4 Tz 142/2003
Datum rozhodnutí: 21.10.2003
Dotčené předpisy:




4 Tz 142/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 21. října 2003 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Juraje Malika stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného P. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici O. n. O., proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 18. 11. 2002, sp. zn. 2 T 301/2002, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 18. 11. 2002, sp. zn. 2 T 301/2002, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 35 odst. 2, § 36 a § 57a odst. 1 tr. zák., a v řízení, které mu předcházelo v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř. v neprospěch obviněného P. K.

Napadený rozsudek se z r u š u j e .

Zrušují se též všechna další rozhodnutí, na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Okresnímu soudu v Benešově se p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Samosoudkyně Okresního soudu v Benešově vydala dne 18. 11. 2002, pod sp. zn. 2 T 301/2002, rozsudek, jímž byl obviněný P. K. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák. Uvedeného trestného činu se dopustil tím, že dne 24. 6. 2002 v době od 10.30 hod. do 13.00 hod. odcizil ve V., okr. B., z přízemí panelového domu v S. ulici pánské jízdní kolo zn. Autor Colorado 31 Speed, červené barvy, v hodnotě minimálně 3.500,- Kč ke škodě majitele T. B., a tohoto jednání se dopustil přesto, že rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 12. 2. 2001, čj. 1 T 8/2001-165 mimo jiné i za trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. Za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák., kterým byl uznán vinným pravomocným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29. 7. 2002, sp. zn. 3 T 106/2002, mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku se zařazením do věznice s ostrahou a dále trest zákazu pobytu na území okresu B. na dobu 30 měsíců.

Tento trestní příkaz nabyl právní moci dne 6. 12. 2002.

Proti citovanému rozsudku podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného P. K. Namítá v ní, že zákon byl v neprospěch obviněného porušen v ustanovení § 2 odst. 5, 6 a § 12 odst. 11 tr. ř. a § 35 odst. 2 tr. zák., § 37a tr. zák., § 57a odst. 1 tr. zák. a § 89 odst. 3 tr. zák.

Ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona vytkl, že samosoudce Okresního soudu v Benešově v trestní věci sp. zn. 2 T 301/2002 sice provedl důkaz přečtením pravomocného trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29. 7. 2002, sp. zn. 3 T 106/2002, jímž byl obviněný P. K. odsouzen za trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák. k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 150 hodin, telefonickým dotazem ověřil právní moc tohoto trestního příkazu, avšak odpovídající závěry týkající se případné nutnosti uložit za sbíhající se trestné činy trest souhrnný z toho však nevyvodil.

Stěžovatel upozorňuje také na předchozí odsouzení obviněného z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák., za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, a dále trest zákazu pobytu na území hl. m. P. na dobu tří let. Stěžovatel dále namítá, že v úvahu připadalo ukládání trestu za pokračující trestný čin, neboť trestné činnosti shora popsané se obviněný dopustil ve dnech 24. 6. 2002, 28. 6. 2002 a 2. 7. 2002, tedy v krátkém časovém rozmezí, když jednotlivé dílčí útoky odpovídají kritériím stanoveným ustanovením § 89 odst. 3 tr. zák. (ve všech třech případech se jedná o trestný čin krádeže, hodnota odcizené věci v žádném z případů nepřesáhla částku 5.000,- Kč) a tvoří jediný pokračující trestný čin. Trestní řád umožňuje vést o jednotlivých útocích pokračujícího trestného činu samostatná řízení, ovšem s tím, že konečný odsuzující výrok musí být učiněn v souladu s ustanovením § 37a tr. zák. Dělícím momentem při pokračování v trestném činu je podle § 12 odst. 11 tr. ř. sdělení obvinění, jímž je za současné procesní úpravy nutno rozumět zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř. Ve všech shora uvedených trestních řízeních obviněného byl však v souladu s § 179a a násl. tr. ř. vedeno zkrácené přípravné řízení, kdy účinek zahájení trestního stíhání nastává podle § 314b odst. 1 tr. ř. až doručením návrhu na potrestání soudu; tento účinek nastal poprvé u trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 3 T 118/2002, když návrh státního zástupce na potrestání byl obviněnému P. K. doručen dne 4. 7. 2003, tj. až poté, co obviněný postupně spáchal tři shora naznačené útoky.

