4 Tz 19/2007
Datum rozhodnutí: 21.03.2007
Dotčené předpisy:




4 Tz 19/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 21. března 2007 v senátě složeném z předsedy JUDr. J. P. a soudců JUDr. F. H. a JUDr. P. Š. stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného D. B., proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 26. 2. 1991, sp. zn. 3 Rtv 1/91, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 26. 2. 1991, sp. zn. 3 Rtv 1/91, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1991, v neprospěch obviněného D. B.

Napadené usnesení s e z r u š u j e.



Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména se zrušuje rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 26. 2. 1991, sp. zn. 3 Rtv 1/91.

Okresnímu soudu v Olomouci s e p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 18. 12. 1986, sp. zn. 4 T 193/86, byl obviněný D. B. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nenastoupil dne 9. října 1986 do 12 hodin k výkonu vojenské základní služby k v. ú. S., jak mu ukládal povolávací rozkaz vydaný Městskou vojenskou správou v Ostravě řady C, a neučinil tak ani do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v tomto rozkaze. Za uvedené jednání byl obviněný D. B. odsouzen k trestu odnětí svobody na 20 měsíců nepodmíněně. Podle § 39a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. byl k výkonu uloženého trestu zařazen do I. nápravně výchovné skupiny. Rozsudek nabyl právní moci dne 18. 12. 1986, když jak obviněný, tak prokurátor se vzdali práva odvolání.

Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 26. 2. 1991, sp. zn. 3 Rtv 1/91, bylo rozhodnuto o návrhu obviněného D. B. na soudní rehabilitaci tak, že rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 18. 12. 1986, sp. zn. 4 T 193/86, se podle § 14 odst. 1 písm. f) zák. č. 119/1990 Sb. zrušuje ve výroku o trestu a zároveň se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, přičemž výrok o vině trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák. zůstal tímto rozhodnutím nedotčen. Usnesení nabylo právní moci dne 26. 2. 1991.

Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 26. 2. 1991, sp. zn. 3 Rtv 1/91, bylo rozhodnuto tak, že při nezměněném výroku o vině rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 18. 12. 1986, sp. zn. 4 T 193/86, kterým byl obviněný D. B. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., se podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zák. upouští od potrestání. Rozsudek nabyl právní moci dne 26. 2. 1991.

Proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 26. 2. 1991, sp. zn. 3 Rtv 1/91, podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného D. B. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanovení § 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů a dále v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., v tehdy účinném znění, ve vztahu k ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák.



V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti namítl, že bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci při projednávání žádosti obviněného o soudní rehabilitaci nepostupoval důsledně podle zákona č. 119/1990 Sb., jehož smyslem bylo rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni. Z napadeného usnesení je patrno, že důvodem nenastoupení služby v ozbrojených silách bylo náboženské přesvědčení obviněného D. B., aniž by byla vyhodnocena konkrétní situace v době, kdy došlo k trestné činnosti obviněného. Jednalo se o situaci, kdy přes obecně deklarovanou náboženskou svobodu nebyla současně zajištěna možnost tuto svobodu, v případě konfliktu s danými občanskými povinnostmi, realizovat. Tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdy by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Nebylo tedy přiměřeně vzato v úvahu základní právo obviněného vyplývající z čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, tedy právo na svobodu svědomí, které nelze zaměňovat se svobodou víry ani se svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. Podle ministra spravedlnosti bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci pochybil, když v rehabilitačním řízení ponechal v platnosti výrok o vině obviněného D. B. nezměněný a zrušil pouze výrok o trestu.

Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 26. 2. 1991, sp. zn. 3 Rtv 1/91, byl porušen zákon v neprospěch obviněného D. B. ve vytýkaném směru, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, stejně jako další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon porušen byl.

Z rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 18. 12. 1986, sp. zn. 4 T 193/86, Nejvyšší soud zjistil, že obviněný D. B. nenastoupil dne 9. října 1986 do 12 hodin k výkonu vojenské základní služby k v. ú. S., jak mu ukládal povolávací rozkaz vydaný Městskou vojenskou správou v Ostravě řady C, a neučinil tak ani do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v tomto rozkaze. Z odůvodnění rozsudku pak vyplývá, že obviněný D. B. tak učinil proto, že se necítil schopen k výkonu vojenské služby, měl odpor ke zbraním a většímu množství krve. Tento svůj odpor však nedokázal blíže vysvětlit.

