 834, - Kč.

Na straně druhé je však nutné též zdůraznit, že totožnost skutku může být udržena následkem a to na základě jednání postihovaných trestním zákonem, jako tzv. trestně součinné jednání uvedené v ustanovení § 164 - § 168 tr. zák., jejichž skupinovým objektem je zájem společnosti na potlačování zločinnosti. Zmíněné trestné činy totiž vyvolávají, usnadňují nebo podporují trestnou činnost jiných osob a umožňují pachatelům uniknout trestnímu stíhání a trestu, popř. ochrannému opatření. Mezi formy trestné součinnosti pak můžeme řadit též trestné činy podílnictví podle § 251 a § 252 tr. zák. Uvedená související jednání totiž doplňují obecná ustanovení o formách účastenství na trestné činnosti podle § 7 - § 10 tr. zák. a jsou k nim tedy v subsidiárním poměru a ve svých důsledcích směřují k zachování následku v podobě protiprávního stavu nastoleného původním trestným činem. (srov. rozhodnutí č. 52 z roku 1979 Sb. rozh. tr. a rozhodnutí č. 17 z roku 1993 Sb. rozh. tr.).

Pokud by tedy byl důvod obviněného uznat vinným skutkem spočívajícím v tom, že vědomě převedl na sebe či jiného zboží získané trestným činem jiné osoby, totožnost skutku by vzhledem k následku uvedeném v obžalobě byla zachována i pro skutkovou podstatu trestného činu podílnictví, neboť takovým jednáním by obviněný vlastně napomáhal tomu, aby, pokud jde o podvodně vylákané zboží, byl zachován stav vytvořený základním trestným činem podvodu.

Shodný závěr ohledně totožnosti skutku by bylo možné dovodit i ve vztahu ke skutkové podstatě trestného činu nadržování podle § 166 tr. zák., poněvadž i tento trestný čin je samostatnou formou souvisejícího jednání navazujícího na hlavní trestný čin. Smyslem ustanovení o trestném činu nadržování je zejména potřeba chránit společnost před následky trestných činů postihem těch, kteří úmyslně pomáhají hlavnímu pachateli vyhnout se trestnímu stíhání, např. i tím, že na sebe převádí věci pocházející z trestné činnosti jiných osob předstírajíc platné právní úkony, jejichž účelem je mimo jiné snaha zachovat status quo nastolený trestným činem. Obdobně viz N. a kol.: Trestní právo hmotné, 2. díl, 3. vydání, C. P. 1997, str. 179.



Vzhledem k výše uvedenému závěru Nejvyššího soudu o tom, že v projednávaném případě obviněného Š. nebyla totožnost skutku obsaženého v podané obžalobě a skutku uvedeného v odsuzujících rozsudcích zachována, a že skutek tak, jak byl popsán v obžalobě, z hlediska podstatných náležitostí jednání a následku nemohl založit odpovědnost obviněného za trestný čin poškozování věřitele podle § 256 tr. zák., považuje Nejvyšší soud za nezbytné zdůraznit, že provedeným dokazováním dosud nebyla zcela vyloučena odpovědnost tohoto obviněného za skutek, pro který mu bylo sděleno obvinění, resp. pro který byl obžalován a to právě v naznačených souvislostech, týkajících se trestně součinných jednání kvalifikovaných jako trestné činy nadržování či podílnictví.

