4 Tz 160/2005
Datum rozhodnutí: 02.11.2005
Dotčené předpisy:




4 Tz 160/2005



U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 2. listopadu 2005 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnost České republiky ve prospěch obviněného Ing. R. S., proti pravomocnému usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 3 To 145/2003, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 3/2003, a rozhodl takto:

Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 10. 2003, sp.zn. 30 T 3/2003, byl obviněný Ing. R. S. uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že vzniknuvší krizi v rámci manželského soužití s P. V., se rozhodl vyřešit tak, že poškozenou úmyslně usmrtí, přičemž tento svůj záměr zrealizoval dne 1. 10. 2002 v ranních hodinách kolem 8.00 hod., před odjezdem se svými nezletilými dětmi ke své matce do O. H., v místě svého trvalého bydliště v B., okres N. J., tak, že za situace, kdy jeho manželka ležela v ložnici na posteli a četla, přistoupil k ní a ze vzdálenosti ne větší než 10 cm na ni vystřelil z dosud blíže nezjištěné pistole ráže 9 mm do jejího pravého spánku, čímž jí prostřelil hlavu, v důsledku čehož střela způsobila zhmoždění čelních a spánkových laloků mozkové tkáně oboustranně, a také došlo k průstřelu levé ruky v oblasti palcového valu, kterou si poškozená hlavu při čtení podepírala, v důsledku zhmoždění mozku při střelném poranění hlavy P. V. na místě zemřela. Za výše uvedené jednání byl obviněnému Ing. R. S. uložen podle § 219 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 12 roků a 6 měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr.zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 10. 2003, sp.zn. 30 T 3/2003, podal obviněný Ing. R. S. v zákonné lhůtě odvolání. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 3 To 145/2003, výše uvedené odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Proti pravomocnému usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 3 To 145/2003, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného Ing. R. S. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanoveních § 254 odst. 1, § 256 tr. ř. ve vztahu k § 2 odst. 1, odst. 5, odst. 6 tr. ř. a § 219 odst. 1 tr. zák. v řízení předcházejícím.

V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti České republiky předně uvedl, že celé trestní stíhání vedené proti osobě obviněného bylo založeno na nepřímých důkazech, žádný přímý důkaz svědčící v jeho neprospěch nebyl v řízení před soudem proveden. Dále uvedl, že sice nezpochybňuje způsob stanovení doby smrti poškozené, neboť výpočet doby smrti podle Henssegeho nomogramu je standardní a všeobecně uznávanou metodou, avšak je nepochybné, že se soudní znalec u hlavního líčení dopustil chyby ve výpočtu, když špatně odečetl časové údaje (tj. 8,5 hod. a 2,8 hod.) od výchozí doby, tj. 20.10 hod. Krajský soud se tedy dopustil chyby, když nekriticky přejal závěry učiněné soudním znalcem u hlavního líčení, aniž by si ověřil jejich správnost alespoň překontrolováním výpočtu a nelze akceptovat ani způsob, jakým se s námitkou vypořádal odvolací soud. Stěžovatel dále namítl, že podstatnou záležitostí jsou povýstřelové zplodiny a s tím související znalecké posudky z oboru chemie, odvětví kriminalistická fyzikálně-chemická expertiza ze dne 11. 10. 2002 a 3. 2. 2003 a výslech znalkyně kpt. Mgr. I. T. Zjištění podle stěžovatele nasvědčuje tomu, že obviněný nemohl střílet a byl sekundárně kontaminován odpoledne po příjezdu domů a nalezení jeho ženy mrtvé, když se jí dotýkal a sesunul se na postel k jejím nohám. Další námitkou stěžovatele je, že soudy obou stupňů za stěžejní důkaz proti obviněnému považují výsledky tzv. vyšetřovacího modelu, kdy námitka je směřována do procesní použitelnosti tohoto důkazu. V daném případě, ačkoli byly splněny všechny předpoklady ustanovení § 165 odst. 2, 3 tr. ř., nebyl o konání vyšetřovacího pokusu informován obhájce obviněného. Podle stěžovatele orgány činné v trestním řízení dále pochybily, když nevyslechly děti obviněného a znaleckému zkoumání je podrobily až v únoru 2003, když nevyslechly další sousedy, popeláře, doručovatele přesto, že obviněný na tyto okolnosti poukazoval. Podle ministra spravedlnosti České republiky nelze souhlasit ani s tím, že odvolací soud ponechal námitky a návrhy obviněného na doplnění dokazování uvedené v doplnění odvolání (ze dne 13. 2. 2004) bez povšimnutí.

