4 Tz 17/2009
Datum rozhodnutí: 28.04.2009
Dotčené předpisy:




4 Tz 17/2009

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 28. dubna 2009 v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šabaty a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného R. T., proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 2004, sp.zn. 3 To 336/2004, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 2004, sp. zn. 3 To 336/2004, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6, § 254 odst. 1 a § 259 odst. 3 tr. ř. v neprospěch obviněného R. T.

Napadený rozsudek s e z r u š u j e v části týkající se obviněného R. T. Zrušuje se i rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 73 T 274/2003, v části týkající se obviněného R. T.

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Okresnímu soudu v Ostravě s e p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 73 T 274/2003, byli uznáni vinnými obviněný R. T. trestnými činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a šíření toxikomanie podle § 188a odst. 1 tr. zák., obviněný P. D. trestnými činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák. a šíření toxikomanie podle § 188a odst. 1 tr. zák. a obviněný L. M. trestnými činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a šíření toxikomanie podle § 188a odst. 1 tr. zák. Za to byli odsouzeni obviněný R. T. podle § 187 odst. 2 tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři léta, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 9. 2003, sp.zn. 8 T 98/2002, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný P. D. podle § 187 odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou a obviněný L. M. podle § 187 odst. 2 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři léta, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a dále k peněžitému trestu ve výměře 30.900,- Kč.

Trestné činnosti se obviněný R. T. dopustil tím, že v přesně nezjištěné době od roku 2002 do 20. 8. 2003 na různých místech v O., osobě vystupující pod jménem Z. K., prodal v přesně nezjištěném počtu případů přesně nezjištěné množství návykové látky pervitin za celkovou částku kolem 60.000,- notKč, osobě vystupující pod jménem P. N., prodal ve dvou případech celkem 5 g návykové látky pervitin za částku 5.000,- Kč, osobě vystupující pod jménem J. S., prodal v přesně nezjištěném počtu případů přesně nezjištěné množství návykové látky pervitin za celkovou částku kolem 10.000,- notKč, přičemž návyková látka pervitin s obsahem psychotropní látky metamfetaminu je zařazena do seznamu II. podle Úmluvy o omamných látkách v příloze č. 3, zákona č. 167/1998 Sb.

Obvinění P. D., L. M. i R. T. napadli rozsudek soudu prvního stupně odvoláními. Z jejich podnětu byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 2004, sp. zn. 3 To 336/2004, rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výrocích o trestech a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný R. T. byl odsouzen podle § 187 odst. 2 a § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 9. 2003, sp.zn. 8 T 98/2002, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný P. D. byl odsouzen podle § 187 odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na čtrnáct měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný L. M. podle § 187 odst. 2 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

Proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 2004, sp. zn. 3 To 336/2004, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného R. T. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanoveních § 254 odst. 1, § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. a v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. v řízení předcházejícím.

V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti namítl, že Krajský soud v Ostravě se neřídil citovanými ustanoveními.

Těžištěm rozsudku Okresního soudu v Ostravě, sp.zn. 73 T 274/2003, je závěr, že obviněný R. T. je z předmětného protiprávního jednání jednoznačně usvědčován výpovědí utajených svědků, v řízení vystupujících pod jmény P. N., Z. K. a J. S. Dalším důkazem, který měl obviněného R. T. usvědčovat z daného protiprávního jednání, je záznam telekomunikačního provozu, kde volající podle názoru rozhodujícího soudu chce po obviněném pervitin a nikoli "Foťák", "Piko" či "Bučo".

Při projednávání odvolání obviněného R. T. se odvolací soud zcela ztotožnil se skutkovými a právními závěry nalézacího soudu, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí doplnil, že u obviněného nebylo porušeno právo na spravedlivý proces. Podle Krajského soudu v Ostravě výpovědi utajených svědků nezůstaly osamoceny, přičemž v tomto směru odkazoval na výpověď svědka T. L. Další důkazy, jako záznamy o odposlechu, protokol o sledování a znalecké posudky z oboru toxikologie, podle názoru odvolacího soudu uzavírají řetězec důkazů svědčících o vině obviněného R. T.

