4 Tz 158/2003
Datum rozhodnutí: 11.12.2003
Dotčené předpisy:




4 Tz 158/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 11. prosince 2003 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Juraje Malika stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch i neprospěch obviněného M. G., proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 9. 1. 2003, sp. zn. 2 T 135/2000, a podle § 268 odst. 2 , § 269 odst. 2 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 9. 1. 2003, sp. zn. 2 T 135/2000, a řízením, jež mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 30 odst. 1, § 2 odst. 4 tr. ř. a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve znění usnesení předsednictva České národní rady ze dne 16. 12. 1992, č. 2/1993 Sb. v neprospěch obviněného M. G.

Napadené usnesení se z r u š u j e .

O d ů v o d n ě n í :

Napadeným usnesením ze dne 9. 1. 2003, sp. zn. 2 T 135/2000, rozhodl samosoudce Okresního soudu v Hradci Králové tak, že podle § 30 odst. 1 tr. ř. je samosoudce JUDr. Z. Š. vyloučen z vykonávání úkonů v trestní věci obviněného M. G. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 21. 1. 2003.

Proti tomuto usnesení podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch i neprospěch obviněného M. G. Namítá, že jím byl porušen zákon v ustanoveních § 30 odst. 1, § 2 odst. 4 tr. ř. a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve znění usnesení předsednictva České národní rady ze dne 16. 12. 1992 č. 2/1993 Sb. ve prospěch i neprospěch obviněného.

Ministr spravedlnosti poukázal na okolnost, že předseda senátu v uvedené trestní věci již po nápadu obžaloby pro trestný čin podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák., a dva trestné činy útoku na státní orgán podle § 154 odst. 2 tr. zák. v souběhu se dvěma trestnými činy pomluvy podle § 206 odst. 1 tr. zák. navrhl, aby věc byla Okresnímu soudu v Hradci Králové odňata a přikázána jinému soudu, když tento závěr odůvodnil tvrzením, že trestní soudci tohoto soudu se znají se soudci, kteří měli být urážlivými výroky obviněného napadáni, a denně spolu přicházejí do kontaktu. Tato okolnost by mohla vyvolat pochybnosti o naprosté nestrannosti rozhodování v posuzované trestní věci. I přes existenci usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a Vrchního soudu v Praze, jimiž bylo rozhodnuto, že věc se Okresnímu soudu v Hradci Králové neodnímá, i přes zamítnutou stížnost pro porušení zákona, kterou ministr spravedlnosti proti posledně dvěma uvedeným rozhodnutím podal k Nejvyššímu soudu České republiky, a zejména vzhledem k nezměněným okolnostem případu, vydal předseda senátu znovu napadené usnesení, jímž se z projednávání věci vyloučil. V tomto rozhodnutí užil totožné argumenty, které ho vedly k prvnímu rozhodnutí ve věci, tj., že soudci Okresního soudu v Hradci Králové jsou jeho kolegové, a již samotná tato skutečnost je důvodem pro postup podle § 30 odst. 1 tr. ř.

Podle ministra spravedlnosti k vyloučení soudce nedošlo ze zákonných důvodů podle § 30 odst. 1 tr. ř., nadto je uvedené usnesení v příkrém rozporu s právními názory, které ve věci vyslovily nadřízené soudy. Napadené rozhodnutí je navíc nezákonné i proto, že uvedený předseda senátu dosud neshledával důvody svého vyloučení a opakovaně nařídil hlavní líčení, dokonce ve věci rozhodoval usnesením ze dne 23. 4. 2002, kdy podle § 33 odst. 2 tr. ř. přiznal obviněnému nárok na bezplatnou obhajobu, a teprve poté rozhodl o svém vyloučení, aniž by uvedl jiné důvody než ty, které uplatňoval již v prvním návrhu na přikázání a odnětí věci v prosinci 2000. K vyloučení soudce v posuzovaném případě pak došlo v důsledku jeho neprofesionálního přístupu k věci, jakož i nerespektování jednoho ze základních práv zaručených Listinou základních práv a svobod v čl. 38 odst. 1, totiž, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci.

Závěrem svého mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 9. 1. 2003, sp. zn. 2 T 135/2000, byl porušen zákon ve prospěch i neprospěch obviněného M. G. v ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř., § 2 odst. 4 tr. ř. a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve znění usnesení předsednictva České národní rady ze dne 16. 12. 1992 č. 2/1993 Sb. Dále navrhoval, aby Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, včetně rozhodnutí na něj obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Nejvyšší soud České republiky přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.

Z obsahu trestního spisu Nejvyšší soud zjistil, že dne 29. 11. 2000 podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové na obviněného M. G. obžalobu Okresnímu soudu v Hradci Králové pro trestné činy podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák., útoku na státní orgán podle § 154 odst. 2 tr. zák. a pomluvy podle § 206 tr. zák. Posledně dvou uvedených trestných činů se podle obžaloby měl dopustit tím, že v době od 23. 6. 1998 do 5. 10. 1999 opakovaně ve svých podáních, jež zasílal Okresnímu soudu v Hradci Králové a Krajskému soudu v Hradci Králové užil proti soudcům těchto soudů, jakož i ostatním soudcům ČR (viz bod 3/c, 2/d obžaloby) urážlivé a pejorativní výroky, jež jsou podrobně specifikovány v trestním spise, jimiž zlehčoval a snižoval jejich práci, napadal je nevhodným způsobem pro výkon jejich pravomoci, zlehčoval a snižoval jejich lidskou důstojnost a postavení.

