4 Tz 143/2000
Datum rozhodnutí: 15.08.2000
Dotčené předpisy:




4 Tz 143/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 15. srpna 2000 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněných 1) S. M., a 2) R. A., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 12. 1999, sp. zn. 44 To 1505/99, a podle § 268 odst. 2 tr. ř., § 269 odst. 2 tr. ř. a § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Pravomocným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 12. 1999 sp. zn. 44 To 1505/99 b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. v neprospěch obviněných S. M. a R. A.

Toto usnesení se z r u š u j e.

Stížnost obvodní státní zástupkyně pro Prahu 7 proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25. 11. 1999, sp. zn. Nt 475/99, s e z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl usnesením ze dne 25. 11. 1999, sp. zn. Nt 475/99, tak, že podle § 73a odst. 1 tr. ř. a § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř. ponechal obviněného S. M. a R. A. na svobodě, když současně podle § 73a odst. 1 tr. ř. přijal pěněžitou záruku ve výši 500 000,- Kč za obviněného M. a 300 000,- Kč za obviněného A., a dále podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř. přijal písemné sliby obou obviněných. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že akceptoval návrh obvodní státní zástupkyně pro Prahu 7 pokud jde o existenci důvodů vazby u obou obviněných podle § 67 odst. 1 písm. a), c) tr. ř., naopak neshledal důvod vazby podle § 67 odst. 1 písm. b) tr. ř.

Proti tomuto usnesení podala stížnost obvodní státní zástupkyně pro Prahu 7 s tím, že vzhledem k jednoznačné existenci vazebního důvodu podle § 67 odst. 1 písm. b) tr. ř. je třeba rozhodnutí obvodního soudu pokládat za vadné, neboť při existenci tohoto vazebního důvodu je přijetí slibu a peněžité záruky a nahrazení vazby zmíněnými instituty vyloučeno. Domáhala se zrušení napadeného usnesení s tím, aby věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 7, a tomuto soudu uloženo, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.

Městský soud v Praze, jakožto soud procesně příslušný k projednání stížnosti, rozhodl usnesením ze dne 27. 12. 1999 sp. zn. 44 To 1505/99 tak, že podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně, aby o ní znovu jednal a rozhodl. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že akceptuje názor státní zástupkyně o existenci důvodu vazby podle § 67 odst. 1 písm. b) tr. ř. u obou obviněných s tím, že tento názor, blíže neodůvodněný, považuje za právně závazný.

Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 12. 1999, sp. zn. 44 To 1505/99, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona, a to ve prospěch obou obviněných. Podle jeho názoru nepostupoval Obvodní soud pro Prahu 7 správně, neboť jednak nedovodil existenci důvodu vazby podle § 67 odst. 1 písm. b) tr. ř., byť takovýto důvod vazby (přičemž ani ve stížnosti pro porušení zákona není podrobněji zdůvodněno proč), byl dán. Avšak i za situace, kdy by koluzní důvody vazby dány nebyly, nemohl soud I. stupně ponechat obviněné na svobodě, neboť mu bylo známo, že jde o cizí státní příslušníky, kteří nemají v České republice trvalé bydliště, že jsou podezřelí ze závažné trestné činnosti, která v dané době nebyla ojedinělá, a nadto existovalo důvodné podezření, že se dopustili i dalších trestných činů téhož charakteru, a to případně i s dalšími dosud neznámými spolupachateli. Navíc dosud nebyly provedeny všechny potřebné důkazy. Městský soud tudíž důvodně zrušil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7. Nemohl tak však učinit podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. Opominul totiž skutečnost, že obvodní soud nemůže znovu projednat návrh obvodního státního zastupitelství na vzetí obviněných do vazby s ohledem na ustanovení § 77 odst. 2 tr. ř. Podle tohoto ustanovení je soudce povinen vyslechnout zadrženou osobu a do 24 hodin od doručení návrhu státního zástupce rozhodnout o jejím propuštění, anebo rozhodnout, že ji bere do vazby. Překročení doby 24 hodin od doručení návrhu státního zástupce je vždy důvodem k rozhodnutí o propuštění obviněného na svobodu.

