4 Tz 161/2006
Datum rozhodnutí: 28.02.2007
Dotčené předpisy:




4 Tz 161/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2007 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného R. E., proti pravomocnému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 11. 2003, sp. zn. Nt 505/2003, a rozhodl t a k t o :

Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 12. 1998, sp. zn. 31 T 46/98, byl obviněný R. E. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) tr. zákona a další, mimo jiné i trestným činem podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zákona, kterého se dopustil jednáním popsaným v bodě III./1 výroku rozsudku tak, že v přesně nezjištěné době ve dnech 27. 11. 1997 až 28. 11. 1997 na žádost spoluobžalovaného J. Š. s ním přijel do objektu T. S. v P., N. B., kde mu pomohl do osobního vozidla naložit věci uvedené ve výroku rozsudku pod bodem I./15 a pomohl mu je odvézt do bazaru k prodeji. Obviněnému R. E. byl uložen podle § 247 odst. 3 tr. zákona za použití § 35 odst. 1 tr. zákona úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Z citovaného rozsudku se dále podává, že obviněný J. Š. byl uznán vinným mimo jiné trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákona, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zákona k § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákona, jehož se dopustil více útoky, v bodě I./15 výroku rozsudku tak, že v přesně nezjištěné době od 15.30 hodin dne 27. 11. 1997 do 15.15 hodin dne 28. 11. 1997 v P., ul. N. B., vnikl do objektu sportovního oddílu U. Ž. tím způsobem, že vyrazil horní část dveří zajištěných polystyrénovými deskami zabezpečenými prkny a poté vnikl do prostor šaten, skladu a kantýny, kde poškodil 2 ks skleněných výplní dveří v hodnotě 770,- Kč, 4 ks jednokřídlových dveří v hodnotě 3.200,- Kč, roztrhl kovovou zárubeň v hodnotě 300,- Kč a po vniknutí do objektu odcizil benzinovou rotační sekačku v hodnotě 7.800,- Kč, 15 ks fotbalových míčů v hodnotě 5.500,- Kč, 3 ks sálových míčů v hodnotě 500,- Kč, 16 ks dresů v hodnotě 1.400,- Kč, zesilovač Tesla v hodnotě 2.200,- Kč, 3 ks bodových světel v hodnotě 3.900,- Kč, pípu v hodnotě 4.000,- Kč, 10 ks trofejních pohárů v hodnotě 17.000,- Kč, 10 ks vlajek v hodnotě 500,- Kč, psa Nováka v hodnotě 600,- Kč, čímž způsobil majiteli T. S. P. na poškozených věcech škodu ve výši 4.270,- Kč a na odcizených věcech škodu ve výši 48.850,- Kč.

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 1999, sp. zn. 8 To 231/99, bylo odvolání obviněného R. E. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 12. 1998, sp. zn. 31 T 46/98, podle § 256 tr. řádu zamítnuto

Dne 18. 9. 2003 byl Obvodnímu soudu pro Prahu 4 doručen návrh obviněného R. E. na povolení obnovy řízení, které bylo pravomocně skončeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 12. 1998, sp. zn. 31 T 46/98. V návrhu obviněný R. E. uvedl, že se nemohl dopustit trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zákona jednáním popsaným v bodě III./1 citovaného rozsudku, tj. podílet se na trestné činnosti, které se dopustil spoluobviněný J. Š. v přesně nezjištěné době od 15.30 hodin dne 27. 11. 1997 do 15.15 hodin dne 28. 11. 1997, neboť dne 27. 11. 1997 v dopoledních hodinách byl zatčen policií ČR a téhož dne ve 12.30 hodin dodán do Věznice Praha-Pankrác k výkonu trestu odnětí svobody.

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 11. 2003, sp. zn. Nt 505/2003, byl podle § 283 písm. d) tr. řádu návrh obviněného R. E. na povolení obnovy řízení zamítnut.

Proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 11. 2003, sp. zn. Nt 505/2003, podal obviněný stížnost a tato byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2004, sp. zn. 61 To 19/2004, podle § 148 odst. 1 písm. b) tr. řádu jako opožděná zamítnuta.

