4 Tz 18/2007
Datum rozhodnutí: 29.03.2007
Dotčené předpisy:




4 Tz 18/2007

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 29. března 2007 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. Š., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 7. 2004 sp. zn. 3 To 189/2003, a podle § 268 odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl t a k t o :

Stížnost pro porušení zákona s e z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 3. 1999 byl obviněný J. Š. uznán vinným pomocí k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 148 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., pokusem tohoto trestného činu podle § 8 odst. 1 a § 148 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. a trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. Za to mu byl v sazbě § 248 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků. Podle § 58 odst. 1 písm. a § 60a odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle § 60a odst. 2 tr. zák. byla stanovena zkušební lhůta v trvání pěti roků.

Po vyhlášení rozsudku se obviněný J. Š. vzdal práva odvolání, ve stanovené zákonné lhůtě však podal proti rozsudku v neprospěch obviněného odvolání krajský státní zástupce, které písemným podáním ze dne 5. 8. 1999 vzal zpět. Předseda senátu Krajského soudu v Hradci Králové vzal usnesením ze dne 16. 8. 1999 sp. zn. 4 T 137/98, toto zpětvzetí odvolání podle § 250 odst. 4 tr. ř. na vědomí. Rozsudek tak ve vztahu k obviněnému J. Š. nabyl právní moci dnem 5. 8. 1999.

Lhůta podmíněného odsouzení trvala od 5. 8. 1999 do 5. 8. 2004.

Usnesením ze dne 14. 11. 2003 sp. zn. 4 T 137/98 rozhodl Krajský soud v Hradci Králové podle § 60 odst. 1 tr. zák. za použití § 330 odst. 1 tr. ř., že obviněný podmíněně odložený trest odnětí svobody v trvání tří roků vykoná. Pro výkon trestu jej podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem.

Obviněný podal proti tomuto usnesení stížnost, kterou Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. 7. 2004 sp. zn. 3 To 189/2003, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou.

Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 7. 2004 sp. zn. 3 To 189/2003, podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. Š. Podle jeho názoru byl zákon v neprospěch obviněného porušen v ustanoveních § 60 odst. 1, případně § 60a odst. 4 tr. zák., § 330 odst. 1 tr. ř. a v řízení předcházejícím v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

Důvodem pro přeměnu trestu odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, bylo dle usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 11. 2003 sp. zn. 4 T 137/98, zjištění, že se obviněný ve zkušební době dne 19. 3. 2001 dopustil úmyslného trestného činu, kvalifikovaného jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., za který byl odsouzen pravomocným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 4. 2003 sp. zn. 4 T 47/2003, k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin.

Obviněný dne 30. 11. 2006 oznámil Krajskému soudu v Hradci Králové skutečnost, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 1. 2006 sp. zn. 4 T 103/2005, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2006 sp. zn. 5 To 168/2006, pravomocně zproštěn obžaloby pro skutek ze dne 19. 3. 2001, kvalifikovaný jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., za který byl původně odsouzen trestním příkazem tohoto obvodního soudu. Požádal krajský soud, aby zajistil zrušení všech rozhodnutí, která jsou v rozporu se shora uvedenými zprošťujícími výroky.

Uvedené okolnosti vedly stěžovatele k závěru, že nebyl dán důvod pro přeměnu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody a nařízení jeho výkonu, naopak je zřejmé, že obviněný se ve zkušební době osvědčil a vyhověl zákonným podmínkám uvedeným v ustanovení § 60 odst. 4 tr. zák.

Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 7. 2004 sp. zn. 3 To 189/2003, byl v neprospěch obviněného porušen zákon v namítaném rozsahu, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, včetně usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 11. 2003 sp. zn. 4 T 137/98, a zrušil i všechna další rozhodnutí, která na obě zrušená usnesení obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Stížnost pro porušení zákona byla zaslána k vyjádření jak Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně, tak obviněnému. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla zamítnutí stížnosti pro porušení zákona, neboť není důvodná, obviněný se k jejímu obsahu nevyjádřil. Obviněnému byla s ohledem na ustanovení § 36a odst. 2 písm. b) tr. ř. ustanovena pro řízení o stížnosti pro porušení zákona obhájkyně JUDr. P. S. Obhájkyně se v písemném vyjádření k podanému mimořádnému opravnému prostředku k jeho argumentaci plně připojila a navrhla, aby mu Nejvyšší soud v celém rozsahu vyhověl.

Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 274 tr. ř. v neveřejném zasedání přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.

Podle § 266 odst. 1 tr. ř. může ministr spravedlnosti proti pravomocnému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce, jímž byl porušen zákon nebo které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení, podat u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona. Takovéto porušení zákona či vadný postup řízení se musí časově vázat k době vydání napadeného rozhodnutí.

V posuzované trestní věci zjistil Krajský soud v Hradci Králové, že v době běhu zkušební doby podmíněného odsouzení, která na podkladě rozsudku tohoto soudu ze dne 5. 3. 1999 sp. zn. 4 T 137/98, započala dnem 5. 8. 1999 a měla skončit dne 5. 8. 2004, byl obviněný pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin.

Obvodní soud pro Prahu 10 vydal dne 17. 4. 2003 trestní příkaz pod sp. zn. 4 T 47/2003, jímž byl J. Š. uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. Tohoto trestného činu se dopustil tím, že dne 19. 3. 2001 v P., okres T., napsal a následně odeslal společnosti F. C., s.r.o. se sídlem v P., K. dopis nazvaný mimosoudní vyrovnání , ve které požaduje v jím stanovené lhůtě dodání počítačové sestavy v ceně cca 100.000,- Kč jako náhradu za dodání neautorizovaného software výrazně nižší hodnoty, ačkoli mu již CD obsahující software poškozená společnost v době zaslání dopisu dodala s tím, že pokud mu nebude vyhověno, bude informovat Polici ČR a právnickou osobu zastupující zájmy výrobců software a podá na společnost F. C., s.r.o. žalobu. Za to mu byl v sazbě § 235 odst. 1 tr. zák. za použití § 45 odst. 1 a § 45a odst. 1 tr. zák. uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin. Tento trestní příkaz nabyl právní moci dne 17. 6. 2003.

Krajský soud v Hradci Králové postupoval v intencích ustanovení § 60 odst. 1 tr. zák., když rozhodl, že ještě za trvání zkušební lhůty obviněný nevyhověl podmínkám, jež byly kladeny na jeho chování v době výkonu podmíněného trestu, a proto dospěl k závěru, že se trest odnětí svobody již během zkušební doby vykoná.

Tyto právní závěry sdílel také Vrchní soud v Praze, který dne 13. 7. 2004 projednal stížnost obviněného J. Š., a usnesením z téhož dne sp. zn. 3 To 189/2003, tuto stížnost jako nedůvodnou podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.

Podle názoru Nejvyššího soudu postupovaly soudy obou stupňů v posuzované trestní věci v souladu se zákonem. Soud prvního stupně provedl správná skutková zjištění ve vztahu k následnému rozhodnutí podle § 60 odst. 1 tr. zák. Opatřil si k důkazu trestní spis Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 4 T 47/2003, tento důkaz provedl, a nebyly zjištěny žádné okolnosti, které v době rozhodování Krajského soudu v Hradci Králové jakožto soudu prvního stupně mohly zpochybnit pravomocný trestní příkaz vydaný Obvodním soudem pro Prahu 10. Nadto je třeba konstatovat, že soud rozhodující o případné přeměně podmíněného trestu není oprávněn posuzovat, zda odsouzení, na jehož podkladě posléze k přeměně trestu dojde, je či není správné a zákonné, je takovýmto rozhodnutím bez dalšího vázán.

