4 Tz 18/2005
Datum rozhodnutí: 26.04.2005
Dotčené předpisy:




4 Tz 18/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y



Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 26. dubna 2005 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Juraje Malika a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného M. M., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 11. 2004 sp. zn. 3 To 960/2004 v trestní věci Okresního soudu v Jindřichově Hradci sp. zn. 1 T 224/2004 a rozhodl podle § 268 odst. 2 tr. ř. t a k t o :

Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 11. 2004 sp. zn. 3 To 960/2004 b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 147 odst. 1 písm. a), b) a § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. ve prospěch obviněného M. M.

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky ze dne 26. 3. 2002 sp. zn. 2 NZt 153/2002 bylo podle § 383a tr. ř. rozhodnuto o převzetí trestní věci proti M. M. z ciziny, a to na základě žádosti Státního zastupitelství Landshut, Spolková republika Německo, u něhož byla věc jmenovaného vedena pod sp. zn. 35 Js 28077/00, jako trestný čin podvodu a zpronevěry.

Obviněnému bylo poté sděleno obvinění usnesením Policie ČR, služby kriminální policie a vyšetřování, Praha ze dne 19. 12. 2002 sp. zn. ČTS: OR4 1216/VOK 2 2002, které bylo obviněnému doručeno dne 13. 1. 2003. Dne 23. 12. 2003 byl obviněný vyslechnut.

Dne 1. 3. 2004 byla na obviněného M. M. u Obvodního soudu pro Prahu 4 podána obžaloba státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 sp. zn. 1 Zt 138/2003 pro skutek, že

I.

v přesně nezjištěné době roku 1999 během pobytu v SRN, kdy hrál v E. d. h., si vypůjčil od jejich členů:

V. T., v jeho bytě v E., F., tenorsaxofon zn. Yamaha v hodnotě 3 800,- DEM, tj. 71 174,- Kč, sopránsaxofon zn. Yamaha v hodnotě 3 600,- DEM, tj. 67 464,- Kč, prý z důvodu hraní v H. a. v M., sliboval, že je na požádání vrátí, nástroje v přiměřené době nevrátil, telefon nezvedal, dále si v červenci 2000 půjčil 300 DEM na ošetření u zubního lékaře, 570 DEM na storno poplatky za údajnou cestu do USA, zálohu 150 DEM na saxofonové jazýčky ( plátky ) a předplatné 20 DEM za vyučovací hodinu, do orchestru přestal docházet v srpnu 2000, s nástroji naložil nezjištěným způsobem, půjčené peníze mu nevrátil, a tak V. T. způsobil škodu ve výši nejméně 158 221,30 Kč,

M. W., v jeho bytě v E., D., B., si vypůjčil B klarinet zn. Keiwert v hodnotě 720 DEM, tj. 12 296,- Kč údajně na složení zkoušky na hudební akademii v M., kvůli německému systému, se slibem ho po zkoušce vrátit, což neučinil, na jaře 1999 si od něho vzal 30 DEM na koupi klarinetových listů, které dosud nedodal a na jaře 2000 si od něho vypůjčil klarinetové noty v hodnotě 50 DEM a tak mu způsobil škodu ve výši nejméně 14 440,- Kč,

II.

a)v přesně nezjištěné době roku 1999, během pobytu v SRN, kdy hrál v E. d. h., si vypůjčil od jejich členů:

T. W., bytem E., G., finanční hotovost ve výši 2 000 DEM, tj. 36 880,- Kč, které měl následně po 1 měsíci vrátit, což nikdy neučinil, naopak v prosinci 1999 lednu 2000 vylákal od jmenovaného další půjčku ve výši 2 500,- DEM, tj. 46 175,- Kč, a dne 29. 8. 2000 vylákal finanční částku ve výši 470 DEM, tj. 8 483,50 Kč, vše slíbil vrátit dne 8. 9. 2000, neučinil tak, čímž způsobil škodu nejméně ve výši 91 538, 50 Kč,