Proti pravomocnému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 11. 2003, sp. zn. Nt 505/2003, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného R. E. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. řádu a § 283 písm. d) tr. řádu.

V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti namítl, že se závěry Obvodního soudu pro Prahu 4 nelze souhlasit. Již v době rozhodování o vině obviněného R. E. soudy obou stupňů neprověřovaly, zda měl obviněný vůbec reálnou možnost dopustit se skutku uvedeného pod bodem III./1 rozsudku ve vztahu ke skutku pod bodem I./15. Soudy obou stupňů vycházely při svém rozhodování zejména z výpovědi obviněného J. Š. a z doznání obviněného R. E. Z ust. § 2 odst. 5, 6 tr. řádu však vyplývá, že doznání obviněného, jež by mohlo být v daném případě vzhledem k rozsahu jeho další majetkové trestné činnosti projednávané v téže věci odůvodněno těžko přehlednou orientací v jednotlivých skutcích, nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu, a to stejně pečlivě jak v neprospěch tak i ve prospěch pachatele. Zcela nelogickým se jeví odůvodnění rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení zejména ve vztahu k předloženému novému důkazu, tedy protokolu o zatčení obviněného R. E., který, ač jako jediný nový důkaz ve věci předložený, mění důkazní situaci, pokud jde o skutek kvalifikovaný jako trestný čin podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zákona, pro který byl pravomocně uznán vinným. Z uvedeného protokolu totiž zcela jednoznačně vyplývá, že obviněný R. E. byl zatčen již dne 27. 11. 1997 ve 12.30 hodin, tedy nejméně 3 hodiny předtím, než došlo k odcizení věcí, jejichž prodejem se měl dopustit trestného činu podílnictví, tak jak je uvedeno pod bodem III./1 výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 12. 1998, sp. zn. 31 T 46/98.

Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. řádu, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 11. 2003, sp. zn. Nt 505/2003, byl porušen zákon v neprospěch obviněného R. E. ve vytýkaném směru, aby podle § 269 odst. 2 tr. řádu napadené usnesení zrušil, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. řádu.

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. 8. 2004 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného R. E. proti pravomocnému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 11. 2003, sp. zn. Nt 505/2003, a podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. ji zamítl.

Obviněný R. E. prostřednictvím obhájce podal k Ústavnímu soudu návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jehož prostřednictvím se domáhal zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 11. 2003, sp. zn. Nt 505/2003 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 4 Tz 107/2004. Stěžovatel konkrétně namítal, že orgány činné v původním trestním řízení porušily povinnost zjistit skutkový stav věci, o němž není žádných důvodných pochybností. Pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 12. 1998, sp. zn. 31 T 46/98, byl odsouzen mimo jiné pro trestný čin podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zákona, kterého se dopustil skutkem popsaným v bodě III./1 výroku rozsudku tak, že v přesně nezjištěné době od 15:30 hodin dne 27. 11. 1997 do 28. 11. 1997 měl spolu s obviněným J. Š. na jeho žádost přijet do objektu T. S. v P., N. B., kde mu pomohl do osobního vozidla naložit věci vyjmenované ve výroku rozsudku pod bodem I./15 a dále odvézt tyto věci do bazaru k prodeji. Dne 27. 11. 1997 však byl zatčen Policií České republiky na základě příkazu Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 2 T 82/95 a téhož dne ve 12:30 hodin předán k výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Praha-Pankrác. Nejvyššímu soudu pak stěžovatel vyčítá, že mu neposkytl dostatek soudní ochrany, jež mu zaručuje ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Porušení svých základních práv a svobod spatřuje v tom, že ačkoliv v původním trestním řízení obecné soudy nerespektovaly zásadu objektivního zjištění skutkového stavu vyjádřenou v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., bylo mu následně upřeno právo na obnovu původního trestního řízení zakotvené v § 277 a násl. tr. ř. Dále se domnívá, že bylo porušeno jeho právo na řádnou obhajobu tak, jak je uvedeno v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a rovněž spatřuje v postupu Nejvyššího soudu zásah do zásady veřejnosti zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, když Nejvyšší soud rozhodoval o stížnosti pro porušení zákona v neveřejném zasedání.