Ministr spravedlnosti vyjádřil v podaném mimořádném opravném prostředku názor, že k porušení zákona nedošlo v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 118/2002, neboť toto rozhodnutí nabylo právní moci jako první dne 23. 10. 2002, a teprve v dalších trestních řízeních týkajících se obviněného mělo být o vině a trestu obviněného rozhodováno v souladu s ustanovením § 37a tr. zák. Ministr spravedlnosti nenapadá stížností pro porušení zákona ani trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29. 7. 2002, sp. zn. 3 T 106/2002, neboť tento byl dosud doručen pouze obviněnému a už ne jeho obhájci, jehož musel mít v rámci nutné obhajoby, neboť v kritické době byl ve vazbě v jiné trestní věci, a citovaný trestní příkaz tak dosud nenabyl právní moci. Okresní soud v Benešově však tento trestní příkaz považoval za pravomocný a výrok o trestu z něj podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušil, správně přitom měl zvažovat místo ukládání souhrnného trestu uložení trestu společného.

Závěrem ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem došlo k porušení zákona v neprospěch obviněného P. K. v namítaném rozsahu, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený trestní příkaz zrušil včetně rozhodnutí obsahově navazujících a dále aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.

V posuzované trestní věci bylo konáno zkrácené přípravné řízení podle § 179a a násl. tr. ř., takže k zahájení trestního stíhání došlo dne 8. 7. 2002, kdy byl okresnímu soudu doručen návrh na potrestání (§ 314b odst. 1 tr. ř.).

Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 3 T 106/2002, je zřejmé, že k doručení návrhu na potrestání soudu došlo rovněž dne dne 8. 7. 2002. Pokud jde o trestní věc obviněného, jež byla vedena u Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 3 T 118/2002, zde účinky uvedené v ustanovení § 314b odst. 1 tr. ř. nastaly dne 4. 7. 2002.

Skutku ve věci Okresního soudu v Benešově, sp. zn. 2 T 301/2002, se obviněný P. K. dopustil dne 24. 6. 2002, když odcizil kolo v hodnotě 3.500,- Kč, skutku ve věci Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 3 T 106/2002, dne 28. 6. 2002, kdy v prodejně A. v P. odcizil kuřecí řízky v celkové hodnotě 547,70 Kč a konečně skutku ve věci Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 3 T 118/2002, tím, že dne 2. 7. 2002 v P. v OD T. odcizil bundu v hodnotě 1.999,- Kč. Z časové posloupnosti útoků, které na sebe bezprostředně navazovaly, způsobu jejich provedení a zejména jednotného záměru obviněného opatřovat si krádežemi věcí a jejich následným prodejem finanční prostředky k obživě, je zřejmé, že jednání obviněného je pokračováním v trestném činu. Podle ustanovení § 89 odst. 3 tr. zák. se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku.

Je tedy zřejmé, že v případě všech tří samostatně vedených trestních řízení obviněného šlo o dílčí útoky jednoho pokračujícího trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák. Toto zjištění je rozhodné z pohledu aplikace ustanovení § 37a tr. zák., které upravuje ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu.

Podle tohoto zákonného ustanovení je povinností soudu v případě, že odsuzuje pachatele za dílčí útok u pokračování v trestném činu (§ 89 odst. 3), za jehož ostatní útoky již je soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek, který již nabyl právní moci, zrušit v rozsudku dřívějším výrok o vině o pokračujícím trestném činu a trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a znovu při vázanosti skutkovými zjištěními v zrušeném rozsudku rozhodnout o vině pokračujícím trestným činem, včetně nového dílčího útoku, popřípadě trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, o společném trestu za pokračující trestný čin, který nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším, a případně i o navazujících výrocích, které mají ve výroku o vině svůj podklad.