P. S., bytem E., E. S., v prosinci 1999 finanční částku ve výši 380 DEM, tj. 7 018,60 Kč na zakoupení klarinetových plátků ( listů ), které však nezakoupil a nepředal jeho synovi ke cvičení, v květnu 2000 si vyžádal vypůjčení notebooku Siemens Mobile, typ 700 v hodnotě minimálně 350,- DEM, tj. 6 464, 50 Kč, finanční částku ani počítač nevrátil, čímž způsobil škodu ve výši nejméně 13 484, 10 Kč.

b)v přesně nezjištěné době roku 2000, během pobytu v SRN, kdy hrál v E. d. h., převzal od jejich členů:

E. T., bytem E., N. S., částku ve výši 250,- DEM, tj. 4 642, 50 Kč za obstarání náustku na saxofon, který jí přes urgence nepředal a dále 60 DEM, tj. 1 114, 20 Kč na saxofonové listy, které jmenované nepředal, dále si předplatila 2 hodiny vyučování po 20 DEM a zapůjčila mu noty v hodnotě 50,- DEM, které jí nevrátil, nevyučoval, a tak jí způsobil škodu ve výši nejméně 6 836,- Kč

W. Z., bytem F., I., vylákal finanční částku ve výši 111,- DEM, tj. 1 915,80 Kč na zakoupení klarinetových plátků, které nikdy nezakoupil a nepředal, částku nevrátil, dále si předplatil vyučování na 2 hodiny po 20,- DEM a zapůjčil mu notové sešity v hodnotě 40 DEM, které mu nevrátil a tak mu způsobil škodu ve výši nejméně 3 296,10 Kč.

A. H., bytem F., Dr.- v D., finanční částku v celkové výši 390,- DEM, tj. 7 222,80 Kč, na zakoupení klarinetového náustku, který však nikdy jmenované nepředal a částku nevrátil a dále vylákal finanční částku 114,- DEM, tj. 2 111,30 Kč na klarinetové listy, které rovněž jmenované nepředal a částku nevrátil, také si předplatila 3 hodiny vyučování po 35,- DEM, jenž se neuskutečnilo, a tak jí způsobil celkovou škodu ve výši 11 278, 80 Kč.

A. B., bytem F., S., A. 7a, v dubnu až květnu 2000 celkem 4 457,- DEM na zakoupení klarinetu od firmy v P., zálohy na učební sešity pro klarinet, na koupi klarinetových listů a vyučovací hodiny do srpna 2000, přičemž nic z toho neposkytl, peníze nevrátil a tak jí způsobil škodu ve výši nejméně 82 766,50 Kč.

H. W., bytem E., G., R., na jaře 2000 si vypůjčil jeho tenorsaxofon zn. Yamaha v hodnotě cca 100,- DEM, tj. 1 805,- Kč, údajně z důvodu cvičení na něm pro studium na H. a. v M. a nemožnost dojíždět k němu, s příslibem, že ho vrátí, jakmile ho nebude potřebovat, což však neměl v úmyslu, protože ho zapůjčil jako svůj vlastní paní K. M., ke škodě skutečného vlastníka.

K. M., bytem M., R., si postupně vypůjčil celkem částku 2 270,- DEM na zakoupení saxofonu s pouzdrem, který slíbil dodat do dvou měsíců a předplacení vyučovacích hodin na saxofon, což nesplnil, odjel z M. a způsobil jí tak škodu ve výši 39 180, 20 Kč.

Ve shora uvedených skutcích obžaloba spatřovala pod bodem I. trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. a pod bodem II. trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák.

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 3. 2004 sp. zn. 5 T 25/2004 bylo rozhodnuto o předložení věci Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o místní příslušnosti. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. 4. 2004 sp. zn. 5 Ntd 14/2004 rozhodl podle § 24 odst. 1 tr. ř. o tom, že k projednání a rozhodnutí je v uvedené věci příslušný Okresní soud v Jindřichově Hradci.

Usnesením Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 17. 9. 2004 sp. zn. 1 T 224/2004 bylo rozhodnuto podle § 314c odst. 1 písm. a), § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. o vrácení věci státnímu zástupci k došetření.