V souvislosti s použitím výpovědí utajených svědků v daném trestním řízení stěžovatel konstatuje, že obviněnému musí být v rámci trestního procesu poskytnuta možnost verifikace důkazů, které směřují vůči jeho osobě. Tato verifikace svědecké výpovědi v sobě zahrnuje dvě části, kdy jednou z částí je prověření pravdivosti skutkových tvrzení a druhou je možnost prověření věrohodnosti svědka. Z podstaty instituce anonymních svědků však vyplývá, že tyto možnosti verifikace má obviněný značně omezeny, což ve svém důsledku omezuje jeho právo na obhajobu. Jestliže tedy výpovědi anonymních svědků představují v trestní věci obviněného R. T. stěžejní důkazy svědčící proti jeho osobě, musela se tato skutečnost promítnout i do roviny hodnocení důkazů. Bylo tudíž nutné, aby výpovědi utajených svědků byly podporovány i dalšími důkazy, neboť k odsouzení obviněného nemůže dojít výlučně a ani v převážné míře pouze na základě těchto výpovědí.

Jak je zřejmé z napadených rozhodnutí, soudy při rozhodování o vině obviněného R. T. vzaly v úvahu kromě výpovědi utajených svědků i další důkazy, kdy za stěžejní považovaly výpověď svědka T. L., učiněnou v přípravném řízení. Tento svědek však k osobě obviněného R. T. toliko uvedl, že o něm pouze slyšel, avšak osobně ho neznal. Pokud se pak dále tento svědek zmiňuje o tom, co se zprostředkovaně dozvěděl od dalších osob, hovoří poměrně podrobně toliko o spoluobviněných P. D. a L. M., avšak o obviněném R. T. se nijak blíže nezmiňuje.

Dalším důkazem, který má podle rozhodujících soudů usvědčovat obviněného, je záznam telekomunikačního provozu ze dne 22. 2. 2003, 27. 3. 2003 a 30. 3. 2003, kde jistý volající žádá po obviněném R. T. "Foťák", "Piko", "Bučo" či dokonce chce, aby mu obviněný "nechal na sklíčko". Aniž nalézací soud své závěry nějak blíže odůvodnil, uvedl, že je zcela nesporné, že tento volající chtěl po obviněném drogu.

Dále stěžovatel poukázal na skutečnost, že rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 3. 2004, sp.zn. 73 T 274/2003, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 2004, sp. zn. 3 To 336/2004, byly v částech týkajících se spoluobviněného L. M. zrušeny nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2006, sp.zn. III. ÚS 499/2004, a v částech týkajících se spoluobviněného P. D. nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2006, sp.zn. I. ÚS 481/2004. V obou nálezech Ústavní soud konstatoval, že obviněný L. M. i P. D. byli odsouzeni hlavní měrou na základě výpovědi anonymních svědků, což se neslučuje s principy "férového" procesu, pročež došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V novém hlavním líčení konaném dne 22. 1. 2008 Okresní soud v Ostravě s ohledem na výše citované nálezy Ústavního soudu obviněné P. D. a L. M. rozsudkem, sp. zn. 73 T 104/2006, zprostil obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř. Krajský soud v Ostravě poté usnesením ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 3 To 243/2008, odvolání státního zástupce podle § 256 tr. ř. zamítl.

Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 2004, sp. zn. 3 To 336/2004, a v řízení předcházejícím byl porušen zákon v neprospěch obviněného R. T. ve vytýkaném směru, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, stejně jako další obsahově navazující rozhodnutí, a dále aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že zákon porušen byl.

Okresní soud v Ostravě opírá v odůvodnění svého rozhodnutí vinu obviněného R. T. ze spáchání trestných činů nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a šíření toxikomanie podle § 188a odst. 1 tr. zák. o výpovědi utajených svědků, výpověď svědka T. L., učiněnou v přípravném řízení a záznam telekomunikačního provozu.

Zde je třeba poukázat na skutečnost, že obvinění P. D. a L. M., kteří byli společně s obviněným R. T. odsouzeni pro totožnou trestnou činnost rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 73 T 274/2003, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 2004, sp. zn. 3 To 336/2004, napadli citovaná rozhodnutí ústavní stížností a Ústavní soud nálezem ze dne 9. 2. 2006, sp. zn. III. ÚS 499/2004, v části týkající se obviněného L. M. a nálezem ze dne 3. 10. 2006, sp.zn. I. ÚS 481/2004, v části týkající se obviněného P. D., rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 73 T 274/2003, i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 2004, sp. zn. 3 To 336/2004, zrušil.