V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti České republiky navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 3 To 145/2003, byl porušen zákon ve vytýkaném směru, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl zamítnout stížnost pro porušení zákona.

Obviněný Ing. R. S. navrhl stížnosti pro porušení zákona vyhovět.

Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 274 tr. ř. v neveřejném zasedání přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení, které napadené části rozhodnutí předcházelo, a zjistil, že zákon porušen nebyl.

Podle § 266 odst. 1 věty první tr. ř. lze v řízení o stížnosti pro porušení zákona přezkoumávat jen rozhodnutí, které je pravomocné. Z citovaného ustanovení vyplývá presumpce správnosti a zákonnosti takového rozhodnutí, což znamená, že Nejvyšší soud musí vycházet z předpokladu, že napadené rozhodnutí bylo učiněno v souladu se zákonem, není-li zjištěn opak. Porušení zákona tedy může Nejvyšší soud vyslovit a případně napadené rozhodnutí zrušit toliko za situace, kdy po přezkoumání rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, dospěl k závěru, že rozhodnutí zákonu neodpovídá, a to do takové míry, že nelze trvat na jeho závaznosti a nezměnitelnosti. Takový závěr lze ovšem učinit jen na podkladě skutečností, které vyplývají z dosavadního řízení a z příslušného trestního spisu, v němž jsou výsledky řízení, zejména pak provedeného dokazování zachyceny. Přitom nad zájmem na stabilitě pravomocných rozhodnutí musí převážit zájem na tom, aby nezákonnost, jestliže ji skutečně Nejvyšší soud zjistil, byla vzhledem ke své závažnosti napravena.

Z trestního spisu Krajského soudu v Ostravě, sp.zn. 30 T 3/2003, bylo zjištěno, že obviněný Ing. R. S. podal dne 31. 8. 2004 ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 7. 2004, sp. zn. 8 Tdo 751/2004, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 3 To 145/2003 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 10. 2003, sp. zn. 30 T 3/2003. Výše citovaná ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 566/04, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Nejvyšší soud považuje za nutné poukázat na to, že se všemi námitkami uvedenými ve stížnosti pro porušení zákona se vypořádal ve svém rozhodnutí Ústavní soud (č. l. 1336 1338 trestního spisu), který v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl následující:

Námitka stěžovatele, že pokud by byl pachatelem, musely by být nalezeny povýstřelové zplodiny v jeho autě a u M. T., neboť je vyloučeno, aby se po vraždě důkladně umyl a riskoval, že dcery objeví zavražděnou, je zavádějící. Stěžovatelem předestřený závěr není s ohledem na řadu možných okolností spáchání vraždy jediný možný, jak stěžovatel dovozuje. Stěžovatel mohl např. vraždu spáchat v rukavicích, resp. s nějakou pokrývkou hlavy, jeho umytí nemuselo být natolik důkladné a časově náročné, aby neměl přehled o pohybu dcer a nebyl schopen zabránit tomu, že by nalezly zavražděnou, dcery se v kritické době nemusely nacházet bezprostředně v bytě, stěžovatel mohl v průběhu dne povýstřelové zplodiny z auta odstranit atd.

