4 Tz 178/2006
Datum rozhodnutí: 16.01.2007
Dotčené předpisy:




4 Tz 178/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 16. ledna 2007 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. J. P. a soudců JUDr. D. N. a JUDr. P. Š. stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch zemřelého obviněného M. M., proti usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 12. 1. 1993, sp. zn. 1 Rtv 70/1991, a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. t a k t o :

Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 12. 1. 1993, sp. zn. 1 Rtv 70/1991, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení § 1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného M. M.

Napadené usnesení s e z r u š u j e .

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Městskému soudu v Brně s e p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem býv. Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 17. 8. 1948, sp. zn. Ktr 414/48, byl obviněný M. M. P. uznán vinným zločinem porušení subordinace podle § 145, § 146 písm. c), § 149 v. t. z. (říšský zákon č. 19/1855), kterého se dopustil tím, že po nastoupení základní vojenské služby dne 23. 6. 1948 u vojenského útvaru v D. odmítl provést rozkaz účetního rotmistra, aby přijal vojenskou výstroj a podrobil se vojenskému výcviku, odvolávaje se na svoje náboženské přesvědčení, které mu zapovídá podrobiti se vojenskému výcviku, čímž úmyslně neprovedl důležitý služební rozkaz představeného. Za uvedené jednání byl obviněný M. M. P. odsouzen k trestu žaláře v trvání 18 měsíců, zostřenému jednou měsíčně postem a tvrdým ložem a samovazbou ve 4., 8., 12., 16. měsíci trestu. Rozsudek napadl obviněný M. M. zmateční stížností, kterou býv. Nejvyšší vojenský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 11. 1948, sp. zn. P 191/1948, zamítl jako nepřípustnou.

Obviněný M. M. požádal dne 13. 5. 1991 v souvislosti se shora uvedeným odsouzením o soudní rehabilitaci podle zák. č. 119/1990 Sb. Usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 12. 1. 1993, sp. zn. 1 Rtv 70/1991, bylo rozhodnuto tak, že rozsudek býv. Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 17. 8. 1948, sp. zn. Ktr 414/1948, ve spojení s rozsudkem býv. Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 27. 11. 1948, sp. zn. P 191/48, byl zrušen podle § 14 odst. 1 písm. f) zák. č. 119/1990 Sb. ve výroku o trestu a dále byla zrušena i rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud touto změnou pozbyla svého podkladu. Toto usnesení nabylo právní moci dne 12. 1. 1993.

Usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 12. 1. 1993, sp. zn. 1 Rtv 70/1991, bylo rozhodnuto tak, že obviněný M. M. je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960 a podle čl. V. se podle § 223 odst. 1 tr. ř., v tehdy účinném znění, z důvodu uvedeného v ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř., v tehdy účinném znění, zastavuje jeho trestní stíhání pro skutek, v němž byl spatřován zločin porušení subordinace podle § 145, § 146 písm. c), § 149 v. t. z. (říšský zákon č. 19/1855).

Obviněný M. M. v zákonné lhůtě prohlásil, že trvá na projednání věci, přičemž býv. Vojenský obvodový soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 1. 1993, sp. zn. 1 Rtv 70/1991, rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině z rozsudku býv. Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 17. 8. 1948, sp. zn. Ktr 414/1948, ve spojení s rozsudkem býv. Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 27. 11. 1948, sp. zn. P 191/48, se z důvodů § 227 tr. ř. trest neukládá. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 12. 1. 1993.

Podle § 266 ost. 1, 2 tr. ř. podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného M. M. k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona, a to proti usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 12. 1. 1993, sp. zn. 1 Rtv 70/1991.

Stěžovatel ve stížnosti pro porušení zákona namítá, že napadeným usnesením byl porušen zákon v ustanovení § 1 zákona o soudní rehabilitaci, § 2 odst. 5, 6 tr. ř., v tehdy účinném znění, jakož i v ustanovení § 145, § 146 písm. c), a § 149 v. t. z. (říšský zákon č. 19/1855). V návaznosti na toto usnesení jsou pak vadná i další uvedená rozhodnutí vojenského soudu, zejména rozsudek ze dne 12. 1. 1993, sp. zn. 1 Rtv 70/1991. Současně ministr spravedlnosti poukázal na znění výše citovaných zákonných ustanovení a konstatoval, že býv. Vojenský obvodový soud v Brně se jimi při rehabilitačním řízení neřídil. Rehabilitace byla zúžena pouze na výrok o trestu a byl ponechán bez náležité pozornosti výrok o vině, i když smyslem zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, je rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně, co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni.