V odůvodnění svého rozhodnutí Ústavní soud uvádí, že smyslem práva na veřejné projednání věci, ve spojení s právem vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, je poskytnout obžalovanému v trestním procesu možnost verifikace důkazů směřujících vůči němu, a to před tváří veřejnosti; tato verifikace v případě svědecké výpovědi obsahuje dva komponenty: Prvním je prověření pravdivosti skutkových tvrzení, druhým je potom možnost prověření věrohodnosti svědka. Instituce anonymních svědků tudíž omezuje možnost obviněného verifikovat pravdivost vůči němu směřující svědecké výpovědi, protože vylučuje možnost vyjádřit se k osobě svědka a k jeho věrohodnosti. Omezuje tedy jeho práva na obhajobu, je v rozporu s principem kontradiktornosti procesu i s principem rovnosti účastníků.

Za rozhodující kritéria ústavnosti institutu výslechu anonymního svědka, dle názoru Ústavního soudu, nutno pokládat jednak dodržení zásady subsidiarity (výslech svědka pod utajením má své místo toliko tehdy, nelze-li ochranu svědka spolehlivě zajistit jinak), jednak nezbytnost minimalizace omezení práv obhajoby, k němuž při provedení důkazu svědkem pod utajením nepochybně dochází, a to zřetelnou kolizí mezi zásadami řádného a spravedlivého procesu na straně jedné a důvodnou snahou ústavodárce i zákonodárce chránit demokratickou společnost před vzrůstem kriminality a zejména organizovaným zločinem na straně druhé; požadavky proporcionality přitom nutno vztáhnout nejen k činnosti zákonodárné, ale rovněž v neztenčené míře platí i v oblasti moci soudní; obecný soud je proto povinen ve své rozhodovací činnosti obě v kolizi stojící hodnoty pečlivě zvažovat, a to za přísně restriktivní aplikace ustanovení zákona (§ 55 a § 209 trestního řádu). V daném případě Ústavní soud, jde-li o samotné utajení totožnosti a podoby svědků ze strany orgánů činných v trestním řízení, žádné pochybení nezjistil. Konstatoval ovšem, že z rozhodnutí obecných soudů pouze není zřejmé, jak byla splněna zákonná povinnost soudu prověřit věrohodnost svědků (§ 209 odst. 5 tr. ř.).

Ústavní soud se dále zabýval otázkou, zda přes skutečnost využití utajených svědků mohlo být řízení jako celek považováno za spravedlivé ve smyslu čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny, příp. čl. 6 Úmluvy a konstatoval, že orgány činné v trestním řízení měly snahu z procesního hlediska kompenzovat překážky, jež obhajobě v důsledku použití anonymních svědků vznikly. Zmíněná "kompenzace" se však musí promítnout i do roviny hodnocení důkazů ze strany obecných soudů, což se projevuje tím, že výpovědi anonymních svědků musí podporovat další důkazy a tedy k odsouzení obviněného nemůže dojít výlučně a ani v převážné míře na základě předmětných výpovědí.

Také hodnotí jednak výpověď svědka T. L., kterou soudy považovaly za zásadní, který hovoří pouze o tom, co se dozvěděl od jiných osob a jednak záznam telekomunikačního provozu a dospívá k závěru, že tyto důkazy jsou důkazy skutečně jen "velmi" nepřímými, přičemž zcela stěžejní roli pro odsouzení obviněného hrály výslechy utajených svědků, což se neslučuje s principy "férového" procesu.

S ohledem na zrušující rozhodnutí Ústavního soudu pak Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 1. 2008, sp. zn. 73 T 104/2006, obviněné P. D. a L. M. podle § 226 písm. c) tr. ř. obžaloby zprostil a Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 3 To 243/2003, odvolání státního zástupce podle § 256 tr. ř. zamítl.