Proti uvedenému rozhodnutí podal státní zástupce stížnost, o které rozhodoval Krajský soud v Českých Budějovicích, jenž ji usnesením ze dne 30. 11. 2004 sp. zn. 3 To 960/2004 podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř., jako nedůvodnou zamítl.



Proti posledně citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. ř. k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného M. M. Podle názoru stěžovatele byl porušen zákon v ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. ve vztahu k ustanovením § 314e odst. 1 písm. a) /zřejmě má jít o ust. § 314c odst. 1 písm. a)/ a § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. ve prospěch obviněného.

V odůvodnění svého podání vyjádřil ministr spravedlnosti názor, že poté, co se někteří svědci odmítli účastnit hlavního líčení konaného v České republice, měl si okresní soud opatřit jejich výpovědi cestou právní pomoci sám, neboť podle ustanovení § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. lze vrátit věc státnímu zástupci k došetření, je-li tohoto třeba k odstranění závažných procesních vad přípravného řízení, které nelze napravit v řízení před soudem. I kdyby byl problém na našem území nedosažitelných svědků chápán jako procesní vada, okresnímu soudu nic nebránilo tuto vadu cestou mezinárodní právní pomoci odstranit.

Podle stěžovatele však nelze považovat postup orgánů přípravného řízení za vadný. V době výslechu svědků v roce 2000 odpovídal způsob provedení těchto úkonů požadavkům trestního řádu. Jestliže okresní soud poukazuje na novelu trestního řádu zákonem č. 265/2001 Sb., nutno zdůraznit, že právě tato novela přenesla těžiště dokazování na řízení před soudem, což mělo omezit výslechy osob v přípravném řízení v postavení svědků. Od těchto osob je dnes požadováno převážně jen vysvětlení, o kterém se podle § 158 odst. 5 tr. ř. sepisuje úřední záznam. Ten pak slouží státnímu zástupci i soudu k posouzení, zda je účelné uvedenou osobu vyslechnout v řízení před soudem jako svědka. V této souvislosti poukázal stěžovatel na ustanovení § 164 odst. 1 tr. ř. s tím, že toto ustanovení uvádí taxativní výčet situací, kdy se provádí v tzv. nerozšířeném přípravném řízení výslech svědka, přičemž výslech cizince jako svědka zde uveden není, nehledě na okolnost, že se v konkrétním případě jedná o svědky příslušníky sousedního státu, s nimiž má Česká republika standardní právní styk. Proto lze uzavřít, že výpovědi svědků z řad občanů SRN, učiněné v průběhu roku 2000, mají přinejmenším povahu výše uvedených úředních záznamů ve smyslu ustanovení § 158 odst. 5 tr. ř., jež jsou podle trestního řádu účinného od 1. 1. 2002 dostatečným podkladem pro podání obžaloby, nehledě na okolnost, že podle ustanovení § 158 odst. 8 tr. ř. lze provádět výslechy svědků za podmínek zde stanovených, zejména v případech neznámých pachatelů ještě před zahájením trestního stíhání. Nejde přitom o plnohodnotné svědecké výpovědi, a proto je nelze přečíst podle § 211 tr. ř., ovšem lze je postupem podle § 212 předestřít. Nic tudíž nebrání, aby svědecké výpovědi učiněné podle § 158 odst. 8 tr. ř. byly podkladem pro podání obžaloby a následné posouzení, zda bude vhodné takto vyslechnuté osoby předvolat k hlavnímu líčení k výslechu v postavení svědka, popř. zda bude jejich výslech opatřen cestou právní pomoci. Proto krajský soud pochybil, když porušení zákona soudem prvního stupně nenapravil.

V závěru podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 3 To 960/2004, byl ve prospěch obviněného M. M. porušen zákon ve výše uvedených ustanoveních trestního řádu.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.

Podle § 147 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. při rozhodování o stížnosti přezkoumá nadřízený orgán správnost všech výroků napadeného usnesení, proti nimž může stěžovatel podat stížnost, a řízení předcházející napadenému usnesení.

Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. nadřízený orgán zamítne stížnost, není-li důvodná.

Podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. po předběžném projednání obžaloby soud vrátí věc státnímu zástupci k došetření, je-li toho třeba k odstranění závažných procesních vad přípravného řízení, které nelze napravit v řízení před soudem, nebo k objasnění základních skutkových okolností, bez kterých není možné v hlavním líčení ve věci rozhodnout, a v řízení před soudem by takové došetření bylo v porovnání s možnostmi opatřit takový důkaz v přípravném řízení spojeno s výraznými obtížemi nebo by zřejmě bylo na újmu rychlosti řízení.

Z odůvodnění usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 17. 9. 2004 sp. zn. 1 T 224/2004 Nejvyšší soud zjistil, že obviněný M. M. v přípravném řízení svoji údajnou trestnou činnost popřel. Podle obžaloby má být však obviněný usvědčován výpověďmi svědků občanů SRN, jejichž výslech je navrhován při hlavním líčení, přičemž ve spise se nachází jejich stanoviska k trestné činnosti obviněného opatřená německými státními orgány. Po novele trestního řádu učiněné zákonem č. 265/2001 Sb. není možné protokoly o vyjádřeních svědků poškozených v hlavním líčení přečíst, neboť tyto nesplňují požadavky ustanovení § 211 tr. ř. vzhledem k tomu, že u těchto výpovědí nebyl přítomen obviněný ani jeho obhájce, přičemž tito nebyli o uvedených úkonech vyrozuměni a tudíž neměli možnost se jich zúčastnit a popř. klást svědkům otázky.

Okresní soud dále konstatuje, že všichni svědci jsou v projednávaném případě občany cizího státu a jejich účast nelze u hlavního líčení mocensky vynucovat. Proto byli všichni soudem písemně kontaktováni s dotazem, zda jsou ochotni se hlavního líčení zúčastnit. Z deseti oslovených osob reagovalo na žádost pět z nich, přičemž čtyři přímo účast u hlavního líčení odmítli a jedna svědkyně se vyjádřila neurčitě. Pokud se zbývajících pět svědků neozvalo, lze důvodně předpokládat, že ani oni by neprojevili o účast v hlavním líčení zájem. Jiné důkazy o vině obviněného než procesně nepoužitelné výslechy těchto svědků k dispozici nejsou s ohledem na skutečnost, že veškerá stíhaná trestná činnost byla spáchána na území N. Odpovědnost za prokázání viny obviněného pak nese především státní zástupce, který v uvedené věci soudu nepředložil použitelné usvědčující důkazy, a proto bylo nutné vrátit věc státnímu zástupci k došetření pro nedostatečné objasnění základních skutkových okolností, bez nichž není možné v hlavním líčení rozhodnout. Státní zástupce následně požádá cestou právní pomoci o výslech svědků orgány SRN s požadavkem vyrozumění obhájce obviněného o těchto úkonech tak, aby se jich mohl zúčastnit. Pokud by totiž tyto úkony vykonal sám soud, znamenalo by to přenesení odpovědnosti za prokázání viny na soud, což je v rozporu se základní zásadou trestního řízení o tom, že vinu dokazuje před soudem státní zástupce.

Proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně podal státní zástupce stížnost s tím, že vrácení věci do přípravného řízení není vzhledem k novele trestního řádu důvodné, neboť v přípravném řízení byl skutkový stav pro podání obžaloby objasněn dostatečně a hlavní těžiště trestního stíhání leží právě na řízení před soudem. V průběhu přípravného řízení nebyla práva obviněného na obhajobu zkrácena jednáním německých policejních orgánů, nýbrž z vůle obviněného, poněvadž z místa přechodného pobytu v SRN z důvodu úniku před odpovědností utekl a nezanechal žádnou zprávu o svém novém místě pobytu, kde by se mohl vyrovnat se svými věřiteli. Obviněný se rovněž vyhýbal spolupráci s českými policejními orgány, přičemž v důsledku jeho počínání trvalo přípravné řízení čtyři roky. Z hlediska použitelnosti výpovědi svědků učiněných v přípravném řízení v SRN státní zástupce zdůraznil, že nic nebrání tomu, tyto považovat za úřední záznamy ve smyslu ustanovení § 158 odst. 5 tr. ř., které slouží soudu jako podklad pro rozhodnutí, zda uvedeného svědka vyslechne u soudu v příslušném procesním postavení.

