4 Tz 143/2006
Datum rozhodnutí: 06.12.2006
Dotčené předpisy:




4 Tz 143/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 6. prosince 2006 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Jiřího Pácala a JUDr. Petra Šabaty stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného M. M., proti rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové ze dne 20. 12. 1988, sp. zn. 4 T 204/88, a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. ř. t a k t o :

Pravomocným rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové ze dne 20. 12. 1988, sp. zn. 4 T 204/88, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 11. 1999, v neprospěch obviněného M. M.

Tento rozsudek se z r u š u j e .

Zrušují se také všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 226 písm. b) tr. ř. se obviněný M. M. z p r o š ť u j e obžaloby prokurátora býv. Vojenské obvodové prokuratury v Hradci Králové ze dne 7. 12. 1988, sp. zn. 4 OPv 342/88, pro skutek spočívající v tom, že dne 3. 10. 1988 do 12.00 hodin ani později nenastoupil k v. ú. H. v úmyslu nekonat vojenskou základní službu, jak měl stanoveno v povolávacím rozkaze řady C, který dne 6. 9. 1988 osobně převzal na OVS T., čímž měl spáchat trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., neboť tento skutek není trestným činem.

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný M. M. byl rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové ze dne 20. 12. 1988, sp. zn. 4 T 204/88, který nabyl právní moci téhož dne, tedy 20. 12. 1988, uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tím, že ačkoliv dne 6. 9. 1988 převzal povolávací rozkaz řady C vydaný Okresní vojenskou správou v T., podle kterého měl nastoupit k výkonu vojenské základní služby k VÚ H. dne 3. 10. 1988 do 12.00 hod., takto neučinil a v úmyslu trvale se vyhnout vojenské činné službě k útvaru nenastoupil ani do 24 hodin po této lhůtě a zdržoval se v místě trvalého bydliště.

Za to byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců nepodmíněně se zařazením do první nápravně výchovné skupiny.

Rozhodnutím ministra národní obrany z pověření náčelníka správy vojenských soudů FMNO ze dne 21. 12. 1989, č. j. 7/36-9, bylo podle § 367 písm. b) tr. ř. nařízeno, aby obviněnému M. M. byl do konečného rozhodnutí o milosti přerušen výkon trestu odnětí svobody.

Na základě usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové ze dne 16. 1. 1990, sp. zn. 4 T 204/88, bylo rozhodnuto, že obviněný M. M. je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 1990 a podle čl. II. odst. 1 písm. a) rozhodnutí prezidenta republiky o této amnestii se mu promíjí zbytek trestu odnětí svobody. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 3. 2. 1990.

Podle § 266 odst. 1 tr. ř. podal ministr spravedlnosti k Nejvyššímu soudu ve prospěch obviněného M. M. stížnost pro porušení zákona proti rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové ze dne 20. 12. 1988, sp. zn. 4 T 204/88. Napadeným rozhodnutím byl podle názoru stěžovatele porušen zákon v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. v tehdy účinném znění, jakož i v ustanovení § 269 odst. 1 tehdy účinného tr. zák., s přihlédnutím k článku 18 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, v neprospěch obviněného.

V odůvodnění svého podání ministr spravedlnosti poukázal na doslovné znění jednotlivých shora citovaných ustanovení, kterými se býv. Vojenský obvodový soud v Hradci Králové při svém rozhodování neřídil. Z provedených důkazů podle stěžovatele vyplynulo, že obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého svědomí za situace, kdy se principy jeho náboženského přesvědčení dostaly do konfliktu s povinností výkonu vojenské služby. Obviněný však neměl možnost dostát svým povinnostem, jež mu byly uloženy zákonem, aniž by se dostal do rozporu s vlastním svědomím, ačkoli svoboda svědomí je základním lidským právem absolutní povahy, které je v případě odepření vojenské služby právem určujícím. Jednání obviněného přitom směřovalo k uplatnění uvedeného základního práva, které mu bylo zaručeno zejména článkem 18 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Čin obviněného byl navíc považován za trestný v rozporu s mezinárodním právem a ústavou ve smyslu ustanovení § 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. K ustanovením tohoto zákona je nutno přihlédnout, byť se na projednávanou věc přímo nevztahují, vzhledem k tomu, že návrh na rehabilitační řízení podle § 5 zákona o soudní rehabilitaci nebyl v této věci podán.

