4 Tz 159/2000
Datum rozhodnutí: 13.09.2000
Dotčené předpisy:




4 Tz 159/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y



Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 13. září 2000 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného K. M., proti usnesení Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 23. 3. 1961, sp. zn. To 24/61, a podle § 268 odst. 2 tr. ř., § 269 odst. 2 tr. ř. a § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Usnesením Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 23. 3. 1961, sp. zn. To 24/61, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení § 281 tr. ř. ve znění zák. č. 64/1956 Sb., a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení § 2 odst. 8 a § 6 písm. e) tr. ř. ve znění zák. č. 64/1956 Sb. v neprospěch obviněného K. M.

Citované usnesení se z r u š u j e . Zrušuje se také rozsudek Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 1. 3. 1961, sp. zn. 1 T 16/61, rozsudek Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 1991, sp. zn. 2 Rtv 55/91, jakož i všechna další rozhodnutí, jež na zrušená rozhodnutí obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. s e z a s t a v u j e trestní stíhání obviněného K. M. pro skutek spočívající v tom, že dne 19. 10. 1960 a dále do 1. 3. 1960 nenastoupil vojenské cvičení, ačkoli v září 1960 obdržel od Okresní vojenské správy ve Frýdku-Místku povolávací rozkaz, přičemž se odvolával na své náboženské přesvědčení, které mu nedovolovalo vykonávat vojenskou službu,

v čemž obžaloba spatřovala trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 tr. zák.

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný K. M. byl rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 1. 3. 1961, sp. zn. 1 T 16/61, uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 tr. zák. ve znění zákona č. 86/1950 Sb., jehož se dopustil tím, že dne 19. 10. 1960 do 13. 00 hod a poté ani do 1. 3. 1961 nenastoupil vojenské cvičení, ačkoli v září 1960 obdržel od Okresní vojenské správy ve Frýdku-Místku povolávací rozkaz, přičemž se odvolával na své náboženské přesvědčení, které mu nedovolilo vykonávat vojenskou základní službu. Za to mu byl v sazbě § 265 odst. 1 tr. zák. ve znění zákona č. 86/1950 Sb. uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců. Podle § 43 tr. zák. byla vyslovena také ztráta čestných práv občanských, uvedených v ustanovení § 44 odst. 1 písm. a) - d) tr. zák., přičemž ztráta práv, uvedených v § 44 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. trvá podle § 44 odst. 3 tr. zák. po dobu, pokud nebyl trest odnětí svobody odpykán nebo prominut nebo jeho výkon promlčen.

O odvolání, které obviněný proti citovanému rozsudku podal, rozhodl Vyšší vojenský soud v Trenčíně usnesením ze dne 23. 3. 1961, sp. zn. To 24/61 tak, že je zamítl.

U obviněného K. M. v rámci rehabilitačního řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, rozhodl Vojenský obvodový soud v Olomouci usnesením ze dne 30. 4. 1991, sp. zn. 2 Rtv 55/91, podle § 4 písm. c) a 14 odst. 1 písm. f) citovaného zákona tak, že rozsudek Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 1. 3. 1961, sp. zn. 1 T 16/61, ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 23. 3. 1961, sp. zn. To 24/61, zrušil ve výroku o trestu, včetně rozhodnutí, která na zrušenou část citovaných rozhodnutí obsahově navazovala. Poté rozsudkem ze dne 30. 4. 1991, sp. zn. 2 Rtv 55/91, rozhodl Vojenský obvodový soud v Olomouci tak, že vzhledem k nezměněnému výroku o vině trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 tr. zák. ve znění zákona č. 86/1950 Sb. z rozsudku Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 1. 3. 1961, sp. zn. 1 T 16/61, ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 23. 3. 1961, sp. zn. To 24/61, upustil podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zák. od potrestání obviněného. Toto rozhodnutí nabylo právní moci téhož dne, kdy bylo vyhlášeno.