O podané stížnosti rozhodoval Krajský soud v Českých Budějovicích, který usnesením ze dne 30. 11. 2004 sp. zn. 3 To 960/2004 stížnost státního zástupce podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř., jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud uvedl, že se zcela ztotožňuje s argumenty napadeného usnesení. Novelou trestního řádu sice došlo k přesunutí těžiště dokazování na řízení před soudem, ovšem zároveň se také výrazným způsobem zvýšila odpovědnost státního zástupce za prokázání viny obviněného, byť se zatím nejedná o klasické kontradiktorní řízení. V projednávaném případě se jedná o potřebu doplnění dokazování v takovém rozsahu, který by znamenal v řízení před soudem suplování funkce státního zástupce. Navíc jde o zcela specifickou situaci, kdy skutečně reálně hrozí, že s výjimkou výpovědi obviněného nebude k dispozici žádný jiný důkaz, o který by mohl soud své rozhodnutí opřít. Přesto, že si této skutečnosti musel být státní zástupce vědom, podal obžalobu. Svědci, kteří nejsou občany České republiky a nežijí na našem území, nemohou být totiž žádným způsobem k účasti u hlavního líčení donuceni. Pokud by to měl být okresní soud, kdo by žádal cestou mezinárodní právní pomoci o provedení jejich výslechu, pak by to v dané věci znamenalo úplné přesunutí odpovědnosti státního zástupce na soud. Argumentace rychlostí řízení nemůže obstát, neboť řízení jako celek se z důvodů právní pomoci tak jako tak prodlouží, a není již rozhodující, ve které fázi řízení se tak stane.

Po vyhodnocení důkazního materiálu z přípravného řízení, podané obžaloby, obsahu rozhodnutí obou soudů Nejvyšší soud konstatoval, že vrácení této trestní věci státnímu zástupci k došetření nebylo důvodné.

Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve poukázat na právní úpravu převzetí trestního stíhání z ciziny a případný následný postup prostřednictvím mezinárodní právní pomoci. K převzetí trestního stíhání z ciziny mohlo dojít podle § 383a tr. ř. účinného do 31. 10. 2004 na základě bilaterální či multilaterální mezinárodní smlouvy, popř. jejich kombinací, nebo i bez uvedeného smluvního podkladu. Německo i Česká republika jsou strany Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních č. 550/1992 Sb., jenž byla mezi uvedenými smluvními stranami konkretizována dvoustrannou smlouvou o dodatcích publikovanou pod č. 68/2002 Sb. m. s., která umožňuje předání a převzetí trestní věci. V daném případě o převzetí trestního stíhání požádala německá strana a Nejvyšší státní zastupitelství České republiky její žádosti vyhovělo. V této souvislosti byl českým orgánům činným v trestním řízení předán spisový materiál dokumentující trestní stíhání uvedeného občana ČR v SRN, jehož podstatnou část tvoří výslechy jednotlivých poškozených, kteří všichni uvádějí, jakým způsobem je měl obviněný poškodit. V České republice bylo proti obviněnému zahájeno trestní stíhání usnesením podle § 160 odst. 1 tr. ř., které mu bylo doručeno, a obviněný byl k věci vyslechnut, přičemž jednání, ze kterého byl obviněn, popřel. Podle spisového materiálu je pak jednoznačně zřejmé, že veškeré důkazní zdroje ohledně trestné činnosti obviněného se nachází v Německu, obviněný se trestního stíhání na území Německa neúčastnil a z předaných protokolů o výslechu svědků německými orgány nevyplývá, že by měl obviněný v tomto řízení obhájce, který by byl o konaných úkonech výslechem svědků vyrozuměn, aby se těchto výslechů mohl zúčastnit.

