4 Tz 196/2003
Datum rozhodnutí: 13.01.2004
Dotčené předpisy:




4 Tz 196/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 13. ledna 2004 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Jiřího Pácala a JUDr. Danuše Novotné stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného T. B., proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. 1. 2003, sp. zn. Nt 101/2002 a podle § 268 odst. 2 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Pravomocným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. 1. 2003, sp. zn. Nt 101/2002, byl porušen zákon v ustanovení § 33 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, ve prospěch obviněného T. B.

Odůvodnění:

Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Praze ze dne 30. 6. 1988, sp. zn. 2 T 139/88, byl obviněný T. B. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák. na tom skutkovém základě, že dne 5. 4. 1988 do 12.00 hodin nenastoupil výkon vojenské základní služby u VÚ 3412 v Prostějově, jak byl povinný na základě povolávacího rozkazu vydaného OVS Kladno, který obdržel dne 14. 3 1988 do vlastních rukou, a v úmyslu se této povinnosti trvale vyhnout neučinil tak ani do 24 hodin po uplynutí lhůty v tomto povolávacím rozkaze stanovené. Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců a pro výkon tohoto trestu byl zařazen do I. nápravně výchovné skupiny.

Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 28. 10. 1988, sp. zn. Nt 500 77/88 bylo rozhodnuto, že T. B. je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 27. 10. 1988 a podle čl. I odst. 1 písm. a) tohoto amnestijního rozhodnutí byl obviněnému prominut zbytek trestu odnětí svobody ve výši 8 měsíců a 28 dnů.

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 30. 4. 2001, sp. zn. Nt 208/2000 bylo rozhodnuto, že se podle § 9 a § 6 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb. v platném znění zamítá žádost T. B. o přezkumné řízení podle § 4 písm. e) téhož zákona ve věci jeho odsouzení rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Praze ze dne 30. 6. 1988 sp. zn. 2 T 139/88. Stížnost obviněného byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2001 sp. zn. 7 To 264/2001 zamítnuta, jako opožděně podaná.

Usnesením ze dne 13. 3. 2002, sp. zn. Nt 101/2001, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 3 o návrhu obviněného T. B. na povolení obnovy řízení tak, že podle § 278 odst. 1 tr. ř. obnovu řízení, skončeného pravomocným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Praze ze dne 30. 6. 1988, sp. zn. 2 T 139/88, povolil a současně podle § 184 odst. 1 tr. ř. tento rozsudek v celém rozsahu zrušil, jakož i všechna rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Usnesení o povolení obnovy řízení nabylo právní moci dne 26. 3. 2002.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 26. 3. 2002, sp. zn. 1 T 7/2002, byl obviněný T. B. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby bývalé Vojenské obvodové prokuratury v Praze ze dne 31. 5. 1988, sp. zn. 7 Opv 208/88 pro skutek výše popsaný a kvalifikovaný jako trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák. Tento rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení.

Dne 16. 5. 2002 byl Obvodnímu soudu pro Prahu 3 doručen prostřednictvím obhájce obviněného T. B. návrh na vyslovení jeho účasti na rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb.

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. 1. 2003, sp. zn. Nt 101/2002 bylo o tomto návrhu rozhodnuto tak, že podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. v platném znění je T. B. účasten na rehabilitaci a odškodnění. Toto usnesení nabylo právní moci dne 14. 1. 2003.

Proti posledně citovanému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného T. B.

V této namítá porušení zákona v ustanovení § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, když k soudní rehabilitaci obviněného mohlo dojít výlučně jen podle § 4 písm. e) citovaného zákona o soudní rehabilitaci ve lhůtě stanovené v § 6 téhož zákona. Protože tak obviněný neučinil a v pořadí první návrh podal až dne 1. 12. 2000, byl tento návrh správně Obvodním soudem pro Prahu 3 zamítnut jako opožděně podaný. Protože obviněný byl trestně stíhán a odsouzen, neměl být rehabilitován ani podle § 33 odst. 2 rehabilitačního zákona, neboť toto ustanovení se vztahuje pouze na osoby, proti nimž nebylo zahájeno trestní stíhání anebo na osoby, u nichž trestní stíhání neskončilo podáním obžaloby. Skutečnost, že obviněný byl zproštěn obžaloby, za splnění dalších podmínek mohla zakládat právo na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., nebo zákona č. 58/1969 Sb., ale nezakládá možnost k účelovému obcházení § 6 zákona č. 119/1990 Sb. Soud proto pochybil pokud rozhodl výše uvedeným způsobem.

Z těchto důvodů ministr spravedlnosti v závěru stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. 1. 2003, sp. zn. Nt 101/2002, byl ve prospěch obviněného porušen zákon v ustanovení § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci ve znění novel.

Nejvyšší soud podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona byla podána důvodně.

Nejprve je třeba zmínit, že z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá pouze konstatování skutečnosti, že na trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák. se vztahuje ustanovení § 4 písm. e) zákona o soudní rehabilitaci, a protože šlo o stíhání pro tento trestný čin, je v tomto případě třeba použít ustanovení § 33 odst. 2 citovaného zákona a obviněného rehabilitovat.