Pokud obžaloba kladla obviněnému B. Š. za vinu to, že se měl fakticky od počátku aktivně podílet na jednání obviněných S. vylákat od a. s. S. zboží v úmyslu je nezaplatit, nebyla tato okolnost podle krajského soudu provedenými důkazy prokázána. Dále již ale nebyla zkoumána případná vina obviněného Š. z hlediska způsobeného následku, který obžaloba popisuje jako škodu na majetku a. s. S., mající původ v podvodném vylákání zboží obviněnými S. Za daných skutkových okolností proto bylo potřebné zodpovědět též otázku, zda obviněný B. Š. nebyl dostatečně přesně a pravdivě informován o stavu společnosti S. a S., jíž se měla společnost E. stát ke dni 9. 2. 1994 universálním právním nástupcem a stal se sám obětí podvodného jednání jiných osob, či naopak jeho činnost směřovala k odstranění stop po trestném činu jiných osob a k pomoci umožnit jim uniknout trestnímu stíhání. Proto bylo nezbytné blíže zkoumat vztah obviněného Š. k trestné činnosti obviněných S. i jeho následné jednání ve vztahu ke společnosti S. a S. sloučené se společností E. Nelze totiž přehlédnout, že z důkazních materiálů obsažených ve spise je zřejmé, že obviněný Š. na základě fúze společnosti E. a společnosti S. a S. převzal v podstatě předlužený podnik. Bylo třeba objasnit, zda následné jednání obviněného Š. protiprávní stav vyvolaný základním trestným činem obviněných S. nezakrývalo, resp. nezachovávalo a nenaplňovalo tak zákonné znaky jiného trestného činu, např. nadržování podle § 166 tr. zák. tehdy účinného.

V této souvislosti je třeba poukázat na některé skutkové okolnosti, které v dosavadním řízení orgánům přípravného řízení i soudům obou stupňů unikly, popř. jim nevěnovaly dostatečnou pozornost. Nejprve však vzhledem ke komplikovanosti celého případu považuje Nejvyšší soud za vhodné stručně shrnout obsahovou podstatu věci s poukazem na některé skutkové a právní aspekty.

Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že obvin ění S. vyvíjeli podnikatelskou činnost ve společnosti S. a S. spol. s r. o., jejímiž byli společníky. Jednatelem společnosti byl Š. S. Tato společnost se zabývala obchodem s kuchyňským zbožím. Výrobky nakupovala převážně od a. s. S., Č. B. V průběhu uvedené podnikatelské činnosti se stalo zavedenou praxí, že na firmu společnosti S. a S. odebíraly zboží i jiné subjekty, zejména společnost O. O. T., jejímž jednatelem byl původně rovněž obviněný P. O. Faktury pak byly vystavovány k proplacení společnosti S. a S. Společnost O.O.T. dodávala společnosti S. a S. varné sklo, které nakupovala u svého dodavatele. Vzájemné pohledávky a závazky si tyto subjekty vyrovnávaly naturálním plněním, popř. finančně. Realizací těchto vzájemných operací se částečně zabýval mimo jiné i později obžaloby zproštěný Ing. F., který podle svého tvrzení připravoval i vyrovnání mezi společností S. a S. spol. s r. o. a společností O. O. T. s. r. o. uskutečněné dne 15. 12. 1993.

Společnost O.O.T. převzala dne 22. 11. 1993 od společnosti S. a S. všechny zaměstnance i sklad v N. Přechod skladu v N. ze společnosti S. a S. na společnost O.O.T. je ve spise i písemně doložen, a to smlouvou ze dne 22. 11. 1993 na č. l. 3910 spisu, kterou byl převeden podnájem skladových prostor v OD K. v N. V lednu 1994 došlo k následnému převodu zaměstnanců společnosti O.O.T. na a. s. U. Společnost S. a S. uzavřela dne 25. 11. 1993 smlouvu o nájmu skladových prostor na sklad v K. B., a to na dobu určitou do 31. 12. 1993. Ve stejných prostorech byl pak umístěn od 1. 1. 1994 sklad a. s. U.

Na poslední čtvrtletí roku 1993 učinila společnost S. a S. u a. s. S. rámcovou objednávku smaltovaných hrnců, která byla postupně realizována v celkovém objemu cca 12, 5 mil. Kč odběrem zboží na základě faktur vystavených k proplacení společnosti S. a S. Faktury byly vystavovány od 15. 10. 1993 do 20. 12. 1993. Z této částky byla nepatrná část vyřešena vzájemným započtením pohledávek mezi a. s. S. a společností S. a S., přičemž částka 11 649 363,60 Kč zůstala společností S. a S. neuhrazena.