Ministr spravedlnosti České republiky poté navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 12. 1999, sp. zn. 44 To 1505/99, byl v neprospěch obviněných S. M. a R. A. porušen zákon v ustanovení § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. Dále navrhl, aby toto usnesení bylo podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušeno a Nejvyšší soud aby poté postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a zjistil, že zákon porušen byl.

Z obsahu přiloženého vyšetřovacího spisu, ČVS:OVV-982/99, je zřejmé, že vyšetřovatel PČR, Obvodního úřadu vyšetřování v Praze 7, sdělil podle § 160 odst. 1 tr. ř. dne 23. 11. 1999 oběma obviněným obvinění pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 3 tr. zák., jehož se měli dopustit tím, že dne 23. 11. 1999 kolem 10.15 hod. až 10.35 hod. v P. z odemčeného vozu zn. Mercedes SPZ AHR 05-11, odcizili pánský kufřík s částkou 240 000,- Kč v hotovosti, částkou 1 300,- DM, technickým průkazem a dalšími doklady na jméno poškozeného J. B., jemuž tak vznikla škoda ve výši nejméně 288 000,- Kč. Vyšetřovatel pak dne 24. 11. 1999 sdělil obvinění S. M. pro další trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., jehož se měl dopustit tím, že dne 17. 3. 1999 v 10.05 hod. v P., když poškozená I. F. vyměňovala kolo u vozidla zn. Octavia SPZ SKB 94-22, odcizili z tohoto vozidla tašku s finanční hotovostí a osobními doklady, čímž poškozené I. F., způsobil škodu ve výši nejméně 4 000,- Kč a poškozené organizaci S. film se sídlem v P., škodu ve výši 567 600,- Kč.

Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. Nt 475/99, bylo zjištěno, že dne 24. 11. 1999 podala obvodní státní zástupkyně pro Prahu 7 tomuto soudu návrh, aby soudce podle § 68 tr. ř. z důvodů uvedených v ustanovení § 67 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. vzal oba obviněné do vazby. Návrh odůvodnila konstatováním, že oba obvinění si poškozené vytipovali v době, kdy si tito v bance vybírali větší finanční hotovost, poškodili pneumatiky jejich vozidel, a v době, kdy poškození byli nuceni vyměnit u vozidel kola a nechali vozidla otevřená, využili obvinění tohoto momentu k odcizení peněz a věcí. Podobných trestných činů bylo spácháno na území hlavního města Prahy více, a proto je třeba prověřit je ve vztahu k oběma obviněným. Obvinění jsou cizí státní příslušníci, kteří nejsou vázání pobytem k České republice, a proto mohou kdykoli odjet, navíc jsou podezřelí ze spáchání závažné trestné činnosti. Hrozí proto nebezpečí, že by se mohli na svobodě trestnímu stíhání vyhýbat, působením na svědky mařit vyšetřování a v nespolední řadě je obava, že by mohli v trestné činnosti pokračovat.

Soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 7 především provedla podrobný výslech obou obviněných, přičemž obviněný S. M. uvedl, že na základě povolení k pobytu se v České republice zdržuje po dobu dvou roků. Na dobu 10 let má pronajato kadeřnictví v P., které podle jeho vyjádření dobře prosperuje, když obviněný uvedl měsíční výdělek ve výši 150 000 - 200 000,- Kč. V Praze se zdržuje na adrese, kde bydlí společně se svou přítelkyní K. F. Před rozhodnutím o vazbě ji vyslechla soudkyně jako svědkyni. Po zákonném poučení svědkyně F. uvedla, že je studentkou PF v Olomouci, s obviněným udržuje známost po dobu jednoho roku a bydlí společně s ním na adrese v P. Obviněný R. A. vypověděl, že má trvalé bydliště ve Švédsku, do České republiky však pravidelně zajíždí, přičemž se obvykle zdržuje na adrese u své přítelkyně I. D. Ta jako svědkyně uvedla, že obviněný je sice ve Švédsku ženatý, pravidelně však za ní dojíždí a udržují spolu známost toho druhu, že svědkyně o obviněném hovořila jako o svém druhovi. Sama je studentkou SEŠ, byt v O. ulici je v jejím vlastnictví. Zaručila se za to, že do doby, než bude trestní řízení skončeno, se bude obviněný zdržovat v České republice.

