4 Tz 166/2004
Datum rozhodnutí: 30.11.2004
Dotčené předpisy:




4 Tz 166/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 30. listopadu 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Petra Šabaty stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného J. K., proti pravomocnému usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 26. června 2003, čj. 8 T 186/2000-75,

a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř., takto:

Usnesením Okresního soudu ve Vyškově ze dne 26. června 2003, čj. 8 T 186/2000-75, a v řízení, které mu předcházelo, byl v ustanoveních § 2 odst. 13 věta za středníkem a § 36a odst. 1 písm. c) tr. ř., porušen zákon v neprospěch obviněného J. K.

Napadené usnesení se zrušuje.

Dále se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Okresnímu soudu ve Vyškově se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Trestním příkazem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 29. září 2000, čj. 8 T 186/2000-45, byl obviněný J. K. uznán vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. na tom skutkovém základě, že dne 21. 1. 2000 v době kolem 12.50 hod. v budově Městského soudu v Brně na ulici R., na chodbě před kanceláří se dožadoval vysvětlení od soudkyně tohoto soudu Mgr. M. J., ohledně odůvodnění rozhodnutí vydaného touto soudkyní v jeho trestní věci, a poté, co ho Mgr. M. J. výslovně poučila o jeho právu podat proti tomuto rozhodnutí stížnost a současně ho požádala, aby s ohledem na svoji podnapilost soudní budovu opustil, začal na ni křičet, že si to s ní vyřídí a v tomto pokračoval i poté, co se soudkyně uzamkla ve své kanceláři, kdy navíc soudkyni označil hanlivým výrazem s tím, že tato si podobné jednání k němu dovolovat nebude a budovu opustil až na vyzvání justiční stráže. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 písm. a) tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tři a půl roku. Trestní příkaz byl obviněnému doručen dne 10. 10. 2000 a právní moci nabyl dne 19. 10. 2000, když proti němu nebyl podán odpor.

Usnesením Okresního soudu ve Vyškově ze dne 26. června 2003, čj. 8 T 186/2000-75, bylo podle § 60 odst. 1, odst. 4 tr. zák. za použití § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. rozhodnuto tak, že obviněný J. K. vykoná trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, který mu byl uložen výše uvedeným trestním příkazem, přičemž pro výkon tohoto trestu byl zařazen do věznice s ostrahou. Citované rozhodnutí odůvodnil okresní soud tím, že obviněný v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení nevedl řádný život, neboť se dopustil dalšího trestného činu. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 11. 2002, sp. zn. 6 T 414/2002, byl totiž obviněný J. K. odsouzen pro trestný čin výtržnictví podle § 202 tr. zák., který spáchal v červenci 2002, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Na základě tohoto zjištění okresní soud usoudil, že podmíněné odsouzení nemělo na obviněného J. K. předpokládaný výchovný vliv a proto pro naplnění účelu uloženého trestu odnětí svobody nařídil jeho výkon. Usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 26. června 2003, čj. 8 T 186/2000-75, nabylo právní moci dne 5. 8. 2003. Obviněný sice proti tomuto usnesení podal stížnost, ale učinil tak až dne 11. 8. 2003, takže ji Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. listopadu 2003, čj. 4 To 645/2003-83, podle § 148 odst. 1 písm. b) tr. ř. zamítl jako opožděně podanou.

Proti výše uvedenému usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 26. června 2003, čj. 8 T 186/2000-75, podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. K. Okresnímu soudu ve Vyškově vytýká, že napadeným usnesením byl porušen zákon v ustanovení § 36 odst. 2 tr. ř. K porušení tohoto ustanovení došlo podle názoru ministra spravedlnosti tak, že ve veřejném zasedání konaném dne 26. 6. 2003, bylo rozhodováno o výkonu trestu odnětí svobody uloženém obviněnému trestním příkazem Okresního soudu ve Vyškově dne 29. 9. 2000, čj. 8 T 186/2000-45, v jeho nepřítomnosti a nebyla přitom vzata v úvahu lékařská zpráva, ze které vyplývá, že případná účast obviněného u soudu by nebyla plně hodnotná a tím byla také zpochybněna schopnost obviněného se řádně hájit a využít všech oprávnění, která mu v daném stadiu trestního stíhání náležela. Ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením byl porušen zákon ve vytýkaném rozsahu v neprospěch obviněného J. K., aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že zákon ve vytýkaném směru porušen byl, i když v jiných než ministrem spravedlnosti uváděných ustanoveních.

Podle § 2 odst. 13 tr. ř. ten, proti němuž se trestní řízení vede, musí být v každém období řízení poučen o právech umožňujících mu plné uplatnění obhajoby a o tom, že si též může zvolit obhájce; všechny orgány činné v trestním řízení jsou povinny umožnit mu uplatnění jeho práv.

Podle § 36a odst. 1 písm. d) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2003, ve vykonávacím řízení, v němž soud rozhoduje ve veřejném zasedání, musí mít odsouzený obhájce, jsou-li pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit.