Jak již bylo uvedeno shora, také v trestní věci obviněného R. T. (shodně jako v případě obviněných P. D. a L. M.), opíral Okresní soud v Ostravě vinu právě o výpovědi utajených svědků vystupujících pod jmény P. N., Z. K. a J. S. Stejně jako Ústavní soud ve shora citovaných nálezech i Nejvyšší soud konstatuje, že pokud jde o samotné utajení totožnosti a podoby svědků nebylo ze strany orgánů činných v trestním řízení pochybení zjištěno. Utajení svědci měli jako uživatelé drog vypovídat proti osobám, které jim tyto látky měly dodávat, přičemž je obecně známo, že takováto činnost bývá často doménou organizovaného zločinu. Ten odborná literatura vymezuje takovými znaky jako je organizace osob s cílem páchání trestné činnosti, hierarchické vazby nebo osobní vztahy, jež umožňují vůdcům řídit skupinu, použití násilí, zastrašování a korupce k dosažení zisku nebo kontroly nad územím či trhy, praní peněz z nelegálních zisků pro další trestnou činnost a za účelem proniknutí do legální ekonomiky, potenciál pro expanzi do jakékoli nové činnosti a za národní hranice, popř. též spolupráce s dalšími organizovanými nadnárodními zločineckými skupinami. V rámci organizovaného zločinu pravidelně dochází k zastrašování osob, jež mají proti případným pachatelům svědčit, případně k "odplatám" za poskytnutí takového svědectví, jakožto "varování" pro další svědky. Za okolnost nasvědčující hrozící újmě či jinému závažnému nebezpečí lze považovat i to, že stíhaná trestná činnost může mít na základě konkrétních poznatků souvislost s organizovaným zločinem. Lze konstatovat, že nebylo zjištěno porušení principu subsidiarity (výslech svědka pod utajením má své místo toliko tehdy, nelze-li ochranu svědka spolehlivě zajistit jinak), neboť není zřejmé, jakým způsobem by bylo možno dosáhnout daného účelu.

Jiná situace je v případě hodnocení výpovědí utajených svědků. Je nepochybné, že není možné závěry o vině založit pouze na výpovědích utajených svědků a je zapotřebí, aby výpovědi takovýchto svědků byly podporovány dalšími důkazy. Jak již konstatoval Ústavní soud ve shora zmíněných nálezech k odsouzení obviněného nemůže dojít výlučně a ani v převážné míře na základě předmětných výpovědí.

Ze spisového materiálu bylo zjištěno, že dalším důkazem usvědčujícím obviněného R. T. za spáchání trestné činnosti měla být výpověď svědka T. L. Tento svědek však k osobě obviněného R. T. jak v přípravném řízení, tak v hlavním líčení vypověděl, že o něm pouze slyšel, avšak osobně ho nezná. Nic jiného k jeho osobě ani ke skutku, který mu je kladen za vinu neuvedl.

Také odposlech a záznam telekomunikačního provozu ze dne 22. 2. 2003, 27. 3. 2003 a 30.3.2003, nemůže jako důkaz, který má podle rozhodujících soudů usvědčovat obviněného, obstát, neboť z něj vyplývá toliko, že jistý volající žádá po obviněném R. T. "Foťák", "Piko", "Bučo" či dokonce chce, aby mu obviněný "nechal na sklíčko". Nalézací soud, aniž své závěry nějak blíže odůvodnil, dospěl k závěru, že je zcela nesporné, že tento volající chtěl po obviněném drogu. I když z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu (ani odvolacího, který pouze na odůvodnění učiněné soudem nalézacím odkazuje) není zřejmé, na základě čeho dospěl k závěru, že mezi obviněným a volajícím se jednalo o drogách, a nikoliv např. o jiných, v posilovnách běžně používaných látkách, jde o důkaz, který obviněného R. T. z jednání, jenž je mu konkrétně kladeno za vinu, neusvědčuje. Znalecký posudek z oboru toxikologie či protokol o sledování nalézací soud zmiňuje pouze v souvislosti s osobami spoluobviněných L. M. a P. D.

Obecně platí, že ani odvolací soud, který na rozdíl od Nejvyššího soudu přezkoumává v odvolacím řízení ještě nepravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně, nemůže bez dalšího sám vytvářet odchylný skutkový stav jen v důsledku odlišného hodnocení důkazů, aniž by provedl dokazování podle zásad ústnosti a bezprostřednosti (§ 259 odst. 3 tr. ř.), přičemž ovšem v odvolacím řízení nelze provádět dokazování nad rámec vymezený potřebou spolehlivě rozhodnout o podaném odvolání (§ 263 odst. 6 tr. ř.). Hodnocení důkazů je výsadním právem soudu prvního stupně a odvolací soud do tohoto není oprávněn zasahovat pokud toto není v rozporu s formální logikou. Z toho je patrné, že těžiště dokazování je zásadně u soudu prvního stupně, který důkazy nejen provádí, ale především je hodnotí tak, aby na jejich podkladě mohl učinit spolehlivé skutkové závěry.

