4 Tz 141/2000
Datum rozhodnutí: 08.08.2000
Dotčené předpisy:




4 Tz 141/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 8. srpna 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Eduarda Teschlera a Mgr. Josefa Hendrycha stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch i v neprospěch obviněného M. N., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 1999, sp. zn. 9 To 655/99, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 29 T 52/99 a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. za splnění podmínek uvedených v § 272 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 1999, sp. zn. 9 To 655/99,

b y l p o r u š e n z á k o n

v ustanoveních § 254 odst. 1, § 259 odst. 3 tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ve prospěch i v neprospěch obviněného M. N.

Citovaný rozsudek Městského soudu v Praze a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 9. 1999, sp. zn. 29 T 52/99, s e z r u š u j í . Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Obvodnímu státnímu zástupci pro Prahu 5 se p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 9. 1999, sp. zn. 29 T 52/99, byl obviněný M. N. uznán vinným trestnými činy obcházení branné povinnosti podle § 268 odst. 2 písm. a) tr. zák. (v bodě 1/) a nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák. (v bodě 2/).

Trestné činnosti se podle výroku citovaného rozsudku dopustil tím, že

1. poté, co v lednu 1996 ukončil studium na ČVUT - Stavební fakultě, tuto skutečnost nenahlásil na Obvodní vojenské správě Praha 5, přestože měl povolen odklad vojenské služby od 31. 10. 1990 právě z důvodu studia, studijní odklad mu byl zrušen až dne 11. 3. 1998 zpětně k lednu 1996 na základě jeho ústního prohlášení u Obvodní vojenské správy Praha 5,

2. dne 17. 3. 1998 převzal doporučený dopis s povolávacím rozkazem k VÚ S. s nástupem 1. 4. 1998, přičemž uvedený den k útvaru nenastoupil, dne 4. 6. 1998 mu byl zaslán doporučený dopis s povolávacím rozkazem k VÚ J. n. Ú., který nepřevzal a dostavil se v uvedený den na Obvodní vojenskou správu Praha 5, kde byl seznámen s povinností nastoupit dne 1. 7. 1998 k útvaru dle povolávacího rozkazu, který odmítl převzít, odmítnutí potvrdil podpisem a v uvedený den k útvaru nenastoupil.

Za tyto trestné činy byl obviněnému uložen podle § 269 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. za použití § 45 odst. 1, 2 tr. zák. a § 45a odst. 1 tr. zák. úhrnný trest obecně prospěšných prací ve výměře 100 hodin.

Z podnětu odvolání obvodního státního zástupce pro Prahu 5 Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 12. 1999, sp. zn. 9 To 655/99, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o uloženém trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám znovu rozhodl tak, že obviněnému M. N. při nezměněném výroku o vině uložil podle § 45 odst. 1, 2 a § 45a odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest obecně prospěšných prací ve výměře 350 hodin.

Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona v neprospěch i ve prospěch obviněného. Vytkl v ní porušení zákona v ustanoveních § 254 odst. 1 a § 259 odst. 3 tr. ř. a v řízení, které jeho vydání předcházelo, v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák.

V konečném rozsudku odvolacího soudu stěžovatel spatřuje především porušení zákona v neprospěch obviněného, neboť nepřímou novelou trestního zákona provedenou zákonem č. 223/1999 Sb., který nabyl účinnosti dnem 1. 12. 1999, bylo mj. zrušeno ustanovení § 269 tr. zák. Pokud odvolací soud rozhodoval dne 17. 12. 1999 a shledal, že se obviněný dopustil trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., nevzal do úvahy, že takový trestný čin ve zvláštní části trestního zákona již neexistoval. Pachatel trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák. byl ohrožen trestem odnětí svobody na jeden rok až pět let. Pachatel trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 270 odst. 1 tr. zák., kterým mohl být obviněný M. N. po zrušení ustanovení § 269 tr. zák. uznán vinným, je ohrožen trestem odnětí svobody až na tři léta. Z uvedeného je zřejmé, že ve smyslu § 16 odst. 1 tr. zák. měla být trestnost skutku popsaného v bodě 2/ posouzena podle pozdějšího zákona, neboť je to pro obviněného příznivější.

