4 Tz 152/2005
Datum rozhodnutí: 02.11.2005
Dotčené předpisy:






4 Tz 152/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 2. listopadu 2005 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnost České republiky ve prospěch obviněného Ing. S. S., proti pravomocnému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. 9 To 97/1998, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 4 T 86/97, a rozhodl takto:

Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. 9. 1997, sp.zn. 4 T 86/97, byl obviněný Ing. S. S. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 2 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 13. 12. 1996 kolem 14.50 hod. v P., ulici V. před domem ze zaparkovaného vozidla Kia Sephia, po otevření nezajištěných pravých dveří z předního sedadla odcizil hnědou kabelu v ceně 800,- Kč s osobními doklady, drobnou kosmetikou a peněženkou v ceně 150,- Kč, ve které bylo uloženo 16.500,- Kč, a to ke škodě majitelky M. H., čímž jí způsobil celkovou škodu 17.450,- Kč. Za výše uvedené jednání byl obviněnému Ing. S. S. uložen podle § 247 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 7 měsíců. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 15 měsíců. Dále podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému Ing. S. S. uložena povinnost zaplatit poškozené M. H., bytem P., V., částku 16.730,- Kč.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. 9. 1997, sp.zn. 4 T 86/97, podal obviněný Ing. S. S. v zákonné lhůtě odvolání. Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. 9 To 97/1998, výše uvedené odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Na základě návrhu obviněného Ing. S. S. rozhodl Obvodní soudu pro Prahu 9 usnesením ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. 24 Nt 2/99, tak, že povolil obnovu řízení ve výše uvedené trestní věci. Proti výše uvedenému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 podal státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 stížnost. Městský soud v Praze podle § 149 odst. 1 písm. a) napadené usnesení zrušil a znovu rozhodl tak, že se podle § 283 písm. d) tr. ř. návrh obviněného Ing. S. S. o povolení obnovy řízení v trestní věci Obvodního soudu pro Prahu 9, sp.zn. 4 T 86/97, zamítá.

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 12. 1999, sp. zn. 4 T 86/97, bylo rozhodnuto, že obviněný Ing. S. S. se podle § 60 odst. 1 tr. zák. ve zkušební době podmíněného odsouzení osvědčil.

Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. 9 To 97/1998, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného Ing. S. S. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanoveních § 254 odst. 1 tr. ř., § 256 tr. ř. ve vztahu k § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a § 247 odst. 1, odst. 2 tr. zák.

V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti České republiky uvedl, že nalézací soud pochybil, když neprovedl veškeré důkazy, které se v dané trestní věci nabízely, především výslech svědkyně V. V., dále výslech svědků, které obviněný soudu nabízel na podporu svého tvrzení stran oblečení, které měl v inkriminovaný den na sobě, a výslech lékařky obviněného. Dále se soudy nevypořádaly s otázkou, jakými důkazy se při určování času spáchání skutku řídily a náležitě se nezabývaly ani otázkou věrohodnosti výpovědi poškozené a ani rozpory mezi výpovědí poškozené M. H. a jejím otcem svědkem M. H., kdy stěžovatel namítá, že těchto rozporů je více, především v popisu trasy, po které údajně obviněného následující den sledovali, ale i v popisu jeho oblečení. Stěžovatel uvedl, že nalézací soud porušil zákon, když na základě neúplného důkazního řízení nevycházel ze zásady in dubio pro reo a odsoudil obviněného Ing. S. S. pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 2 tr. zák., a odvolací soud tím, že odvolání obviněného zamítl a ztotožnil se se stanoviskem Obvodního soudu pro Prahu 9 porušení zákona završil, neboť důkazy v trestní věci provedené nehodnotil v souladu se zásadou citovanou v § 2 odst. 6 tr. ř., ale v rozporu se zásadou formální logiky.

V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti České republiky navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. 9 To 97/1998, byl porušen zákon ve vytýkaném směru, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla stížnost pro porušení zákona zamítnout.

Obviněný Ing. S. S. navrhl stížnosti pro porušení zákona vyhovět.

Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 274 tr. ř. v neveřejném zasedání přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení, které napadené části rozhodnutí předcházelo, a zjistil, že zákon porušen nebyl.