Je třeba konstatovat, že samosoudce Okresního soudu v Benešově pochybil, pokud ukládal trest souhrnný dle zásad uvedených v ustanovení § 35 odst. 2 tr. zák., a nikoli trest společný za pokračování v trestném činu dle § 37a tr. zák. V posuzované trestní věci bylo nutno vycházet ze zjištění, že Obvodní soud pro Prahu 1, sp. zn. 3 T 118/2002, rozhodl rozsudkem dne 24. 7. 2002, který nabyl právní moci dne 23. 10. 2002 a Obvodní soud pro Prahu 8 vydal ve věci sp. zn. 3 T 106/2002 dne 29. 7. 2002 trestní příkaz, který byl obviněnému doručen dne 2. 10. 2002. Právní moci nabyl dne 11. 10. 2002. V době, kdy rozhodoval Okresní soud v Benešově, měl naplněny všechny zákonné předpoklady pro postup dle § 37a tr. zák., tzn. měl zrušit výroky o vině z citovaného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 a trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 8, výroky o trestech z obou těchto rozhodnutí, rozhodnout o vině pokračujícím trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. ř. a uložit společný trest.

Pokud ministr spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona dovodil, že trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 3 T 106/2002, nenabyl právní moci, Nejvyšší soud se s tímto právním názorem neztotožnil a uvádí následující.

Z ustanovení § 314g odst. 2 tr. ř. vyplývá, že trestní příkaz se stane pravomocným, nebyl-li proti němu podán oprávněnou osobou ve lhůtě odpor.

Podle § 314g odst. 1 tr. ř. odpor proti trestnímu příkazu mohou podat obviněný, osoby, které jsou oprávněny podat v jeho prospěch odvolání, a státní zástupce. Odpor se podle tohoto ustanovení podává ve lhůtě osmi dnů od doručení trestního příkazu.

Podle § 314f odst. 2 tr. ř. se trestní příkaz doručuje obviněnému, státnímu zástupci a poškozenému, který uplatnil nárok na náhradu škody. Toto ustanovení zároveň uvádí, že má-li obviněný obhájce, doručí se trestní příkaz též jemu.

Nastane-li v průběhu trestního stíhání některý z důvodů nutné obhajoby, znamená to, že obviněný musí mít obhájce. Ze samotné existence důvodu nutné obhajoby však nevyplývá, že subjektem řízení je také obhájce. V důsledku samotného vzniku důvodu nutné obhajoby se žádný konkrétní advokát ještě nestává obhájcem obviněného.Určitý advokát se stává obhájcem obviněného teprve tehdy, jestliže si ho obviněný jako svého obhájce zvolí podle § 37 odst. 1 tr. ř., popřípadě mu ho zvolí jiná oprávněná osoba, anebo jestliže je obviněnému ustanoven podle § 38 odst. 1 tr. ř. Zvolení nebo ustanovení jsou taxativně vymezené způsoby, kterými se advokát stává obhájcem obviněného. Není-li advokát zvolen nebo ustanoven obhájcem obviněného, jde o stav, kdy obviněný obhájce nemá a kdy obhájce jako subjekt řízení nevystupuje.