Předseda senátu přípisem ze dne 4. 12. 2000 předložil spis Krajskému soudu v Hradci Králové s návrhem na postup podle § 25 tr. ř., tj., aby věc byla procesnímu soudu odňata a přikázána jinému okresnímu soudu v rámci Východočeského kraje. Návrh odůvodnil tím, že Mgr. S. a JUDr. A. H., vůči nimž se podle obžaloby měl obviněný rovněž trestné činnosti dopustit, jsou soudkyněmi Okresního soudu v Hradci Králové, se jmenovanými se osobně zná, denně s nimi přichází do kontaktu a nepochybně je bude muset v hlavním líčení vyslechnout jako svědkyně. Pokud jde o Mgr. P. S. a Mgr. M. Ř., ti již sice soudci Okresního soudu v Hradci Králové nejsou, v minulosti však byli a soudci trestního úseku zmíněného okresního soudu je osobně znají. Uvedené okolnosti vedly předsedu senátu k závěru, že by rozhodování ve věci Okresním soudem v Hradci Králové mohlo vést k pochybnostem o nestranném rozhodování v této trestní věci.

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl usnesením dne 12. 12. 2000, sp. zn. 13 Nt 39/2000, tak, že trestní věc obviněného M. G. podle § 25 tr. ř. Okresnímu soudu v Hradci Králové neodňal. V odůvodnění rozhodnutí poukázal na skutečnost, že soudci jsou v demokratické společnosti čas od času vystaveni útokům ze strany účastníků řízení, médií či dalších osob, přičemž tyto útoky samy o sobě nemohou zakládat pochybnosti o tom, zda je soudce schopen nestranně ve věci rozhodnout. Poměr k projednávané věci nebo k osobám je podle názoru Krajského soudu v Hradci Králové třeba vykládat především jako poměr osobní, nikoli vyplývající z úřední činnosti.

Dne 15. 1. 2001 podal obviněný M. G. u Krajského soudu v Hradci Králové podání, v němž namítal podjatost Okresního i Krajského soudu v Hradci Králové. Z obsahu tohoto přípisu vyplývalo, že nejméně třicet soudců hradecké justice sleduje jeho případ a napomáhá koordinovat trestní stíhání vůči jeho osobě. Krajský soud v Hradci Králové posoudil podání podle jeho obsahu jako návrh na odnětí a přikázání věci podle § 25 tr. ř. a předložil jej k rozhodnutí Vrchnímu soudu v Praze.

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 9. 4. 2001, sp. zn. Ntd 7/01, rozhodl podle § 25 tr. ř. tak, že věc Okresnímu soudu v Hradci Králové neodňal. Pro odnětí a přikázání věci neshledal ony důležité důvody, které zákon s takovýmto procesním postupem spojuje. Rovněž z obsahu spisu nezjistil nic, co by nasvědčovalo závěru obviněného, že mezi soudci působícími v obvodu Okresního a Krajského soudu v Hradci Králové existuje skupina soudců, která by se proti němu spikla v úmyslu dosáhnout jeho odsouzení. Z obsahu spisu je naopak patrno, že obviněný zaujímá více čí méně kritické postoje vůči všem soudcům, kteří kdy v nějaké jeho věci rozhodovali. Tvrzení obviněného byla vyhodnocena Vrchním soudem v Praze jako paušální, nekonkrétní, nedoložená ověřitelnými argumenty, a proto právně irelevantní.

Ministr spravedlnosti podal dne 5. 10. 2001 proti oběma výše citovaným rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové a Vrchního soudu v Praze stížnost pro porušení zákona, v níž namítal, že zákon byl v neprospěch obviněného M. G. porušen v ustanovení § 25 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky na podkladě této stížnosti pro porušení zákona rozhodl usnesením ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 5 Tz 273/2001, tak, že stížnost pro porušení zákona zamítl podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou.

V odůvodnění tohoto rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že u soudců Okresního soudu v Hradci Králové lze důvodně očekávat takovou míru profesionality, aby byli schopni nezaujatě a objektivně rozhodovat o trestné činnosti obviněného, která podle obžaloby měla směřovat sice vůči soudcům téhož soudu, ale působícím na jiném než trestním úseku. Na tom nic nemění ani okolnost, že soudci obou úseků téhož soudu spolu přicházejí do vzájemného pracovního styku. Nejvyšší soud v tomto směru připomenul okolnost, že při akceptování názoru, jenž byl uplatněn ve stížnosti pro porušení zákona, by bylo vyloučeno rozhodování o kárné odpovědnosti soudců, neboť v kárných senátech soudů zasedají nepochybně i soudci, kteří se s kárně obviněnými soudci znají a přicházejí s nimi do pracovního styku. Soudci soudů vyšších stupňů se ve svém profesionálním životě se soudci nižších stupňů běžně setkávají, aniž by je to automaticky vylučovalo z možnosti nezávislého a nepodjatého rozhodování o nich. Nejvyšší soud poukázal na skutečnost, že obviněný se měl urážlivě vyjadřovat o všech soudcích České republiky, přičemž pokud by byl názor, obsažený ve stížnosti pro porušení zákona, zobecněn, znamenalo by to, že by se podjatým mohl cítit každý soudce České republiky a o žalované trestné činnosti by pak nemohl rozhodnout žádný soud. Nejvyšší soud shledal rozhodnutí obou soudů, jež byla napadena stížností pro porušení zákona, správnými a zákonnými a s jejich argumentací se plně ztotožnil.

Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo osobám jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodnout.

Podle § 2 odst. 4 tr. ř. orgány činné v trestním řízení musí trestní věci projednávat co nejrychleji a s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána.

Podle čl. 38 Listiny základních práv a svobod nesmí být nikdo odňat svému zákonnému soudci.

Nejvyšší soud konstatuje, že se Okresní soud v Hradci Králové v napadeném usnesení uvedenými zákonnými ustanoveními důsledně neřídil. Samosoudce v napadeném usnesení znovu opakuje argumenty, které ho již vedly k podání návrhu na procesní postup podle § 25 tr. ř. Z okolnosti, že se soudci, kteří měli být vystaveni dehonestujícím výrokům obviněného, přichází pravidelně do styku, případně že by je eventuelně mohl v hlavním líčení vyslýchat jako svědky, dovozuje, že tento fakt by mohl vyvolat pochybnosti o jeho naprosté nestrannosti. Ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. jednoznačně definuje materiální předpoklad, jehož existence může pochybnosti o nestrannosti soudce odůvodnit, a tím je poměr k projednávané věci nebo osobám . Pod tento pojem jsou v praxi podřazovány dvě situace. První z nich poměr k věci lze označit jako konflikt zájmů , v němž nejde o subjektivní pocit soudce samotného, nýbrž o objektivní skutečnost, že konkrétní soudce má zájem na tom, aby konkrétní spor, v němž má rozhodovat, dopadl určitým způsobem. V posuzované věci by tak muselo jít o případ, že samosoudce není schopen dodržet základní zásady trestního řízení, jež jsou uvedeny v ustanovení § 2 tr. ř., a má konkrétní zájem na výsledku trestního řízení, jež je proti obviněnému vedeno. Tuto okolnost však samosoudce neuvádí a dosavadní průběh řízení takovouto úvahu v nejmenším neodůvodňuje. Druhá situace nastává tehdy, lze-li očekávat, že soudce bude nakloněn jedné ze stran sporu z důvodů jiných, než jsou jeho vlastní zájmy, nikoli z důvodů subjektivních, ale objektivně existujícího poměru k účastníkům . Samosoudce v napadeném usnesení ani v tomto směru nedefinoval stav, že by jeho vztah k výše vyjmenovaným soudcům byl natolik osobní a intenzivní, že by mu bránil ve věci rozhodnout. Nejvyšší soud nadto odkazuje na výstižnou argumentaci ve výše citovaných usneseních Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 13 Nt 39/2000, a Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 273/2001, která akcentuje profesionalitu v přístupu soudce k výkonu své funkce. Právě tento profesionální přístup k rozhodování nebrání soudci v nestranném rozhodování, byť se urážky týkají jiných soudců, případně i jeho samotného.

Vzhledem k výše uvedené argumentaci poté Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 9. 1. 2003, sp. zn. 2 T 135/2000, a řízením, jež mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanoveních § 30 odst. 1 tr. ř., § 2 odst. 4 tr. ř. a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve znění usnesení předsednictva České národní rady ze dne 16. 12. 1992, č. 2/1993 Sb., a to pouze v neprospěch obviněného M. G. Výhradně takové porušení zákona Nejvyšší soud spatřuje v okolnosti, že napadeným rozhodnutím samosoudce Okresního soudu v Hradci Králové by byl porušen princip, jímž je zaručeno neodejmutí obviněného zákonnému soudci, k čemuž by v opačném případě došlo.

Podle § 269 odst. 2 tr. ř. poté Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil. Pokud jde o rozhodnutí, která obsahově na zrušené usnesení navazují, Nejvyšší soud existenci takovéhoto rozhodnutí nezjistil, když za navazující rozhodnutí rozhodně nelze považovat rozhodnutí o vyloučení dalších pěti soudců Okresního soudu v Hradci Králové Mgr. K. P., Mgr. D. A. V. S., Mgr. M. G., JUDr. J. S. a JUDr. P. T., jak jsou ve spise založeny na č. l. 369 374. Jde o rozhodnutí samostatná, k jejichž zrušení by mohlo dojít pouze cestou samostatně podaných mimořádných opravných prostředků.

Podle § 270 odst. 4 tr. ř. je Okresní soud v Hradci Králové vázán právním názorem, který ve věci Nejvyšší soud vyslovil.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. prosince 2003

Předsedkyně senátu:

JUDr. Danuše Novotná