Podle § 266 odst. 1 věty první tr. ř. lze v řízení o stížnosti pro porušení zákona přezkoumávat jen rozhodnutí, které je pravomocné. Z citovaného ustanovení vyplývá presumpce správnosti a zákonnosti takového rozhodnutí, což znamená, že Nejvyšší soud musí vycházet z předpokladu, že napadené rozhodnutí bylo učiněno v souladu se zákonem, není-li zjištěn opak. Porušení zákona tedy může Nejvyšší soud vyslovit a případně napadené rozhodnutí zrušit toliko za situace, kdy po přezkoumání rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, dospěl k závěru, že rozhodnutí zákonu neodpovídá, a to do takové míry, že nelze trvat na jeho závaznosti a nezměnitelnosti. Takový závěr lze ovšem učinit jen na podkladě skutečností, které vyplývají z dosavadního řízení a z příslušného trestního spisu, v němž jsou výsledky řízení, zejména pak provedeného dokazování zachyceny. Přitom nad zájmem na stabilitě pravomocných rozhodnutí musí převážit zájem na tom, aby nezákonnost, jestliže ji skutečně Nejvyšší soud zjistil, byla vzhledem ke své závažnosti napravena.

Stížnost pro porušení zákona napadenému rozhodnutí především vytýká, že skutkové zjištění popsané ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně vyplývá pouze z výpovědi poškozené M. H., která údajně obviněného Ing. S. S. zcela bezpečně poznala, ač jej sledovala z chodby domu ve 2. poschodí na delší vzdálenost. Jiný usvědčující důkaz proti obviněnému opatřen nebyl a ostatní důkazy jsou pouze podpůrné. Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že soud pro své rozhodování měl k dispozici nejen výpověď poškozené M. H., ale také další výpovědi svědků, a to otce poškozené M. H., H. P., MUDr. O. K., O. K. atd. Poškozená označila obviněného jako pachatele s naprostou jistotou a vyloučila jakoukoli pochybnost. Její výpověď je podporována i výpovědí svědka M. H., poškozená ani její otec obviněného před spácháním uvedeného skutku neznali, neměli tedy důvod usvědčovat jej z výše uvedeného jednání, pokud by ho nespáchal. Do výpovědi poškozené zapadá také svědectví svědkyň H. P. a MUDr. O. K., které uvedly, že viděly poškozenou, jak pronásleduje nějakého muže. Důsledkem zásady volného hodnocení důkazů je, že soud může svůj rozsudek založit i na nepřímých důkazech, k prokazované skutečnosti však musí mít k dispozici více nepřímých důkazů. Nepřímé důkazy přitom musí tvořit ve svém souhrnu logickou a uzavřenou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících nepřímých důkazů, které vcelku shodně a spolehlivě dokazují skutečnosti, které jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že je z nich možno vyvodit jen jediný závěr. V daném případě nelze mít za to, že by napadená rozhodnutí nebyla správná, neboť nalézací soud i soud odvolací logicky a dostatečně odůvodnily své závěry. Ze spisového materiálu vyplývá, že u hlavního líčení byly v souladu se zákonem provedeny všechny dostupné důkazy potřebné k objasnění žalovaného skutku ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Provedené důkazy Obvodní soudu pro Prahu 9 náležitě a v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil a učinil odpovídající skutkové i právní závěry o vině obviněného Ing. S. S.

Stěžovatel dále namítá, že soud neprovedl veškeré důkazy, které se v dané trestní věci nabízely, především výslech svědkyně V. V., která ve svém prohlášení ze dne 10. 12. 1997 (č. l. 131 spisu) uvedla, že dne 13. 12. 1996 ve 14.30 hod. obviněný Ing. S. S. opravoval v jejím bytě jistič a zdržoval se tedy v této době doma. K výše uvedenému Nejvyšší soud považuje za nutné poznamenat, že obviněný od počátku svou trestnou činnost popíral a uváděl, že ve 14.15 hod. nakupoval v prodejně D. a potom odešel domů, nemohl se tedy krádeže dopustit. Tyto skutečnosti uvedl jak v protokolu o výslechu obviněného ze dne 11. 3. 1997 (č. l. 7 spisu), tak v hlavním líčení dne 18. 6. 1997 (č. l. 61 spisu). Ani v jednom případě však neuvedl, že by dne 13. 12. 1996 ve 14.30 hod. opravoval jistič své sousedce V. V., příp. že se v daný den vůbec potkali. Tato skutečnost vyplynula až z prohlášení sousedky obviněného, paní V. V., ze dne 10. 12. 1997. Ani toto tvrzení však nevylučuje, že by se obviněný Ing. S. S. mohl dopustit žalovaného skutku, neboť jak uvádí v odůvodnění usnesení odvolací soud, mezi bydlištěm poškozené, bydlištěm obviněného a prodejnou D. byly pouze malé vzdálenosti, a obviněný tedy mohl opravu i krádež kabelky v blízké časové návaznosti provést.

V ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. je uvedeno, že orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada volného hodnocení důkazů tedy znamená, že neexistují zákonná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání dokazované skutečnosti, a pro stanovení důkazní síly jednotlivého důkazu, tedy jeho věrohodnosti.

V ustanovení § 2 odst. 11 tr. ř. je stanoveno, že jednání před soudy je ústní; důkaz výpověďmi svědků, znalců a obviněného se provádí zpravidla tak, že se tyto osoby vyslýchají. V § 2 odst. 11 tr. ř. je obsažena zásada ústnosti, která znamená, že soud rozhoduje na základě ústního přednesu stran a zpravidla ústně provedených důkazů. Zásada ústnosti zaručuje zejména uplatnění zásady bezprostřednosti, dále pak zásady veřejnosti.

Podle ustanovení § 2 odst. 12 tr. ř. smí soud při rozhodování v hlavním líčení, jakož i ve veřejném i neveřejném zasedání, přihlédnout jen k těm důkazům, které byly při tomto jednání provedeny. Je zde vymezena jedna ze zásad trestního řízení zásada bezprostřednosti, která znamená, že soud má rozhodovat na základě důkazů před ním provedených a má přitom čerpat, pokud je to možné z pramene nejbližšího zjišťované skutečnosti. Zásada bezprostřednosti tedy vyžaduje, aby se soud osobně seznámil se všemi důkazy, které mají být podkladem pro rozhodnutí, a vylučuje, aby bylo přihlédnuto k důkazům, které nebyly provedeny při soudním jednání. Soud tedy může přihlížet pouze k důkazům, které před ním byly bezprostředně provedeny.

Obvodní soud pro Prahu 9 jako soud prvního stupně ve věci provedl v rámci hlavního líčení a za účasti stran dokazování, při kterém byly v souladu se zákonem provedeny všechny dostupné důkazy potřebné k objasnění žalovaného skutku ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Provedené důkazy také obvodní soud náležitě a v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil a na jejich základě učinil závěr o vině obviněného Ing. S. S. Při dokazování soud prvního stupně respektoval zejména zásady ústnosti (§ 2 odst. 11 tr. ř.) a bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 tr. ř.). Uplatnění těchto zásad je nezbytné pro správné hodnocení všech provedených důkazů, a to zvláště v posuzovaném případě, kdy bylo třeba věnovat velkou pozornost hodnocení provedených důkazů, a to za situace, kdy obviněný Ing. S. S. popíral spáchání trestného činu krádeže. Za této důkazní situace pak správné rozhodnutí o vině záleží na velmi pečlivém vyhodnocení každého důkazu i celého souhrnu důkazů. To se týká zejména obviněných, svědků a znalců, u nichž je nezbytné, aby si mohl soud na podkladě jejich osobního výslechu a bezprostředního dojmu z toho, co a jak vyslýchané osoby sdělily, resp. zda a jak reagovaly na položené otázky, vytvořit vnitřní přesvědčení o tom, jakým způsobem výpovědi těchto osob hodnotit a jaký skutkový závěr z nich učinit. Vnitřní přesvědčení v tomto smyslu tedy není výsledkem libovůle soudu, ale opírá se o všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů provedených před soudem a jejich vzájemných souvislostí. Způsob, jímž soud prvního stupně důkazy hodnotil, a skutkové závěry o vině obviněného Ing. S. S., které soud z důkazů vyvodil, odpovídají těmto požadavkům na provádění a hodnocení důkazů. Své hodnotící úvahy a jejich výsledky soud vyjádřil v podrobném a přesvědčivém odůvodnění rozsudku, ve kterém vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, a které bylo dále doplněno argumentací odvolacího soudu, tudíž ani z tohoto hlediska nelze napadenému rozhodnutí vytknout porušení zákona. Zmíněná složitá důkazní situace v přezkoumávané věci nedovoluje, aby Nejvyšší soud sám, bez opětovného provedení všech potřebných důkazů za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, jen na podkladě spisového materiálu zpochybnil dosavadní hodnocení důkazů i skutkové závěry na jejich podkladě učiněné, aniž by se tím dostal do kolize s uvedenou zásadou volného hodnocení důkazů a s požadavky na utváření vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Obecně platí, že ani odvolací soud, který na rozdíl od Nejvyššího soudu přezkoumává v odvolacím řízení ještě nepravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně, nemůže bez dalšího sám vytvářet odchylný skutkový stav jen v důsledku odlišného hodnocení důkazů, aniž by provedl dokazování podle zásad ústnosti a bezprostřednosti (§ 259 odst. 3 tr. ř.), přičemž ovšem v odvolacím řízení nelze provádět dokazování nad rámec vymezený potřebou spolehlivě rozhodnout o podaném odvolání (§ 263 odst. 6 tr. ř.). Z toho je patrné, že těžiště dokazování je zásadně u soudu prvního stupně, který důkazy nejen provádí, ale především je hodnotí tak, aby na jejich podkladě mohl učinit spolehlivé skutkové závěry.