Dále je nepochybné, že dne 16. 12. 1993 uzavřela společnost E. spol. s r. o., jejímž jménem jednal obviněný B. Š., a společnost S. a S. spol. s r. o., jejímž jménem jednal jednatel Š. S., smlouvu o sloučení obchodních společností podle § 69 odst. 3 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, na základě které došlo ke zrušení společnosti S. a S. spol. s r. o. bez likvidace formou jejího sloučení se společností E. spol. s r. o.

Pro úplnost je třeba zdůraznit, že obchodní zákoník účinný v době fúze uvedených společností formou sloučení výslovně účinky takové fúze neuváděl, ale bylo možné je jednoznačně dovodit z obecné právní úpravy. Okamžik zániku zrušené společnosti bez likvidace vyplývá z ustanovení § 68 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 69 odst. 5 tehdy účinného obchodního zákoníku. K zániku zrušované společnosti tedy docházelo ke dni jejího výmazu z obchodního rejstříku. K přechodu majetku a závazků takové společnosti na nástupnickou společnost docházelo rovněž až ke dni výmazu zrušované skutečnosti z obchodního rejstříku, což vyplývá z ustanovení § 69 odst. 3, odst. 5 tehdy účinného obch. zák. (viz D. J., K. S. J.: Společnost s ručením omezeným z právního a účetního pohledu, P. P. 1999, str. 571 572).

Lze tedy uzavřít, že společnost E. spol. s r. o. se stala ke dni výmazu společnosti S. a S. spol. s r. o. z obchodního rejstříku, k čemuž došlo dne 9. 2. 1994, jejím právním nástupcem, na něhož ve stejném okamžiku přešlo její jmění, jak to dokládá usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 2. 1994, sp. zn. C 17623. Bylo rovněž prokázáno, že obviněnému B. Š. byla dne 16. 12. 1993 podepsána jednatelem společnosti S. a S. spol. s r.o. Š. S., jehož jednatelské oprávnění za společnost zaniklo také až ke dni výmazu tohoto subjektu z obchodního rejstříku, generální plná moc, na základě které byl obviněný Š. zplnomocněn ke všem právním úkonům činěným jménem společnosti S. a S. spol. s r. o., a to do dne, kdy společnost S. a S. spol. s r. o. byla vymazána z obchodního rejstříku.

Ve spise se rovněž nachází čestné prohlášení Š. S., které učinil jako jednatel společnosti S. a S. spol. s r. o. dne 16. 12. 1993 o stavu jmění uvedené společnosti vůči zprostředkovatelské firmě K.-C. Z uvedeného čestného prohlášení podepsaného B. Š. vyplývá, že uvedená společnost dlužila svým dodavatelům částku 15 mil. Kč, pohledávky za odběrateli činily 2 mil. Kč. Na bankovním účtu měla uvedená společnost částku 5 000,- Kč, v hotovosti na pokladně se nacházelo 520 000,- Kč. Dále měla mít společnost S. a S. na skladě v K. B. zboží v hodnotě 6, 5 mil. Kč.

Podle obsahu spisového materiálu byla celá uvedená skladová zásoba asi týden po podpisu dokumentů o sloučení uvedených společností prodána dne 22. 12. 1993 společnosti O. spol. s r. o. za částku cca 2, 5 mil. Kč. Faktura vystavená účetní společnosti E. byla podle obviněného Š. zaplacena v plné částce, přičemž část prostředků získaných z prodeje byla použita jako splátka úvěru společnosti E. v bance a zbytek částky a další prostředky pocházející ze společnosti S. a S. spol. s r. o. byly použity na úhradu závazků společnosti E.

Společnost O. poté dne 30. 12. 1993 prodala takto získané zboží společnosti F., spol. s r. o., a to s nepatrným ziskem. Společnost F. dále uvedené zboží prodala a. s. U. za částku cca 5 mil. Kč, o čemž svědčí faktury ze dne 24. 1. 1994.

