4 Tz 176/2005
Datum rozhodnutí: 16.11.2005
Dotčené předpisy:




4 Tz 176/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 16. listopadu 2005 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného L. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2004, sp. zn. 9 To 511/2004, rozhodl podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. t a k t o :

Stížnost pro porušení zákona s e z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 11. 11. 2004, sp. zn. 0 Nt 530/2004, zamítl podle § 283 písm. d) tr. ř. návrh obvodního státního zástupce na povolení obnovy řízení ve prospěch obviněného L. K. v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 37 T 73/2002.

Proti tomuto usnesení podal státní zástupce stížnost, o níž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 12. 2004, sp. zn. 9 To 511/2004, tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou.

Proti výše citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného L. K. Podle jeho názoru jím v neprospěch obviněného byl porušen zákon v ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, rovněž v ustanovení § 283 písm. d) tr. ř.

Stěžovatel poukázal na trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 31 T 148/2001, který nabyl právní moci dne 22. 10. 2002, jímž byl obviněný uznán vinným jednak trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák. a jednak trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., jichž se dopustil ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Za to mu byl uložen úhrnný trest obecně prospěšných prací ve výměře 160 hodin.

Návrh na povolení obnovy řízení byl obvodním státním zástupcem podán proto, že obviněnému L. K. byl dalším trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 5. 2002, sp. zn. 37 T 73/2002, který nabyl právní moci dne 23. 7. 2002, a jímž byl odsouzen pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák., uložen rovněž trest obecně prospěšných prací ve výměře 350 hodin.

Obvodní státní zástupce v návrhu na povolení obnovy řízení poukázal na stav, kdy v souvislosti s existencí obou těchto pravomocných trestních příkazů má obviněný vykonat tresty obecně prospěšných prací v úhrnné výměře 510 hodin, ač ustanovení § 45a odst. 1 tr. zák. povoluje nejvyšší výměru tohoto trestu ve výši 400 hodin, přičemž došlo i k porušení ustanovení § 36 tr. zák., podle něhož v případě ukládání dalšího trestu stejného druhu musí soud dbát, aby předchozí nevykonaný trest spolu s ukládaným trestem nepřekročily nejvyšší možnou zákonem povolenou výměru pro tento druh trestu. Důvodem pro navrhovanou obnovu řízení bylo podle státního zástupce zjištění, že v době vydání trestního příkazu ve věci sp. zn. 37 T 73/2002, nevěděl Obvodní soud pro Prahu 4, že týž soud již vydal jiný trestní příkaz ve věci sp. zn. 31 T 148/2001, který dosud nebyl pravomocný, a nebyl tudíž zaznamenán v rejstříku trestů. Uvedená okolnost tak znamená novou skutečnost a důkaz, soudu dříve neznámé, které by samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o trestu.

Pokud Obvodní soud pro Prahu 4 ve věci sp. zn. 0 Nt 530/2004, zamítl návrh na povolení obnovy řízení, postupoval v rozporu s judikovanými stanovisky Nejvyššího soudu. Za nové skutečnosti je třeba v posuzovaném případě pokládat ty, které nebyly předmětem dokazování nebo zjišťování před rozhodnutím, jehož se návrh na obnovu řízení týká. Skutečností dříve příslušnému orgánu neznámou je objektivně existující jev, který v téže věci nebyl dokazován, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Takovou skutečností může být nepochybně i fakt, že obviněný byl v jiné trestní věci pravomocně odsouzen.

V době rozhodování ve věci sp. zn. 31 T 148/2001, nemohl Obvodní soud pro Prahu 4 vědět, zda trestní příkaz téhož soudu sp. zn. 37 T 73/2002, nabude právní moci, a vzhledem k tomu, že se tak stalo až dne 22. 10. 2002, jedná se o novou skutečnost ve vztahu k věci sp. zn. 31 T 148/2001.

Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2004, sp. zn. 9 To 511/2004, byl porušen zákon v neprospěch obviněného L. K. v namítaném rozsahu, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení, včetně všech na něj obsahově navazujících rozhodnutí zrušil, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Obviněný se k podané stížnosti pro porušení zákona nevyjádřil, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby byla zamítnuta podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná. Podle jeho názoru vadně provedená lustrace není důvodem pro obnovu řízení, a na místě bylo proto podat stížnost pro porušení zákona.

Nejvyšší soud České republiky přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.

Nejvyšší soud především zjistil, že státní zástupce podal dne 15. 5. 2002 u Obvodního soudu pro Prahu 4 návrh na potrestání obviněného L. K. pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. ř. Lustrum provedené dne 15. 5. 2002 a zaznamenané na č. l. 45 spisu osvědčuje, že proti témuž obviněnému bylo u Obvodního soudu pro Prahu 4 vedeno ještě další řízení pod sp. zn. 3 T 60/2001, ostatně opis trestního příkazu, který byl ve věci sp. zn. 3 T 60/2001 dne 31. 5. 2001 vydán, je součástí spisu (č. l. 35). V rejstříku trestů ze dne 9. 5. 2002(č. l. 34), není mimo již výše citovaného rozhodnutí záznam o jiném odsouzení obviněného. Samosoudce poté dne 17. 5. 2002 vydal ve věci sp. zn. 37 T 73/2002 trestní příkaz, jímž při stejném popisu skutku a jeho právní kvalifikaci, jak byla uvedena v návrhu na potrestání, uložil obviněnému L. K. trest obecně prospěšných prací ve výměře 350 hodin. Trestní příkaz byl obviněnému doručen dne 12. 7. 2002, právní moci nabyl dne 23. 7. 2002.

Podle § 153 odst. 2 Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 3. 1. 2001, č.j. 505/2001-Org., ve znění pozdějších předpisů, kterou byl vydán vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, je povinností vedoucího soudní kanceláře u věcí zapisovaných do rejstříku T a Nt zjistit, zda je nebo bylo proti téže osobě vedeno trestní stíhání. Výsledek lustrace se vyznačí na obžalobě či návrhu na potrestání. Vyznačení se provede otiskem razítka, datem a podpisem vedoucího soudní kanceláře.

Podle zjištění Nejvyššího soudu vedoucí soudní kanceláře Obvodního soudu pro Prahu 4 v případě lustrace v trestní věci sp. zn. 37 T 73/2002, podle citovaného ustanovení nepostupoval a uložené povinnosti nedostál. Jinak by totiž musel na návrhu na potrestání vyznačit také skutečnost, že u stejného soudu je proti témuž obviněnému vedeno ještě i další trestní řízení ve věci sp. zn. 31 T 148/2001.

V uvedené trestní věci sp. zn. 31 T 148/2001 napadl návrh na potrestání dne 12. 12. 2001, a obviněnému L. K. byly kladeny za vinu skutky kvalifikované jako trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. Samosoudkyně Obvodního soudu pro Prahu 4 vydala dne 22. 1. 2002 ve věci trestní příkaz, jímž byl obviněný uznán vinným uvedenými trestnými činy a byl mu uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 160 hodin. Obviněnému byl trestní příkaz doručen dne 11. 10. 2002 a právní moci nabyl dne 22. 10. 2002.

Skutečností zůstává, že při řádně provedené lustraci v rozsahu, který je zmiňován výše, by samosoudce rozhodující ve věci sp. zn. 37 T 73/2002, věděl o faktu, že v jiné trestní věci, byť nepravomocně skončené, byl uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 160 hodin, což by nepochybně deklinovalo jeho úvahy o možné výši stejného druhu trestu, který hodlal uložit, z pohledu ustanovení § 45a odst. 1 tr. zák. a § 36 tr. zák.

