4 Tz 15/2004
Datum rozhodnutí: 10.03.2004
Dotčené předpisy:




4 Tz 15/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 10. března 2004 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. N., proti trestnímu příkazu Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. 7. 2003, sp. zn. 3 T 125/2003, a podle § 268 odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl t a k t o :

Stížnost pro porušení zákona s e z a m í t á jako nepřípustná.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Olomouci vydal dne 22. 7. 2003 pod sp. zn. 3 T 125/2003 trestní příkaz, jímž byl obviněný J. N. uznán vinným, že

1. dne 9. 2. 2003 v době kolem 16.30 hod. v O. v bytě v ul. K. po krátké slovní roztržce fyzicky napadl E. N. tak, že ji nejdříve udeřil otevřenou dlaní do obličeje, poté ji čelem uhodil do jejího čela, čímž jí způsobil otřes mozku nejméně prvního stupně, zhmoždění kůže a podkoží uprostřed čelní krajiny s otokem a podkožním krevním výronem, v důsledku čehož byla poškozená hospitalizována na traumatologickém oddělení FN O. do 12. 2. 2003 a poté léčena ještě dva až tři týdny,

2. v době od ledna do června 2003 včetně v O. ani jinde neplatil výživné na své nezl. děti J. N., a L. N., ačkoliv mu tato povinnost vyplývá ze zákona o rodině a výše byla stanovena rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. 4. 2002, sp. zn. Nc 405/2001, 38 Sen 343/2001, částkou 1.200,- Kč na syna J. a 800,- Kč na dceru L., které se zavázal platit vždy každého prvého dne v měsíci předem k rukám matky dětí E. N., jíž za uvedené období tak na výživném dluží částku 10.080,- Kč, když počínaje dnem 1. 5. 2003 je výživné za obviněného poskytováno formou příspěvku na výživu nezletilých dětí z důvodu sociální potřebnosti odborem sociální pomoci Magistrátu města O., jemuž za období od května do června 2003 z tohoto důvodu dluží částku 1.920,- Kč, přestože obviněný o své vyživovací povinnosti věděl, byl z důvodu sankce vyřazen z evidence uchazečů o zaměstnání u Úřadu práce, neprojevoval opravdový zájem o získání pravidelného příjmu z pracovního poměru, ani neuspořádal své finanční poměry tak, aby mohl přispívat na výživu svých nezletilých dětí alespoň částečně,

3. dne 16. 6. 2003 kolem 00.30 hod. v O. v ul. P. jako pomocná obsluha benzínové čerpací stanice S., kdy ještě neměl sepsanou pracovní smlouvu a pravomoc přebírat od zákazníků peníze, využil toto, že se jeho spolupracovnice vzdálila z čerpací stanice a z volně přístupné pokladny a z obálky ležící vedle pokladny odcizil finanční hotovost ve výši 18.279,- Kč, čímž pronajímatelce čerpací stanice S. S. způsobil škodu v této výši a odcizené peníze použil pro svou potřebu.

Tato jednání byla pod bodem 1) posouzena jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., v bodě 2) jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1, odst. 3 tr. zák. a v bodě 3) jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák. Za to mu byl v sazbě § 247 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1, § 45 odst. 1, 2, § 45a odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin (ač tak mělo být učiněno dle § 213 odst. 3 tr. zák., neboť jde o čin z posuzovaných trestných činů nejpřísněji trestný). Obviněnému bylo uloženo omezení spočívající v povinnosti podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil, zaplatil dlužné výživné a platil běžné výživné.

Trestní příkaz nabyl právní moci dne 9. 9. 2003.

Proti citovanému trestnímu příkazu podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1, odst. 2 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. N. Namítá v ní, že zákon byl v neprospěch tohoto obviněného porušen v ustanoveních § 2 odst. 5 tr. ř., § 36, § 45a odst. 1 a § 35 odst. 2 tr. zák.

Okresní soud v Olomouci si při svém rozhodování neověřil, že obviněný J. N. byl dne 19. 5. 2003 odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Přerově sp. zn. 1 T 92/2003, který nabyl právní moci dne 1. 7. 2003, pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin, který nevykonal. Uložením dalšího trestu stejného druhu ve výměře 400 hodin tak bylo porušeno jednak ustanovení § 36 tr. zák., které stanoví limit pro výměru trestů stejného druhu uložených různými rozsudky, a ustanovení § 45a odst. 1 tr. zák., které onen limit, tj. nejvyšší možnou výměru pro trest obecně prospěšných prací, stanoví hranicí 400 hodin.

