4 Tz 156/2000
Datum rozhodnutí: 13.09.2000
Dotčené předpisy:




4 Tz 156/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 13. září 2000 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. F. H. a soudců JUDr. D. N. a JUDr. J. P. stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného Ing. J. H., proti usnesení vyšetřovatele Policie ČR, Krajského úřadu vyšetřování Ostrava, pracoviště Opava, ze dne 22. 12. 1999, ČVS: KVSM-924/22-1999, a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. za splnění podmínek podle § 272 tr. ř. t a k t o :

Pravomocným usnesením vyšetřovatele Policie ČR, Krajského úřadu vyšetřování Ostrava, pracoviště Opava, ze dne 22. 12. 1999, ČVS: KVSM-924/22-1999, a v řízení, jež mu předcházelo,

b y l p o r u š e n z á k o n

v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 a § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. ve prospěch obviněného Ing. J. H.

Citované usnesení se z r u š u j e . Zrušují se též všechna další rozhodnutí, která na zrušené usnesení obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu.

Vyšetřovateli Policie ČR, Krajského úřadu vyšetřování Ostrava, pracoviště Opava, se p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Usnesením vyšetřovatele Policie ČR, Krajského úřadu vyšetřování Ostrava, pracoviště Opava, ze dne 22. 12. 1999, ČVS: KVSM-924/22-1999, bylo podle § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného Ing. J. H. pro trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 4 tr. zák., pro který mu bylo vyšetřovatelem sděleno obvinění dne 10. 11. 1998.

Tohoto trestného činu se měl obviněný dopustit tím, že

1/ jako jednatel firmy H., s. r. o., dne 25. 1. 1996 v Brně, v centrále obchodního úseku T., a. s., podepsal smlouvu o provozování konsignačního skladu, na základě které T., a. s., zřídila konsignační sklad vlastního zboží a firma H., s. r. o., jako provozovatel tohoto skladu se zavázala zabezpečit služby spojené s jeho provozem vlastními silami a dále byla oprávněna prodávat toto zboží, a to takovým způsobem, že každý pátek do 18.00 hod. měl provozovatel povinnost provádět týdenní faxové hlášení o množství prodaného zboží, na základě čehož T., a. s., vystavovala faktury provozovateli skladu, přičemž přesto, že byl v článku 3.4. předmětné smlouvy provozovatel upozorněn, že zboží, nacházející se v konsignačním skladu, zůstává výhradně majetkem T., a. s., až do zaplacení jeho plné ceny, obviněný Ing. H. měl dát pokyn, aby vystavené faktury nebyly propláceny a takto v období od 24. 5. 1996 do 26. 11. 1996 neuhradil ani po upomínkách firmě T., a. s., R., částku v celkové výši nejméně 1 044 891,70 Kč,

2/ dne 17. 11. 1995 podepsal jako nájemce obviněný Ing. J. H., podnikající jako fyzická osoba pod obchodním názvem H. - I., smlouvu o nájmu nebytových prostor s pronajímatelem obchodní společností T., a. s., R., kde předmětem smlouvy byl pronájem 4 330 / 10 000,- Kč objektu v O., O. ulice č. 14 za dohodnuté nájemné 568 312,- Kč ročně, tj. 47 360,- Kč měsíčně a s platností od 1. 2. 1997 byla upravena výše nájemného dohodou dle dodatku č. 1 k výše uvedené smlouvě na částku 32 400,- Kč měsíčně, přičemž dle účetní sestavy ze dne 3. 8. 1998 měl nájemce v období od 1. 12. 1995 do 28. 2. 1998, kdy byl nájem dohodou ukončen, zaplatit celkovou částku 1 154 391,- Kč, z čehož však zaplatil pouze 199 720,- Kč a takto měl způsobit T., a. s., R., škodu ve výši nejméně 954 671,- Kč,

