4 Tz 175/2006
Datum rozhodnutí: 17.01.2007
Dotčené předpisy:




4 Tz 175/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 17. ledna 2007 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Petra Šabaty stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného O. (A.) M., proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 28. 11. 1991 sp. zn. 2 Rtv 140/91, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :



Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 28. 11. 1991 sp. zn. 2 Rtv 140/91, a v řízení, které mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1993 v neprospěch obviněného O. M.

Napadené usnesení s e z r u š u j e .

Zrušuje se také usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 12. 1991 sp. zn. 2 Rtv 140/91, a rozsudek téhož soudu ze dne 13. 2. 1992 sp. zn. 2 Rtv 140/91.

Zrušují se též všechna další rozhodnutí, na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Městskému soudu v Brně se p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Bývalý Vojenský obvodový soud Brno rozhodl usnesením ze dne 28. 11. 1991 sp. zn. 2 Rtv 140/91, podle § 14 odst. 1 písm. f) zák. č. 119/90 Sb, o soudní rehabilitaci, tak, že zrušil rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP - 47 ze dne 19. 6. 1952 sp. zn. Vt - 3/52, ve výroku o trestu. Podle § 14 odst. 3 citovaného zákona zrušil také všechna další rozhodnutí, na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně následně ve věci rozhodl usnesením ze dne 19. 12. 1991 sp. zn. 2 Rtv 140/91, tak, že podle čl. V z důvodů části II čl. III rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 9. 5. 1960 zastavil trestní stíhání obviněného A. M. pro skutek spočívající v tom, že dne 27. dubna 1952 u svého útvaru v R. odmítl vykonávat vojenskou službu odvolávaje se na to, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení, v němž byl spatřován trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve znění zák. č. 86/1950 Sb.

Obviněný O. M. učinil prohlášení, že ve smyslu ustanovení § 15 odst. 3 zák č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, trvá na projednání věci. Bývalý Vojenský obvodový soud Brno poté rozsudkem ze dne 13. 2. 1992 sp. zn. 2 Rtv 140/91, rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině z rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP - 47 ze dne 19. 6. 1952 sp. zn. Vto - 3/52, z důvodu § 227 tr. ř. trest neuložil. Tento rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení, tj. 13. 2. 1992.

Proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 28. 11. 1991 sp. zn. 2 Rtv 140/91 podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného O. (A.) M. V tomto mimořádném opravném prostředku jsou variantně uváděna obě jména obviněného, která byla v jednotlivých rozhodnutích soudů odlišně označována. Ve stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti uvedl, že napadeným rozhodnutím byl v neprospěch tohoto obviněného porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř. v tehdy účinném znění, ve vztahu k ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950 a v ustanovení § 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, jakož i v ustanovení čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. v tehdy účinném znění.

V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti konstatoval, že v projednávaném případě byla rehabilitace zúžena pouze na výrok o trestu, ale výrok o vině byl ponechán bez náležité pozornosti, přestože smyslem zákona o soudní rehabilitaci je rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně, co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni. Rehabilitační soud dále nezohlednil skutečnost, že obviněný O. M. byl již před odsouzením rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 19. 6. 1952 sp. zn. Vt - 3/52, odsouzen pro totožný trestný čin rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 20. 11. 1950 sp. zn. Vt - 205/1950 - III. Stěžovatel vzhledem k opakovaně vyslovenému názoru Ústavního soudu na otázku totožnosti skutku, jednání obviněného ze dne 27. 4. 1952 považuje za jeden skutek, pro který byl obviněný již odsouzen rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 20. 11. 1950 sp. zn. Vt - 205/50 - III. Další odsouzení obviněného proto považuje za porušení zásady ne bis in idem.

Z napadeného usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 28. 11. 1991 sp. zn. 2 Rtv 140/91, a také z navazujících rozhodnutí bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně je patrno, že soud vycházel ze zjištění, že důvodem odmítnutí vojenské služby bylo náboženské přesvědčení obviněného, aniž by byla vyhodnocena konkrétní situace v době, kdy došlo k trestné činnosti obviněného, kdy přes obecně deklarovanou náboženskou svobodu nebyla současně zajištěna možnost tuto svobodu v případě konfliktu s danými občanskými povinnostmi realizovat. Nebylo přiměřeně vzato v úvahu ani základní právo obviněného z čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, tedy právo na svobodu svědomí, které nelze zaměňovat se svobodou víry, ani se svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující.

