4 Tz 146/2005
Datum rozhodnutí: 25.10.2005
Dotčené předpisy:




4 Tz 146/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 25. října 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. J. P. a soudců JUDr. F. H. a JUDr. D. N. stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného Ing. P. M. a obviněné Ing. J. M., proti pravomocnému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2004, sp. zn. 42 T 1/2004, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2004, sp. zn. 42 T 1/2004, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení § 225 odst. 1 tr. ř. a v ustanovení § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. v neprospěch obviněných Ing. P. M. a Ing. J. M.

Napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2004, sp. zn. 42 T 1/2004, s e z r u š u j e.

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Městskému soudu v Praze s e p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2004, sp. zn. 42 T 1/2004, byli obvinění Ing. P. M. a Ing. J. M. uznáni vinnými pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., kterého se dopustili tím, že dne 13. 10. 1997 (v písemném vyhotovení rozsudku chybně uvedeno 13. 7. 1997) v P., Č. ul., předložili notářce JUDr. J. H. listinu označenou jako závěť zůstavitele Ing. Z. K. P., opatřenou padělaným podpisem zůstavitele, v níž tento odkazuje veškerý svůj majetek V. p. M. n., se sídlem v P., M. S., V., kterou touto závětí zřizuje s tím, že správcem nadace má být jmenován Ing. M. a jejím ředitelem Ing. M., přičemž oba obžalovaní svými podpisy na listině potvrdili, že ji její zůstavitel podepsal před nimi, tímto jednáním se snažili získat movitý majetek zůstavitele v hodnotě 405.975,- Kč a nemovitosti v hodnotě 12.150.000,- Kč, což se jim nepodařilo, neboť závěť je neplatná. Za výše uvedené jednání byl oběma obviněným uložen podle § 250 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 2 roků. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. byl výkon trestu u obou obviněných podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Dále byl podle § 53 odst. 1 tr. zák. obviněné Ing. J. M. i obviněnému Ing. P. M. uložen peněžitý trest ve výši 1.800.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl každému z obviněných pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Rozsudek nabyl právní moci dne 28. 5. 2004, když jak oba obvinění, tak státní zástupce se vzdali práva odvolání.

Proti pravomocnému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2004, sp. zn. 42 T 1/2004, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněných Ing. P. M. a Ing. J. M. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. a v návaznosti na to i v ustanoveních § 225 odst. 1, resp. § 223 odst. 1 tr. ř.

V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti namítl, že jednání obviněných Ing. P. M. a Ing. J. M. bylo obžalobou právně kvalifikováno jako pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., protože činem měla být způsobena škoda velkého rozsahu. Městský soud v Praze pak v poradě senátu dne 28. 5. 2004 dospěl k závěru, že s přihlédnutím k ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. je třeba jednání obviněných Ing. P. M. a Ing. J. M. kvalifikovat pouze jako pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Městský soud v Praze pak následně pochybil tím, že za dané situace vynesl odsuzující rozsudek. Obvinění se trestného jednání dopustili dne 13. 10. 1997 a pětiletá promlčecí doba tedy uplynula dnem 13. 10. 2002. Usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř. bylo policejním orgánem vydáno až dne 10. 1. 2003, přičemž obviněným Ing. P. M. a Ing. J. M. bylo doručeno dne 14. 1. 2003 a obhájcům obviněných JUDr. K. a JUDr. J. pak ve dnech 17. 1. 2003 a 24. 1. 2003. Ze spisového materiálu je současně patrno, že žádná z okolností zakládajících stavení běhu promlčecí doby nebo jeho přerušení ohledně žádného z obviněných nenastala. O trestný čin uvedený v ustanovení § 67a tr. zák., u něhož by uplynutím promlčecí doby nezanikala trestnost, se přitom nejednalo. Trestní stíhání obviněných tedy bylo z důvodu promlčení nepřípustné a mělo být zastaveno.

Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2004, sp. zn. 42 T 1/2004, byl porušen zákon v neprospěch obviněných Ing. P. M. a Ing. J. M. ve vytýkaném směru, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř., event. § 271 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že zákon porušen byl.

Podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání promlčeno.

Podle § 223 odst. 1 tr. ř. soud zastaví trestní stíhání, shledá-li za hlavního líčení, že tu je některá z okolností uvedených v § 11 odst. 1.

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí takovým činem na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Pachatel tohoto trestného činu bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až osm let.

V případě projednávané trestní věci byla státní zástupkyní Městského státního zastupitelství v Praze podána dne 2. 2. 2004 obžaloba na Ing. P. M. a Ing. J. M. pro pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustili tím, že dne 13. 10. 1997 v P., Č. ul., předložili notářce JUDr. J. H. listinu označenou jako závěť zůstavitele Ing. Z. K. P., opatřenou padělaným podpisem zůstavitele, v níž tento odkazuje veškerý svůj majetek V. p. M. n., se sídlem v P., M. S., V., kterou touto závětí zřizuje s tím, že správcem nadace má být jmenován Ing. M. a jejím ředitelem Ing. M., přičemž oba obžalovaní svými podpisy na listině potvrdili, že ji její zůstavitel podepsal před nimi, tímto jednáním se snažili získat movitý majetek zůstavitele v hodnotě 405.975,- Kč a nemovitosti v hodnotě 12.150.000,- Kč, což se jim nepodařilo, neboť závěť je neplatná.