Za pozornost stojí tvrzení jednatele a jediného společníka společnosti F. R. P., který podle své výpovědi nikdy žádné zboží od O. nepřevzal. Faktury vystavené společností F. společnosti U. za zboží dodané v lednu 1994 s datem vystavení dne 24. 1. 1994 včetně příjmových pokladních dokladů podepsal a orazítkoval až poté, co na něj byl převeden obchodní podíl ve společnosti E., tedy nejdříve někdy po datu 1. 3. 1994. Všechny tyto faktury byly R. P. předloženy Ing. F. již vypsané a opatřené dodacími listy obsahujícími specifikaci zboží, které bylo později z podstatné části identifikováno a. s. S., jako zboží pocházející z její výroby (viz č. l. 3270 3274 spisu).

Je třeba prohlásit, že bez ohledu na skutečnost, zda obviněný Š. předmětné zboží do své dispozice skutečně dostal či nikoliv, přicházelo by při hodnocení jeho jednání v úvahu ustanovení o trestném činu nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zák., pokud by mu byl prokázán úmysl pomáhat obviněným S. uniknout trestnímu stíhání. Tento trestný čin se může po objektivní stránce vyznačovat mimo jiné i tím, že pachatel převede na sebe či jiného skutečně či pouze simulovaně věci pocházející z trestného činu, popř. pomáhá odstranit důkazy o trestném činu jiného, zahlazuje stopy trestného činu jiného pomocí nastolení zastřeného formálně právního stavu, který materiálně nevyjadřuje objektivní skutečnost.

Takovému jednání může při splnění dalších podmínek nasvědčovat i okolnost, že obviněný neprojevil zájem o fyzické předání skladových zásob a přistoupil na uzavření smlouvy o sloučení společnosti E., v níž byl jediným společníkem a jednatelem, se společností S. a S., o které mu muselo být z čestného prohlášení Š. S. i bez převzetí kompletní účetní dokumentace na první pohled zcela zřejmé, že tato společnost má podstatně větší závazky než majetek, a že je tudíž značně předlužená. Tyto kroky by jednatel společnosti postupující s náležitou odbornou péčí řádného hospodáře zajisté jen stěží učinil.

Proto bylo třeba zkoumat to, zda fúze společností S. a S. se společností E. nebyla pouze úkonem, jehož účelem bylo ukončit členství obviněných S. ve společnosti S. a S. a pomoci je zbavit jejich odpovědnosti za podvodné obchody učiněné jménem uvedené společnosti, případně prokázání této jejich odpovědnosti znesnadnit. V této souvislosti nelze rovněž odhlédnout od skutečnosti, že společnost E. byla následně v březnu roku 1994 převedena na R. P.

Ten se k tomuto převodu vyjádřil tak (viz č. l. 527 540), že dostal nabídku na odkoupení obchodního podílu ve firmě E. od Ing. F. Měl o firmu zájem, neboť v ní mělo být na hotovosti 0, 5 mil. Kč, o které mu šlo, jinak ho osud firmy nezajímal. Obviněného Š. viděl u podpisu smlouvy o převodu obchodního podílu, kde obdržel částku 250 tis. Kč s tím, že další hotovost od společnosti E. mu bude předána až po zápisu změn do obchodního rejstříku. Následující den si měl vyzvednout účetní doklady společnosti E., což neučinil, přičemž ho kontaktoval Ing. F. Dal si s ním schůzku v kavárně, kde dostal od Ing. F. dalších 250 tis. Kč. Podepisoval tam zároveň nějaké výdajové či příjmové doklady a byl tam nějaký soupis zboží. K fakturám vystaveným společností F. na společnost U. ze dne 24. 1. 1994 uvedl, že tyto doklady nevypisoval, byly mu předloženy vyplněné, když přebíral od Ing. F. těch druhých 250 tis. Kč. Pouze je podepsal a orazítkoval, finanční prostředky uváděné na dokladech v hotovosti nikdy nepřevzal ( faktury viz č. l. 978 1008 spisu ). Navíc mu byla předána k podpisu faktura vystavená společností O. č. 931230 na částku 2 569 493,- Kč a k tomu stvrzenka a soupis zboží. Společnost F. na něj byla převedena na podzim 1993 podobným způsobem jako později společnost E.