Z obsahu spisu Nejvyšší soud zjistil, že samosoudce Okresního soudu v Jindřichově Hradci po nápadu obžaloby oslovil doporučeným dopisem zaslaným na červené mezinárodní doručenky svědky v SRN se žádostí o podání zprávy, zda jsou ochotni se osobně dostavit k hlavnímu líčení za účelem podání svědecké výpovědi. Pouze část oslovených svědků na výzvu reagovala prostřednictvím e mailové zprávy, a to v zásadě negativně. Tento postup však nelze označit za zcela správný, protože předseda senátu měl nařídit hlavní líčení a k němu uvedené svědky předvolat, neboť jejich výpovědi jsou pro objasnění dané věci zásadní, když jiné důkazní zdroje o vině či nevině obviněného se ve spise nenacházejí a on sám tvrzenou trestnou činnost popírá. Jedná-li se o zvlášť důležité výpovědi svědků nacházejících se na území státu, který je členem Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních ( č. 550/1992 Sb. ), nemůže se soud ani v případech, kdy je možné bezprostřední doručování písemností poštou, spokojit s jejich předvoláním k hlavnímu líčení jen na tzv. červenou mezinárodní doručenku, ale musí postupovat podle čl. 10 citované úmluvy a požádat dožádanou stranu o doručení předvolání svědkům s upozorněním, že jejich osobní účast považuje za zvlášť důležitou. ( viz rozhodnutí č. 4 z roku 1999, právní věta II. Sb. rozh. tr. ). Teprve v situaci, kdy se svědek po předvolání doručeném výše uvedeným způsobem k hlavnímu líčení nedostaví, je třeba posoudit, zda lze v daném případě procesně účinným způsobem již opatřenou svědeckou výpověď v hlavním líčení přečíst či zda bude nutné na základě dožádání nechat vyslechnout svědka příslušnými německými orgány na základě smlouvy o mezinárodní právní pomoci takovým způsobem, aby byl protokol o jeho výslechu nejen účinně procesně použitelný ve smyslu ustanovení § 211 tr. ř., ale aby byly splněny rovněž požadavky kladené na důkaz výslechem svědka Evropskou úmluvou o lidských právech. I pokud by byly důkazy výpověďmi svědků učiněné v rámci německého trestního stíhání na základě zákona či mezinárodní smlouvy plně použitelné pro přečtení v řízení před soudem, je potřeba mít neustále na paměti, že atributem spravedlivého procesu je rovněž zachování rovnosti stran při provádění důkazu výslechem svědka a splnění požadavku, aby alespoň jednou v trestním řízení měl obviněný nebo jeho obhájce možnost položit svědkovi potřebné otázky, což vyplývá z čl. 6 odst. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. To by v projednávaném případě, bez opětovného výslechu svědků soudem, popř. dožádaného opětovného výslechu na základě mezinárodní právní pomoci za možnosti účasti obviněného nebo jeho obhájce, nebylo splněno.

Proto bylo potřebné podle čl. 10 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních nejprve požádat německou stranu o doručení předvolání k hlavnímu líčení svědkům, a pouze pokud by tímto způsobem byla zjištěna neochota svědků účastnit se hlavního líčení, přicházelo teprve v úvahu požádat podle čl. 3 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních německé orgány o výslech svědků s požadavkem podle čl. 4 Úmluvy, tedy aby bylo dožadující straně sděleno místo a datum konání výslechu svědků, a s požadavkem ve smyslu čl. 5 smlouvy mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo o dodatcích k Evropské úmluvě o vzájemné pomoci ve věcech trestních č. 68/2002 Sb. m. s., podle něhož se zástupcům orgánů činných v trestním řízení, jakož i ostatním osobám, které se účastní trestního řízení, a jejich zmocněncům umožní s výhradou čl. 2 Úmluvy na požádání dožadujícího smluvního státu přítomnost při provádění úkonů právní pomoci na výsostném území dožádaného smluvního státu. Tyto osoby mohou dát podnět k doplňujícím otázkám nebo opatřením a vztahuje se na ně ochrana podle čl. 12 Úmluvy.