Okresní soud v Olomouci však pochybil také proto, že neuložil trest souhrnný, neboť trestná činnost, jíž ve svém trestním příkazu posuzoval, předcházela datu 21. 6. 2003, kdy byl trestní příkaz Okresního soudu v Přerově sp. zn. 1 T 92/2003 obviněnému doručen. Uvedené datum bylo rozhodné pro ukládání trestu dle zásad stanovených § 35 odst. 2 tr. zák.

Závěrem svého mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozhodnutím byl porušen zákon v namítaném rozsahu v neprospěch obviněného J. N., aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený trestní příkaz zrušil, a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud se při projednávání stížnosti pro porušení zákona především zabýval otázkou, zda je podaná stížnost pro porušení zákona přípustná podle § 266 odst. 1 tr. ř. a dospěl k následujícím závěrům.

Podle § 266 odst. 1 tr. ř. může ministr spravedlnosti proti pravomocnému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce, jímž byl porušen zákon nebo které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení, podat u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona. Při výkladu citovaného ustanovení je nutno vycházet nejen z jeho gramatického znění, ale je třeba je interpretovat také za použití systematické metody výkladu v širších souvislostech ostatních ustanovení trestního řádu upravujících ostatní mimořádné opravné prostředky a v návaznosti na nedávné změny právní úpravy, které se přímo či nepřímo dotýkají institutu stížnosti pro porušení zákona jako opravného prostředku proti pravomocným rozhodnutím vydaným v trestním řízení.

Podle názoru Nejvyššího soudu je třeba na základě interpretace platné právní úpravy obnovy řízení a stížnosti pro porušení zákona dospět k závěru, že v těch případech, ve kterých by přicházelo v úvahu podání obou uvedených mimořádných opravných prostředků, je třeba k nápravě vad pravomocného rozhodnutí využít přednostně institut obnovy řízení. K uvedenému závěru dospěl Nejvyšší soud na základě následujících argumentů.

1. Z požadavku ústavnosti a zákonnosti každého úkonu trestního řízení vyplývá, že k nápravě vad pravomocného rozhodnutí je třeba zásadně volit ten mimořádný opravný prostředek, který umožňuje nápravu vadného stavu a současně respektuje základní ústavní a zákonné zásady trestního řízení v co nejširší míře.

V této souvislosti je třeba uvést, že stížnost pro porušení zákona trestního řízení byla z hlediska ústavnosti opakovaně podrobena kritice ze strany právní teorie i praxe jako mimořádný opravný prostředek, který nerespektuje zásadu rovnosti účastníků trestního řízení a jehož pojetí není v plném souladu s ústavně zakotveným právem na spravedlivý proces (zejm. čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod).

Institut stížnosti pro porušení zákona byl zaveden do československého právního řádu přijetím zákona č. 87/1950 Sb., přejímán byl pak i do dalších kodifikací trestního procesu (zákon č. 64/1956 Sb. a zákon č. 141/1961 Sb.) a zůstal zachován i v právním řádu České republiky po roce 1993. Zavedení institutu stížnosti pro porušení zákona bylo projevem posílení moci výkonné vůči moci soudní, jako součást tehdejší koncepce dozoru prokuratury nad zákonností trestního řízení, která je však v rozporu se zásadami demokratického právního státu a nezávislým postavením soudů, jež je jedním z atributů právního státu. Ústavnost, resp. neústavnost institutu stížnosti pro porušení zákona byla v minulosti opakovaně kritizována nejen právní teorií, ale i soudní praxí. V této souvislosti je významný zejména nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 424/2001 Sb., kterým byla zrušena ustanovení § 272 a § 276 věty čtvrté tr. ř., ve kterém Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona zejména pokud je podána v neprospěch obviněného, narušuje princip rovnosti stran v trestním řízení, neboť oprávněním podat tento opravný prostředek disponuje pouze jedna strana, a to stát, jehož představitelem je ministr spravedlnosti.

Obnova řízení je naproti tomu mimořádným opravným prostředkem, který ústavní zásadu rovnosti stran trestního řízení plně respektuje. Podle § 280 tr. ř. může podat návrh na povolení obnovy řízení v neprospěch obviněného státní zástupce, v jeho prospěch tak může učinit sám obviněný, ale též osoby, které by mohly podat v jeho prospěch odvolání (tyto osoby mohou podat takový návrh za stanovených okolností i proti vůli obviněného, mohou jej podat i po smrti obviněného). V této souvislosti je třeba zdůraznit, že na obnovení řízení je, jsou-li splněny všechny zákonné předpoklady, právní nárok, soud rozhodující o návrhu na obnovu řízení je v těchto případech povinen obnovu řízení povolit.