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti obviněného R. E. nálezem ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 374/04, tak, že zrušil usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 4 Tz 107/2004 a ve zbytku návrh odmítl. Z odůvodnění nálezu Ústavního soudu se podává, že stěžovateli nebyla v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného R. E. před Nejvyšším soudem poskytnuta faktická právní pomoc, když obhájci ustanovenému stěžovateli nebyla dána k poskytnutí právní pomoci dostatečná doba a nedošlo tak k naplnění podstaty a smyslu obsahu institutu právní pomoci. Bez toho, aniž by mohl stanovený právní zástupce jakkoli ovlivnit právní názor soudu, nelze na soudní řízení hledět jako na spravedlivé. Má-li se ustanovený obhájce řádně zhostit svého úkolu, musí nastudovat dotčený spis, seznámit se s příslušnou judikaturou a také by měl kontaktovat klienta za účelem obeznámení se s jeho stanoviskem k případu. Z uvedeného důvodu musí doba mezi ustanovením obhájce a jednáním soudu zohledňovat všechny výše uvedené skutečnosti, což však v předmětném případě nenastalo a obhájce byl fakticky zcela vyloučen ze soudního řízení. Ústavní soud proto napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu podle ustanovení § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. zrušil.Veden zásadou minimalizace zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů, ponechal Ústavní soud ostatní námitky stěžovatele stranou, neboť poté, co budou Nejvyšším soudem zajištěny podmínky pro konání spravedlivého procesu, bude se tento případem opětovně zabývat. Ve vztahu k té části ústavní stížnosti, jíž napadal stěžovatel usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 11. 2003, sp. zn. Nt 505/2003, návrh zčásti pro opožděnost a z části pro nepřípustnost odmítl.

Obviněný R. E. se ke stížnosti pro porušení zákona vyjádřil prostřednictvím obhájce. Ten ve vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona uvedl, že souhlasí s argumenty, které ve stížnosti pro porušení zákona uvedl ministr spravedlnosti. Dle jeho názoru byl postupem soudu I. a II. stupně porušen v neprospěch obviněného zejména princip presumpce neviny. Protokol o zatčení obviněného je nutno dle jeho názoru považovat za nový důkaz ve smyslu § 278 odst. 1 tr. ř. a není možné jej degradovat tvrzením, že se jedná o důkaz týkající se skutečnosti obviněným již v průběhu původního řízení namítané. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl v souladu s petitem podané stížnosti pro porušení zákona.

Vzhledem k výše uvedenému pak Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 274 tr. ř. v neveřejném zasedání znovu přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení, které napadené části rozhodnutí předcházelo, a zjistil, že zákon porušen nebyl.

Podle § 2 odst. 5 tr. řádu orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. V přípravném řízení orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede.

Podle § 2 odst. 6 tr. řádu hodnotí orgány činné v trestním řízení důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Podle § 278 odst. 1 tr. řádu se povolí obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, nebo trestním příkazem, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.

Obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkovém zjištění některých pravomocných rozhodnutí v těch případech, kdy příčiny zjištěných nedostatků vyšly najevo po právní moci původního rozhodnutí. Příčinami jsou zde nové skutečnosti nebo důkazy, které odůvodňují tento mimořádný průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí daných v trestním řízení. Jsou-li dány podmínky obnovy řízení a není-li obnova vyloučena, je její povolení obligatorní.