Co se týká námitky procesní použitelnosti vyšetřovacího pokusu provedeného dne 22. 10. 2002 označeného jako vyšetřovací model , který se konal bez přítomnosti obviněného, jeho obhájce a nezúčastněné osoby, Ústavní soud konstatoval, že z obsahu vyšetřovacího spisu nevyplývá, že by některý z obhájců obviněného v době před provedením vyšetřovacího pokusu oznámil policejním orgánům, že se chce zúčastnit všech vyšetřovacích úkonů, přičemž toto oznámení bylo učiněno JUDr. L. R. až dne 28. 2. 2003 (č. l. 53), tedy po provedení konstatovaného vyšetřovacího úkonu. Ustanovení § 165 odst. 3 tr. ř. tedy v posuzovaném případě nebylo porušeno. Z protokolu o vyšetřovacím pokusu (č. l. 702 an. spisu) nevyplývá, že by k němu byla přibrána na věci nezúčastněná osoba ani zda vystupující figuranti byli policisté. Ovšem i za předpokladu, že by se jednalo o policisty, nebylo by podle názoru Ústavního soudu možno tuto skutečnost pokládat za porušení ústavních práv obviněného. V této souvislosti je rovněž vhodné uvést, že námitka ohledně nepoužitelnosti vyšetřovacího pokusu nebyla vznesena při skončení vyšetřování ani v průběhu hlavního líčení, ale až v rámci podaného odvolání.

K námitce stěžovatele, že soudy neprovedly důkazy navržené obviněným, Ústavní soud uvedl, že obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhne, jestliže je rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný, o vznesených návrzích však musí rozhodnout. Pokud jim nevyhoví, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly. Tak tomu bylo i v posuzované věci: nalézací soud konstatoval, že provedeným dokazováním byl zjištěn skutkový děj v rozsahu potřebném pro meritorní rozhodnutí, a proto k dalšímu dokazování nepřistoupil (str. 55 rozsudku), odvolací soud pak uvedl, že některé důkazy navržené stěžovatelem nejsou fakticky proveditelné, přičemž pokud se domáhá výslechu dalších svědků z okolí jeho bydliště, je známo, že při spáchání závažných trestných činů jsou v rámci operativní činnosti před zahájením trestního stíhání získávány informace, k čemuž nepochybně došlo i v posuzovaném případě a pokud kontaktované osoby neuvedly žádné významné skutečnosti, nebylo k jejich výslechu přistoupeno. K návrhu na předložení knih jízd svědka Ď. odvolací soud poukázal na výpověď tohoto svědka, že kritického dne automobil zanechal manželce ve Š., což je potvrzováno i dalšími důkazy. S těmito závěry obecných soudů se Ústavní soud ztotožnil.

K námitce stěžovatele, že orgány činné v trestním řízení dále pochybily, když nevyslechly děti obviněného a znaleckému zkoumání je podrobily až v únoru 2003, Ústavní soud uvedl, že skutečnost, že dcery obviněného (narozeny v r. 1998 a 1999) byly znaleckému zkoumání podrobeny až se značným časovým odstupem, nemohla být přirozeně obecnými soudy žádným způsobem napravena, nalézací soud nepřistoupil k jejich výslechu s ohledem na závěr přibrané znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, která uvedla, že vzhledem k věku dětí není v jejich zájmu, aby s nimi byly prováděny jakékoliv procesní úkony, časová prodleva navíc vylučuje, že by mohly k vyšetřované události cokoli sdělit (str. 53 54 rozsudku).

Zpochybňování věrohodnosti svědka O. H. je podle Ústavního soudu z hlediska zjištěného skutkového stavu zcela nevýznamné, neboť skutečnost, že obviněný měl v držení zbraň, vyplývá i z výpovědi svědků A. K., M. B., J. F. a M. D. (str. 23 25, 27 - 29 rozsudku nalézacího soudu). Stejně tak další námitky, že nebyla zkoumána existence povýstřelových zplodin na tělech či automobilech svědků M., Ď. a G., že nebyla nalezena vražedná zbraň ani telefon poškozené a nebyla vyvíjena snaha ztotožnit majitele hodinek a bundy nalezené v domě, nejsou s ohledem na zjištěný skutkový stav relevantní. Nalézací soud přesvědčivým způsobem odůvodnil svůj závěr, že pokládá za vyloučené, že by se svědkové M., Ď. a G. podíleli na vraždě poškozené a výpověď obviněného v tomto ohledu pokládá za vyvrácenou (str. 35 - 45 rozsudku), nález hodinek a bundy hodnotil nalézací soud jako zastírací manévr obviněného (str. 46, 56 rozsudku).

Nejvyšší soud pokládá za nutné uvést, že neměl důvod se s výše popsanými námitkami vypořádat jinak než Ústavní soud.