Z uvedeného je zřejmé, že stížnost pro porušení zákona jako mimořádný opravný prostředek nerespektuje základní zásady trestního řízení v takové míře, jako je tomu v případě obnovy řízení.

2. Dále je třeba zmínit základní význam mimořádných opravných prostředků, kterým je nepochybně náprava konkrétních vadných pravomocných rozhodnutí. V této souvislosti je nutno poukázat na skutečnost, že obnova řízení umožňuje provést nápravu vadného rozhodnutí v širší míře než stížnost pro porušení zákona, neboť náprava zde není omezena na případy, kdy byl zákon porušen v neprospěch obviněného.



Návrh na obnovu řízení může podat, jak již bylo uvedeno výše, nejen obviněný, ale též státní zástupce, který tak může učinit i v neprospěch obviněného. V řízení, které bylo obnoveno na základě takového návrhu pak může být vydáno nové rozhodnutí, které může vyznít z hlediska obviněného v jeho neprospěch.

V případě stížnosti pro porušení zákona je situace odlišná. Stížnost pro porušení zákona sice může ministr spravedlnosti podat jak ve prospěch obviněného, tak i v jeho neprospěch, popř. současně ve prospěch i neprospěch obviněného, možnost zrušit konkrétní napadené rozhodnutí a zjednat tak jeho nápravu je však poté, co byl zrušen § 272 tr. ř. výše označeným nálezem Ústavního soudu, omezena pouze na ty případy, kdy je stížnost pro porušení zákona podána výlučně ve prospěch obviněného. V ostatních případech rozhoduje Nejvyšší soud, shledá-li, že zákon byl porušen, pouze tzv. akademickým výrokem podle § 268 odst. 2 tr. ř., v těchto případech může mít rozhodnutí Nejvyššího soudu judikatorní význam spočívající v usměrnění soudní praxe při řešení důležitých právních otázek, nemůže však vést k nápravě vadného pravomocného rozhodnutí.

Z uvedeného vyplývá, že obnova řízení jako mimořádný opravný prostředek umožňuje provést nápravu vadného rozhodnutí v širší míře než stížnost pro porušení zákona a umožňuje tak v širší míře naplnit základní účel řízení o mimořádném opravném prostředku.

3. Je třeba poukázat také na skutečnost, že v rámci obnovy řízení lze provést nápravu vadného rozhodnutí hospodárněji než v případě podání stížnosti pro porušení zákona. V případě stížnosti pro porušení zákona je pravidlem, že pokud Nejvyšší soud shledá porušení zákona a napadené rozhodnutí zruší, nerozhoduje ve věci sám, ale přikáže orgánu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Naproti tomu v případě obnovy řízení platí, že pokud je návrh na obnovu řízení shledán důvodným, lze odstranit nedostatky napadeného rozhodnutí v obnovném řízení, které pravidelně následuje u soudu, který obnovu řízení povolil. Řízení o povolení obnovy řízení a následné řízení po povolení obnovy tak probíhá bez nutnosti vynaložit náklady spojené s činností ministerstva spravedlnosti a rozhodováním Nejvyššího soudu, opomenout nelze ani skutečnost, že v případě obnovy řízení rozhoduje soud, který již věc dříve projednával, pravidlem bude proto pružnější a rychlejší průběh řízení.

4. V uvedených souvislostech je třeba zmínit samotnou podstatu stížnosti pro porušení zákona a její význam v systému mimořádných opravných prostředků v trestním řízení. Právní úprava stížnosti pro porušení zákona sleduje dva základní cíle nápravu vadného konkrétního pravomocného rozhodnutí, kdy se důsledky projeví zejména v konkrétním posuzovaném případě v novém řízení, výjimečně i novým rozhodnutím orgánu o stížnosti pro porušení zákona rozhodujícího, a dále usměrnění soudní praxe při řešení důležitých právních otázek.