3/ dne 20. 11. 1996 podepsal obv. Ing. J. H. jako jednatel firmy H., s. r. o., O., s T., a. s., smlouvu o komisním prodeji, kde předmětem smlouvy bylo zajištění komisního prodeje zboží T., a. s., které bylo umístěno v prodejnách společnosti H., s. r. o., přičemž hodnota takto určeného zboží představovala při podpisu smlouvy částku 81 020,- Kč a na základě vyhodnocení realizace komisního prodeje bylo zjištěno, že na prodejně H., s. r. o., se žádný nábytek nenachází, ani nebyly vystaveny faktury na prodej zbývajícího zboží, a takto měl obviněný způsobit T., a. s., R., škodu ve výši 59 260,- Kč,

a výše popsaným jednáním měl naplnit zákonné znaky výše citovaného trestného činu a způsobit celkovou škodu ve výši nejméně 2 058 822,70 Kč.

Důvody vydání zastavovacího usnesení byly následující. Z výsledků vyšetřování k bodu 1/ dospěl vyšetřovatel k závěru, že se skutek stal, tedy že ze strany firmy obviněného Ing. J. H. a došlo k prodeji nábytku firmy T., a. s., a cena tohoto zboží nebyla obviněným uhrazena. Dle názoru vyšetřovatele však nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, protože smlouva o provozování konsignačního skladu byla koncipována tak, že nezakazovala obviněnému používat peněžní prostředky za prodej zboží firmy T., a. s., pro potřeby své firmy. Takový zákaz dle vyšetřovatele smlouva o zřízení skladu neobsahuje, proto obviněný Ing. J. H. nenaplnil svým jednáním znaky skutkové podstaty tr. činu zpronevěry dle § 248 tr. zák. Jedná se v dané věci pouze o obchodněprávní spor, který nelze řešit v rámci trestního řízení. K jednání popsanému pod bodem 2/ vyšetřovatel dovodil stejný závěr s tím, že pokud obviněný pronájmem nebytových prostor dalšímu subjektu získal finanční prostředky, které neodvedl a. s. T., nejde o trestné jednání a i v tomto směru je na místě řešení věci v rámci obchodně právních vztahů. K bodu 3/ je pak konstatováno, že zbývající zboží, které nebylo obviněným firmě T., a. s., zaplaceno, bylo předmětem smlouvy o postoupení obchodního podílu, proto ani v tomto případě nelze nezaplacení výše uvedené částky klást k tíži obviněnému Ing. J. H.

Usnesení vyšetřovatele o zastavení trestního stíhání nabylo právní moci dne 7. 1. 2000.

Proti němu podal ministr spravedlnosti v neprospěch obviněného Ing. J. H. a stížnost pro porušení zákona a vytkl v ní, že vyšetřovatel svým usnesením porušil zákon v ustanovení § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Ministr spravedlnosti poukazuje na jednání obviněného popsané v bodě 1/ napadeného usnesení s tím, že vyšetřovatel sice správně dospěl k závěru, že v případě prodeje věcí z konsignačního skladu obviněným šlo o věci svěřené, jak je to požadováno ustanovením § 248 tr. zák., ale nesprávný je jeho názor o tom, že obviněný mohl volně nakládat s penězi utrženými z prodeje věcí z konsignačního skladu, zejména že nejednal v rozporu se zákonem, pokud takto získané finanční prostředky použil ve prospěch své firmy. Stěžovatel v této souvislosti dovozuje, že smlouva o provozování konsignačního skladu uzavřená dne 25. 1. 1996 mezi firmou obviněného H., s. r. o., O., s firmou T., a. s., R., je podle svého rozsahu smlouvou komisionářskou, jejíž právní režim upravuje ustanovení § 577 a násl. obch. zák. Na základě takto uzavřené smlouvy se obviněný mimo jiné zavázal realizovat prodej zboží uloženého v konsignačním skladu firmou T., přičemž však ani dikce této smlouvy, ani příslušná ustanovení obchodního zákoníku ho neopravňovaly k přivlastnění si finančních prostředků tímto prodejem získaných. Pokud tedy obviněný, který vystupoval v postavení komisionáře, obdržel od kupujících za věci, které mu byly svěřeny smlouvou komitentem k prodeji, finanční prostředky a tyto použil pro potřebu své firmy, je nutno konstatovat, že tím naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry dle § 248 tr. zák. Stěžovatel ale současně vyjádřil nutnost dokazování doplnit o údaje z účetnictví firmy obviněného za inkriminované období, z nichž by se dalo zjistit, které zboží, komu, kdy a za jakou cenu bylo prodáno, v jaké výši bylo zaplaceno kupujícím, či zda si je neponechal obviněný pro potřeby své firmy.