Bývalý vojenský soud proto podle ministra spravedlnosti pochybil, když nepřihlédl ke skutečnosti, že posuzovaný skutek vzhledem k motivaci jednání obviněného M. M. nebyl vůbec trestným činem, neboť obviněný svým jednáním pouze realizoval svá základní práva a svobody. Tomuto aspektu soud nevěnoval náležitou pozornost, byť z dokazování vyplývalo, že v dané věci je třeba pečlivě objektivizovat důvody, které obviněného k odmítnutí výkonu vojenské služby vedly. Za těchto okolností je třeba napadený rozsudek hodnotit jako rozhodnutí, jímž byl v uvedených ustanoveních porušen zákon v neprospěch obviněného.

V závěru podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tehdy účinného tr. ř., jakož i v ustanovení § 269 odst. 1 tehdy účinného tr. zák. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, a to včetně všech dalších rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbudou podkladu, a aby bylo následně postupováno podle § 271 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen.

Podle § 269 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 11. 1999, kdo v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nebo zvláštní službě nenastoupí službu v ozbrojených silách do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let.

Z trestního spisu, jakož i z odůvodnění rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové ze dne 20. 12. 1988, sp. zn. 4 T 204/88 Nejvyšší soud zjistil, že skutkový stav věci byl provedenými důkazy plně objasněn. Obviněný se ke svému jednání doznal, přičemž na svou obhajobu uvedl, že vojenskou základní službu nevykoná, neboť mu v tom brání jeho náboženské přesvědčení, jelikož je zastáncem víry svědků J. Vojenskou službu nehodlá nastoupit ani v budoucnu. Z dokladů k osobě obviněného mj. vyplývalo, že mezi svědky J. aktivně pracuje, k čemuž byl veden svým otcem. Jeho pracovní hodnocení bylo kladné, jakož i jeho pověst v místě bydliště. Soudně trestán do té doby nebyl.

Z výše uvedeného je zřejmé, že obviněný odmítl nastoupit službu v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tehdy účinného tr. zák. z důvodu svého náboženského přesvědčení. Zde je na místě připomenout závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci z roku 1953, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval již i Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli cit. ústava deklarovala v § 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí pak tato ústava negovala i v § 34 odst. 2, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin.

V této souvislosti je třeba podotknout, že v době, kdy se obviněný M. M. dopustil posuzovaného jednání spočívajícího v nenastoupení služby v ozbrojených silách, tehdejší Ústava Československé socialistické republiky č. 100/1960 Sb., svobodu svědomí vůbec nezmiňovala a v čl. 32 upravovala pouze svobodu náboženského vyznání, o které zároveň stanovila, že tato nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost, která je mu uložena zákonem. Podle názoru Ústavního soudu se však maximy plynoucí z náboženské víry podílí na svobodě svědomí, která se řadí k tzv. absolutním přirozeným právům, jež nelze omezit obyčejným zákonem. Proto lze dovozovat, že i když nebyla svoboda svědomí v ústavě z roku 1960 explicitně uvedena, obviněný ji jako své absolutní přirozené právo aplikoval v podobě reálně projeveného osobního rozhodnutí diktovaného svědomím, na kterém se maximy plynoucí z náboženského přesvědčení podílely. Za to byl obviněný odsouzen v roce 1988 vojenským soudem, který přiměřeně svobodu svědomí nerespektoval za situace, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vojenský soud tak pochybil, když přehlédl toto absolutní přirozené právo obviněného, jež nalezlo vyjádření rovněž v čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a považoval shora popsané jednání obviněného za trestné. (Srov. rovněž i nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01).

Podle názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/02 je tomuto nutné podřídit výklad i sebestarších trestně právních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, a tento nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, a tedy hodnotově diskontinuálně, lze podle Ústavního soudu chápat kontinuitu se starým právem, jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení.

Z konfrontace napadeného rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové s výše uvedenými závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že býv. vojenský obvodový soud porušil zákon v neprospěch obviněného, pokud jej uznal vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák.

Na základě shora uvedených důvodů Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové ze dne 20. 12. 1988, sp. zn. 4 T 204/88, byl v neprospěch obviněného M. M. porušen zákon v ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 11. 1999. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. pak Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil, a to včetně všech dalších rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Protože Nejvyšší soud neměl pochybnosti o správnosti skutkových zjištění v předmětné trestní věci, mohl za splnění podmínek uvedených v ustanovení § 271 odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodnout. Za situace, kdy skutek, pro který byla na obviněného podána obžaloba, nebylo možno pokládat za trestný čin, rozhodl Nejvyšší soud tak, že obviněného M. M. obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. prosince 2006

Předseda senátu:

JUDr. František H r a b e c