V této souvislosti je třeba uvést, že v případech, ve kterých by přicházelo v úvahu podání stížnosti pro porušení zákona i návrhu na obnovu řízení, budou důvodem pro podání stížnosti pro porušení zákona pravidelně nedostatky týkající se zjištěného skutkového stavu v konkrétní věci, nikoli však posouzení důležitých právních otázek. Je zřejmé, že taková stížnost pro porušení zákona nebude plnit výše uvedený cíl usměrnění soudní praxe při řešení důležitých právních otázek. Druhý cíl stížnosti pro porušení zákona, tedy náprava vadného konkrétního pravomocného rozhodnutí, může být, jak bylo rozebráno výše, naplněn pouze v omezeném rozsahu. Z toho potom vyplývá, že stížnost pro porušení zákona v uvedených případech zpravidla nebude plnit cíle sledované právní úpravou stížnosti pro porušení zákona, i tato skutečnost je důvodem pro podporu závěru o nepřípustnosti stížnosti pro porušení zákona, pokud lze nápravu řešit cestou obnovy řízení.

Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v těch případech, ve kterých by přicházelo v úvahu podání návrhu na povolení obnovy řízení i stížnosti pro porušení zákona, je třeba k nápravě vad pravomocného rozhodnutí využít přednostně institut obnovy řízení, jako institut, který respektuje v širší míře základní zásady trestního řízení, ve větší míře umožňuje také naplnit základní účel opravného řízení, kterým je náprava vadného rozhodnutí. Současně platí, že v těch případech, kdy lze nezákonnost pravomocného rozhodnutí řešit prostřednictvím obnovy řízení, nelze se domáhat nápravy cestou podání stížnosti pro porušení zákona.

V projednávané trestní věci ministr spravedlnosti napadá skutečnost, že obviněnému měl být uložen souhrnný trest podle § 35 odst. 2 tr. zák., neboť trestné činnosti, pro níž byl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 3 T 125/2003, se dopustil dne 9. 2. 2003, poté v lednu až červnu 2003, tedy dříve, než mu byl doručen trestní příkaz ve věci Okresního soudu v Přerově ze dne 21. 6. 2003, sp. zn. 1 T 92/2003.

Ze spisu Okresního soudu v Přerově sp. zn. 1 T 92/2003 je zřejmé, že dne 28. 4. 2003 podal státní zástupce tomuto soudu obžalobu na obviněného J. N. pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., jehož se měl dopustit dne 20. 9. 2002 v T., okres P., kdy při podpisu kupní smlouvy na vozidlo tovární značky BMW 318, předstíral dostatek finančních prostředků na nákup vozidla v celkové výši 20 000,- Kč, placených po měsíčních splátkách ve výši 5 000,- Kč ke každému 26. dni měsíce, ačkoliv věděl, že tyto prostředky nemá a nebude je moci ve sjednaných termínech splácet, neboť nemá dostatečný příjem, vozidlo převzal a užíval, přičemž po určité době je prodal na náhradní díly, aniž by poškozenému V. H. jakoukoli částku uhradil a způsobil mu tak škodu ve výši 20 000,- Kč.

Okresní soud v Přerově vydal dne 19. 5. 2003 ve věci podle § 314e odst. 1 tr. ř. trestní příkaz, kdy beze zbytku přejal výrok o vině z podané obžaloby i s navrhovanou právní kvalifikací činu, a obviněnému v sazbě § 250 odst. 1 tr. zák., za užití § 45 odst. 1, § 45a odst. 1 tr. zák. uložil trest obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin, s dalším omezením, aby v době výkonu tohoto trestu dle svých sil poškozenému uhradil způsobenou škodu.

Trestní příkaz má podle § 314e odst. 5 tr. ř. povahu odsuzujícího rozsudku, přičemž účinky spojené s vyhlášením rozsudku nastávají doručením trestního příkazu obviněnému. Z tohoto pohledu je tak rozhodné datum 21. 6. 2003, kdy byl obviněnému J. N. trestní příkaz doručen. Protože nepodal ani on ani jiná oprávněná osoba proti tomuto trestnímu příkazu odpor, nabyl trestní příkaz právní moci dne 1. 7. 2003.

Z obsahu téhož spisu je patrno, že vyšší soudní úřednice vyhotovila referát pro výkon rozsudku dne 14. 7. 2003, mj. s pokynem vyhotovit a odeslat trestní list Rejstříku trestů v Praze, a dle prezentačního razítka na tomto referátu vyplývá, že byl vypraven dne 30. 7. 2003.

Z výše uvedených údajů je zřejmé, že ve věci, jež je napadena stížností pro porušení zákona, byla trestná činnost spáchána dříve, než byl obviněnému doručen trestní příkaz Okresního soudu v Přerově sp. zn. 1 T 92/2003, a že tedy měl být ukládán souhrnný trest dle zásad uvedených v ustanovení § 35 odst. 2 tr. zák.