Pokud jde o jednání obviněného popsané pod bodem 2/, stěžovatel souhlasí se závěrem vyšetřovatele, že nejde o trestný čin. Z povahy věci totiž vyplývá, že se jedná o čistě obchodněprávní vztah, založený a upravený smlouvou o nájmu nebytových prostor, která v souvislosti s ustanoveními dalších právních předpisů upravuje obsah takto vzniklého právního vztahu. Pokud ze strany obviněného došlo k excesu z rámce smlouvy, lze se nápravy domáhat občanskoprávními prostředky, nikoli prostředky trestního práva, neboť prostředky získané z pronájmu nebytových prostor realizovaného bez souhlasu vlastníka nemovitosti nemají povahu věci svěřené ve smyslu § 248 tr. zák. Totéž platí o částkách představujících nezaplacené nájemné.

Rozhodnutí o zastavení trestního stíhání obviněného pro jednání kladené mu za vinu v bodě 3/ bylo podle stěžovatele učiněno rovněž nesprávně a na základě neúplně zjištěného skutkového stavu. Vyšetřovatel zejména neobjasnil, co se stalo s věcmi, které poškozený svěřil obviněnému k prodeji, zejména nebylo zjišťováno, zda tyto věci byly prodány či jinak zcizeny nebo zda se jednalo o manko vzniklé ztrátou dokladů, případně jiným jednáním.

Ministr spravedlnosti v závěru stížnosti pro porušení zákona konstatuje, že přípravné řízení nebylo ukončeno zákonným způsobem, když na základě neúplného dokazování byl učiněn závěr, že jednání, pro které bylo vedeno trestní stíhání v celém rozsahu není trestným činem. Pokládá za nutné dokazování doplnit a až na základě dalších důkazů a řádného posouzení právní kvalifikace jednání obviněného bude možné vyhodnotit, jakým způsobem lze ve věci rozhodnout. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil vytýkané porušení zákona, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, jež mu předcházelo a zjistil, že zákon byl porušen.

Podle § 2 odst. 5 tr. ř. postupují orgány činné v trestním řízení tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny okolnosti případu.

Podle § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotí orgány činné v trestním řízení důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Podle § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. vyšetřovatel zastaví trestní stíhání, není-li skutek, pro který se vede trestní stíhání, trestným činem a není důvod k postoupení věci.

Trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 4 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí na cizím majetku škodu velkého rozsahu.

Uvedenými ustanoveními se ale vyšetřovatel při svém rozhodování a jemu předcházejícím postupu důsledně neřídil. Pokud jde o jednání obviněného Ing. J. H. a, vymezené pod bodem 1/, bylo k jeho konečnému právnímu hodnocení nutné stanovit charakter smlouvy uzavřené dne 25. 1. 1996 mezi T., a. s., a H., s. r. o., označenou jako smlouva o provozování konsignačního skladu a případně k tomu vést příslušné dokazování. Podle argumentace, kterou k této části odůvodnění napadeného usnesení použil vyšetřovatel, lze dovodit, že zmíněnou uzavřenou smlouvu pokládal za smlouvu kupní ve smyslu § 409 a násl. obch. zák., když mj. vycházel i ze smluvně ujednané výhrady vlastnického práva podle § 445 obch. zák. ke zboží nacházejícím se v konsignačním skladu, a to až do okamžiku zaplacení jeho plné ceny (viz článek 3, bod 3.4. předmětné smlouvy).