O tom, že postavení obhájce v řízení nevzniká jen v samotné skutečnosti, která je důvodem nutné obhajoby, nakonec svědčí i znění ustanovení § 38 odst. 1 tr. ř., podle něhož jestliže obviněný nemá obhájce v případě, kdy ho mít musí, určí se mu lhůta ke zvolení. obhájce, a pokud v této lhůtě nebude obhájce zvolen, bude mu neprodleně ustanoven. To znamená, že trestní řád se situací, v níž obviněný nemá obhájce, ačkoli ho musí mít, nespojuje bezprostředně ten důsledek, že by se nějaký advokát bez dalšího ocitl v řízení jako obhájce obviněného, nýbrž stanoví taxativně určené postupy, jejichž výsledkem teprve je přítomnost určitého advokáta v řízení jako obhájce obviněného. Jestliže z jakéhokoli důvodu se uvedené postupy neuskuteční a jestliže proto žádný advokát není zvolen nebo ustanoven obhájcem obviněného, nestanoví trestní řád nic v tom smyslu, že by např. neběžely lhůty stanovené pro podání opravného prostředku obviněného apod. Trestní řád nestanoví ani žádnou fikci přítomnosti obhájce v řízení.

Obviněný tedy má obhájce jedině tehdy, jestliže si ho sám zvolil, popřípadě mu ho zvolila jiná oprávněná osoba, nebo jestliže mu byl ustanoven. Jinak jde o stav, kdy obhájce není subjektem řízení.

Z těchto východisek je třeba posuzovat i otázku, jak je právní moc trestního příkazu v případě nutné obhajoby podmíněna skutečností, že trestní příkaz byl doručen též obhájci. Doručení trestního příkazu obhájci je podmínkou právní moci trestního příkazu za situace, kdy obhájce je subjektem řízení, tedy jestliže obviněný zvoleného nebo ustanoveného obhájce skutečně má. Ustanovení § 314f odst. 2 tr. ř. stanoví, že má-li obviněný obhájce, doručí se trestní příkaz též jemu. To má svou logickou návaznost na ustanovení § 38 odst. 1 tr. ř., z něhož vyplývá, že obviněný má obhájce tehdy, jestliže si ho sám zvolil, popřípadě mu ho zvolila jiná oprávněná osoba, nebo jestliže mu byl ustanoven. Protože se advokát nestává obhájcem obviněného pouze v důsledku skutečnosti, že existuje důvod nutné obhajoby, nevyplývá z existence důvodu nutné obhajoby ani to, že by se trestní příkaz doručoval obhájci, který v řízení ostatně ani jako jeho subjekt nevystupuje. Povinnost doručit trestní příkaz obhájci nevyplývá bezprostředně z toho, že je dán důvod nutné obhajoby, ale teprve z toho, že obviněný skutečně má zvoleného nebo ustanoveného obhájce. Znovu je třeba zdůraznit dikci ustanovení § 314f odst. 2 tr. ř., podle něhož se trestní příkaz doručuje obhájci, má-li obviněný obhájce . V citovaném ustanovení není dikce, která by doručení trestního příkazu obhájci podmiňovala pouze tím, že obviněný musí mít obhájce, např. dikce jde-li o nutnou obhajobu, doručí se trestní příkaz obhájci . Taková dikce by ovšem byla rozporná, protože z ustanovení § 38 odst. 1 tr. ř. je zřejmé, že práva obhájce může vykonávat jen ten obhájce, kterého si obviněný sám zvolil, popřípadě mu ho zvolila jiná oprávněná osoba, nebo který mu byl ustanoven.

Trestní příkaz se tedy doručuje obhájci pouze tehdy, jestliže obviněný zvoleného nebo ustanoveného obhájce skutečně má. Nemá-li obviněný zvoleného nebo ustanoveného obhájce, trestní příkaz se obhájci nedoručuje. Lhůta k podání odporu se pak obviněnému počítá ode dne, kdy trestní příkaz byl doručen jemu, tj. obviněnému. Ustanovení § 314g odst. 1 tr. ř. stanoví, že pokud se trestní příkaz doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno později. To znamená, že nedoručuje-li se trestní příkaz obhájci proto, že obviněný obhájce nemá, běží lhůta od doručení trestního příkazu obviněnému. Okolnost, že případně jde o nutnou obhajobu, nemá žádný význam, protože ze samotné skutečnosti odůvodňující nutnou obhajobu nevyplývá, že by obhájce byl subjektem řízení a že se mu doručuje trestní příkaz. Trestní příkaz se doručuje jen zvolenému nebo ustanovenému obhájci, neboť pouze takový obhájce je subjektem řízení. Není-li obhájce subjektem řízení, trestní příkaz se mu nedoručuje a obviněnému běží lhůta k podání odporu od doručení trestního příkazu obviněnému. Uplynutím takto počítané lhůty nastává právní moc trestního příkazu, jestliže odpor nepodala v téže lhůtě ani žádná z osob, které jinak jsou oprávněny podat ve prospěch obviněného odvolání, a jestliže odpor nepodal státní zástupce ve lhůtě počítané od doručení trestního příkazu jemu.