Po těchto zjištěních pak soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 7 rozhodla tak, že jednak shledala důvody vazby podle § 67 odst. 1 písm. a), c) tr. ř. u obou obviněných, dále podle § 73a odst. 1 tr. ř. přijala písemné sliby obou obviněných (viz spis čl. 8, 9), že se budou zdržovat na udaných adresách a neopustí území České republiky, podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř. přijala peněžité záruky obou obviněných, a to u obviněného M. ve výši 500 000,- Kč, a obviněného A. ve výši 300 000,- Kč, s tím, že oba obviněné ponechala na svobodě. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že soudkyně neshledala nic, co by nasvědčovalo obavě, že by obvinění mohli působit na svědky, jak uvedla v návrhu státní zástupkyně, neboť v době podání návrhu byl již svědek B. řádně vyslechnut, v řádně provedeném poznávacím řízení také oba obviněné opakovaně jako pravděpodobné pachatele činu označil. Pokud jde o majetkový útok, z jehož spáchání je obviněn pouze obviněný M., pak nebylo zjištěno nic, co by nasvědčovalo obavě z možného ovlivňování svědků. Vzhledem k jednoznačnému postoji obou obviněných, kteří trestnou činnost kategoricky popřeli, není ničím odůvodněna obava, že by se na svobodě mohli navzájem ovlivňovat. Proto neshledala důvod vazby podle § 67 odst. 1 písm. b) tr. ř. Od tohoto zjištění se poté odvíjely všechny další úvahy obvodního soudu o možnosti případného nahrazení vazby obviněných jejich písemným slibem či peněžitou zárukou. Vzhledem k zjištěním, která obvodní soud podrobně a komplexně v rámci rozhodování o vazbě učinil, je třeba jeho závěry, k nimž ve svém rozhodnutí dospěl, pokládat za správné, uvedeným zjištěním adekvátní, a tudíž i zákonné.

Nejvyšší soud se plně se závěry usnesení obvodního soudu ztotožnil, neboť existence adres bydliště či přechodného pobytu v České republice, verifikace tohoto faktu i výslechem svědkyň, potvrzujících též existenci osobních vazeb obviněných v České republice, u obviněného M. i skutečnost, že v P. celkem úspěšně podniká, a je tudíž k tomuto místu vázán i svými opakujícími se finančními příjmy, důvodně vedly obvodní soud k úvaze o možnosti nahrazení vazby slibem či peněžitou zárukou, přičemž oba tyto instituty kumuloval. Poněkud diskutabilní se mohou jevit výše peněžitých záruk, které soud I. stupně pokládal za přiměřené, byť úvaze o jisté nominální proporcionalitě mezi výší škody, jež měla být trestnou činností jednotlivých obviněných způsobena, a výší peněžitých záruk, nelze upřít racionalitu a odůvodněnost. Naopak neodůvodněn zůstal argument, uvedený státní zástupkyní Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7, bez dalšího převzatý stížností pro porušení zákona, že totiž i bez existence koluzní vazby nebyly dány důvody pro ponechání obou obviněných na svobodě, zejména paušálním odkazem na cizí státní příslušnost obou obviněných. Samotná tato skutečnost však nemůže být důvodem pro apriorní úvahu o vazbě, neboť by ve svých důsledcích byla obecně diskriminujícím faktorem ve vztahu k cizincům. Obvodní soud ve svém vyváženém rozhodnutí správně dospěl k závěru, že je možno oba obviněné ponechat na svobodě, a proto po přijetí obou shora zmíněných institutů nahrazujících vazbu, takovýto výrok učinil.