Proti usnesení Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 23. 3. 1961, sp. zn. To 24/61, podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného K. M. stížnost pro porušení zákona. Poukázal v ní na skutečnost, že za trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 tr. zák. ve znění zákona č. 86/1950 Sb. byl obviněný odsouzen již rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 7. 8. 1959, sp. zn. 2 T 184/59, kdy mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců a dále trest ztráty vojenské hodnosti. Z odůvodnění jak citovaného rozsudku, tak rozsudku ze dne 1. 3. 1961, sp. zn. 1 T 16/61, je patrno, že obviněný projevil vůli trvale se vyhnout se vojenské službě, když se odvolával v obou případech na své náboženské přesvědčení. Je nepochybné, že příslušnost k sektě Svědků Jehovových byla v obou případech pohnutkou k činu, byla základem pro jeho první odsouzení, přičemž ve druhém případě pak již setrval na jednou projevené vůli neplnit výše uvedené povinnosti. Je tedy zřejmé, že napadeným rozhodnutím byla porušena jedna ze základních zásad trestního řízení, a to zásada ne bis in idem".

Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti České republiky navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 23. 3. 1961, sp. zn. To 24/61, byl porušen zákon v neprospěch obviněného K. M. v ustanoveních § 281 zákona č. 64/1956 Sb., a v řízení předcházejícímu tomuto rozhodnutí v ustanovení § 2 odst. 8 a § 6 písm. e) citovaného zákona ve vztahu k ustanovení § 256 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb. Nejvyšší soud nechť podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení, včetně rozsudku soudu I. stupně a obsahově navazujících rozhodnutí zruší, přičemž dále ať postupuje podle § 271 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud především zkoumal, zda v posuzované věci je oprávněn k výkonu trestního soudnictví ve smyslu § 13 tr. ř., neboť stížností pro porušení zákona je napadáno rozhodnutí Vyššího vojenského soudu v Trenčíně, a tedy rozsudek cizozemského soudu. Z článku II. odst. 1 Přílohy č. I, která obsahuje přechodná a zmocňovací ustanovení zákona č. 558/1991 Sb, č. 25/1993 Sb., č 292/1993 Sb. a č. 152/1995 Sb. vyplývá, že k řízení ve věcech, v nichž byla podle dosavadních předpisů (před 1. 1. 1993) založena příslušnost Nejvyššího soudu České a Slovenské Federativní Republiky, s výjimkou řízení o řádných opravných prostředcích proti rozhodnutím vyšších vojenských soudů, je příslušný Nejvyšší soud České republiky, pokud ve věci v prvním stupni rozhodoval orgán činný v trestním řízení se sídlem na území České republiky. Za tohoto stavu věci je nepochybné, že Nejvyšší soud je oprávněn konat řízení podle hlavy sedmnácté trestního řádu.

Nejvyšší soud na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného rozhodnutí, a zjistil, že zákon byl porušen, a to z těch důvodů, které uvádí stížnost pro porušení zákona.

Podle § 281 tr. ř. ve znění zákona č. 64/1956 Sb. odvolací soud v odvolacím řízení odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné.

Podle § 2 odst. 8 tr. ř. ve znění zákona č. 64/1956 Sb. se hodnocení důkazů soudem děje podle vnitřního přesvědčení soudců, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Podle § 6 písm. c) tr. ř. ve znění zákona č. 64/1956 Sb. nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno proti tomu, proti němuž dřívější trestní stíhání pro týž skutek skončili pravomocným rozsudkem nebo bylo soudem nebo prokurátorem zastaveno, pokud nebyla povolena obnova.

