4 Tz 188/2006
Datum rozhodnutí: 06.02.2007
Dotčené předpisy:




4 Tz 188/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 6. února 2007 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Petra Šabaty stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného L. P., proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 16. 1. 1992, sp. zn. 4 Rtv 119/91, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :



Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 16. 1. 1992, sp. zn. 4 Rtv 119/91, a v řízení, které mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1993 v neprospěch obviněného L. P.

Napadené usnesení s e z r u š u j e .

Zrušuje se také usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 27. 2. 1992, sp. zn. 4 Rtv 119/91, a rozsudek téhož soudu ze dne 4. 6. 1992, sp. zn. 4 Rtv 119/91.

Zrušují se též všechna další rozhodnutí, na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Městskému soudu v Brně se p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 16. 1. 1992, sp. zn. 4 Rtv 119/91, v řízení o soudní rehabilitaci obviněného L. P., byl podle § 14 odst. 1 písm. f) zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, zrušen výrok o trestu v rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 10. 8. 1953, sp. zn. T-33/53. Podle § 14 odst. 3 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, byla zrušena také všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Bývalý Vojenský obvodový soud Brno dále usnesením ze dne 27. 2. 1992, sp. zn. 4 Rtv 119/91, rozhodl, že obviněný L. P. je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960. Podle čl. V z důvodů části II čl. III rozhodnutí prezidenta republiky o této amnestii zastavil trestní stíhání obviněného L. P. pro skutek spočívající v tom, že dne 18. 5. 1953 u svého útvaru v O., po nástupu vojenského cvičení, odmítl převzít vojenský stejnokroj a konat cvičení s odůvodněním, že mu to nedovoluje jeho víra S. J., v němž byl spatřován trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 86/1950 Sb.

Obviněný L. P. v zákonem stanovené lhůtě učinil prohlášení ve smyslu § 15 odst. 3 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, aby se pokračovalo v řízení, které bylo zastaveno v důsledku užití amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960. Bývalý Vojenský obvodový soud Brno poté ve věci nařídil hlavní líčení a rozsudkem ze dne 4. 6. 1992, sp. zn. 4 Rtv 119/91, při nezměněném výroku o vině z rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 10. 8. 1953, sp. zn. T-33/53, z důvodů § 227 tr. ř. trest neuložil. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 20. 6. 1992.

Proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 16. 1. 1992, sp. zn. 4 Rtv 119/91, podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného L. P. Namítá v ní, že napadeným rozhodnutím byl v neprospěch tohoto obviněného porušen zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, 2 zák. o soudní rehabilitaci, § 2 odst. 5, 6 tr. ř. v tehdy účinném znění, jakož i v ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950, dále v ustanovení čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. v tehdy účinném znění.

Ministr spravedlnosti ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že rehabilitace obviněného byla zúžena pouze na výrok o trestu a výrok o vině byl ponechán bez náležité pozornosti, přestože smyslem zákona o soudní rehabilitaci je rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně, co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni.

Z napadeného usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 16. 1. 1992, sp. zn. 4 Rtv 119/1991, a z navazujících rozhodnutí je patrno, že tento soud vycházel ze skutkových zjištění, že důvodem nenastoupení vojenské služby bylo náboženské přesvědčení obviněného. Nevyhodnotil však konkrétní situaci v době, kdy došlo ke spáchání činu, kdy přes obecně deklarovanou náboženskou svobodu nebyla současně zajištěna možnost tuto svobodu v případě konfliktu s danými občanskými povinnostmi realizovat. Nebylo náležitě zváženo, že obviněný uplatnil právo na svobodu svědomí, zaručené tehdejší Ústavou z roku 1948 a rovněž čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Právo na svobodu svědomí přitom nelze zaměňovat se svobodou víry ani se svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující.

S ohledem na výše uvedené a vzhledem ke čl. 15 Listiny základních práv a svobod nelze proto jednání obviněného L. P., spočívající v odmítnutí konání vojenské služby z důvodu uplatnění svobody svědomí, považovat ze trestný čin, když tímto jednáním pouze realizoval svobodu svědomí, jako své základní právo absolutní povahy. Z tohoto pohledu lze usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 16. 1. 1992, sp. zn. 4 Rtv 119/91, vytknout závěr o správnosti výroku o vině, při současném konstatování, že nepřiměřeně a vadně bylo postupováno při ukládání trestu.



Rehabilitační soud dále nezohlednil skutečnost, že obviněný L. P. byl již před odsouzením rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 10. 8. 1953, sp. zn. T-33/53, odsouzen pro totožný trestný čin, konkrétně rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Olomouci ze dne 5. 10. 1950, sp. zn. Vt-239/50-III. S ohledem na konstantní judikaturu Ústavního soudu v otázce totožnosti skutku, jednání obviněného nelze považovat za nový trestný čin, to vzhledem ke shodné pohnutce tohoto jednání. Obviněný pouze setrvával na své již projevené vůli vojenskou službu nevykonávat a ve vztahu k výkonu vojenské služby se proto jedná o jeden skutek, pro který byl obviněný uvedeným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Olomouci ze dne 5. 10. 1950, sp. zn. Vt-239/50-III, již odsouzen. Odsouzení obviněného bývalým Nižším vojenským soudem v Brně ze dne 10. 8. 1953, sp. zn. T-33/53, považuje ministr spravedlnosti za porušení zásady ne bis in idem .

Závěrem svého mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 16. 1. 1992, sp. zn. 4 Rtv 119/91, byl v neprospěch obviněného L. P. porušen zákon v namítaném rozsahu, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, aby dále zrušil také všechna rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.

Podle § 1 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., je účelem tohoto zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly.