Z odůvodnění napadeného usnesení je patrno, že soud vycházel ze zjištění, že důvodem odmítnutí vojenské služby obviněným bylo jeho náboženské přesvědčení. V průběhu rehabilitačního řízení však nebyla vyhodnocena konkrétní situace v době, kdy došlo k trestné činnosti obviněného, kdy přes obecně deklarovanou náboženskou svobodu nebyla současně zajištěna možnost tuto svobodu v případě konfliktu s danými občanskými povinnostmi realizovat. Nebylo také přiměřeně vzato v úvahu ani základní lidské právo obviněného vyplývající z čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, tedy právo na svobodu svědomí, jíž nelze zaměňovat se svobodou víry, ani se svobodou náboženskou, zejména, když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. S ohledem na výše uvedené a vzhledem k čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nelze jednání obviněného, spočívající v odmítnutí konání vojenské služby, jímž v podstatě pouze realizuje svá základní práva a svobody, považovat za trestný čin. Z tohoto pohledu lze usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 12. 1. 1993 sp. zn. 1 Rtv 70/1991, vytknout závěr o správnosti výroku o vině, při současném konstatování, že nepřiměřeně bylo postupováno pouze při ukládání trestu.

Rehabilitační soud však při rozhodování v napadené věci pominul rovněž další skutečnost, rozhodnou z hlediska posouzení viny obviněného M. M., a to předchozí odsouzení rozsudkem býv. Vojenského soudu I. stolice v Brně ze dne 15. 12. 1947, sp. zn. Vtr 767/1947, pro tutéž trestnou činnost. Vzhledem ke shodné pohnutce jednání nelze považovat odmítnutí výkonu vojenské služby po návratu z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen citovaným rozsudkem býv. Vojenského soudu I. stolice v Brně, za nový trestný čin. Následné odsouzení z roku 1948 je nutno považovat za porušení zásady ne bis in idem . K této vadě však rehabilitační soud v rozporu s článkem 40 odst. 5 Listiny základních lidských práv a svobod i § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., v tehdy účinném znění, nikterak nepřihlédl.

V závěru podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 12. 1. 1993, sp. zn. 1 Rtv 70/1991, byl v neprospěch obviněného M. M. porušen zákon v ustanovení § 1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci a v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., v tehdy účinném znění, ve vztahu k ustanovení § 145, § 146 písm. c) a § 149 v.t.z. (říšský zákon č. 19/1855), v ustanovení článku 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., v tehdy účinném znění. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, aby zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbudou podkladu. Následně pak stěžovatel navrhl, aby bylo postupováno podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen.

Podle ustanovení § 145 v. t. z. se zločinu porušení subordinace dopustí ten, kdo v čase, kdy nachází se ve skutečné službě, nebo i mimo tento čas odepře rozkazu představeného ke službě se vztahujícímu povinnou poslušnost, nebo též jen úctu vůči představenému povinnou kdykoli a kdekoli úmyslně opomíjí, dopouští se porušení subordinace.

Podle ustanovení § 146 písm. c) v. t. z. se odepření poslušnosti nebo povinné úcty může se dít nesplněním rozkazu nebo nařízení představeného.

Podle ustanovení § 149 v. t. z. odepře-li se provedení služebního rozkazu nebo ke službě se vztahujícího nařízení představeného, nikoliv sice násilně, avšak neurvalým neb urážlivým způsobem, nebo neprovede-li se úmyslně důležitý služební rozkaz, potrestán buď viník žalářem od tří až do pěti let, v čas války však od pěti až do desíti let a podle okolností, zvláště týkal-li se rozkaz nějakého služebního výkonu proti nepříteli, nebo vzešla-li z neprovedení velká škoda pro službu, smrtí zastřelením.

Podle § 1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehablitaci, ve znění pozdějších předpisů, je účelem tohoto zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle odst. 2 cit. zák. ustanovení je rovněž účelem tohoto zákona rehabilitovat činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, jež byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem, a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.

Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle § 4 tohoto zákona přezkumné řízení bylo možno konat ve věcech, v nichž bylo v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v § 2, spáchané po 5. květnu 1945, mimo jiné též pro zločin porušení subordinace podle § 145, § 146 písm. c), § 149 v. t. z. (říšský zákon č. 19/1855). Býv. Vojenský obvodový soud v Brně, který v této věci přezkumné řízení podle rehabilitačního zákona na základě žádosti obviněného prováděl, se však důsledně cit. účelem rehabilitačního zákona neřídil.

Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že býv. Vojenský obvodový soud v Brně v rehabilitačním řízení přezkoumal na základě žádosti obviněného jeho původní odsouzení a konstatoval, že výrok o vině je správný, pouze při ukládání trestu bylo postupováno nepřiměřeně přísně. Důvodem pro tento závěr bylo zjištění, že obviněný žil řádným životem, pokud byl soudně trestán, bylo to výlučně v souvislosti s jeho náboženským přesvědčením. Soud proto uzavřel, že jsou zde důvody pro zrušení výroku o trestu, který je ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost.

Zde je na místě připomenout závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, z nichž vyplývá, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli totiž cit. ústava deklarovala v § 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí pak tato ústava negovala i v § 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin.

Vyslovené závěry lze bezpochyby aplikovat i v projednávaném případě M. M., odsouzeného v roce 1948 soudem, který přiměřeně svobodu svědomí nerespektoval za situace, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Rehabilitační soud pak pochybil, když při aplikaci § 14 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, přehlédl toto absolutní přirozené právo obviněného, jež nalezlo vyjádření rovněž v čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a považoval shora popsané jednání obviněného za trestné. (Srov. rovněž i nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003 sp. zn. I. ÚS 671/01).

Podle názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, je tomuto nutné podřídit výklad i sebestarších trestně právních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, a tento nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, a tedy hodnotově diskontinuálně, lze podle Ústavního soudu chápat kontinuitu se starým právem, jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení.

Z odůvodnění rozsudku býv. Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 17. 8. 1948, sp. zn. Ktr 414/1948, vyplývá, že obviněný M. M. byl rozsudkem býv. Vojenského soudu I. stolice v Brně ze dne 15. 12. 1947, sp. zn. Vtr 767/1947 odsouzen za zločin porušení subordinace pod § 145, § 146 písm. c) a § 149 v.tr.z. (říšský zákon č. 19/1855), k osmiměsíčnímu zostřenému žaláři nepodmíněně. V důsledku amnestie prezidenta republiky ze dne 19. 6. 1948 byl odsouzený z vojenské věznice dne 22. 6. 1948 propuštěn a odeslán zpět k vojenskému útvaru. Po propuštění z výkonu trestu a odeslání k vojenskému útvaru odepřel převzít vojenskou výstroj odvolávaje se na svoje náboženské přesvědčení, které mu nedovoluje jako svědku J. konat něco co směřuje jen k válce.

Nejvyšší soud neměl k dispozici spis býv. Krajského vojenského soudu v Brně, sp. zn. Ktr 414/1948, ani spis býv. Vojenského soudu I. stolice v Brně, sp. zn. Vtr 767/1947, proto mohl k námitce ministra spravedlnosti ve stížnosti obsažené pouze uvést, že s ohledem na konstantní judikaturu Ústavního soudu v otázce totožnosti skutku v obdobných věcech (např. IV ÚS 81/1995, IV ÚS 82/1997), je nutno další odsouzení obviněného pro shodnou trestnou činnost, tj. setrvání na své již projevené vůli vojenskou činnost nevykonávat, hodnotit jako jeden skutek. V případě předchozího odsouzení býv. Vojenským soudem I. stolice v Brně by následné odsouzení rozsudkem býv. Krajského vojenského soudu v Brně pro tutéž trestnou činnost znamenalo porušení zásady ne bis in idem .

S přihlédnutím ke shora uvedeným skutečnostem lze uvést, že z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že rehabilitační senát býv. Vojenského obvodového soudu v Brně porušil zákon v neprospěch obviněného, pokud považoval výrok o vině zločinem porušení subordinace podle § 145, § 146 písm. c) a § 149 v. tr. z. (říšský zákon č. 19/1855), za správný. Usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 12. 1. 1993, sp. zn. 1 Rtv 70/1991, tak byl porušen zákon v ustanovení § 1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, a v řízení, které mu předcházelo, též v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného M. M., což Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil. Jako důsledek této skutečnosti Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu nejen napadené usnesení, ale i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Týká se to mimo jiné též následného rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 12. 1. 1993, sp. zn. 1 Rtv 70/1991. Nejvyšší soud pak podle § 270 odst. 1 tr. ř. věc přikázal Městskému soudu v Brně, jako soudu podle § 7 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb. příslušnému, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Konkrétně to znamená zaměřit dokazování na zjištění, zda byl obviněný M. M. pravomocně odsouzen býv. Vojenským soudem I. stolice v Brně, sp. zn. Vtr 767/1947, znovu rozhodnout o návrhu obviněného M. M. na jeho soudní rehabilitaci podle zák. č. 119/1990 Sb., přičemž rozhodující soud bude podle § 270 odst. 4 tr. ř. vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. ledna 2007

Předseda senátu:

JUDr. J. P.

Vypracoval :

JUDr. P. Š.