Okresní soud v Olomouci měl pro hodnocení okolností, jež jsou rozhodné z hlediska ustanovení § 23 a § 31 tr. zák. pro stanovení adekvátního druhu trestu a jeho výměry, k dispozici hodnocení osoby obviněného od jeho předchozího zaměstnavatele P. s. s. v O., Úřadu práce v O., zprávu o pověsti podanou Komisí pro projednávání přestupků Statutárního města O., a rejstřík trestů z data 1. 4. 2003. Vzhledem k časové posloupnosti, jež je podrobně rozvedena výše, nemohl být údaj o odsouzení obviněného J. N. z trestního příkazu Okresního soudu v Přerově v tomto opisu rejstříku trestů uveden. Tuto informaci však nemohl Okresní soud v Olomouci zjistit ani z výslechů obviněného, jež jsou v trestním spisu sp. zn. 3 T 125/2003, obsaženy, neboť oba předcházejí datu 21. 6. 2003 (a to 28. 3. 2003 a 10. 6. 2003).

Z uvedených skutečností jednoznačně plyne závěr, že Okresní soud v Olomouci o odsouzení obviněného J. N., jež bylo na podkladě trestního příkazu Okresního soudu v Přerově ze dne 19. 5. 2003, sp. zn. 1 T 92/2003, nevěděl a vědět nemohl. Byť sice vycházel z rejstříku trestů, který v době vydání trestního příkazu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 3 T 125/2003, byl již skoro čtyři měsíce starý, je třeba konstatovat, že ani aktualizovaný rejstřík trestů by jej k správným úvahám ohledně druhu a výše trestu, jakož i z hlediska úvah případné aplikace § 35 odst. 2 tr. zák., nemohl vést, neboť odsouzení na podkladě trestního příkazu Okresního soudu v Přerově nebylo v té době v rejstříku trestů evidováno. Vzhledem k této argumentaci Nejvyšší soud konstatuje, že Okresní soud v Olomouci tak zákon v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. neporušil.

Podle § 278 odst. 1 tr. ř. se povolí obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Za nové skutečnosti se považují takové skutečnosti, které nebyly předmětem dokazování nebo zjišťování před rozhodnutím, jehož se návrh na obnovu týká. Skutečností dříve příslušnému orgánu neznámou je objektivně existující jev, který v téže věci nebyl dokazován, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí.

Takovou skutečností může být nepochybně i okolnost, že obviněný byl v jiné trestní věci pravomocně odsouzen, přičemž později rozhodujícímu soudu nebylo a ani nemohlo být v době rozhodování známo, že má ukládat souhrnný trest. Z hlediska úvah o trestu pak dodatečné zjištění takovéhoto dalšího odsouzení, k němuž měl být ukládán souhrnný trest, je onou novou skutečností v intencích ustanovení § 278 odst. 1 tr. ř.

Za této situace dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v projednávané trestní věci obviněného J. N. je naplněn základní předpoklad pro podání návrhu na obnovu řízení podle § 278 odst. 1 tr. ř. Proto bylo třeba využít k nápravě napadeného rozhodnutí institut obnovy řízení a podat návrh na obnovu řízení. Z důvodů výše podrobně rozvedených potom vyplývá, že nezákonný stav nelze v daném případě řešit cestou stížnosti pro porušení zákona, neboť je nutné přijmout restriktivní výklad ustanovení § 266 odst. 1 tr. ř. směřující k závěru o nepřípustnosti stížnosti pro porušení zákona v případech, které lze podle platné právní úpravy řešit jiným mimořádným opravným prostředkem než stížností pro porušení zákona. Tento právní názor již byl vyjádřen v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 4 Tz 30/2004 a vychází též z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. 4 Tz 10/2004.

Nejvyšší soud současně dodává, že se nezabýval dalšími zákonnými předpoklady pro podání návrhu na obnovu řízení proti výroku o trestu (zda je trest ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo zda uložený druh trestu je ve zřejmém rozporu s účelem trestu), neboť tyto předpoklady jsou zákonem stanoveny zcela stejně jako u stížnosti pro porušení zákona, nejedná se tedy o odlišné předpoklady těchto opravných prostředků, proto jejich posouzení nemůže změnit závěr o nepřípustnosti stížnosti pro porušení zákona v dané věci. Posouzení těchto předpokladů bude věcí soudu rozhodujícího o obnově řízení, bude-li návrh na obnovu řízení podán.

Na základě výše uvedených skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že stížnost pro porušení zákona není přípustná, a proto ji podle § 268 odst. 1 písm. a) tr. ř. zamítl.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. března 2004

Předsedkyně senátu:

JUDr. Danuše Novotná