4 Tz 181/2003
Datum rozhodnutí: 04.12.2003
Dotčené předpisy:




4 Tz 181/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 4. prosince 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pácala a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Juraje Malika stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. M., proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 30. 1. 1992, sp. zn. 3 Rtv 149/91, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 30. 1. 1992, sp. zn. 3 Rtv 149/91, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného J. M.

Napadené usnesení s e z r u š u j e.



Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména se zrušují usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 27. 2. 1992, sp. zn. 3 Rtv 149/91, a rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 4. 6. 1992, sp. zn. 3 Rtv 149/91.

Městskému soudu v Brně s e p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 30. 1. 1992, sp. zn. 3 Rtv 149/91, bylo rozhodnuto o návrhu obviněného J. M. na soudní rehabilitaci tak, že rozsudek Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 53 ze dne 8. 1. 1954, sp. zn. T 111/53, se podle § 14 odst. 1 písm. f) zák. č. 119/1990 Sb. zrušuje ve výroku o trestu a že podle § 14 odst. 3 téhož zákona se zrušují zároveň všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Usnesení nabylo právní moci dnem 18. 2. 1992.

Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 27. 2. 1992, sp. zn. 3 Rtv 149/91, bylo rozhodnuto, že obviněný J. M. je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960 a podle čl. V z důvodů části II čl. III rozhodnutí prezidenta republiky o této amnestii se jeho trestní stíhání zastavuje.

V následném novém hlavním líčení dne 4. 6. 1992 pak bývalý Vojenský obvodový soud Brno rozsudkem sp. zn. 3 Rtv 149/91 rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 53 ze dne 8. 1. 1954, sp. zn. T 111/53, kterým byl obviněný J. M. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., z důvodů uvedených v § 227 tr. ř. trest neuložil. Tento rozsudek nabyl právní moci dnem 20. 6. 1992.

Proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 30. 1. 1992, sp. zn. 3 Rtv 149/91, podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. M. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. v tehdy platném znění ve vztahu k § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb.



V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti namítl, že Vojenský obvodový soud Brno při projednávání žádosti obviněného J. M. o soudní rehabilitaci nepostupoval důsledně podle zákona č. 119/1990 Sb. V daném případě byla rehabilitace zúžena na výrok o vině, i když smyslem zákona bylo rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni. Z napadeného usnesení a z dalších navazujících rozhodnutí bývalého Vojenského obvodového soudu Brno je zřejmé, že důvodem odmítnutí vojenské služby bylo náboženské přesvědčení obviněného J. M., aniž by byla vyhodnocena konkrétní situace v době, kdy došlo k trestné činnosti obviněného. Jednalo se o situaci, kdy přes obecně deklarovanou náboženskou svobodu nebyla současně zajištěna možnost tuto svobodu, v případě konfliktu s danými občanskými povinnostmi, realizovat. Nebylo přiměřeně vzato v úvahu ani základní právo obviněného vyplývající z čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, tedy právo na svobodu svědomí, které nelze zaměňovat se svobodou víry, ani se svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. Podle ministra spravedlnosti bývalý Vojenský obvodový soud Brno pochybil, když v rehabilitačním řízení ponechal v platnosti výrok o vině obviněného J. M. nezměněný a odvolal se přitom na nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02.

Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 30. 1. 1992, sp. zn. 3 Rtv 149/91, byl porušen zákon v neprospěch obviněného J. M. ve vytýkaném směru, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, stejně jako další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 270 tr. ř.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen.

Podle § 1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen rehabilitační zákon ), je účelem tohoto zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle odst. 2 citovaného ustanovení činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.

Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle § 4 tohoto zákona přezkumné řízení bylo možno konat ve věcech, v nichž bylo v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v § 2, spáchané po 5. květnu 1945, mimo jiné též pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb. Bývalý Vojenský obvodový soud Brno, který v této věci přezkumné řízení podle rehabilitačního zákona na základě žádosti obviněného J. M. prováděl, se však důsledně citovaným účelem rehabilitačního zákona neřídil.

Jak je zřejmé z napadeného usnesení vojenský obvodový soud se výrokem o vině, obsaženým v rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 53 ze dne 8. 1. 1954, sp. zn. T 111/53, blíže nezabýval, protože jej považoval za správný a zaměřil se jen na otázku přiměřenosti trestu. Tato skutečnost vyplývá odůvodnění napadeného usnesení, kde je uvedeno, že v projednávané trestní věci obviněného J. M. vojenský soud provedl u hlavního líčení v potřebném rozsahu dokazování a správně zjistil skutkový stav. Vojenskému soudu proto nelze nic vytknout z hlediska správného skutkového zjištění a ani z hlediska právního posouzení spáchaného skutku, pokud byl obviněný J. M. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb. Z odůvodnění napadeného usnesení dále vyplývá, že bývalý Vojenský obvodový soud Brno vycházel ze zjištění rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 53 ze dne 8. 1. 1954, sp. zn. T 111/53, že obviněný J. M. dne 30. 10. 1953 po nástupu vojenské základní služby u PS útvaru Č. T., si odmítl obléci vojenský stejnokroj a vykonávat vojenskou službu s odvoláním, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení.

Zde je na místě připomenout zejména právní názor a závěry nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli totiž citovaná ústava deklarovala v § 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí tak negovala i v § 34 odst. 2 tak, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin .

Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že rehabilitační senát bývalého Vojenského obvodového soudu Brno, pokud nepřezkoumal též výrok o vině trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., a to ve smyslu shora uvedeném, porušil zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného J. M. Jako důsledek této skutečnosti Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu nejen napadené usnesení, nýbrž i všechna další rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu, zejm. usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 27. 2. 1992, sp. zn. 3 Rtv 149/91, a rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 4. 6. 1992, sp. zn. 3 Rtv 149/91.

Nejvyšší soud nemohl ve věci sám meritorně rozhodnout, neboť podle § 271 odst. 1 tr. ř. může postupovat tímto způsobem jen, je-li možno rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn. Tuto podmínku neshledal Nejvyšší soud splněnou.

Městskému soudu v Brně jako soudu nyní podle zák. č. 284/1993 Sb. příslušnému, bylo proto podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž soud bude podle § 270 odst. 4 tr. ř. vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. prosince 2003

Předseda senátu:

JUDr. Jiří Pácal