Nedoručením trestního příkazu obhájci obviněného je vyloučena právní moc trestního příkazu jen v případě, že obviněný má zvoleného nebo ustanoveného obhájce. V toto případě je totiž nutné doručit trestní příkaz též obhájci. Dokud není trestní příkaz obhájci doručen, nemůže obviněnému uplynout lhůta k podání odporu. To je důvodem, pro který trestní příkaz nemůže nabýt právní moci. Vadou řízení, která vylučuje právní moc trestního příkazu, je nedoručení trestního příkazu obhájci.

Naproti tomu nedoručení trestního příkazu obhájci v případě, kdy obviněný obhájce nemá, byť ho mít musí, nebrání právní moci trestního příkazu. Trestní příkaz se v takovém případě žádnému obhájci nedoručuje a lhůta k podání odporu běží obviněnému a osobám, které jsou oprávněny podat v jeho prospěch odvolání, od doručení trestního příkazu obviněnému. Vadou řízení, která by překážela právní moci trestního příkazu, není nedoručení trestního příkazu obhájci. Skutečnost, že trestní příkaz nebyl doručen obhájci, je vadou řízení tehdy, má-li obviněný v řízení obhájce, tj. zvoleného nebo ustanoveného obhájce.

Okolnost, že obviněný nemá obhájce, ačkoli ho musí mít, je sice vadou řízení, avšak na právní moc trestního příkazu nemá vliv. V tomto ohledu je nerozhodné i to, v jakém stadiu trestního stíhání nastal důvod nutné obhajoby, na který nebylo reagováno postupem, který by vedl ke zvolení nebo ustanovení obhájce. Je ovšem nutné zdůraznit, že vadou řízení je zde to, že obviněný neměl v řízení obhájce, a nikoli to, že trestní příkaz nebyl doručen obhájci.

Pro úplnost lze dodat, že ustanovení § 314g odst. 1 tr. ř. nestanoví, že by na běh lhůty k podání odporu obviněného a osob, které mohou v jeho prospěch podat odvolání, měla mít vliv okolnost, že obviněný je bez obhájce, ačkoli ho musí mít. Z citovaného ustanovení nevyplývá, že by lhůta k podání odporu neběžela, resp. že by nemohla uplynout. Nic takového nevyplývá ani z jiných ustanovení trestního řádu. Jestliže by nepřítomnost obhájce v řízení měla být důvodem toho, že lhůta k podání odporu nemůže uplynout, musel by být tento důsledek skutečnosti, že obviněný je v rozporu s ustanovením § 36 tr. ř. v řízení bez obhájce, v zákoně výslovně stanoven.

Názor, že trestní příkaz nenabývá právní moci, byl-li vydán v řízení, v němž obviněný neměl obhájce, ačkoli ho musel mít, je založen na tom, že právní moci trestního příkazu brání okolnost, že trestní příkaz nebyl doručen obhájci. Uvedený názor se opírá o úvahu, že obviněnému neskončila lhůta k podání odporu, resp. že tato lhůta ani nezačala běžet, protože podle § 314g odst. 1 tr. ř. běží od toho doručení, které bylo provedeno později.