Městský soud v Praze v postavení soudu II. stupně na podkladě stížnosti, jíž proti citovanému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 podala obvodní státní zástupkyně, pak postupoval vadně, pokud shledal i důvod vazby podle § 67 odst. 1 písm. b) tr. ř., byť mimo konstatování jeho existence tento svůj závěr ničím neodůvodnil. V tomto směru pak písemné vyhotovení jeho rozhodnutí nekonvenuje ustanovení § 134 odst. 2 tr. ř. Městský soud v něm pouze odkázal na stížnostní důvody, jež ohledně existence vazebního důvodu podle § 67 odst. 1 písm. b) tr. ř. učinila obvodní státní zástupkyně, s těmito se ztotožnil a plně na ně odkázal. Z písemného odůvodnění stížnosti, které je založeno ve spise na čl. 17 a 18 spisu, je však patrno, že argumenty ohledně existence vazebního důvodu dle citovaného ustanovení tato stížnost neobsahuje, a tudíž vyvstává pochybnost, na co vlastně městský soud odkázal a s čím se ztotožnil. Je proto nepřijatelný jeho závěr, že jeho nepodložené a neodůvodněné stanovisko o důvodu vazby též podle § 67 odst. 1 písm. b) tr. ř. je pro Obvodní soud pro Prahu 7 závazné. Ustanovení § 149 odst. 6 tr. ř. ukládá orgánu, jemuž byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí, povinnost vázanosti právním názorem, který ve věci vyslovil orgán nadřízený, a povinnost provést ty procesní úkony, jejichž provedení tento orgán nařídil. Z logického a doslovného výkladu tohoto ustanovení ve vztahu k pojmu závaznost právního názoru" tak vyplývá, že stížnostní orgán by především měl učinit závěry v řešených problémech hmotného i procesního práva, tyto závěry vyložit a odůvodnit úvahy, na základě nichž k nim došel (§ 134 odst. 2 tr. ř.), aby tak existence zastávaného a sdělovaného právního názoru byla zřejmá. Tak tomu v posuzovaném případě vzhledem ke stavu, jež je podrobně rozebírán výše, nebylo. V neposlední řadě městský soud v souvislosti s rozhodováním o stížnosti nerespektoval ani judikaturou upravený postup (viz R 36/87), že v případě stížnosti proti rozhodnutí, jímž byl obviněný vzat do vazby, nelze podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadené usnesení zrušit a soudu I. stupně uložit, aby o věci znovu jednal a rozhodl. V takovýchto případech, je-li nadřízený soud názoru, že stížnost je zcela nebo zčásti důvodná, bude na místě aplikovat ustanovení § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř.

Městský soud v Praze, který o podané stížností obvodní státní zástupkyně pro Prahu 7 rozhodoval, proto vadně při svém rozhodování aplikoval ustanovení § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle tohoto ustanovení, nezamítne-li nadřízený orgán stížnost, zruší napadené usnesení, a je-li podle povahy věci potřeba nového rozhodnutí, uloží orgánu, proti jehož rozhodnutí stížnost směřuje, aby o věci znovu jednal a rozhodl.

Za tohoto stavu věci pak Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 12. 1999, sp. zn. 44 To 1505/99, byl porušen zákon v ustanovení § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. v neprospěch obviněných Sami M. a Rasima A. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. toto usnesení zrušil, a protože byly vytvořeny podmínky předvídané ustanovením § 271 odst. 1 tr. ř., mohl rozhodnout ve věci sám. Protože po shora uvedeném zákonném postupu byl vytvořen stav, kdy bylo nutno rozhodnout o stížnosti obvodní státní zástupkyní pro Prahu 7, tuto neshledal důvodnou a zamítl ji s argumentací, jež je uvedena výše.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. srpna 2000

Předsedkyně senátu:

JUDr. Danuše N o v o t n á