V této souvislosti je třeba poznamenat, že zmíněné smluvní ujednání o výhradě vlastnického práva je do jisté míry neurčité, neboť není jasné, zda je k přechodu vlastnictví považován za rozhodující okamžik zaplacení plné ceny za zboží od kupujícího nebo okamžik, kdy byla kupní cena poukázána firmou H., s. r. o., firmě T., a. s. Rovněž takovýto charakter uzavřené smlouvy odporuje výpovědi svědka Ing. V. S., ředitele správy majetku T., a. s., který mj. uvedl, že podepsáním smlouvy o provozování konsignačního skladu chtěli mít větší jistotu, že jejich dodávky budou zaplacené, neboť zboží bylo jejich majetkem a firmě H., s. r. o., bylo pouze svěřené k prodeji. Z tohoto vyjádření jmenovaného svědka je patrné, že předmětná smlouva nebyla firmou T., a. s., uzavírána jako smlouva kupní, neboť tím by nebylo možné dosáhnout záměru, který tím byl z její strany sledován a to zajistit, aby peníze utržené za prodej nábytku z konsignačního skladu byly bez jakýchkoli průtahů odvedeny firmě T., a. s.

Nelze ovšem ani plně a bez výhrad souhlasit s tvrzením obsaženým ve stížnosti pro porušení zákona, že se v daném případě jednalo o smlouvu komisionářskou podle ust. § 577 a násl. obch. zák., s příslušnými právy a povinnostmi vyplývajícími z ní pro oba smluvní subjekty.

Ve skutečnosti se z právního hlediska jedná o nepojmenovanou (inominátní) smlouvu, jejíž povahu lze dovozovat pouze z jejího obsahu a pokud tento obsah jednoznačně nevyplývá z její písemné podoby, bylo nezbytné k němu vyslechnout zástupce obou smluvních stran k otázce, s jakými projevy vůle předmětnou smlouvu uzavírali. A to, zda v daném případě uzavírali smlouvu s tím, že se jedná o smlouvu kupní, komisionářskou, mandátní, event. jinou. Z jejího obsahu totiž není vůbec zřejmé, zda prodej zboží z konsignačního skladu se měl uskutečňovat jménem firmy T., a. s., nebo jménem firmy H., s. r. o., a na účet které z těchto firem. Pokud by se jednalo o smlouvu komisionářskou (§ 577 a násl. obch. zák.), případně o smlouvu mandátní (§ 566 a násl. obch. zák.) bylo by jasné, že příslušná obchodní záležitost (prodej nábytku z konsignačního skladu) by se děla přímo na účet firmy T., a. s. V takovém případě ale zůstává nejasné, proč se v uzavřené smlouvě v bodech 3.5., 3.5.2. hovoří o fakturaci ze strany firmy T., a. s., vůči firmě H., s. r. o., za prodané zboží, což je typické pro smlouvu kupní. U smlouvy mandátní či komisionářské by totiž bylo jasné, že peníze utržené za prodej zboží z konsignačního skladu zůstávaly vlastnictvím firmy na jejíž účet se příslušná obchodní záležitost uskutečnila a bylo by tudíž nanejvýš třeba smluvně upravit, kdy a jak budou utržené peněžní prostředky převedeny do dispozice mandanta, případně komitenta, jímž by byla firma T., a. s. K vysvětlení těchto nejasností měli být podrobně vyslechnuti obviněný Ing. J. H. a Ing. V. S., případně jiný zástupce či pracovník firmy T., a. s., když v této souvislosti nebylo možné pominout obsah svědeckých výpovědí I. Novákové a zejména L. P. Vyslechnut měl být i J. S., který měl podle výpovědi obviněného zpracovávat ve firmě H., s. r. o., skladovou evidenci. Zásadní význam pro posouzení dané problematiky by mohlo mít i vyhodnocení údajů získaných z účetnictví firmy H., s. r. o., z kritické doby, přičemž rozhodující by bylo zjištění, kdy, komu, které zboží a za jakou cenu bylo z konsignačního skladu prodáno a zda bylo kupujícím zaplaceno a v jaké výši, či zda nebylo s předmětným zbožím naloženo jiným způsobem, který odporoval uzavřené smlouvě.