Ze zveřejněné judikatury vyplývá, že pokud soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn., že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě a v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, nemůže odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě totiž nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu uvedeného ustanovení (srov. rozhodnutí č. 53/1992 Sb. uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7 - 8/1992).

V projednávaném případě však provedené důkazy při jejich důsledném hodnocení neumožňují učinit jednoznačný závěr, že pachatelem, který měl od roku 2002 do 20. 8. 2003 na různých místech v O., osobám vystupujícím pod jmény Z. K., P. N. a J. S., prodat v přesně nezjištěném počtu případů přesně nezjištěné množství návykové látky pervitin, za celkovou částku kolem 75.000,- notKč, tj. látky s obsahem psychotropní látky metamfetaminu, která je zařazena do seznamu II. podle Úmluvy o omamných látkách v příloze č. 3, zákona č. 167/1998 Sb., byl právě obviněný R. T. Lze přisvědčit námitce ministra spravedlnosti, že pokud soudy obou stupňů závěry o vině obviněného R. T. opřely o výpovědi utajených svědků, porušily zásadním způsobem princip spravedlivého procesu.

Obviněný R. T. je v daném případě z trestné činnosti usvědčován pouze výpověďmi utajených svědků, když další důkazy, a to výpověď svědka T. L. a odposlech a záznam telekomunikačního provozu, výpovědi utajených svědků nepodporují.

Pokud Krajský soud v Ostravě na č.l. 6 rozsudku hodnocení důkazů uzavírá, že neměl jediný důvod, aby vytkl soudu I. stupně nesprávnost spočívající v nějakém chybném hodnocení provedených důkazů a se skutkovými závěry soudu I. stupně se proto ztotožnil, pak tento závěr s ohledem na shora uvedené skutečnosti nemá oporu v provedených důkazech. V daném případě je obviněný R. T. z trestné činnosti usvědčován pouze výpověďmi utajených svědků, když další důkazy, a to výpověď svědka T. L. a odposlech a záznam telekomunikačního provozu, tyto výpovědi utajených svědků nepodporují, přičemž jak již bylo uvedeno shora, k odsouzení obviněného nemůže dojít výlučně a ani v převážné míře na základě takovýchto důkazů.

Jestliže se Krajský soud v Ostravě v odvolacím řízení ztotožnil se všemi závěry soudu prvního stupně a k odvolání obviněného R. T. toliko zrušil výrok o trestu a na nezměněném podkladě o vině sám obviněnému uložil trest, porušil svým rozhodnutím zákon v ustanovení § 259 odst. 3 tr. řádu. Je také zřejmé, že odvolací soud v rozporu s ustanovením § 254 odst. 1 tr. řádu řádně nepřezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání obviněným R. T. a nesplnil tak svou přezkumnou povinnost.

Nejvyšší soud ze všech výše uvedených důvodů podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 2004, sp. zn. 3 To 336/2004 a v řízení předcházejícím byl v neprospěch obviněného R. T. porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (zjištěný skutkový stav vzbuzoval důvodné pochybnosti, v souladu se zákonem nebyly hodnoceny provedené důkazy), § 254 odst. 1 tr. ř. (odvolací soud nesplnil svou přezkumnou povinnost) a § 259 odst. 3 tr. ř. (odvolací soud v rozporu se zákonem zrušil toliko výrok o trestu a výrok o vině ponechal nedotčen, když v tomto směru shledal odvolání obviněného R. T. nedůvodným).

Následně pak Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, ve stejném rozsahu zrušil i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ostravě spolu s obsahově navazujícími rozhodnutími. Okresnímu soudu v Ostravě bylo podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V dalším řízení se bude muset okresní soud především zabývat všemi shora vytýkanými nedostatky a v souladu se shora citovanými nálezy Ústavního soudu hodnotit důkazy. Po zhodnocení důkazů jednotlivě, v jejich souhrnu i ve všech vzájemných souvislostech, jak ukládá ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., potom okresní soud znovu rozhodne, v plném souladu s učiněnými skutkovými zjištěními a se zákonem, o vině či nevině obviněného R. T.

Při dalším postupu bude třeba mít na paměti, že Nejvyšším soudem bylo vysloveno, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného, a proto nemůže podle § 273 tr. ř. v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Podle § 270 odst. 4 tr. ř. je okresní soud vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést nařízené procesní úkony.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. dubna 2009

Předseda senátu:

JUDr. Petr Šabata