Ústavní soud se ve svém rozhodnutí rovněž zabýval námitkou obviněného, že se při stanovení doby smrti poškozené soudní znalec u hlavního líčení dopustil chyby ve výpočtu, když špatně odečetl časové údaje (tj. 8,5 hod. a 2,8 hod.) od výchozí doby, tj. 20.10 hod. Pak by se totiž dospělo k výsledku, že smrt nemohla nastat dříve, než v 8.52 hod. V této době se obviněný prokazatelně na místě činu nezdržoval.

Tuto námitku obsahuje také stížnost pro porušení zákona podaná ministrem spravedlnosti. U stížnosti pro porušení zákona byly přiloženy i kopie dvou znaleckých posudků týkajících se doby smrti poškozené P. V., a to znalecký posudek soudního znalce MUDr. M. V. ze dne 29. 10. 2004 a znalecký posudek Prof. MUDr. J. Š., DrSc. ze dne 21. 9. 2004. K výše uvedenému je třeba dodat, že zmíněné znalecké posudky jsou nové důkazy, které dosud nebyly soudu známé, a mohou být tedy důvodem k obnově řízení podle § 278 a násl. tr. ř., nikoliv ke stížnosti pro porušení zákona. Podle § 278 odst. 1 tr. ř. obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem nebo trestním příkazem, se povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Co se týká obnovy řízení, je nutné zkoumat, zda nové skutečnosti nebo důkazy jsou způsobilé samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy soudu dříve známými odůvodnit jiné než původní napadené pravomocné rozhodnutí, resp. jeho část. Toto zkoumání musí být prováděno porovnáním dosud provedených důkazů a dosavadního skutkového zjištění s důkazním významem nově tvrzených skutečností nebo nově navrhovaných důkazů. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou totiž způsobilé vyvolat následky předvídané ustanovením § 278 tr. ř. Způsobilost skutečností nebo důkazů, které vyšly nově najevo, změnit původní rozhodnutí je třeba posuzovat podle právního stavu existujícího v době vydání původního rozhodnutí.

Podle názoru Nejvyššího soudu však v posuzovaném případě zřejmě nebude obnova řízení úspěšná, vzhledem k tomu, že výše uvedené znalecké posudky mohou obtížně odůvodnit jiné rozhodnutí o vině obviněného Ing. R. S. Z obsahu předložených znaleckých posudků vyplývá, že doba smrti poškozené je dle znaleckého posudku soudního znalce MUDr. M. V. ze dne 29. 10. 2004 9 hodin 16 minut až 15 hodin 39 minut a dle znaleckého posudku Prof. MUDr. J. Š., DrSc. ze dne 21. 9. 2004 8 hodin 52 minut až 14 hodin 28 minut, resp. 9 hodin 52 minut až 15 hodin 28 minut. Na č. l. 516 trestního spisu je však založen důkaz Protokol o prověření zjištěných údajů ze dne 17. 2. 2003, který obsahuje časový snímek pohybu obviněného a který potvrzuje, že obviněný mohl spáchat vraždu i v době uváděné v nově doložených znaleckých posudcích. Ze zásady volného hodnocení důkazů vyplývá, že soud může opřít výrok o vině i o nepřímé důkazy, k prokazované skutečnosti však musí mít k dispozici více nepřímých důkazů. Nepřímé důkazy přitom musí tvořit ve svém souhrnu logickou a uzavřenou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících nepřímých důkazů, které vcelku shodně a spolehlivě dokazují skutečnosti, které jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že je z nich možno vyvodit jen jediný závěr. Všechny zbylé důkazy, potřebné k objasnění žalovaného skutku, soudy obou stupňů náležitě a v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotily a tyto ve svém souhrnu svědčí o vině obviněného Ing. R. S. trestným činem vraždy.