Není však možno přisvědčit právnímu názoru, že vadně provedená lustrace je důvodem pro obnovu řízení, a v této souvislosti je tak nepřípadně stížností pro porušení zákona poukazováno, že tento názor má oporu v konstantní judikatuře Nejvyššího soudu. Zmiňované judikáty se týkají jiné problematiky, spadající do oblasti tzv. objektivního porušení zákona. Jde o ty případy, kdy u různých soudů jsou zhruba ve stejném časovém období paralelně vedena samostatná trestní řízení proti téže osobě, přičemž soud, který v konečném důsledku porušil zákon, i přes řádně provedená skutková zjištění vztahující se k uložení zákonného druhu a výše trestu, nemohl vědět o existenci rozsudku či trestního příkazu, který vydal jiný soud. Byť v takovém případě nedošlo k subjektivnímu porušení zákona ze strany soudu rozhodujícího později, objektivně je nutno konstatovat porušení zákona např. v situaci, kdy v konečné podobě jsou obviněnému v součtu uloženy např. tresty obecně prospěšných prací ve výměře přesahující 400 hodin. Zde Nejvyšší soud opakovaně vyslovil, že pouze v takovýchto případech má při volbě typu mimořádného opravného prostředku, jehož smyslem je náprava nezákonného stavu, přednost obnova řízení před stížností pro porušení zákona, a také podrobně argumentoval z jakých důvodů.

V posuzované trestní věci však jak Obvodní soud pro Prahu 4 v usnesení ze dne 11. 11. 2004, sp. zn. 0 Nt 530/2004, tak Městský soud v Praze, který rozhodoval o opravném prostředku státního zástupce usnesením ze dne 30. 12. 2004, sp. zn. 9 To 511/2004, shodně zaujaly stanovisko, že vadně provedená lustrace není důvodem pro obnovu řízení, přičemž tento závěr soudy obou stupňů podrobněji nerozvedly.

Nejvyšší soud se s tímto stanoviskem ztotožňuje. Ustanovení § 278 odst. 1 tr. ř. stanoví podmínky, za nichž může být povolena obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem či trestním příkazem. Pokud zákon zmiňuje nové skutečnosti, považují se za ně takové, které nebyly předmětem dokazování nebo zjišťování před rozhodnutím, jehož se návrh na obnovu řízení týká. Takovouto skutečností je objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Novým důkazem je důkaz, který nebyl v původním řízení obsažen ve spise, uplatněn některou procesní stranou nebo proveden. Za dříve neznámý důkaz je třeba považovat též důkaz již provedený, avšak jehož obsah je jiný než v původním řízení. Obecně platí, že nové skutečnosti a důkazy nejsou předmětem povinného zjišťování v řízení o povolení obnovy orgány činnými v trestním řízení, nýbrž jsou předkládány soudu spolu s návrhem na obnovu řízení k posouzení, zda jejich existence v případě pravdivosti může vyvolat pochybnosti o správnosti napadeného rozhodnutí. (srov. Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F. Trestní řád, Komentář, 4. doplněné a přepracované vydání 2002, C. H. Beck, str.1753) Uvedená charakteristika povahy a kvality nových skutečností a důkazů je v přímém rozporu s ustanovením § 153 odst. 2 Vnitřního a kancelářského řádu pro okresní, krajské a vrchní soudy, z něhož pro vedoucího soudní kanceláře vyplývá striktně stanovená povinnost jak postupovat při lustraci nového trestního spisu. Přisvědčit názoru, že vadná a neúplná lustrace má charakter nové skutečnosti či důkazu by znamenalo přisoudit tuto povahu zaviněnému porušení pracovních povinností pracovníkem soudu, což zcela odporuje smyslu ustanovení § 278 odst. 1 tr. ř. V takovém případě by se tak dostaly do neřešitelného logického rozporu na jedné straně požadavky povinně zjišťovat a vyznačovat lustraci s názorem na straně druhé, že tzv. nové skutečnosti naopak nejsou předmětem povinného zjišťování soudu. Nejvyšší soud uzavírá, že v případě vadné, zcela chybějící či neúplné lustrace, jejímž důsledkem je výsledné rozhodnutí, kterým je porušen zákon, je možno takovýto stav napravit pouze cestou podání stížnosti pro porušení zákona.

Vzhledem k argumentaci výše uvedené Nejvyšší soud neshledal stížnost pro porušení zákona, která byla podána proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2004, sp. zn. 9 To 511/2004, důvodnou, a proto ji podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. listopadu 2005

Předsedkyně senátu:

JUDr. Danuše N o v o t n á