4 Tz 160/2006
Datum rozhodnutí: 17.01.2007
Dotčené předpisy:




4 Tz 160/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. ledna 2007 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného M. F. a ve prospěch poškozeného I. Z., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 4. 2005 sp. zn. 3 To 209/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 20/1996 a rozhodl podle § 268 odst. 1 písm. a) tr. ř. t a k t o:

Stížnost pro porušení zákona s e z a m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný M. F. byl (společně s J. Ř.) rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. 39 T 20/96 (č. l. 1390 a n.) uznán vinným dílem dokonaným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. (výroky I/b f, II, III/1,2), dílem nedokonaným trestným činem podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. ( I/a, f), jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zák., jehož se mimo jiných útoků proti zájmu chráněnému zákonem uvedených v předmětném rozhodnutí dopustil v bodě I/e tím, že po té, co obviněný J. Ř. v průběhu počátku roku 1994 nezjištěným způsobem získal podklady pro podnikání firmy M.-E-I. B. a dne 19. 4. 1994 prostřednictvím svého zaměstnance ing. J. Š. nechal vyrobit firemní razítko s označením výše uvedeného obchodního subjektu a předal obviněnému M. F. výše uvedené doklady a vyrobené firemní razítko včetně notářsky neověřené plné moci k zastupování firmy M.-E-I. B., obviněný M. F. v úmyslu odebrat na faktury zboží bez zaplacení po předložení uvedených dokladů dne 28. 6. 1994 ve S. u B., na ul. Č., odebral na fakturu cukr v celkové hodnotě 696 654,- Kč po předložení falešného výpisu z účtu ze dne 28. 6. 1994 o úhradě této částky, čímž způsobil firmě Z. majitele I. Z. se sídlem Č., S. u B. (tj. přesně podnikateli fyzické osobě zapsané v živnostenském rejstříku I. Z. Z., s místem podnikání Č., S. u B.), škodu ve výši 696 654,- Kč, přičemž obviněný získané zboží předal obviněnému J. Ř. k další realizaci nebo je sám prodal i pod cenou. Za to byl obviněný F. odsouzen podle § 250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 5 roků. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. ř. byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání s předmětem činnosti koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu 5 roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byli oba obvinění zavázáni zaplatit rukou společnou a nerozdílnou poškozenému M. K., spol. s r.o., B. n. S., F. n., na náhradě škody částku 122 598,- Kč, poškozenému v.o.s. K., výroba a prodej, veřejná obchodní společnost se sídlem H. I M., K. na náhradě škody částku 644 126,- Kč, poškozenému I. Z., Z. , se sídlem (správně místem podnikání) S. u B., Č., na náhradě škody částku 696 654,-Kč a JUDr. A. N., správkyni konkursní podstaty úpadce S. C., spol. s r.o. v likvidaci, se sídlem N., P., AK Ú., P. do konkursní podstaty na náhradě škody částku 210 900,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu odkázal poškozeného v.o.s. K., výroba a prodej, veřejná obchodní společnost se sídlem H. I-M., K., ve zbytku jeho nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti uvedenému rozsudku podali odvolání jak obviněný F., tak i obviněný Ř. Obviněný Ř. však prostřednictvím svého obhájce vzal podané odvolání zpět.

K odvolání obviněného F. rozhodl ve věci Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 13. 4. 2005 sp. zn. 3 To 209/2004 (č.l. 1487 a n.) tak, že napadený rozsudek krajského soudu podle § 258 odst. 1 písm. b), c), f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výrocích o vině, trestu a náhradě škody u obviněného M. F., a podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr.ř. za použití § 261 tr. ř. tento rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody i ohledně obviněného J. Ř. (bod I. rozhodnutí odvolacího soudu).

Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak odvolací soud sám uznal obviněného M. F. vinným skutky uvedenými v bodě I. písm. a) až f) rozsudku krajského soudu ze dne 30. 6. 2004 (bod II. rozhodnutí odvolacího soudu) a kvalifikoval je jako pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1, § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. Podle § 250 odst. 4 tr. zák. a § 40 odst. 1 tr. zák. odvolací soud uložil obviněnému F. trest odnětí svobody v trvání 4 roků a zařadil jej pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. obviněnému uložil i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání s předmětem činnosti koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu 5 roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. zavázal obviněné M. F. a J. Ř. společně a nerozdílně k povinnosti zaplatit poškozenému K. C., v.o.s. se sídlem H. I M., K. na náhradě škody částku 644 126,- Kč. Obviněného J. Ř. pak k povinnosti uhradit poškozenému M. K., spol. s r.o., B. n. S., F. n. na náhradě škody částku 122 598,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozeného K. C., v.o.s. se sídlem H. I M., K., ve zbytku jeho nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Ohledně skutků uvedených pod body II. a III. rozsudku krajského soudu ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. 39 T 20/96 vrátil věc soudu prvého stupně (bod III. rozhodnutí odvolacího soudu).

Na základě uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 4. 2005 sp. zn. 3 To 209/2004 ve věci opětovně rozhodl Krajský soud v Brně, který svým rozsudkem ze dne 19. 7. 2005 sp. zn. 39 20/96 (č. l. 1547 a n.) nejenom nově rozhodl o skutcích pod body II. a III. svého původního rozsudku ze dne 30. 6. 2004, ale protože v celém protiprávním jednání obviněného F. spatřoval pokračující trestný čin, zopakoval v tomto novém rozsudku i již pravomocně rozhodnutý celý výrok pod bodem I., jenž se u útoku pod písm. e) týkal poškozeného majitele I. Z. Z. Krajský soud obviněného F. uznal vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., dílem dokonaným (ad I/b f, II, III/1,2), dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. (I/a, f), jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zák. Podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 37a tr. zák. pak obviněnému uložil společný trest odnětí svobody v trvání 5 roků a podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. jej zařadil pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Stejně jako v dřívějších rozhodnutích mu uložil trest zákazu soukromého podnikání s předmětem činnosti koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu 5 roků. Dále ve stejném rozsahu jako tomu bylo v odvolacím rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci zavázal M. F. společně a nerozdílně s J. Ř. k náhradě škody poškozenému K. C., v.o.s., obviněného Ř. k náhradě škody poškozenému M. K., spol. s r.o. Poškozeného K. C., v.o.s. odkázal se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení občanskoprávní.

Krajský soud v Brně zároveň podle § 37a tr. zák. zrušil výrok o vině obviněného F. pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., výrok o trestu a výrok o náhradě škody podle rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 4. 2005 sp. zn. 3 To 209/2004.

Proti tomuto rozhodnutí Krajského soudu v Brně podal obviněný M. F. odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 18. 1. 2006 sp. zn. 3 To 179/2005 tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl, jako nedůvodné.

Obviněný následně prostřednictvím svého obhájce podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání k Nejvyššímu soudu, který toto dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Podle § 266 odst. 1 tr. ř. pak podal ministr spravedlnosti k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného M. F. a ve prospěch poškozené firmy Z. majitele I. Z. (resp. poškozeného podnikatele I. Z. Z.) proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 4. 2005 sp. zn. 3 To 209/2004. Napadeným rozhodnutím byl podle názoru stěžovatele porušen zákon v ustanovení § 228 odst. 1 tr. ř. ve prospěch obviněného a v neprospěch poškozeného.

V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona se uvádí, že z podnětu odvolání obviněného M. F. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 13. 4. 2005 sp. zn. 3 To 209/2004 podle § 228 odst. 1 tr. ř. zavázal tohoto obviněného společně s již odsouzeným J. Ř. k povinnosti nahradit škodu pouze ve výroku označeným poškozeným subjektům, nikoli však m. j. vůči I. Z. a jeho firmě Z. S. u B. Za tohoto stavu odvolací soud změnil prvoinstanční rozsudek ve výroku o náhradě škody tak, že uložil obviněnému F. a již odsouzenému Ř. podle § 228 odst. 1. tr. ř společnou povinnost k náhradě škody pouze těm poškozeným, kteří se podle názoru odvolacího soudu k trestnímu stíhání obviněných jako poškození řádně připojili. Svůj postup vrchní soud odůvodnil tím, že uvedená firma se sice k trestnímu stíhání připojila, avšak neuvedla, na kterém z obviněných či na kterých obviněných náhradu této škody požaduje. Takové připojení k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody nepovažoval Vrchní soud v Olomouci za řádné připojení, a proto tato firma neměla být soudem prvního stupně jako poškozená vůbec k hlavnímu líčení připuštěna.