Za nové skutečnosti se považují takové skutečnosti, které nebyly předmětem dokazování nebo zjišťování před rozhodnutím, jehož se návrh na obnovy týká. Skutečností dříve příslušnému orgánu neznámou je objektivně existující jev, který v téže věci nebyl dokazován, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Novou skutečnost je v řízení o obnově zpravidla nutno prokázat. Nové skutečnosti a důkazy jsou předkládány soudu spolu s návrhem na obnovu k posouzení, zda jejich existence v případě pravdivosti může vyvolat důvodné pochybnosti o správnosti napadeného rozhodnutí. Přitom nezáleží na tom, proč byly nové skutečnosti nebo důkazy dosud neznámé. Zkoumáním, zda nové skutečnosti nebo důkazy jsou způsobilé samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy orgánům činným v trestním řízení dříve známými odůvodnit jiné než původní napadené pravomocné rozhodnutí, resp. jeho část, musí být prováděno porovnáváním dosud provedených důkazů a dosavadního skutkového zjištění s důkazním významem nově tvrzených skutečností nebo nově navrhovaných důkazů. Výsledkem tohoto zkoumání nemusí být ještě nové úplně změněné skutkové zjištění, nýbrž určitý stupeň pravděpodobnosti či důvodný předpoklad pro možnou změnu rozhodnutí.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. Nt 505/2003, se podává, že obviněný R. E. svůj návrh na obnovu řízení doložil zprávou policie České republiky Praha 4, Místní oddělení Nusle, dle které byl tamní složkou dne 27. 11. 1997 ve 12.30 hodin zatčen a téhož dne ve 22.00 hodin předán do Vazební věznice Praha-Pankrác. Obvodní soud pro Prahu 4 ve veřejném zasedání v rámci řízení o povolení obnovy ve věci vedené pod sp. zn. Nt 505/2003 k návrhu obviněného R. E. provedl důkaz protokolem o zatčení zaslaným Policií České republiky, Obvodní ředitelství Praha 4, ze kterého vyplynulo, že dne 27. 11. 1997 ve 12.30 hodin byl obviněný R. E., zatčen a ve 22.00 hodin dodán do Vazební věznice Praha-Pankrác. Dále obvodní soud probral shromážděné listinné důkazy, především provedl důkaz čtením podstatného obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 31 T 46/98 a vyslechl obviněného, který popřel, že by se jednání popsaného v bodě III./1 citovaného rozsudku dopustil, a vyhlásil usnesení, jímž podle § 283 písm. d) tr. řádu návrh obviněného R. E. na povolení obnovy řízení zamítl.

V odůvodnění usnesení Obvodní soud pro Prahu 4 uvedl, že z trestné činnosti je obviněný usvědčován výpovědí spoluobviněného J. Š., jakož i výpovědí vlastní, když jak v přípravném řízení, tak v hlavním líčení se k zažalovanému jednání doznal. Dále poukazuje na to, že obviněný v podaném odvolání odsuzující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 v tomto bodě nenapadal, i na skutečnost, že byl dne 27. 11. 1997 zadržen při prodeji sekačky, přičemž se jednalo o sekačku druhově a typově shodnou s tou, která byla odcizena z objektu T. S. v P. dne 27. 11. 1997. V rámci hodnocení důkazů se zaměřil na to, zda v tomto případě existují nové skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu, a dospěl k závěru, že v daném případě je jediným novým důkazem protokol o zatčení obviněného, ze kterého vyplývá, že obviněný R. E. byl dne 27. 11. 1997 zatčen ve 12.30 hodin. Dle názoru soudu se nejedná o důkaz, který by vyvracel závěr o vině obviněného, když ostatní důkazy jeho vinu prokazují. Soud pak tento jediný důkaz neuznal jako způsobilý vyvrátit závěr o vině obviněného.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 31 T 46/98, mimo jiné vyplývá, že obviněnému R. E. bylo dne 11. 2. 1998 sděleno obvinění mimo jiné ze spáchání trestného činu krádeže dle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zákona, jehož se měl dopustit společně s obviněným J. Š. celkem 12 útoky jednáním v době od 15.30 hodin dne 27. 11. 1997 do 15.15 hodin dne 28. 11. 1997 vloupáním do areálu T. S. P. Obviněný R. E. v přípravném řízení k tomuto bodu vypověděl, že se žádného vloupání do areálu T. S. P. nedopustil, pouze mu jednoho dne ráno volal J. Š. a požádal ho o odvoz zboží, které odnesl z nějakých nezajištěných prostor. Věci se nacházely na Ž. ve křoví u polní cesty. Byla zde motorová pila, mosazné poháry, pistole a tlakoměr na pivní sud, infrazářič a různé jiné věci. Sekačku téhož dne prodal v bazaru V. na doklady pana R. Š. Po prodeji sekačky, když vyšel z bazaru, byl zadržen policií. Policistům se prokazoval cizím občanským průkazem znějícím na jméno R. Š. Po zjištění jeho pravé totožnosti byl dodán do výkonu trestu odnětí svobody. Z výpovědi svědka B. N., policejního inspektora Policie České republiky Praha 8, se podává, že dne 27. 11. 1997 byla před bazarem V. v P. v ul. N. O. kontrolována osádka vozidla, kterou tvořili R. E. a J. Š. Jelikož se jednalo o muže podezřelé za spáchání trestné činnosti, přistoupila hlídka k bližší kontrole vozidla. Ve vozidle byly zajištěny staré mosazné poháry, pistole a tlakoměr na pivní sud, infrazářič, staré medaile ČSTV a různé nářadí. V hlavním líčení konaném dne 30. 10. 1998 obviněný R. E. k bodu III./1 vypověděl, že nevěděl o tom, že se jedná o odcizené věci. K době spáchání činu, tak jak byla uvedena v obžalobě, vypověděl, že neodpovídá skutečnosti. K nakládání věcí došlo v ranních hodinách, neboť dne 27. 11. 1997 v ranních hodinách byl zadržen policií. Obvodní soud pro Prahu 4 dále provedl v hlavním líčení konaném dne 16. 12. 1998 důkaz spisem Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 2 T 82/95 (v této trestní věci byl obviněný R. E. dodán do výkonu trestu odnětí svobody dne 27. 11. 1997 ve 12.30 hodin) a v hlavním líčení konaném dne 21. 12. 1998 vyhlásil odsuzující rozsudek.