Jestliže by v rámci takto provedeného dokazování bylo zjištěno, že uzavřená smlouva byla oběma smluvními subjekty chápána jako smlouva charakteru smlouvy komisionářské či mandátní, a přesto by firma H., s. r. o., pod přímým vlivem obviněného Ing. J. H. a, jak se o něm ve své výpovědi zmiňuje svědkyně I. N., nepoukazovala peněžní prostředky stržené za prodej zboží z konsignačního skladu v plné výši firmě T., a. s., a tyto by byly na příkaz obviněného byť i jen částečně použity k jiným účelům, např. k hrazení provozu firmy H., s. r. o., byly by zde bez pochyby naplněny znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. Došlo by zde totiž k přisvojení si cizí věci, v daném případě peněz utržených za prodej smluvně svěřeného zboží, a podle výše škody, která by takto byla na cizím majetku způsobena, by bylo nutné posoudit míru trestně právní odpovědnosti obviněného podle odpovídajícího odstavce ustanovení § 248 tr. zák.

V případě dalšího jednání obviněného označeného pod bodem 2/ lze plně souhlasit se závěry, jež v usnesení o zastavení trestního stíhání vyslovil vyšetřovatel a s nimiž se ve své podstatě ztotožnil i ministr spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona. Jedná se o právní vztah založený smlouvou o nájmu nebytových prostor ze dne 17. 11. 1995, na základě zák. č. 116/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mezi firmou T., a. s., R., (pronajímatel) a Ing. J. H. (nájemce). Z obsahu této smlouvy, ale i z obsahu vyšetřovacího spisu vyplývá, že předmětem nájmu byla část nemovitosti v O., O. ul. č. 14, jejímiž spoluvlastníky jsou jinak tytéž subjekty uvedeného smluvního vztahu. Pronajímatel přenechal nájemci k užívání a dalšímu podnájmu tu část předmětné nemovitosti, jejímž byl vlastníkem. Je třeba ale poznamenat, že se v daném případě jednalo o ideální spoluvlastnictví uvedeného objektu, přičemž k jeho reálnému rozdělení nedošlo ani na základě smluvního ujednání. Obviněný Ing. J. H. smluvně stanovené nájemné zaplatil pouze částečně a vznikl mu tak dluh, který neuhradil. V daném případě se ale o trestný čin zpronevěry podle § 248 tr. zák. jednat nemůže, neboť na základě opatřených důkazů nelze učinit závěr o tom, že by si obviněný jemu pronajatou část nebytových prostor přisvojil, když ani nelze dost dobře zjistit, kterou jejich konkrétní část měl pronajatu a která byla v jeho vlastnictví. V uvedené smlouvě je možnost dalšího podnájmu nebytových prostor výslovně uvedena, je pouze vázána na písemný souhlas pronajímatele, který zřejmě nebyl dán. To ovšem s ohledem na výše uvedené skutečnosti nemůže za stávající důkazní situace založit trestní odpovědnost obviněného ani podle ustanovení § 249 tr. zák. o trestném činu neoprávněného užívání cizí věci, když jak bylo již zdůvodněno, není zřejmé, zda obviněný do podnájemního vztahu uvedl ty nebytové prostory příslušného objektu, které považoval za své vlastnictví a sám pro své vlastní obchodní potřeby pak využíval ty jejich části, jež měl v pronájmu od firmy T., a. s. Ani okolnost, že obviněný měl za podnájem části nebytových prostor získávat určité finanční prostředky, přičemž sám nájemné firmě T., a. s., řádně neplatil, nelze řešit cestou práva trestního, ale pouze prostřednictvím civilněprávního řízení. Bez dalšího totiž nelze přijmout ani úvahu o tom, že ze strany obviněného šlo od samotného počátku o podvodné jednání, když o takovém jeho úmyslu nebyl provedeným vyšetřováním zajištěn žádný spolehlivý důkaz a ze shromážděných dokladů naopak vyplývá, že zpočátku obviněný nájemné platil a pozdější nesplacené závazky měla zapříčinit jeho neutěšená finanční situace, vyplývající z druhotné platební neschopnosti. U celé této problematiky vyplývající z citované nájemní smlouvy nelze rovněž pominout okolnost, že případné neudělení souhlasu k pronájmu nebytových prostor ze strany národního výboru (městského úřadu) podle § 3 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb., v tehdy platném znění, způsobuje neplatnost uzavřené smlouvy (viz § 3 odst. 4 téhož zákona). Lze tedy konstatovat, že ohledně této části jednání obviněného Ing. J. H. a jsou závěry učiněné vyšetřovatelem v napadeném usnesení správně a dostatečně důkazně podložené.