Ve světle výše uvedených skutečností proto bylo nutné podrobně zjistit finanční situaci i vlastnické poměry ve společnosti E., objasnit důvody, pro které přestal být Ing. F. k datu 15. 12. 1993 jednatelem a zároveň i jedním ze společníků společnosti E., zejména ve vazbě na skutečnost, že ve skladu v N. později vystupoval jako ekonomický ředitel O.O.T. a v lednu 1994 se stal generálním ředitelem U. a. s.

Podrobně nebyl zkoumán ani osud finančních prostředků získaných prodejem zboží společnosti O., které měl obviněný B. Š. podle svého tvrzení použít na úhradu závazků společnosti E. Na tomto místě je třeba zdůraznit okolnost, že obviněný Š. dal pokyn k prodeji předmětného zboží společnosti O. v době, kdy společnost S. a S. stále právně existovala a obviněný ji zastupoval pouze na základě generální plné moci vystavené jednatelem Š. S. Neměl tudíž žádného oprávnění bez dalšího použít za prodej zboží utržené finanční prostředky ve prospěch společnosti E., ale měl tyto prostředky vést až do okamžiku sloučení obou jmenovaných obchodních společností odděleně, jako součást majetku společnosti S. a S.

Zjištěno nebylo ani to, komu přesně se částka přes 2, 5 mil. Kč v hotovosti za zboží dostala poprvé do dispozice. Obviněný Š. se k této okolnosti výslovně nevyjádřil. Zástupce společnosti O. svědek Š. nejprve tvrdil, že peníze osobně předával v hotovosti v sídle společnosti E., ovšem následně již o této skutečnosti značně pochyboval a nebyl schopen tuto událost popsat. Rovněž nebyly objasněny okolnosti, za kterých Ing. F. dostal do faktické dispozice finanční prostředky přes 1, 5 mil. Kč, které postupně vkládal na účet společnosti E. Z obsahu spisu vyplývá, že jmenovaný vložil na účet společnosti E. dne 31. 12. 1993 částku 500 000,- Kč. Na tuto skutečnost si však Ing. F. nebyl schopen vzpomenout a uvedl, že v té době již ve firmě E. nepůsobil ani formálně natož fakticky. Ke svému vkladu částky přes 1 mil. Kč na účet E. dne 31. 3. 1994 Ing. F. pouze vyhýbavě uvedl, že se jednalo o vrácení blíže nespecifikované půjčky od B. Š. To však obviněný Š. popřel a prohlásil, že se jednalo právě o část kupní ceny, kterou měli utržit za údajný prodej zboží.

Jestliže obviněný Š. potvrdil, že částí peněz z prodeje zboží splácel staré dluhy společnosti E., bylo zapotřebí tyto blíže identifikovat a uvést, kdy je obviněný zaplatil včetně údajů, z jakých obchodních vztahů tyto závazky pocházely. Bylo rovněž potřebné vyžádat doklady k tvrzenému úvěru společnosti E. u Č. o. b., a. s., jakož i údaje o tom, kdo a jakým způsobem poskytoval k tomuto úvěru zajištění a jaký vztah měla tato osoba ke společníkům společnosti, a to včetně údajů o časovém průběhu splácení tohoto úvěru.

Pokud by tedy bylo prokázáno, že obviněný Š. provedl fúzi společnosti E. se společností S. a S. proto, aby dostal do dispozice její zásoby zboží a jejich následným prodejem získal finanční prostředky na krytí již existujících závazků společnosti E., nebylo by zároveň možné opomenout, že toto zboží bylo podle pravomocného rozsudku vrchního soudu podvodně vylákáno obviněnými S. Jednalo se tedy o zboží, resp. věci získané trestným činem. Nakládání s těmito věcmi, pokud jde o obviněného Š., by mohlo být kvalifikováno podle ustanovení o trestném činu podílnictví podle § 251 event. § 252 tr. zák. účinného v době činu. To ale za předpokladu, že obviněný Š. věděl, nebo alespoň měl a mohl vědět, že předmětné zboží pochází z trestné činnosti. Jestliže takovým jednáním obviněného Š., jako zástupce společnosti E., byl pro něj osobně anebo pro jmenovanou obchodní společnost získán neoprávněný prospěch, bude zároveň nezbytné kvantifikovat výši tohoto prospěchu a event. takový skutek posoudit podle příslušného přísnějšího ustanovení trestního zákona.