Napadeným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 26.2.1991, sp. zn. 3 Rtv 1/91, pak bylo rozhodnuto tak, že rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 18. 12. 1986, sp. zn. 4 T 193/86, se podle § 14 odst. 1 písm. f) zák. č. 119/1990 Sb. zrušuje ve výroku o trestu a zároveň se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, přičemž výrok o vině trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák. zůstal tímto rozhodnutím nedotčen. V odůvodnění napadeného usnesení je mimo jiné uvedeno, že u veřejného zasedání obviněný uvedl, že ani v budoucnu by vojenskou základní službu nenastoupil, protože se to neshoduje s jeho náboženským přesvědčením. Dále pak obviněný uvedl, že po celou dobu od svého odsouzení vykonával své zaměstnání a že kdyby v době před jeho odsouzením byla možnost výkonu civilní služby jaká je nyní, tak by místo vojenské služby nastoupil na tuto službu.

Nejvyšší soud z trestního spisu bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci vedeného pod sp. zn. 4 T 193/86 nezjistil, že by důvodem spáchání trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák. obviněným D. B. bylo jeho náboženské přesvědčení. Tato skutečnost nevyplývá ani z rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 18. 12. 1986, sp. zn. 4 T 193/86 (č. l. 53-55), ani z protokolu o hlavním líčení ze dne 18. 12. 1986 (č. l. 50-51) a dále ani z protokolu o výslechu obviněného D. B. ze dne 11. 11. 1986, který se nachází na č. l. 10-13 trestního spisu.

Rehabilitační senát bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci, který v této věci přezkumné řízení podle rehabilitačního zákona na základě žádosti obviněného prováděl, však v napadeném usnesení uvedl, že důvodem nenastoupení služby v ozbrojených silách bylo náboženské přesvědčení obviněného.

Z protokolu o veřejném zasedání konaném dne 26. 2. 1991 o návrhu na soudní rehabilitaci je zřejmé, že bývalý vojenský obvodový soud rozhodl, aniž provedl podstatný důkaz, a to výslech obviněného D. B. zaměřený na vysvětlení důvodů, které jej vedly k nenastoupení vojenské služby. Rehabilitační senát měl při rozhodování k dispozici trestní spis bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci vedený pod sp. zn. 4 T 193/86, ze kterého však nevyplývá, že by obviněného vedlo k odmítnutí vojenské služby náboženské přesvědčení, a dále pouze žádost obviněného D. B. o soudní rehabilitaci, kde uvedl, že důvodem jeho odmítnutí nástupu do ozbrojených sil je jeho přesvědčení a svědomí. Přestože z předchozího řízení u bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci nevyplývalo, že by obviněný odepřel konat vojenskou službu z náboženských důvodů, vojenský obvodový soud při přezkumném řízení podle rehabilitačního zákona nezjistil výslechem obviněného, jaké měl konkrétní důvody k nenastoupení služby v ozbrojených silách. Takový přístup pak nemůže obstát z hlediska požadavků kladených na zjišťování skutkového stavu ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř., podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci tedy nezjistil skutkový stav věci v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí, důkazy chybně zhodnotil, v důsledku čehož byl napadeným rozhodnutím porušen zákon v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. v neprospěch obviněného D. B. Bude tedy zapotřebí, aby dokazování bylo doplněno o výslech obviněného, kterým bude třeba prokázat, jaké důvody vedly obviněného k odmítnutí vojenské služby, zda se jednalo o náboženské přesvědčení obviněného, o jeho svědomí či o jiné důvody.

Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout právní názor a závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01 a nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a dále navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003 a dále z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. 4 Tz 168/2004, v jiné obdobné trestní věci, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května (zákon č. 150/1948 Sb.) a Ústavou ČSSR z roku 1960 (zák. č. 100/1960 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Dále je Ústavní soud toho názoru, že odmítnutí nastoupit vojenskou službu lze učinit i z důvodů nesouvisejících s náboženským přesvědčením a že i takovou svobodu Listina chrání. Odmítnutí (vyhýbání se) služební (vojenské) povinnosti bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely.

Z výše uvedených skutečností vyplývá, že rehabilitační senát, který v této věci přezkumné řízení podle rehabilitačního zákona na základě žádosti obviněného prováděl, porušil zákon v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1991. Nejvyšší soud proto rozhodl tím způsobem, že podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 26. 2. 1991, sp. zn. 3 Rtv 1/91, byl porušen zákon v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1991, v neprospěch obviněného D. B., napadené usnesení zrušil, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejm. rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 26. 2. 1991, sp. zn. 3 Rtv 1/91.

Nejvyšší soud nemohl ve věci sám meritorně rozhodnout, neboť podle § 271 odst. 1 tr. ř. může postupovat tímto způsobem jen, je-li možno rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn, přičemž tuto podmínku neshledal Nejvyšší soud splněnou. Nejvyšší soud proto podle § 270 odst. 1 tr. ř. věc přikázal Okresnímu soudu v Olomouci, jako soudu nyní podle § 7 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, příslušnému, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž bude podle § 270 odst. 4 tr. ř. vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést nařízené procesní úkony.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. března 2007

Předseda senátu:

JUDr. J. P.