Uvedenými ustanoveními se jak Vojenský obvodový soud v Olomouci, tak Vyšší vojenský soud v Trenčíně důsledně neřídily. Obviněný, jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, který měl Nejvyšší soud k dispozici, když trestní spis již byl skartován, v rámci své obhajoby uvedl, že nechce plnit povinnosti, které mu z vojenské služby vyplývají, nechce takovouto službu nastoupit, přičemž důvodem pro toto odmítnutí je jeho náboženské přesvědčení, které mu službu se zbraní zakazuje. Vojenský obvodový soud pak v rámci hodnocení této obhajoby, jakož i provedených dalších důkazů dovodil, že byť Ústava v článku 32 odst. 1 zaručuje každému občanovi vyznání jakékoli náboženské víry, nemůže být podle odst. 2 citovaného ustanovení současně náboženská víra či přesvědčení důvodem k tomu, aby někdo odmítal plnit svou občanskou povinnost, která je mu uložena zákonem. Z tohoto důvodu byla obhajoba obviněného odmítnuta jako malicherná. Shodné stanovisko při hodnocení obhajoby pak vzhledem k výsledku, jež se projevil v podobě končeného rozhodnutí, zaujal i odvolací soud.

Jak soud I. stupně, tak soud odvolací při svém rozhodování pominuly zjištění, že obviněný byl za stejný trestný čin již v minulosti odsouzen, což je patrno z rozsudku Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 7. 8. 1959, sp. zn. 2 T 184/59, kde mu byl uložen výrazný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Z vyjádření obviněného bylo zřejmé, že jeho rozhodnutí nepodrobit se povolávacímu rozkazu a nenastoupit na vojenské cvičení je dáno jednou provždy a má trvalý charakter. Jeho úmysl zjevně směřoval k tomu, aby se vojenské službě vyhnul trvale. Pokud tedy obviněný byl znovu odsouzen pro již citovaný trestný čin, byl odsouzen pro týž skutek a rozsudkem nalézacího soudu, jakož usnesením soudu odvolacího byla porušena zásada ne bis in idem", tj. že nikdo nemůže být dvakrát postižen pro týž skutek, která je uvedena v čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod. Tento právní názor je konformní s nálezy Ústavního soudu České republiky, vyjádřenými např. v nálezech I. ÚS 184/96 ze dne 20. 3. 1997, II. ÚS 285/97, a IV. ÚS 81/95.

Pokud tedy jak Vojenský obvodový soud v Olomouci, tak Vyšší vojenský soud v Trenčíně rozhodovaly v rozporu s touto zásadou, porušily svou povinnost řádně vyhodnotit provedené důkazy, a odvolací soud nadto porušil povinnosti, jež mu vyplývaly z důsledně aplikace revizního principu.

Nejvyšší soud poté podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 23. 3. 1961, sp. zn. To 24/61, byl porušen zákon v ustanovení § 281 tr. ř. ve znění zákona č. 64/1956 Sb., a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních § 2 odst. 8 a § 6 písm. e) tr. ř. ve znění zákona č. 64/1956 Sb. v neprospěch obviněného K. M. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, stejně tak rozsudek Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 1. 3. 1961, sp. zn. 1 T 16/61, a rozsudek téhož soudu ze dne 30. 4. 1991, sp. zn. 2 Rtv 55/91. Zrušena byla také všechna další na toto usnesení a rozsudky obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Nejvyšší soud poté mohl ve věci rozhodnout sám ve smyslu ustanovení § 271 odst. 1 tr. ř. Vzhledem k právnímu názoru uvedenému výše dospěl k závěru, že trestní stíhání obviněného bylo od jeho zahájení nepřípustné, a proto podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného K. M. pro skutek spočívající v tom, že dne 19. 10. 1960 do 13. 00 hod., a poté až do 1. 3. 1961 nenastoupil na vojenské cvičení, ačkoli v září 1960 obdržel od Okresní vojenské správy ve Frýdku-Místku povolávací rozkaz, přičemž se odvolával na své náboženské přesvědčení, které mu neumožňovalo vykonávat vojenskou službu, v čemž obžaloba spatřovala trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 tr. zák. ve znění zákona č. 86/1950 Sb.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. září 2000

Předsedkyně senátu:

JUDr. Danuše N o v o t n á