4 Tz 155/2005
Datum rozhodnutí: 02.11.2005
Dotčené předpisy:




4 Tz 155/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 2. listopadu 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. J. P. a soudců JUDr. F. H. a JUDr. M. M. stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného M. S., proti usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 4 Nt 150/2005, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Pravomocným usnesením Okresního soudu v Děčíně ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 4 Nt 150/2005, a v řízení předcházejícím b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb. a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., v neprospěch obviněného M. S.

Napadené usnesení s e z r u š u j e.

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Okresnímu soudu v Děčíně s e p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství ze dne 13. 6. 2005, sp. zn. 2 ZT 183/2005, bylo v trestní věci proti obviněnému M. S., stíhanému pro trestný čin zločinného spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zák. a nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák., rozhodnuto tak, že podle § 72 odst. 1 tr. ř. pominul vazební důvod uvedený v § 67 písm. b) tr. ř. (viz bod I.) a že obviněný se z důvodů uvedených v § 67 písm. c) tr. ř. ponechává i nadále ve vazbě (viz bod II.).

Proti výše uvedenému usnesení podal obviněný M. S. v zákonné lhůtě stížnost, která byla usnesením Okresního soudu v Děčíně ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 4 Nt 150/2005, podle § 146a odst. 1 písm. a) tr. ř. zamítnuta. Dále podle § 73 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. nebyla přijata nabídka převzetí záruky za další chování obviněného jeho družkou, písemný slib obviněného a návrh obviněného na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka nad obviněným a podle § 73a odst. 2 písm. b) tr. ř. nebyla přijata nabídka peněžité záruky obviněného.

Proti usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 4 Nt 150/2005, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného M. S. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. a dále čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, ve spojení s nálezem Ústavního soudu č. 239/2005 Sb.

V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti uvedl, že napadené usnesení vydal soud v neveřejném zasedání konaném dne 23. 6. 2005 za přítomnosti předsedy senátu, soudců-přísedících a zapisovatelky, obhájce obviněného ani obviněný M. S. nebyli k jednání předvoláni. Podle stěžovatele Okresní soud v Děčíně v řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, nepostupoval v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. a dále porušil především článek 89 odst. 2 Ústavy České republiky ve spojení s nálezem Ústavního soudu č. 239/2005 Sb., kde obsahem výroku tohoto nálezu je jednak rozhodnutí, že ustanovení § 242 odst. 2 zák. č. 141/1961 Sb. se zrušuje dnem vyhlášení ve Sbírce zákonů (tj. dnem 17. 6. 2005) a jednak rozhodnutí, že podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby. Okresní soud v Děčíně tak pochybil, pokud nenařídil veřejné zasedání nebo pokud k neveřejnému zasedání k projednání stížnosti obviněného M. S. proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství ze dne 13. 6. 2005, sp. zn. 2 ZT 183/2005, obviněného ani jeho obhájce nepozval a nevyslechl je.

Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že usnesením Okresního soudu v Děčíně ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 4 Nt 150/2005, byl porušen zákon v neprospěch obviněného M. S. ve vytýkaném směru, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a dále postupoval podle § 270 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že zákon porušen byl.

Podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále Úmluva) každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné.

Podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále Listina) nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku.

Z obsahu trestního spisu vedeného Okresním soudem v Děčíně pod sp. zn. 4 Nt 150/2005 bylo zjištěno, že Okresní soud v Děčíně rozhodl o stížnosti obviněného M. S. v neveřejném zasedání, které se konalo za přítomnosti předsedy senátu JUDr. J. K. a soudců (přísedících) L. L. a S. M. a zapisovatelky D. Č. Z protokolu o neveřejném zasedání ze dne 23. 6. 2005 (č. l. 9) jednoznačně vyplývá, že se jednání nezúčastnili ani obviněný M. S. ani jeho obhájce JUDr. J. K., obviněný tedy nebyl soudem vyslechnut předtím, než rozhodoval o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby. K neveřejnému zasedání nebyl předvolán obviněný M. S. ani jeho obhájce.

Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 22. 3. 2004, sp. zn. Pl ÚS 45/04, zrušil ustanovení § 242 odst. 2 tr. ř. a současně závazně vyslovil, že podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy je nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby. Zde je na místě připomenout právní názor a závěry výše citovaného nálezu Ústavního soudu ČR, a to, že je tedy zcela zřejmé, že i v podmínkách českého právního řádu je podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby. Způsob rozhodování o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o ponechání obviněného ve vazbě není speciálně upraven. Forma řízení, ve kterém soud v senátu podle platné právní úpravy rozhoduje v přípravném řízení o vazbě, je ale vymezena výslovně, byť nepřímo. Jedná se o neveřejné zasedání. V něm rozhoduje soud tam, kde není zákonem předepsáno, že se rozhoduje v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání (§ 240 tr. ř.) a jiné osoby (než členové a zapisovatel) jsou z účasti na neveřejném zasedání vyloučeny (§ 242 odst. 2 tr. ř.). Je-li třeba při neveřejném zasedání provést důkazy, děje se tak přečtením protokolů a jiných písemností (§ 243 tr. ř.). Podle platné právní úpravy, reprezentované zejména ustanoveními § 146a odst. 1 písm. a) a § 240 tr. ř., o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o ponechání obviněného ve vazbě ve věcech, ve kterých není dána věcná příslušnost samosoudce (§ 314a odst. 1 tr. ř.), rozhoduje senát v neveřejném zasedání. Neveřejné zasedání ale nesplňuje žádnou ze zásad provádění tohoto řízení, jak vyplývají z čl. 5 odst. 4 Úmluvy, jak ve svých rozhodnutích dovodil Evropský soud pro lidská práva. Výše uvedený náhled Evropského soudu pro lidská práva zdůrazňuje jeden z prvků kontradiktornosti řízení, tedy právo účastníka řízení být slyšen k návrhu v jeho věci a k důkazům, o které se tento návrh opírá. Jde tedy o právo obviněného být slyšen jako procesní strana, jemuž v hlavním líčení odpovídá zejména právo vyjádřit se ke každému jednotlivému důkazu podle § 214 tr. ř., a právo na závěrečnou řeč podle § 216 odst. 2 tr. ř. a poslední slovo podle § 217 tr. ř. Nejde tu o povinnost soudu provést k důkazu výslech obviněného a z toho případně vyplývající práva obviněného. Důkaz výslechem obviněného, ať už v řízení přípravném (tedy včetně řízení před rozhodnutím o návrhu na vzetí obviněného do vazby), tak v řízení před soudem, slouží zásadně ke zjištění konkrétních skutečností vztahujících se k trestnímu řízení, které mají vést ke spolehlivě zjištěnému skutkovému základu věci. Neslouží tedy výlučně ani převážně ke zjištění názoru obviněného na trestní stíhání či na návrh státního zástupce (např. na vzetí obviněného do vazby, na provedení důkazu apod.) či rozhodnutí státního zástupce (např. o ponechání obviněného ve vazbě). Znalost názoru obviněného na věc tak, jak je prezentována v písemné formě ve stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce, se z pohledu požadavků daných Úmluvou na tento druh řízení jeví jako naprosto nedostatečná. Slyšení stran před rozhodnutím soudu je podstatným znakem kontradiktornosti řízení. Význam práva na slyšení, coby prvku veřejnosti při rozhodování soudu, vystupuje do popředí právě v řízení trestním, kde je obviněný oproti policejnímu orgánu a státnímu zastupitelství svými možnostmi a prostředky ve fakticky horším postavení. Skutečnost, že soud rozhoduje o zákonnosti trvání vazby ex offo, stejně jako skutečnost, že u rozhodování soudu není přítomna ani jedna ze stran, a ryze formálně tedy zachována rovnost stran před soudem, nemohou na uvedeném deficitu současné právní úpravy nic změnit.

Pokud tedy v daném případě bylo o stížnosti obviněného proti rozhodnutí státního zástupce o dalším trvání vazby rozhodnuto soudem v neveřejném zasedání, bez přítomnosti obviněného a bez jeho slyšení, došlo tím v souladu se shora podaným nálezem Ústavního soudu ČR k porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy a čl. 8 odst. 2 Listiny. Dále došlo také k porušení ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., neboť obviněný nebyl vyslechnut v řízení před soudem, soud tedy nepostupoval v řízení za součinnosti stran, čímž byla porušena zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností.

Nejvyšší soud proto podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením Okresního soudu v Děčíně ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 4 Nt 150/2005, a v řízení předcházejícím, byl porušen zákon v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., čl. 5 odst. 4 Úmluvy a čl. 8 odst. 2 Listiny v neprospěch obviněného M. S. a podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil. Nejvyšší soud také zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 270 odst. 1 tr. ř. bylo přikázáno Okresnímu soudu v Děčíně, aby trestní věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného M. S., neboť Nejvyšší soud vyslovil, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného (§ 273 tr. ř.).

Pro úplnost je třeba poukázat na ustanovení § 270 odst. 4 tr. ř., podle něhož je orgán, jemuž věc byla přikázána, vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. listopadu 2005

Předseda senátu:

JUDr. J. P.