4 Tz 187/2003
Datum rozhodnutí: 10.12.2003
Dotčené předpisy:




4 Tz 187/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 10. prosince 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného J. P., proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 9. června 1992, čj. 2 Rtv 270/90-14,

a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř., takto:

Citovaným usnesením byl v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb., a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1993, porušen zákon v neprospěch obviněného J. P.

Toto usnesení se v celém rozsahu zrušuje spolu se všemi na něj obsahově navazujícími rozhodnutími, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Městskému soudu v Brně se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 17. prosince 1980, čj. 4 T 332/80-76 byl obviněný tehdy voj. v zál. J. P. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném do 30. 11. 1999), jehož se dopustil jednáním, že ačkoliv byl povolávacím rozkazem č. 031717 řady E, vydaným Městskou vojenskou správou B., povolán k výkonu vojenského cvičení v délce 21 dnů u v. ú. P. s nástupem dne 10. 10. 1980, a tento povolávací rozkaz převzal, k výkonu vojenského cvičení nenastoupil, což orgánům Městské vojenské správy B. zdůvodnil tím, že mu v tom brání svědomí . Za to byl odsouzen podle § 269 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců nepodmíněně a podle § 39a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do 1. nápravně výchovné skupiny. Stejným rozsudkem bylo podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. vysloveno zabrání věcí patřících M. D. Tento rozsudek nabyl právní moci dnem 30. prosince 1980, když proti němu nebylo oprávněnými osobami podáno odvolání.

Ve výroku citovaným usnesením býv. Vojenský obvodový soud Brno rozhodl o žádosti obviněného J. P. na soudní rehabilitaci tak, že rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 17. prosince 1980, čj. 4 T 332/80-76, se podle § 14 odst. 1 písm. f) zák. č. 119/90 Sb. zrušuje v celém výroku o trestu a současně se ruší všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Toto usnesení nabylo právní moci dnem 19. června 1992, když ani proti němu obviněný nevyužil práva opravného prostředku. V následném hlavním líčení rozhodl býv. Vojenský obvodový soud Brno dne 22. července 1992 rozsudkem čj. 2 Rtv 270/90-21 tak, že při nezměněném výroku o vině trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák. z rozsudku Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 17. 12. 1980, sp. zn. 4 T 332/80, který nabyl právní moci dne 30. 12. 1980, se podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zák. upouští od potrestání . I proti tomuto rozhodnutí se obviněný práva odvolání vzdal, takže rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení.

Proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soud Brno ze dne 9. června 1992, čj. 2 Rtv 270/90-14, podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. P. stížnost pro porušení zákona. V ní vojenskému obvodovému soudu vytýká, že při projednávání žádosti obviněného o soudní rehabilitaci nepostupoval důsledně podle zákona č. 119/1990 Sb., jehož smyslem bylo rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni. Je zřejmé, že důvodem nenastoupení služby v ozbrojených silách bylo náboženské přesvědčení obviněného J. P., aniž by byla vyhodnocena konkrétní situace v době, kdy došlo k trestné činnosti obviněného. Jednalo se o situaci, kdy přes obecně deklarovanou náboženskou svobodu, nebyla současně zajištěna možnost tuto svobodu, v případě konfliktu s danými občanskými povinnostmi, realizovat. Nebylo přiměřeně vzato v úvahu ani základní právo obviněného vyplývající z čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv (čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), tedy právo na svobodu svědomí, které nelze zaměňovat se svobodou víry, ani se svobodou náboženskou. V té souvislosti se ministr spravedlnosti odvolal na nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02. Na základě toho navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením býv. Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 9. června 1992, čj. 2 Rtv 270/90-14, byl v neprospěch obviněného J. P. porušen zákon v ustanovení § 1 odst. 1, odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci a v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. v tehdy platném znění ve vztahu k ustanovení § 269 odst. 1 trestního zákona č. 86/1950 Sb. (zjevně míněn tr. zák. č. 140/1961 Sb.), aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. toto usnesení zrušil a současně zrušil také všechna rozhodnutí na uvedené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř. Tento postup státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve veřejném zasedání, konaném o stížnosti pro porušení zákona upřesnila tak, že navrhuje přikázat Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obhájce obviněného se s obsahem stížnosti pro porušení zákona ztotožnil, avšak navrhl vyslovit též porušení zákona v neprospěch M. D., ohledně jejichž věcí bylo v původním řízení vysloveno jejich zabrání. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud ve věci podle § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl sám tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby a pro případ, že věc bude přikázána k novému projednání a rozhodnutí, aby byla přikázána jinému soudu než Městskému soudu v Brně, u něhož řízení v těchto věcech trvá neúměrně dlouho.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen.

Podle § 1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. (dále též jen rehabilitační zákon ), účelem tohoto zákona je zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle odst. 2 cit. zák. ustanovení činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.

Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle § 4 tohoto zákona přezkumné řízení bylo možno konat ve věcech, v nichž bylo v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v § 2, spáchané po 5. květnu 1945, mimo jiné též pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb. Býv. Vojenský obvodový soud Brno, který v této věci přezkumné řízení podle rehabilitačního zákona na základě žádosti obviněného J. P. prováděl, se však důsledně cit. účelem rehabilitačního zákona neřídil.