Vrchní soud v Olomouci porušil podle stěžovatele zákon, pokud o nároku na náhradu škody firmy poškozeného I. Z. (resp. poškozeného podnikatele I. Z. Z.) nerozhodl. Stěžovatel dále uvedl, že v rámci přípravného řízení byl s I. Z. dne 31. 3. 1995 sepsán protokol o výslechu svědka, v němž I. Z. po seznámení s právy poškozeného mimo jiné uvedl: Jako majitel firmy Z. se připojuji k trestnímu řízení s náhradou škody ve výši 696 654,- Kč, která mi byla způsobena odebráním a neuhrazením cukru panem F. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 10. 10. 2003 pak vyplývá, že podle § 206 odst. 2 tr. ř. byla soudem prvého stupně přečtena připojení poškozených učiněná ve stadiu přípravného řízení, mimo jiné i připojení I. Z. Z. na č. l. 407. Při dalším hlavním líčení dne 16. 12. 2003 (č. l. 1302) byl I. Z. vyslechnut jako svědek, přičemž vypověděl, že si již těžko vybavuje podrobnosti, načež mu byla podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř. přečtena jeho výpověď z přípravného řízení na č. l. 406-407 a I. Z. pravdivost výpovědi potvrdil.

Ministr spravedlnosti je toho názoru, že z provedených úkonů je patrno, že podmínky pro rozhodnutí o povinnosti obviněného F. podle § 228 odst. 1 tr. ř. uhradit poškozené firmě Z. majitele I. Z. škodu (resp. podnikateli I. Z. Z.) splněny byly a Vrchní soud v Olomouci pochybil, pokud restriktivním výkladem § 43 odst. 3 tr. ř. vyloučil tohoto poškozeného z důvodu, že se sice k trestnímu stíhání připojil, avšak neuvedl, na kterém z obviněných či na kterých obviněných náhradu této škody požaduje a jestliže konstatoval, že neměl být jako osoba k hlavnímu líčení vůbec připuštěn. Tento závěr odvolacího soudu neodpovídá pravdě, poškozený se již v přípravném řízení plně v souladu s § 43 odst. 3 tr. ř. připojil k trestnímu řízení vůči obviněnému F. s požadavkem na náhradu škody v konkrétní výši zcela jednoznačně.

V závěru stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 4. 2005 sp. zn. 3 To 209/2004 byl porušen zákon v ustanovení § 228 odst. 1 tr. ř. pokud nebylo rozhodnuto o povinnosti obviněného F. nahradit škodu poškozené firmě Z. (resp. poškozenému I. Z. Z.,) S. u B.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou, zda je v této věci podaná stížnost pro porušení zákona přípustná, neboť tímto mimořádným opravným prostředkem lze podle § 266 odst. 1 tr. ř. napadat pouze pravomocné rozhodnutí soudu nebo státního zástupce, jímž byl porušen zákon, nebo které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení.

Rozhodnutím, které stěžovatel podanou stížností pro porušení zákon napadá, je rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. 3 To 209/2004. Tímto rozhodnutím odvolací soud v části věci obviněného F. sám meritorně rozhodl a ve zbývající části, týkající se skutků uvedených pod bodem II. a III. výroku napadeného rozsudku věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Jak již bylo konstatováno dříve, krajský soud po doplnění dokazování ve věci znovu rozhodl a obviněného F. opětovně uznal vinným a uložil mu společný trest.

Podle § 37a tr. zák. odsuzuje-li soud pachatele za dílčí útok u pokračování v trestném činu (§ 89 odst. 3 tr. zák.), za jehož ostatní útoky již byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek, který již nabyl právní moci, zruší v rozsudku dřívějším výrok o vině o pokračujícím trestném činu a trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a znovu při vázanosti skutkovými zjištěními v zrušeném rozsudku rozhodne o vině pokračujícím trestným činem, včetně nového dílčího útoku, popřípadě trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, o společném trestu za pokračující trestný čin, který nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším, a případně i o navazujících výrocích, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Je-li ukládán trest za více trestných činů, ustanovení § 35 až 37 tu platí obdobně.