Proti uvedenému rozsudku podal obviněný R. E. odvolání, ve kterém namítal, že provedenými důkazy nebylo prokázáno, že by se dopustil všech skutků, za jejichž spáchání byl odsouzen. Dopustil se pouze těch skutků, k nimž se doznal. Pokud je usvědčován výpovědí obviněného Š., nelze k tomuto přihlížet, neboť tento se snažil navodit dojem, že by se trestné činnosti bez pomoci další osoby nedopustil. K bodu III./1 (resp. I./15) uvedl, že soud se nesprávně opíral o výpověď spoluobžalovaného J. Š., který v původní výpovědi tvrdil, že skutek spáchali společně, a následně svoji výpověď změnil a tvrdil, že si ho zavolal pouze na pomoc s prodejem.

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 1999, sp. zn. 8 To 231/99, bylo odvolání obviněného R. E. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 12. 1998, sp. zn. 31 T 46/98, podle § 256 tr. řádu zamítnuto, když odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání obžalovaného není důvodné, neboť před soudem prvního stupně byly provedeny všechny potřebné důkazy, správně zjištěn skutkový stav, a to u všech skutků, které jsou uvedeny ve výrokové části napadeného rozsudku a rovněž odvolací soud neshledal žádný důvod, který by svědčil pro skutečnost, že obžalovaný R. E. byl spoluobžalovaným J. Š. neoprávněně nařčen ze spolupachatelství při trestné činnosti.

Z uvedeného výčtu lze konstatovat, že pokud po zhodnocení shora uvedených skutečností dospěl Obvodní soud pro Prahu 4 k závěru, že se obviněný R. E. podílel na odvozu věcí, které z objektu sportovního klubu U. Ž. předtím odcizil J. Š., nelze mu ničeho vyčítat. Hodnocení důkazů je výsadním právem nalézacího soudu a závěry učiněné v tomto směru nalézacím soudem mají oporu v provedených důkazech. Jiná situace je v případě stanovení doby spáchání činu. Zde již Obvodní soud pro Prahu 4 nepostupoval v souladu se zjištěními učiněnými v hlavním líčení, zejména pokud se týká výpovědi obviněného R. E. v hlavním líčení konaném dne 30. 10. 1998. Obvodní soud nereagoval na vyjádření obviněného R. E., že byl dne 27. 11. 1997 v ranních hodinách zadržen policií, tuto skutečnost blíže neprověřoval, ač tak mohl učinit jak při výslechu svědka B. N., tak zejména ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 2 T 82/95 (důkaz tímto spisem byl proveden v hlavním líčení konaném dne 16. 12. 1998 - č. l. 449 spisu), z něhož při důkladném studiu měl zjistit, že obviněný R. E. byl dne 27. 11. 1997 ve 12.30 hodin zatčen (tzn. 3 hodiny předtím, než mělo dojít k odcizení věcí, jejichž prodejem se měl dopustit trestného činu podílnictví) a převezen do výkonu trestu do Vazební věznice Praha-Pankrác a neměl proto reálnou možnost se v době, jak byla popsána ve výroku rozsudku pod bodem III./1 resp. I./15, žalovaného jednání dopustit. Vycházeje z těchto zjištění obvodnímu soudu nic nebránilo upravit v souladu s těmito zjištěními dobu spáchání uvedeného skutku u obou obžalovaných. Stejného pochybení se dopustil i odvolací soud v rámci rozhodování o odvolání obviněného R. E.