Nejvyšší soud dále považuje za nutné dodat, že Krajský soud v Ostravě jako soud prvního stupně ve věci provedl v rámci hlavního líčení a za účasti stran dokazování, při kterém byly v souladu se zákonem provedeny všechny dostupné důkazy potřebné k objasnění žalovaného skutku ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Provedené důkazy také krajský soud náležitě a v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil a na jejich základě učinil závěr o vině obviněného Ing. R. S. Při dokazování soud prvního stupně respektoval zejména zásady ústnosti (§ 2 odst. 11 tr. ř.) a bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 tr. ř.). Uplatnění těchto zásad je nezbytné pro správné hodnocení všech provedených důkazů, a to zvláště v posuzovaném případě, kdy bylo třeba věnovat velkou pozornost hodnocení provedených důkazů, a to za situace, kdy obviněný Ing. R. S. popíral spáchání trestného činu vraždy. Za této důkazní situace pak správné rozhodnutí o vině záleží na velmi pečlivém vyhodnocení každého důkazu i celého souhrnu důkazů. To se týká zejména obviněných, svědků a znalců, u nichž je nezbytné, aby si mohl soud na podkladě jejich osobního výslechu a bezprostředního dojmu z toho, co a jak vyslýchané osoby sdělily, resp. zda a jak reagovaly na položené otázky, vytvořit vnitřní přesvědčení o tom, jakým způsobem výpovědi těchto osob hodnotit a jaký skutkový závěr z nich učinit. Vnitřní přesvědčení v tomto smyslu tedy není výsledkem libovůle soudu, ale opírá se o všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů provedených před soudem a jejich vzájemných souvislostí. Způsob, jímž soud prvního stupně důkazy hodnotil, a skutkové závěry o vině obviněného Ing. R. S., které soud z důkazů vyvodil, odpovídají těmto požadavkům na provádění a hodnocení důkazů. Své hodnotící úvahy a jejich výsledky soud vyjádřil v podrobném a přesvědčivém odůvodnění rozsudku, ve kterém vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, a které bylo dále doplněno argumentací odvolacího soudu, tudíž ani z tohoto hlediska nelze napadenému rozhodnutí vytknout porušení zákona. Zmíněná složitá důkazní situace v přezkoumávané věci nedovoluje, aby Nejvyšší soud sám, bez opětovného provedení všech potřebných důkazů za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, jen na podkladě spisového materiálu zpochybnil dosavadní hodnocení důkazů i skutkové závěry na jejich podkladě učiněné, aniž by se tím dostal do kolize s uvedenou zásadou volného hodnocení důkazů a s požadavky na utváření vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Ze zveřejněné judikatury vyplývá, že pokud soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn., že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě a v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, nemůže odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě totiž nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu uvedeného ustanovení (srov. rozhodnutí č. 53/1992 Sb. uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7-8/1992).

Při přezkoumávání skutkových závěrů, které učinily soudy obou stupňů z provedených důkazů, musel Nejvyšší soud respektovat i se zřetelem na výše uvedenou judikaturu též souvislosti vyplývající ze zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Z této zásady vyplývá, že soudy obou stupňů byly oprávněny samostatně a nezávisle v souladu se svým vnitřním přesvědčením vyhodnotit všechny provedené důkazy, učinit na jejich podkladě potřebná skutková zjištění a vyvodit z nich odpovídající právní závěry. Pokud tak soud prvního stupně i odvolací soud učinily a jejich rozhodnutí odpovídá vnitřnímu přesvědčení při vyhodnocení provedených důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.), nemohl Nejvyšší soud dospět k závěru o porušení zákona, i kdyby snad sám hodnotil důkazy s poněkud jiným možným skutkovým či právním závěrem. Nejvyšší soud totiž v řízení o stížnosti pro porušení zákona nemůže dávat závazné pokyny v tom směru, jak mají soudy nižších stupňů hodnotit provedené důkazy a jaké závěry mají na podkladě zhodnocení důkazů učinit. Nevybočují-li tedy v posuzovaném případě skutková zjištění soudů ani právní závěry z nich vyvozované ze zákonných mezí zásady volného hodnocení důkazů, nelze dospět k tomu, že byl napadeným rozhodnutím porušen zákon.

Z výše uvedených důvodů vyplývá, že Vrchní soud v Olomouci, který zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné odvolání obviněného Ing. R. S., nepochybil.

S ohledem na všechny uvedené skutečnosti rozhodl Nejvyšší soud o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného Ing. R. S., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 3 To 145/2003, tak, že není důvodná, a proto ji podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. listopadu 2005

Předseda senátu

JUDr. J. P.