V posuzované trestní věci byl obviněný M. F. souzen za dílem dokonaný a dílem nedokonaný trestný čin podvodu spáchaný řadou dílčích útoků. Vzhledem ke skutečnosti, že Krajský soud v Brně shledal v hlavním líčení konaném dne 19. 7. 2005 obviněného opětovně vinným dílčími útoky popsanými v jeho rozsudku pod bodem II. a III., přičemž obviněný byl již předchozím rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci pravomocně uznán vinným dílčími útoky popsanými v rozsudku krajského soudu pod bodem I. a v rozsudku Vrchního soudu pod bodem II. a posuzované útoky naplnily skutkovou podstatu pokračujícího trestného činu podvodu (viz ust. § 89 odst. 3 tr. zák.), postupoval Krajský soud v Brně podle ustanovení § 37a tr. zák. Při vydání svého nového rozsudku tedy v souladu s tímto ustanovením zákona v rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 4. 2005 sp. zn. 3 To 209/2004 výrok o vině obviněného M. F., výrok o trestu a výrok o náhradě škody zrušil a znovu rozhodl o vině tohoto obviněného a uložil mu společný trest a dále rozhodl o nárocích poškozených.

Z výše uvedeného je patrno, že pokud podaná stížnost pro porušení zákona směřuje proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 4. 2005 sp. zn. 3 To 209/2004, a to konkrétně proti jeho části II., v níž nebylo rozhodnuto o náhradě škody poškozeného I. Z. Z., směřuje tím proti rozhodnutí, které neexistuje, jelikož bylo zrušeno.

Stěžovatel zřejmě přehlédl, že Krajský soud v Brně ve svém rozsudku ze dne 19. 7. 2005 sp. zn. 39 T 20/96 postupoval podle § 37a tr. zák., když v jednání obviněného F. spatřoval pokračující trestný čin a uložil mu proto společný trest. Tento rozsudek následně potvrdil usnesením ze dne 18. 1. 2006 sp. zn. 3 To 179/2005 Vrchní soud v Olomouci. Proto pokud stěžovatel považoval jím napadené rozhodnutí (tj. část II. uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 4. 2005) za stále existující a pravomocné, nejednalo se o úvahu opodstatněnou.

Z hlediska naplnění formálních podmínek zákona je možno napadnout pouze existující a pravomocné rozhodnutí, jímž byl porušen zákon, nebo které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení. Pokud je v konkrétním případě stěžovatel toho názoru, že rozhodnutím soudu byl porušen zákon nebo bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení, lze za rozhodnutí formálně způsobilé k napadení považovat až usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 3 To 179/2005, protože až toto rozhodnutí s konečnou platností pravomocně potvrdilo myšlenkové úvahy a závěry věcně obsažené i v rozhodnutích předchozích. Proto jestliže stěžovatel shledal, že zákon byl porušen dřívějším rozhodnutím soudu, případně toto bylo učiněno na podkladě předchozího vadného postupu řízení, měl namítaná pochybení učiněná v takovémto předchozím rozhodnutí (popř. v dřívějších rozhodnutích), event. v předchozím řízení, vytýkat v rámci stížnosti pro porušení zákona směřující proti konečnému meritornímu rozhodnutí ve smyslu § 266 odst. 1 tr. ř. V daném případě tomu tedy mělo být proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 1. 2006 sp. zn. 3 To 179/2005 a v rámci řízení, které jeho vydání předcházelo, pak bylo možné napadat i úvahy a právní závěry, jež byly již dříve vysloveny v některém z předchozích rozhodnutí nalézacího, případně odvolacího soudu.

Tím ale, že stěžovatel napadl rozhodnutí, které bylo již dříve zrušeno, napadl rozhodnutí, které nesplňuje podmínky obsažené v ustanovení § 266 odst. 1 tr. ř. a Nejvyšší soud tak nebyl pro tuto formální vadu oprávněn věc po obsahové stránce přezkoumat a rozhodnout.

Nejvyšší soud proto podle § 268 odst. 1 písm. a) tr. ř. podanou stížnost pro porušení zákona zamítl jako nepřípustnou a to v neveřejném zasedání (viz ust. § 274 tr. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný

V Brně dne 17. ledna 2007

Předseda senátu :

JUDr. František H r a b e c