Obdobně pak Vrchní soud v Praze jako soud stížnostní postupoval plně v intencích § 147 odst. 1 tr. ř., když přezkoumal správnost všech výroků stížností napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 11. 2003 sp. zn. 4 T 137/98, i řízení jemu předcházející, a neboť neměl důvodu pochybovat o správnosti skutkových zjištění a závěru, že se obviněný ve zkušební době neosvědčil, aplikoval ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř., podle něhož podanou stížnost obviněného jako nedůvodnou zamítl. Jak procesní postup soudů obou stupňů, tak právní závěry, které učinily, byly v době jejich rozhodování plně v souladu se zákonem.

Jak již uvedeno výše, stížnost pro porušení zákona je mimořádným opravným prostředkem, jehož účelem je náprava právních vad pravomocných rozhodnutí nebo náprava vadného postupu řízení, které pravomocnému rozhodnutí předcházelo. Ministr spravedlnosti však napadenému rozhodnutí vytýká nedostatky, které v době rozhodování jak Krajského soudu v Hradci Králové tak Vrchního soudu v Praze nenastaly. Jde o skutečnosti nové, v době rozhodování soudů obou stupňů neznámé, vzhledem k nimž rozhodnutí o přeměně trestu podmíněného v nepodmíněný bylo ve zřejmém nepoměru s účelem trestu. Podle názoru Nejvyššího soudu je vytvořen prostor pro užití dalšího mimořádného opravného prostředku, jímž je obnova řízení. Byť rozhodování o osvědčení či nařízení podmíněného trestu podle § 60 odst. 1 tr. zák. není expresis verbis uvedeno v ustanovení § 278 odst. 1 tr. ř., lze vycházet ze závěru, že by podmínky obnovy byly splněny při logickém výkladu tohoto ustanovení, že jde o rozhodnutí o trestu z rozhodnutí na rozsudek obsahově navazující. Ústava České republiky stanoví v čl. 10, že ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem. Česká republika ratifikovala Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod a vydala ji jako zákon č. 209/1992 Sb., ve znění Protokolů č. 3, 5, 8. Dodatečně ratifikovala i Protokol č. 7 k Úmluvě, z jehož ustanovení v čl. 4 odst. 2 vyplývá, že je možná obnova řízení podle zákona a trestního řádu příslušného státu, jestliže nové nebo odhalené skutečnosti nebo podstatná vada v předešlém řízení mohly ovlivnit rozhodnutí ve věci.

Obnovou řízení podle důvodové zprávy k Protokolu č. 7 se rozumí nejen obnova řízení v právně technickém smyslu, ale jakékoli mimořádné opravné řízení směřující ke zrušení základního rozhodnutí. Z článku 53 Úmluvy vyplývá, že podmínky nového řízení ve prospěch obviněného mohou být praveny šířeji než v odst. 2 čl. 4. Z dikce podstatná vada v předešlém řízení vyplývá, že patrně nejde jen o vadu řízení, tedy vadu procesní, ale též o vadu hmotně právní, k níž v předešlém řízení došlo. Pod tento pojem bude nutno zahrnout i vadnou aplikaci hmotného práva, jak tomu bylo v posuzované věci. Podmínky obnovy řízení z pohledu Protokolu č. 7 jsou tedy širší nežli ty, které jsou uvedeny v existujícím českém trestním řádu v ustanovení § 278 odst. 1 tr. ř., a za této situace má Nejvyšší soud zato, že povolení obnovy řízení v posuzovaném případě požadavkům stanoveným čl. 4 odst. 2 citovaného Protokolu č. 7 plně konvenuje. Naopak je názoru, že zcela doslovný či dokonce restriktivní výklad zákona by v tomto případě nebyl ku prospěchu obviněného v situaci, jíž je třeba právně řešit.

Vzhledem k těmto zjištěním dospěl Nejvyšší soud k závěru, že podaná stížnost pro porušení zákona není přípustná, a proto ji podle § 268 odst. 1 písm. a) tr. ř. zamítl.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. března 2007

Předsedkyně senátu:

JUDr. Danuše N o v o t n á