Pokud tedy soudy obou stupňů uvádí, že státní zástupce vinu obviněného dostatečně neprokázal, nemohl se Nevyšší soud s tímto názorem ztotožnit. Je tomu tak proto, že se v daném případě jednalo o trestní stíhání převzaté podle § 383a tehdy účinného trestního řádu z ciziny rozhodnutím Nejvyššího státního zastupitelství, v němž byli všichni potřební svědci vyslechnuti německými orgány podle německých procesních předpisů, překlady těchto výpovědí jsou ve spise založeny a mohou proto bez procesních problémů sloužit jako důkazní zdroje, které má soud k posouzení, zda tyto osoby bude jako svědky vyslýchat v hlavním líčení. Od 1. 11. 2004 vstoupila navíc v účinnost novela trestního řádu provedená zákonem č. 539/2004 Sb., která nově upravila problematiku právního styku s cizinou, a to i v otázce převzetí trestního řízení z ciziny v ustanovení § 447 tr. ř., jehož odst. 3 výslovně stanoví, že procesní úkony provedené orgány dožadujícího státu v souladu s právním řádem tohoto státu lze využít v trestním řízení vedeném v České republice stejně, jako kdyby ho provedly orgány České republiky, je-li dodržena zásada, že jejich využití nedá takovým úkonům větší důkazní hodnotu, než kterou by měly v dožadujícím státě.

Je tedy zřejmé, že krajský soud pochybení soudu prvního stupně nenapravil a ani nevzal v úvahu shora citovanou novelu trestního řádu, která byla již v době jeho rozhodování účinná. Proto je třeba dát stěžovateli za pravdu, pokud poukazuje na výklad ustanovení § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. po novele zákonem č. 265/2001 Sb., že nejdůležitějším těžištěm trestního stíhání je řízení před soudem, k němuž má přípravné řízení pouze funkci pomocnou a přípravnou, a to i v případě, že bylo trestní stíhání převzato ve stádiu přípravného řízení z ciziny. Navíc opatření příslušných výpovědí pomocí mezinárodní právní pomoci soudem není spojeno s výraznými obtížemi a není v zásadě na újmu rychlosti řízení, neboť doba, než bude proveden výslech svědků německými orgány, je zajisté stejná bez ohledu na to, v jakém stádiu řízení se věc nachází.

Na tomto místě je třeba poznamenat, že by nebyl vyloučen postup podle § 180 odst. 2 tr. ř., tedy že předseda senátu, v daném případě samosoudce okresního soudu, by po neúspěšném předvolání svědků k hlavnímu líčení prostřednictvím dožádané strany mohl požádat státního zástupce o důkazy, které dosud nebyly opatřeny a těmito důkazy by jistě mohly být i předmětné výpovědi svědků zdržujících se v cizině.

Pro úplnost pak Nejvyšší soud konstatuje, že i kdyby se v daném případě jednalo o trestný čin, o kterém koná řízení v prvním stupni krajský soud, a v přípravném řízení vedeném částečně i v České republice by byly výslechy některých svědků opatřeny cestou mezinárodní právní pomoci, musel by soud stejně i takové svědky k hlavnímu líčení procesně správným způsobem předvolat, a teprve potom, co by se nedostavili, by byly splněny podmínky pro postup podle ustanovení § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. v platném znění (shodně viz rozhodnutí č. 13 z roku 1995 Sb. rozh. tr.).

Na základě shora uvedeného Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 11. 2004 sp. zn. 3 To 960/2004 byl porušen zákon v ustanoveních § 147 odst. 1 písm. a), b) a 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, též v ustanovení § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř., ve prospěch obviněného M. M., jelikož vrácením věci ze stádia řízení před soudem do stádia řízení přípravného došlo k oddálení vydání případného odsuzujícího soudního rozhodnutí. S ohledem na to, že zákon byl porušen ve prospěch obviněného, se Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí musel omezit pouze na tzv. akademický výrok a nemohl již dále postupovat podle ustanovení § 269 odst. 2 a násl. trestního řádu.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. dubna 2005

Předseda senátu:

JUDr. František Hrabec