Podle § 33 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, se ustanovení tohoto zákona užije obdobně k rehabilitaci a odškodnění osob nezákonně zbavených osobní svobody v souvislosti s trestnými činy uvedenými v § 2 a 4 v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, i když nebylo zahájeno trestní stíhání, pokud nedošlo k plnému odškodnění podle dříve platných předpisů.

Nejvyšší soud je toho názoru, že obvodní soud nemohl o návrhu obviněného ze dne 16. 5. 2002 na vyslovení jeho účasti na soudní rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb. kladně rozhodnout v prvé řadě z toho důvodu, že přezkumné řízení podle tohoto zákona upravené v jeho oddíle třetím a čtvrtém bylo řízením výhradně návrhovým. K podání takového návrhu sice byl obviněný oprávněn (viz § 5 odst. 1 zák. o soudní rehabilitaci), ale návrh bylo nutné uplatnit nejpozději do dvou let ode dne účinnosti zákona, tedy do 1. 7. 1992 (viz § 6 odst. 1 téhož zákona), což obviněný neučinil. Zahájení přezkumného řízení podle § 4 a následujících zákona o soudní rehabilitaci a vydání příslušného rozhodnutí tak v jeho případě nepřicházelo v úvahu.

Ustanovení § 33 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb. pak bylo přípustné v rehabilitačním řízení užít pouze tehdy, pokud dotyčná osoba nebyla pravomocně odsouzena za skutky uvedené v § 2 a § 4 v určeném časovém období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990), ale byla např. bezdůvodně držena ve vazbě, byla bez zákonného důvodu omezena její osobní svoboda, či jí byl zabaven majetek apod. Nepochybně se ale muselo jednat o právní stav před účinností zákona o soudní rehabilitaci. V přezkoumávaném případě ale proti obviněnému T. B. bylo nejen zahájeno a poté vedeno trestní stíhání, ale posléze byl v původním řízení souzen a pravomocně odsouzen výše citovaným rozsudkem bývalého vojenského soudu. Ustanovení § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci tak vůči jeho osobě nebylo možné nikterak použít, a již vůbec ne způsobem, jak to obvodní soud učinil.

Pokud jde o postup, jehož je třeba užít k rehabilitaci osob, na něž lze vztáhnout ustanovení § 33 odst. 2 zákona, je v něm samotném pouze obecně odkazováno na ostatní ustanovení zákona o soudní rehabilitaci. Jediným takovým v úvahu přicházejícím postupem je postup podle oddílu třetího a čtvrtého zákona (tzv. rehabilitace na základě přezkumného řízení), jelikož pouze jím je možné dospět ke spolehlivému rozhodnutí, zda se na dotyčnou osobu rehabilitační zákon vztahuje či nikoliv. Samotný výrok vyslovený Obvodním soudem pro Prahu 3 v napadeném usnesení je tak výrokem nezákonným i z tohoto důvodu, jelikož žádné takové řízení v případě obviněného T. B. konáno nebylo. V této souvislosti je třeba podotknout, že kladné rozhodnutí je přípustné učinit pouze ve veřejném zasedání (§ 9 zákona o soudní rehabilitaci), kdežto obvodní soud své rozhodnutí učinil v zasedání neveřejném.

Vzhledem k tomu, že je přesně a podrobně přijatou zákonnou úpravou stanoveno, na jaký okruh osob a za jakých podmínek lze příslušná ustanovení zákona o soudní rehabilitaci vztáhnout, nepřichází zde v úvahu postup známý jako analogie juris, neboť ten je možný pouze v případech, kdy právní úprava chybí, ale ani postup známý jako analogie legis, vzhledem k tomu, že obviněný T. B. své rehabilitace dosáhl, byť prostřednictvím jiného soudního postupu, a to výhradně podle ustanovení trestního řádu a trestního zákona. V důsledku toho byl anebo bude za své původní odsouzení a pobyt ve výkonu trestu odnětí svobody odškodněn v souladu s příslušnou právní úpravou (viz zák. č. 82/1998 Sb., event. zák. č. 58/1969 Sb.) Okolnost, že též došlo k přijetí zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům atd., přičemž zákon pro poskytnutí takové jednorázové peněžní částky vyžaduje, aby odsouzení dotyčné osoby bylo zrušeno event. podle zák. č. 119/1990 Sb., nemůže být zákonným důvodem pro trestní soud, aby ohledně jmenovaného rozhodl tak, jak to učinil Obvodní soud pro Prahu 3 v napadeném usnesení. Může to ale být důvodem k tomu, aby se obviněný domáhal u České správy sociálního zabezpečení ohledně své osoby analogického postupu, jako je tomu u osob, u nichž byl zákon o soudní rehabilitaci aplikován.

Vzhledem k argumentům uvedeným výše pak Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 byl porušen zákon v ustanovení § 33 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, a to ve prospěch obviněného T. B. Vzhledem k tomu, že zákon byl porušen výlučně ve prospěch obviněného, musel se Nejvyšší soud omezit pouze na tzv. akademický výrok, aniž mohl napadené usnesení zrušit. Je třeba dodat, že stejným způsobem Nejvyšší soud rozhodl v obdobných věcech pod sp. zn. 4 Tz 76/2003 a 4 Tz 98/2003.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. ledna 2004

Předseda senátu:

JUDr. František Hrabec