Jak je zřejmé z napadeného rozhodnutí vojenský obvodový soud se výrokem o vině, obsaženým v rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 9. června 1992, čj. 2 Rtv 270/90-14, sice zabýval, nikoliv však z pohledu těch závěrů Ústavního soudu ČR, na něž ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona poukazuje. Vyplývá to z následujících vět odůvodnění: Zůstává skutečností, že byl k výkonu vojenského cvičení v trvání 21 dnů řádně předvolán povolávacím rozkazem, tohoto rozkazu neuposlechl a protože nepochybně demonstroval svoje rozhodnutí ani v budoucnu na vojnu nenastoupit, dopustil se toho činu, pro který byl odsouzen v původním řízení. Ani z navrhovatelem uvedených skutečností o tom, že byl vícekrát vyslýchán pracovníky StB, kteří o něho měli trvalý zájem a snažili se ho získat pro spolupráci, neplyne poznatek, že by za povoláním J. P. k vojenskému cvičení, jakých se zúčastňovali a účastní i nadále tisíce vojáků v záloze, stál zájem bývalé StB a že by jeho jednání bylo nějak nedostatečně objasněno či vyprovokováno. Nebyl tedy zjištěn žádný z důvodů, pro které by bylo nutno zrušit rozsudek v celém rozsahu, tedy především ve výroku o vině . Výrok o vině trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák. proto ponechal nedotčený jako správný.

Zde je na místě připomenout závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01 a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, avšak z roku 1953, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval již i Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli cit. ústava deklarovala v § 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí tak negovala i v § 34 odst. 2 tak, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v nenastoupení služby v ozbrojených silách v roce 1980 za trestný čin.

Tyto závěry lze vztáhnout i na tento projednávaný případ, i když obviněný odmítl výkon vojenské služby již za platnosti ústavního zákona č. 100/1960 Sb., jehož ustanovení zaručující svobodu víry byla poněkud odlišná a svobodu svědomí výslovně vůbec nezaručovala.

Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že rehabilitační senát býv. Vojenského obvodového soudu Brno, pokud v uvedených intencích nepřezkoumal též výrok o vině trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 zák. č. 86/1950 Sb., porušil zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb., a v řízení, které mu předcházelo v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného J. P. Vyslovit obhájcem navrhované porušení zákona též v neprospěch M. D. Nejvyšší soud nemohl, protože stížností pro porušení zákona napadené rozhodnutí se jmenované vůbec netýkalo a ministr spravedlnosti se o ní ani jen nezmínil (viz znění § 267 odst. 3, věty první, tr. ř.).

Jako důsledek toho, že bylo vysloveno porušení zákona v neprospěch obviněného J. P., Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu nejen napadené usnesení, nýbrž i všechna další rozhodnutí, na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Týká se to zejména následného rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 22. července 1992, čj. 2 Rtv 270/90-21.

Návrhu obhájce, aby Nejvyšší soud ve věci sám meritorně rozhodl, tj. aby zrušil rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 17. 12. 1980, sp. zn. 4 T 332/80, i ve výroku o vině a obviněného zprostil obžaloby, nebylo možno vyhovět. Podle § 271 odst. 1 tr. ř. může tak Nejvyšší soud postupovat jen, je-li možno rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn. Tuto podmínku neshledal Nejvyšší soud splněnou. V rehabilitačním řízení bylo podle zvláštního zákona přezkoumáváno odsouzení obviněného J. P. z důvodů v tomto zákoně výslovně uvedených. Nejednalo se o řízení ve věci samé a v napadeném rozhodnutí nebyl zjišťován skutkový stav, o nějž by, kdyby byl zjištěn správně, mohl Nejvyšší soud své vlastní rozhodnutí opřít. Za této situace proto nezbylo než Městskému soudu v Brně, jako soudu nyní podle zák. č. 284/1993 Sb. příslušnému, přikázat, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Konkrétně to znamená na základě trestního spisu sp. zn. 4 T 332/80 ve veřejném zasedání znovu rozhodnout o návrhu obviněného J. P. na zahájení rehabilitačního řízení podle zák. č. 119/1990 Sb., přičemž rozhodující soud v intencích výše citovaného právního názoru Ústavního soudu, znovu posoudí jednání obviněného podle zákonů a norem mezinárodního práva, jimiž byla tehdejší ČSSR vázána, platných v roce 1980, a to i z hlediska jakou alternativu umožňoval tehdejší právní řád k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Zruší-li nakonec městský soud i výrok o vině obviněného, pozbude tím automaticky platnosti i výrok o zabrání věci, který má svůj podklad ve skutečnosti, že byl spáchán trestný čin. Návrh obhájce na přikázání věci jinému soudu nebylo možno rovněž akceptovat, protože tak lze učinit jen z důležitých důvodů, za něž jím tvrzenou, důkazně však nijak nepodloženou skutečnost, že řízení u Městského soudu v Brně v obdobných věcech trvá neúměrně dlouho, není zatím možno považovat.

Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, nestanoví-li zákon jinak, není stížnost pro porušení zákona přípustná (§ 266 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).

V Brně dne 10. prosince 2003

Předseda senátu:

JUDr. Juraj M a l i k