Pokud se týká stížnosti pro porušení zákona a v ní namítaných skutečností, lze připustit, že novou skutečností, na kterou odkazuje ustanovení § 278 odst. 1 tr. řádu, by mohl být (ovšem ve spojení se skutečnostmi nebo důkazy známými už dříve) i fakt, že obviněný se reálně nemohl nacházet na místě činu v době, kdy se měl dopustit jednání popsaného v bodě III./1 výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 12. 1998, sp. zn. 31 T 46/98, pokud by ovšem o této skutečnosti obvodní soud nevěděl. Obvodní soud pro Prahu 4 o této skutečnosti věděl jednak z výpovědi učiněné obviněným R. E. v hlavním líčení konaném dne 30. 10. 1998, jednak ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 2 T 82/95, který měl k dispozici.

Při posuzování podmínek obnovy řízení je ovšem třeba hodnotit návrh na povolení obnovy ze dvou základních hledisek. Zda jde o skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé a zda by tyto skutečnosti nebo důkazy mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi nebo důkazy známými už dříve vést k jinému rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Samotné zjištění, že k jednání popsanému ve sdělení obvinění i později ve výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 12. 1998, sp. zn. 31 T 46/98, došlo o několik hodin dříve, je nepřesností při popisu skutku, která sama o sobě nemá vliv na totožnost skutku a nejedná se o skutečnost, která by mohla mít za následek jiné rozhodnutí o vině (tím spíše o trestu). Totožnost skutku je totiž zachována pokud je zachována totožnost jednání nebo následku. Na zachování totožnosti skutku nemají vliv změny v okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa spáchání činu, formy zavinění, rozsahu následku a motivace, když jinak shoda v následku či jednání není dotčena. Z toho důvodu i zmíněné nepřesné časové ohraničení spáchání shora uvedeného jednání obviněným R. E., právě ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve, nemůže mít vliv na jiné rozhodnutí o vině či trestu a vylučuje proto nejen povolení obnovy řízení, ale i jiného mimořádného opravného prostředku tj. stížnosti pro porušení zákona.

Z výše uvedených skutečností vyplývá, že podmínky obnovy řízení podle § 278 odst. 1 tr. řádu nebyly v projednávané věci splněny. V řízení o povolení obnovy řízení pravomocně skončeného rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 12. 1998, sp. zn. 31 T 46/98, nebyla uplatněna nová skutečnost, neboť o reálné nemožnosti obviněného R. E. dopustit se jednání popsaného pod bodem III./1 výroku rozsudku v časovém úseku zde uvedeném Obvodní soud pro Prahu 4 v době rozhodování věděl, resp.vědět měl (stejně i Městský soud v Praze), navíc se dle názoru Nejvyššího soudu nejednalo o skutečnost, která by mohla mít vliv na jiné rozhodnutí o vině či trestu a nejedná se proto o skutečnost, kterou má na mysli ustanovení § 278 odst. 1 tr. řádu.

Pokud za této situace Obvodní soud pro Prahu 4 (byť s jinou argumentací) zamítl návrh obviněného R. E. na povolení obnovy řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21.12.1998, sp. zn. 31 T 46/98, k porušení zákona nedošlo.

Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší soud podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. řádu vyslovil, že se stížnost pro porušení zákona zamítá, protože není v rozsahu a z důvodů namítaných ministrem spravedlnosti ČR důvodná.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. února 2007

Předseda senátu:

JUDr. J. P.

Vypracoval:

JUDr. P. Š.