Podle odstavce 2 citovaného zákonného ustanovení činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.

Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle ustanovení § 4 tohoto zákona bylo možno konat přezkumné řízení ve věcech, v nichž v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 bylo vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v ustanovení § 2, spáchané po 5. květnu 1945, mj. též pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 86/1950 Sb. Bývalý Vojenský obvodový soud Brno, který v posuzované trestní věci prováděl přezkumné řízení na podkladě žádosti manželky zemřelého obviněného L. P., se však důsledně citovaným účelem rehabilitačního zákona neřídil.

Z rozhodnutí bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 16. 1. 1992, sp. zn. 4 Rtv 119/91, které bylo napadeno stížností pro porušení zákona, vyplývá, že se tento soud výrokem o vině v rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 10. 8. 1953, sp. zn. T-33/53, blíže nezabýval, považoval jej za správný a zaměřil se jen na posouzení přiměřenosti uloženého trestu. Toto zjištění vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení ze dne 16. 1. 1992, sp. zn. 4 Rtv 119/91, v němž je uvedeno, že výrok o vině je správný, bývalý Nižší vojenský soud v Brně provedl v hlavním líčení dokazování v potřebném rozsahu a správně zjistil skutkový stav. Proto také rehabilitační soud původnímu rozsudku nic nevytkl z hlediska správnosti učiněných skutkových zjištění a ani z hlediska právního posouzení spáchaného skutku. Obdobný právní závěr učinil bývalý Vojenský obvodový soud Brno i ve svém rozsudku ze dne 4. 6. 1992, sp. zn. 4 Rtv 119/91, když tyto své úvahy opakoval a výrok o vině z rozsudku bývalého Nižšího Vojenského soudu v Brně PSP- 47 ze dne 10. 8. 1953, sp. zn. T-33/53, ponechal jej beze změn.

Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná právní názor a závěry nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl ÚS 42/02, a navazujícího rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato ústava deklarovala v článku 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v článku 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin .

Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a závěry Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je zřejmé, že pokud rehabilitační senát bývalého Vojenského obvodového soudu Brno nepřezkoumal také výrok o vině trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 86/1950 Sb., a to ve shora uvedeném smyslu, porušil zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v platném znění, a v řízení, jež mu předcházelo, také v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., v neprospěch obviněného L. P.

K tomuto závěru v posuzované věci přistupuje ještě další zjištění, které také namítá stěžovatel ve svém mimořádném opravném prostředku, totiž že odsouzení, které je předmětem řízení, předchází jiné dřívější odsouzení z roku 1950, kdy bývalý Nižší vojenský soud v Olomouci rozsudkem ze dne 5. 10. 1950, sp. zn. Vt-239/50-III, uznal obviněného vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák., za což mu uložil trest odnětí svobody na jeden rok. V nyní posuzované trestní věci pak jde o odsouzení druhé, takže mělo být zkoumáno, zda nebyla porušena zásada ne bis in idem , neboť již v souvislosti s prvním odsouzením pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 86/1950 Sb. projevil obviněný jednoznačně svůj úmysl vojenskou službu z důvodu uplatnění principu svobody svědomí nenastoupit.

Nejvyšší soud vzhledem k argumentaci výše uvedené podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 16. 1. 1992, sp. zn. 4 Rtv 119/91, a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění tehdy účinném, v neprospěch obviněného L. P.

Podle § 269 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil, stejně jako další rozhodnutí výslovně ve výroku tohoto rozsudku citovaná, jakož i všechna další rozhodnutí, jež na zrušená rozhodnutí obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Nejvyšší soud ve věci nemohl sám meritorně rozhodnout, neboť podle § 271 odst. 1 tr. ř. může tímto způsobem postupovat pouze tehdy, je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn. Pokud se rehabilitační soud vůbec nezabýval okolnostmi vztahujícími se k výroku o vině, nelze konstatovat, že zjistil skutečný stav věci a při svém rozhodování z něj vycházel, jak mu ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. v tehdy platném znění přikazovalo. Vyslovil-li Nejvyšší soud, že zákon byl porušen mimo jiné v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., nemohl současně aplikovat ustanovení § 271 odst. 1 tr. ř. Nejvyššímu soudu navíc nepřísluší konat rehabilitační řízení, neboť k tomu je podle § 7 odst. 1 zák.č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, příslušný soud, který rozhodoval v původním řízení v prvním stupni. Neexistuje-li již tento soud, rozhoduje věcně příslušný soud, v jehož obvodu měl soud, který rozhodoval v původním řízení v prvním stupni. Řízení o stížnosti pro porušení zákona je navíc řízení návrhovým, jehož náležitosti a průběh jsou upraveny ustanoveními § 267 odst. 1, odst. 2 tr. ř., přičemž i ministr spravedlnosti současně navrhl procesní postup podle § 270 odst. 1 tr. ř., tj. věc vrátit soudu prvního stupně.

Nejvyšší soud věc podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, jehož příslušnost je dána podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, s tím, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro Městský soud v Brně, jemuž věc byla přikázána, z toho plyne povinnost vyžádat znovu od Vojenského archivu v Praze zachované písemnosti o odsouzení obviněného v této trestní věci, vyžádat také spis bývalého Nižšího vojenského soudu v Olomouci, sp. zn. Vt-239/50-III, a na základě těchto, případně dalších důkazů, nově rozhodnout o návrhu manželky zemřelého obviněného L. P., P. P.

Podle § 270 odst. 4 tr. ř. je orgán, jemuž věc byla přikázána, vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést ty procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. února 2007

Předsedkyně senátu:

JUDr. Danuše N o v o t n á