Ze zveřejněné judikatury vyplývá, že pokud soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn., že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě a v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, nemůže odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě totiž nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu uvedeného ustanovení (srov. rozhodnutí č. 53/1992 Sb. uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7-8/1992).

Při přezkoumávání skutkových závěrů, které učinily soudy obou stupňů z provedených důkazů, musel Nejvyšší soud respektovat i se zřetelem na výše uvedenou judikaturu též souvislosti vyplývající ze zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Z této zásady vyplývá, že soudy obou stupňů byly oprávněny samostatně a nezávisle v souladu se svým vnitřním přesvědčením vyhodnotit všechny provedené důkazy, učinit na jejich podkladě potřebná skutková zjištění a vyvodit z nich odpovídající právní závěry. Pokud tak soud prvního stupně i odvolací soud učinily a jejich rozhodnutí odpovídá vnitřnímu přesvědčení při vyhodnocení provedených důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.), nemohl Nejvyšší soud dospět k závěru o porušení zákona, i kdyby snad sám hodnotil důkazy s poněkud jiným možným skutkovým či právním závěrem. Nejvyšší soud totiž v řízení o stížnosti pro porušení zákona nemůže dávat závazné pokyny v tom směru, jak mají soudy nižších stupňů hodnotit provedené důkazy a jaké závěry mají na podkladě zhodnocení důkazů učinit. Nevybočují-li tedy v posuzovaném případě skutková zjištění soudů ani právní závěry z nich vyvozované ze zákonných mezí zásady volného hodnocení důkazů, nelze dospět k tomu, že byl napadeným rozhodnutím porušen zákon.

Pokud jsou ve stížnosti pro porušení zákona zdůrazňovány rozpory mezi provedenými důkazy, soudy obou stupňů se v rámci hodnocení důkazů s těmito rozpory náležitě vypořádaly. Existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo , tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným, jak je tomu u přezkoumávané věci. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů naznačeným způsobem, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 286/98, publikované pod č. 73 ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Přitom je namístě použít pravidlo in dubio pro reo jen tehdy, jsou-li zde pochybnosti důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, jako tomu bylo i v posuzovaném případě, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jejich vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory.

Z výše uvedených důvodů vyplývá, že Městský soud v Praze, který zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné odvolání obviněného Ing. S. S., nepochybil.

S ohledem na všechny uvedené skutečnosti rozhodl Nejvyšší soud o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnost České republiky ve prospěch obviněného Ing. S. S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. 9 To 97/1998, tak, že není důvodná, a proto ji podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. listopadu 2005

Předseda senátu:

JUDr. J. P.