Závěrem svého mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 28. 11. 1991 sp. zn. 2 Rtv 140/91, byl v neprospěch obviněného O. M. porušen zákon v namítaném rozsahu, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, aby zrušil také všechna další rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a poté aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.

Podle § 1 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb, je účelem tohoto zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách, zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly.

Podle odstavce 2 citovaného zákonného ustanovení činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.

Jak je zřejmé z napadeného rozhodnutí bývalý Vojenský obvodový soud Brno se výrokem o vině v rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 19. 6. 1952 sp. zn. Vt 3/52, blíže nezabýval, považoval jej za správný a zaměřil se jen na posouzení přiměřenosti trestu. Toto zjištění vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení ze dne 28. 11. 1991, kde je uvedeno, že výrok o vině je správný, neboť bývalý Nižší vojenský soud provedl u hlavního líčení dokazování v potřebném rozsahu a správně zjistil skutkový stav. Obdobný závěr učinil bývalý Vojenský obvodový soud Brno i ve svém rozsudku ze dne 13. 2. 1992 sp. zn. 2 Rtv 140/91, když nenabyl pochybností o správnosti výroku o vině z rozsudku bývalého Nižšího Vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 19. 6. 1952 sp. zn. Vt 3/52, a ponechal jej beze změn.

Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná právní názor a závěry nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003 sp. zn. Pl ÚS 42/02, a navazujícího rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2003 sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato ústava deklarovala v článku 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v článku 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin .

Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a závěry Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je zřejmé, že pokud rehabilitační senát bývalého Vojenského obvodového soudu Brno nepřezkoumal také výrok o vině trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák.ve znění zák. č. 86/1950 Sb., a to ve shora uvedeném smyslu, porušil zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v platném znění, a v řízení, jež mu předcházelo, také v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., v neprospěch obviněného O. M.

K tomuto závěru v posuzované věci přistupuje ještě další okolnost, kterou také namítá stěžovatel ve svém mimořádném opravném prostředku, totiž že odsouzení, které je předmětem řízení, předchází jiné dřívější odsouzení z roku 1950, kdy bývalý Nižší vojenský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 11. 1950 sp. zn. Vt - 205/50 III, uznal obviněného vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) tr. zák., za což mu uložil trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. V nyní posuzované trestní věci pak jde o odsouzení druhé, takže mělo být zkoumáno, zda nebyla porušena zásada ne bis in idem .

Nejvyšší soud poté podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 28. 11. 1991 sp. zn. 2 Rtv 140/91, a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ve znění tehdy účinném v neprospěch obviněného O. M. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil, stejně jako další rozhodnutí výslovně ve výroku tohoto rozsudku citovaná, jakož i všechna další rozhodnutí, jež na zrušená rozhodnutí obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Nejvyšší soud nemohl ve věci sám meritorně rozhodnout, neboť podle § 271 odst. 1 tr. ř. může tímto způsobem postupovat pouze tehdy, je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn. Tuto podmínku Nejvyšší soud neshledal splněnou, když konstatoval, že zákon byl porušen mimo jiné i v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Řízení o stížnosti pro porušení zákona je řízení návrhovým, jehož náležitosti a průběh jsou upraveny ustanoveními § 267 odst. 1, odst. 2 tr. ř., přičemž ministr spravedlnosti také navrhnul procesní postup podle § 270 odst. 1 tr. ř., tj. věc vrátit soudu prvního stupně.

Nejvyšší soud věc podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, jehož příslušnost je dána podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, s tím, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro Městský soud v Brně, jemuž věc byla přikázána, z toho plyne povinnost vyžádat znovu od Vojenského archivu v Praze zachované písemnosti o odsouzení obviněného v této trestní věci, vyžádat také spis bývalého Nižšího vojenského soud v Brně, sp. zn. Vt 205/50 III, a na základě těchto, případně dalších důkazů, nově rozhodnout o návrhu obviněného O. M. na zahájení rehabilitačního řízení podle § 119/1990 Sb., přičemž při svém rozhodování bude podle § 270 odst. 4 tr. ř. vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud a je povinen provést ty procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. ledna 2007

Předsedkyně senátu:

JUDr. Danuše N o v o t n á