Citovanými ustanoveními trestního řádu se Okresní soud ve Vyškově neřídil. Na základě zjištění, že obviněný J. K. byl ve zkušební době podmíněného odsouzení znovu odsouzen zmíněným již rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 11. 2002, sp. zn. 6 T 414/2002, Okresní soud ve Vyškově k rozhodnutí o nařízení výkonu dříve podmíněně uloženého trestu odnětí svobody sice správně nařídil veřejné zasedání, dále však již nepostupoval v souladu se zákonem. Ze spisu Okresního soudu ve Vyškově totiž vyplývá, že k veřejnému zasedání stanovenému na den 14. 5. 2003 se obviněný nedostavil a svojí neúčast omluvil nemocí. V omluvném dopise dokonce uvedl, že je léčen na psychiatrii. Svoji nemoc dosvědčil opisem dokladu o pracovní neschopnosti. Veřejné zasedání proto okresní soud odročil na den 26. 6. 2003. K žádosti soudu podal dne 29. 5. 2003 lékařskou zprávu ošetřující lékař obviněného z protialkoholní a protidrogové ordinace, ze které vyplývá, že obviněný je sice schopen účasti u veřejného zasedání, avšak vzhledem k poruchám paměti, pozornosti a organicitě není schopen řádně sledovat průběh veřejného zasedání a vybavovat si prožitky z minulosti. Jeho hodnotná účast u soudu proto není jistá. Závěrem zprávy ošetřující lékař uvedl, že nelze odhadnout v jakém stavu bude obviněný v den konání odročeného veřejného zasedání. Dopisem ze dne 24. 6. 2003, doručeným okresnímu soudu dne 26. 6. 2003, obviněný J. K. omluvil svoji nepřítomnost na veřejném zasedání opět z důvodů pokračující pracovní neschopnosti. Tato omluva je ve spise založena na č. l. 73, avšak z protokolu o veřejném zasedání, který je založen na č. l. 74, je zřejmé, že ač ji měl soud k dispozici, neučinil z ní patřičné závěry. Pokud obviněný ve své omluvě ze dne 24. 6. 2003 výslovně neuvedl, že se vzdává účasti na veřejném zasedání, pak bylo jeho ústavně zaručeným právem se veřejného zasedání zúčastnit, aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Toto právo jednoznačně vyplývá i z výše citovaného ustanovení § 2 odst. 13 tr. ř. Je již zažitou praxí, a to nejen u Nejvyššího soudu, že i když přítomnost obviněného není u veřejného zasedání (hlavního líčení) povinná, veřejné zasedání (hlavní líčení) se zásadně nekoná, pokud obviněný svoji nepřítomnost omluví nemocí a nevysloví souhlas s konáním veřejného zasedání ve své nepřítomnosti. Okresní soud však v projednávaném případě pochybil též tím, že ve smyslu § 36a odst. 1 písm. d) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2003, obviněnému neustanovil obhájce, ačkoli obsah výše citované lékařské zprávy vyvolával zjevnou pochybnost, zda obviněný je způsobilý se sám náležitě hájit. To je nutno respektovat zejména v případech, kdy předpokládané rozhodnutí soudu vyzní v neprospěch obviněného.

Z uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení, proto podanou stížnost pro porušení zákona shledal Nejvyšší soud podle § 266 odst. 1 tr. ř. přípustnou a podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením byl porušen zákon v neprospěch obviněného J. K. v ustanoveních uvedených ve výrokové části tohoto rozsudku. K tomu je nutno dodat, že pokud jde o konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného, který se ho nemůže účastnit z důvodu nemoci, a přitom neuvedl výslovně, že má být konáno bez něj, jde o obdobnou situaci řešenou v rozhodnutí R 20/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž je uvedeno, že není-li obviněnému, který vykonává trest odnětí svobody, umožněno, aby se zúčastnil veřejného zasedání, ačkoliv výslovně žádá, aby byl tomuto zasedání přítomen (zde je na místě doplnit, že stejná situace by byla i v případě, kdy by nebyla zřetelně podchycena vůle obviněného k osobní účasti na veřejném zasedání), jde o porušení zákona v § 2 odst. 13 věta za středníkem tr. ř., koná-li soud přesto veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, protože v obou případech je obviněnému bez jeho zavinění znemožněno plné uplatnění obhajoby. Rovněž v otázce neustanovení obhájce se Nejvyšší soud odchýlil od návrhu ministra spravedlnosti, protože k pochybení soudu došlo ve vykonávacím řízení, tudíž aktuální byla aplikace ustanovení § 36a, nikoli § 36 tr. ř.

Podle § 269 odst. 2 tr. ř. pak Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení v celém rozsahu, včetně všech dalších rozhodnutí, na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (tzn. i usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2003, čj. 4 To 645/2003-83) a Okresnímu soudu ve Vyškově podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, když žádný důležitý důvod pro postup podle § 270 odst. 3 věty druhé tr. ř., tj. přikázání věci jinému soudu, neshledal. Konkrétně to znamená, že Okresní soud ve Vyškově ve veřejném zasedání za účasti obhájce (zmocněného či ustanoveného), a v případě přetrvávající nemoci, či jiného nezaviněného důvodu na straně obviněného, nevzdá-li se výslovně práva své přítomnosti, i za účasti obviněného, znovu rozhodne o tom, zda obviněný J. K. vykoná trest odnětí svobody, či zda se ve zkušební době podmíněného odsouzení osvědčil. V této souvislosti se Okresnímu soudu ve Vyškově zároveň připomíná, že je vázán právním názorem v této věci Nejvyšším soudem vysloveným (§ 270 odst. 4 tr. ř.), jakož i zásadou vyplývající z ustanovení § 273 věty první tr. ř., tj. vyslovil-li Nejvyšší soud, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.

Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, nestanoví-li zákon jinak, není stížnost pro porušení zákona přípustná (§ 266 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).

V Brně dne 30. listopadu 2004

Předseda senátu:

JUDr. Juraj M a l i k