Tento názor je nesprávný, neboť chybně ztotožňuje skutečnost, která je důvodem nutné obhajoby, s postavením obhájce jako subjektu řízení a s jeho procesními právy a pomíjí, že obhájce se stává subjektem řízení a nabývá svých procesních práv teprve tehdy, je-li zvolen nebo ustanoven. Nesprávnost uvedeného názoru se stává ještě více zřejmou, vezme-li se v úvahu, že pokud by běh lhůty k podání odporu obviněného byl vyloučen existencí důvodu nutné obhajoby při současné absenci obhájce v řízení, bylo by logické, aby tato lhůta přece jen běžela a aby trestní příkaz jejím uplynutím přece jen nabyl právní moci, jestliže důvod nutné obhajoby odpadne. Vyvstává ovšem otázka, zda lhůta k podání odporu by běžela od doručení trestního příkazu obviněnému (v takovém případě by právní moc nastávala zpětně), anebo zda by běžela od odpadnutí důvodu nutné obhajoby (trestní řád ovšem lhůtu počítá od doručení trestního příkazu). Pro naznačenou otázku nemá trestní řád řešení, neboť vychází z pojetí, při kterém procesní práva obhájce jsou vázána na to, že obviněný zvoleného nebo ustanoveného obhájce skutečně má, a nikoli z pojetí, při kterém by procesní práva obhájce vyplývala bezprostředně již z toho, že existuje důvod nutné obhajoby.

Samosoudce Okresního soudu v Benešově nerespektoval v napadeném rozhodnutí taktéž ustanovení § 36 tr. zák. Jestliže soud odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal před tím, než byl trest uložený dřívějším rozsudkem vykonán, a ukládá mu trest stejného druhu, nesmí tento trest spolu s dosud nevykonanou částí trestu uloženého dřívějším rozsudkem přesahovat nejvyšší výměru dovolenou tímto zákonem pro tento druh trestu. Ustanovení § 57a odst. 1 tr. zák. umožňuje soudu uložit trest zákazu pobytu na jeden rok až pět let za úmyslný trestný čin. Pokud Obvodní soud pro Prahu 1 uložil rozsudkem ze dne 24. 7. 2002 mj. i trest zákazu pobytu na území hl. m. P. na dobu tří let, nemohl samosoudce Okresního soudu v Benešově uložit svým rozsudkem ze dne 18. 11. 2002, sp. zn. 2 T 301/2002, další trest zákazu pobytu na území okresu B. na dobu třiceti měsíců, neboť tak o šest měsíců překročil povolenou horní hranici zákonné trestní sazby stanovenou pro tento druh trestu.

Mimo již podrobně výše uvedená pochybení je řízení zatíženo procesní vadou spočívající v nedůsledné aplikaci ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. a § 2 odst. 6 tr. ř. Samosoudce Okresního soudu v Benešově byl povinen zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí, a důkazy poté hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, uvedeným povinnostem však vzhledem k okolnostem výše podrobně rozvedeným nedostál.

Nejvyšší soud vzhledem k argumentaci výše podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 18. 11. 2002, sp. zn. 2 T 301/2002, byl porušen zákon v ustanoveních § 35 odst. 2, § 36 a § 57a odst. 1 tr. zák., a v řízení předcházejícím v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. v neprospěch obviněného P. K. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil včetně rozhodnutí, která na něj obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Věc podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Benešově, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Pokud jde o další procesní postup ve věci, který samosoudce Okresního soudu v Benešově uplatní, je plně rozveden výše. Samosoudce bude při svém rozhodování omezen ustanovením § 273 tr. ř. Nejvyšší soud totiž vyslovil, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného a v novém řízení nemůže být jeho procesní postavení zhoršeno a nemůže proto dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (zákaz reformationis in peius).

Podle § 270 odst. 4 tr. ř. je orgán, jemuž byla věc přikázána, je vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. října 2003

Předsedkyně senátu:

JUDr. Danuše Novotná