Pokud jde o jednání obviněného popsané pod bodem 3), jímž měl zpronevěřit nábytek v hodnotě 59 260,- Kč, jenž byl firmě H., s. r. o., svěřen na základě smlouvy o komisním prodeji, uzavřené dne 20. 11. 1996, mezi firmami T., a. s., (komitent) a H., s. r. o., (komisionář), lze souhlasit s námitkami uplatněnými v podané stížnosti pro porušení zákona, neboť nedošlo ke spolehlivému zjištění skutkového stavu a nebyly odstraněny rozpory vyplývající ze shromážděných důkazů. Je sice pravdou, že poznatek o tom, že v prodejně H., s. r. o., na O. ulici se nenachází žádný nábytek, byl učiněn podle svědka Ing. V. S. až dne 10. 12. 1997, tedy v době, kdy obviněný Ing. J. H. již několik měsíců nebyl jednatelem ani společníkem firmy H., s. r. o. Bylo ale třeba dalšími důkazy potvrdit či vyvrátit, zda se zde předmětný nábytek určený ke komisnímu prodeji nacházel ještě v době, kdy obviněný podepsal smlouvu o převodu obchodního podílu ve společnosti H., s. r. o., na D. C., tedy k 15. 9. 1997. Z výpovědi svědkyně L. P. vyplývá, že zmíněný nábytek určený ke komisnímu prodeji se ve firmě nacházel až do okamžiku, kdy si jej odvezl L. V., jenž se stal v pořadí dalším majitelem firmy H., s. r. o., a to v měsíci listopadu 1997, ale tato svědkyně neupřesnila, zda se jednalo o veškerý tento nábytek v celkové hodnotě 81 020,- Kč, či pouze o jeho část. Zásadním poznatkem mělo být, zda a v jakém rozsahu předmětný nábytek přešel na nového nabyvatele společnosti H., s. r. o., D. C., jenž na sebe dnem 15. 9. 1997 přebral rovněž závazky této společnosti, tedy i smluvní povinnost prodávat pro firmu T., a. s., nábytek určený do komisního prodeje a to se všemi z toho vyplývajícími právy a povinnostmi. K této otázce také měl být svědek D. C. vyslechnut. Jestliže z výpovědí svědků Ing. V. S. a H. S. pak vyplývá, že 4. 12. 1997 bylo vyfakturováno zboží v celkové částce 21 810,- Kč bez DPH, bylo třeba objasnit, zda se prodej nábytku určeného ke komisnímu prodeji v této hodnotě uskutečnil ještě v době, kdy jednatelem a společníkem firmy H., s. r. o., byl obviněný a mohl tudíž s kupní cenou utrženou za toto zboží disponovat, případně, zda s tímto nábytkem bylo naloženo jiným než ve smlouvě upraveným způsobem a nebo k tomu došlo již v době po převedení obchodního podílu v H., s. r. o., na jiné osoby a obviněný již za tento nábytek ani za případné utržené peněžní prostředky nenesl žádnou odpovědnost. V případě prvém by k trestní odpovědnosti za trestný čin zpronevěry podle § 248 tr. zák. muselo být prokázáno, že obviněný se svěřeným nábytkem naložil jiným způsobem, než připouštěla uzavřená smlouva a způsobil tak T., a. s., škodu, nebo inkasovanou kupní cenu ve výši 21 810,- Kč použil jiným způsobem, než byl povinen, a to poukázat ji do dispozice firmě T., a. s. V tomto směru dokazování prováděno nebylo a nebylo ani objasněno, zda se zmíněná částka dostala do dispozice firmy T., a. s., či nikoli. Ze svědecké výpovědi Ing. V. S. lze zjistit, že faktura na částku 21 810,- Kč uhrazena firmou H., s. r. o., nebyla. Naproti tomu svědkyně H. S. ve své výpovědi uvedla, že pokud jde o smlouvu o komisním prodeji ze dne 20. 11. 1996, existuje k ní saldo-nedoplatek ve výši 59 260,- Kč. Z toho by tedy vyplývalo, že předmětná faktura znějící na částku 21 810,- Kč uhrazena byla. Z výše uvedených rozporů a nesrovnalostí je tedy evidentní, že dosavadním vyšetřováním nedošlo ke zjištění skutkového stavu, o němž by nebyly důvodné pochybnosti, ani ohledně této části jednání obviněného, jež bylo ve sdělení obvinění i napadeném usnesení označeno pod bodem 3/.