K těmto okolnostem bude též potřebné doplnit dokazování. Teprve po jeho provedení, které musí směřovat zejména k objasnění zavinění obviněného včetně motivace jeho jednání, bude možno nově rozhodnout o případné vině a trestu obviněného B. Š. K tomu bude především nutné opětovně vyslechnout B. Š., E. S., M. S. a Š. S., Ing. M. F., O. C. k okolnostem, za nichž došlo ke sloučení společnosti S. a S. se společností E., s důrazem na to, zda obviněný Š. věděl či mohl vědět o tom, že obvinění S. se v souvislosti s neuhrazenými pohledávkami za zboží dodané společností S. dopustili trestného činu. Dále bude nutné doplnit dokazování zjištěním výše případného prospěchu společnosti E. event. přímo obviněného Š. V této souvislosti jde zejména o to, jaké závazky byly z peněz získaných z prodeje zboží uhrazeny a to včetně bankovního úvěru, případně jeho části, který měla mít společnost E. poskytnut od Č. o. b. a. s. Vyloučit pochopitelně nelze ani potřebu provedení dalších důkazů, jejichž nezbytnost pro vydání meritorního rozhodnutí vyvstane v průběhu dalšího řízení.

Pro úplnost je třeba poznamenat, že obviněnému B. Š. byla rozhodnutím prezidenta České republiky ze dne 3. 5. 2005 udělena milost spočívající v prominutí trestu v trvání dvou let a šesti měsíců uloženého již dříve citovaným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ve spojení s napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze. Případné důsledky tohoto rozhodnutí bude muset krajský soud při svém dalším postupu též hodnotit a to pokud dospěje k závěru, že obviněnému Š. lze prokázat vinu ve vztahu k zažalovanému skutku, ať již v podobě trestného činu nadržování, či v podobě trestného činu podílnictví, vzhledem k tomu, že rozhodnutí prezidenta republiky ve světle tohoto rozsudku Nejvyššího soudu dopadá na jiný skutek, než pro který byla na obviněného státním zástupcem podána obžaloba a proti obviněnému pro něj bude nadále vedeno trestní stíhání.

Ze všech shora uvedených důvodů je zřejmé, že vrchní soud své přezkumné povinnosti ve smyslu ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. nedostál, neboť přestože v odvolání obviněného bylo na některá výše uvedená pochybení nalézacího soudu upozorňováno, odvolací soud je nezjistil a neučinil nic k jejich nápravě. Proto Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 9 To 130/2001, byl porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1, § 220 odst. 1 tr. ř. a § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. v neprospěch obviněného B. Š. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud zrušil uvedený rozsudek vrchního soudu v části týkající se obviněného B. Š. i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 5. 2001, sp. zn. 1 T 35/2000, rovněž v části týkající se tohoto obviněného, a to včetně všech dalších rozhodnutí, která na zrušené části rozhodnutí obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jedná se i o tu část usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2004 sp. zn. 6 Tdo 863/2003, jíž bylo dovolání obviněného Š. odmítnuto. Podle § 270 odst. 1 tr. ř. bylo přikázáno Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu v intencích tohoto rozsudku Nejvyššího soudu projednal a rozhodl. Protože bylo vysloveno, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného, nemůže podle § 273 tr. ř. v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Podle § 270 odst. 4 tr. ř. je krajský soud vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést nařízené procesní úkony.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. června 2005

Předseda senátu:

JUDr. František H r a b e c