Z trestního spisu vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 1/2004 vyplývá, že dne 28. 5. 2004 bylo ve výše uvedené trestní věci konáno hlavní líčení a Městský soud v Praze v závěrečné poradě senátu dospěl k závěru, že jednání obviněných Ing. P. M. a Ing. J. M. je třeba kvalifikovat jako pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., soud při této právní kvalifikaci zohlednil ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., které stanoví, že k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. V daném případě byl podle Městského soudu v Praze stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněných snižován skutečností, že jednání nebylo dokonáno a zůstalo toliko u pokusu, který sám o sobě byl proveden diletantně a nemohl v dědickém řízení obstát (závěť byla neplatná), obvinění se k trestné činnosti doznali, nebyli dosud soudně trestáni a pečují o nezletilé dítě. Následně soud vyhlásil odsuzující rozsudek, kterým byli obvinění Ing. P. M. a Ing. J. M. uznáni vinnými pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.

Jedním z obecných důvodů zániku trestnosti podle trestního zákona je promlčení trestního stíhání. Při promlčení trestního stíhání zaniká trestnost činu uplynutím doby stanovené zákonem. Ustanovení o promlčení se vztahuje na všechny trestné činy s výjimkou trestných činů uvedených v § 67a tr. zák. Trestní zákon výslovně neuvádí, od kterého okamžiku začíná plynout promlčecí doba. Nauka i praxe však vycházejí z názoru, že promlčecí doba počíná běžet od spáchání trestného činu, tedy od jeho dokonání. U pokusu běží promlčecí doba od okamžiku ukončení jednání.

Z obsahu trestního spisu vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 1/2004, zejména z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2004, sp. zn. 42 T 1/2004, dále vyplývá, že Městský soud v Praze se při svém rozhodování nezabýval tou skutečností, že obvinění se trestného jednání dopustili dne 13. 10. 1997, avšak usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 tr. ř. bylo vydáno až dne 10. 1. 2003, obviněným Ing. P. M. a Ing. J. M. bylo doručeno až dne 14. 1. 2003 a jejich obhájcům JUDr. K. a JUDr. J. pak ve dnech 17. 1. 2003 a 24. 1. 2003.

Oběma obviněným bylo sděleno obvinění pro pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., s trestní sazbou odnětí svobody na pět až dvanáct let, u něhož promlčecí doba ve smyslu § 67 odst. 1 písm. b) tr. zák. činila dvanáct let a obžaloba byla rovněž podána pro pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že výše popsané okolnosti dle § 88 odst. 1 tr. zák. zde byly již od spáchání shora uvedeného jednání. Proto se měl Městský soud v Praze, když dospěl k závěru, že jednání obviněných Ing. P. M. a Ing. J. M. je třeba kvalifikovat jako pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, odst. 3 tr. zák., zabývat také tím, zda v daném případě nedošlo k uplynutí promlčecí doby stanovené zákonem a tím k promlčení trestního stíhání a tedy k zániku trestní odpovědnosti obviněných. U pokusu trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. je trestní sazba odnětí svobody na dvě léta až osm let. V posuzovaném případě tedy činila promlčecí doba pět let (§ 67 odst. 1 písm. c) tr. zák.). Promlčecí doba započala běžet od okamžiku ukončení jednání, tedy dnem 13. 10. 1997 a uplynula dnem 13. 10. 2002.

Nejvyšší soud považuje za nutné dodat, že pokud soud shledá některou z okolností uvedených § 11 odst. 1 tr. ř. (která může nastat i za trvání hlavního líčení) musí v hlavním líčení obligatorně rozhodnout o zastavení trestního stíhání. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem je zřejmé, že trestní stíhání mohlo být promlčeno (ke sdělení obvinění došlo až po uplynutí zákonem stanovené promlčecí doby), nebylo tedy možné v něm pokračovat a mělo být soudem v hlavním líčení zastaveno při splnění dalších podmínek uvedených v § 67 odst. 2, odst. 3 tr. zák.

Nejvyšší soud proto podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2004, sp. zn. 42 T 1/2004, byl porušen zákon v ustanovení § 225 odst. 1 tr. ř. a v ustanovení § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. v neprospěch obviněných Ing. P. M. a Ing. J. M., podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil, stejně jako všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Městskému soudu v Praze bylo podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázáno, a to s poukazem na níže uvedené, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal, přičemž je podle § 270 odst. 4 tr. ř. je vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Městský soud v Praze bude muset prověřit, zda nenastala některá z okolností způsobující stavení promlčecí doby (§ 67 odst. 2 tr. zák.) či přerušení promlčecí doby (§ 67 odst. 3 tr. zák.). Nejvyšší soud přitom zdůrazňuje, že s ohledem na skutečnost, že vyslovil, že zákon byl porušen v neprospěch obviněných Ing. P. M. a Ing. J. M., nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jejich neprospěch (§ 273 tr. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. října 2005

Předseda senátu:

JUDr. J. P.