Po přezkoumání předloženého vyšetřovacího spisu lze nad rámec již uvedeného též konstatovat, že se v něm nachází řada písemností, včetně rozličných sjetin faktur, daňových dokladů, dopisů apod., ale bez patřičného vysvětlení a komentáře odpovědných pracovníků firmy T., a. s. Existující stav je tudíž takový, že tyto materiály působí nepřehledně a nedostatečně konkrétně objasňují jednání obviněného, pro něž byl stíhán, když řada těchto písemností se ke stíhanému skutku ani nevztahuje. Tento nedostatek bude v dalším řízení třeba napravit opětovným výslechem odpovědných pracovníků firmy T., a. s., aby ze stávajících, případně nově opatřených dokladů, konkretizovali, které z nich a jakým způsobem se vztahují k problematice konsignačního skladu a které k problematice komisního prodeje nábytku. K tomu by pak měl být vyslechnut i obviněný, aby se k uvedeným skutečnostem zcela konkrétně vyjádřil. Nelze pochopitelně vyloučit, že v důsledku nově nastalé důkazní situace bude nutné vyslechnout i osoby další, u nichž si to vyšetřování bude vyžadovat. Za stávajícího stavu celý spis působí nepřehledně a chaoticky, když není zřejmé, které materiály, případně jejich části se váží k jakému jednání obviněného. I z těchto důvodů působí napadené usnesení nepřesvědčivě a jeho vydání je nutné označit za minimálně předčasné, když skutkový stav věci nebyl spolehlivě zjištěn a hodnocení opatřených důkazů nesplňuje požadavky trestního řádu (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.).

Kromě již zmíněných požadavků na doplnění dokazování je třeba doplnit, že bude nezbytné pokusit se zajistit účetní doklady firmy H., s. r. o., a v těchto se v rámci odborného zhodnocení zaměřit na kritické období a na jejich použitelnost coby důkazu. Pro získání náležitého přehledu o úrovni hospodaření a o charakteru vztahů obou obchodních partnerů bude zřejmě zapotřebí opatřit znalecký posudek znalce z oboru účetnictví, aby bylo možné prokázat či vyvrátit případnou vinu obviněného Ing. J. H. a. Pokud to bude v současné době již reálné, jeví se také vhodným svědecký výslech L. V., pozdějšího společníka a jednatele firmy H., s. r. o., a to k otázce nábytku určeného ke komisnímu prodeji.

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením vyšetřovatele Policie ČR, Krajského úřadu vyšetřování Ostrava, pracoviště Opava, ze dne 22. 12. 1999, ČVS: KVSM-924/22-1999, a v řízení, které mu předcházelo, byl ve prospěch obviněného Ing. J. H. a porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 a § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. Protože obě lhůty uvedené v ustanovení § 272 tr. ř. byly zachovány a ministr spravedlnosti to ve stížnosti pro porušení zákona navrhl, bylo podle § 269 odst. 2 tr. ř. uvedené usnesení zrušeno a to včetně všech dalších rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem k této změně pozbyla podkladu. Poté byla podle § 270 odst. 1 tr. ř. věc přikázána orgánu, jehož rozhodnutí bylo zrušeno, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl v intencích tohoto rozsudku Nejvyššího soudu (§ 270 odst. 4 tr. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. září 2000

Předseda senátu:

JUDr. F. H.