Ministr spravedlnosti dále uvádí, že Městský soud v Praze svým rozsudkem porušil zákon i ve prospěch obviněného M. N. I platná trestní sazba ustanovení § 270 odst. 1 tr. zák. totiž umožňuje dostatečně přísně postihnout pachatele tohoto trestného činu, tedy potrestat jeho pachatele trestem odnětí svobody ve výměře adekvátní délce vojenské základní služby. Městský soud v Praze odůvodnil své konečné rozhodnutí o trestu tím, že soud prvního stupně nepochybil, pokud obviněnému uložil trest, který není spojený s odnětím svobody, přičemž nelze předem kalkulovat z hlediska ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1 tr. zák., zda může či nemůže být obviněný znovu za obdobné jednání potrestán. V písemném vyhotovení svého rozsudku akcentoval, že obviněný dosud nebyl soudně trestán a jeho deliktní jednání neshledal jako vysoce společensky nebezpečné. Výměru trestu uloženého soudem prvního stupně pak odvolací soud zvýšil s ohledem na fakt, že obviněný se dopustil dvou trestných činů a že své povinnosti doposud nedostál. Při ukládání trestů je třeba důsledně se řídit ustanoveními obsaženými v obecné, ale zejména ve zvláštní části trestního zákona. V tomto případě je podle stěžovatele vysoká společenská nebezpečnost činů obviněného dána tím, že zcela bezdůvodně odmítá splnit zákonnou povinnost dospělého muže připravovat se k obraně země, tedy odmítá bezdůvodně službu ve vojsku, které je součástí spojeneckých sil NATO, přičemž dále platí všeobecná branná povinnost v České republice. Za důležitý označuje i nález Ústavního soudu ze dne 18. 9. 1995, sp. zn. IV. ÚS 81/1995, v němž byl vysloven názor, že pokud pachatel po předchozím odsouzení pro trestný čin podle § 269 tr. zák. opětovně nenastoupí vojenskou službu, byť k jejímu výkonu byl řádně povolán, nemůže být opětovně stíhán nebo potrestán, protože by tím byla porušena zásada, že nikdo nesmí být trestně stíhán opětovně pro týž skutek [čl. 40 odst. 5 LPS, § 11 odst. 1 písm f) tr. ř.]. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že v tomto konkrétním případě by se obviněný M. N. vykonáním uloženého trestu 350 hodin obecně prospěšných prací zprostil všech dalších závazků vůči branné povinnosti. Rovněž by ani nebyl nijak povinen žádat o výkon civilní služby. Ústavní soud sám argumentuje ve výše zmíněném nálezu, že z těchto důvodů je v ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák. stanovena trestní sazba umožňující přísně postihnout pachatele tohoto trestného činu. Podle stěžovatele má zjevně na mysli ukládání nepodmíněných trestů odnětí svobody ve výměře adekvátní délce vojenské základní služby. Ministr spravedlnosti též zmiňuje výchovnou funkci trestu pro ostatní členy společnosti ve smyslu § 23 odst. 1 tr. zák. Skutečnost, že vykonáním trestu obecně prospěšných prací v rozmezí od 50 do 400 hodin, by bylo možné vyhnout se trvale branné povinnosti (byť za cenu soudního potrestání pro úmyslný trestný čin) by mohla v masovém měřítku motivovat i další členy společnosti k nenastoupení služby v ozbrojených silách a k vyhýbání se vojenské činné službě a splnění branné povinnosti. I přesto, že ustanovení § 269 tr. zák. bylo zrušeno a trestní sazba novelizovaného ustanovení podle § 270 odst. 1 tr. zák. je nižší, než byla trestní sazba ustanovení podle § 269 odst. 1 tr. zák., podle stěžovatele se obviněný M. N. dopustil trestné činnosti s vysokou společenskou nebezpečností a bylo by tedy na místě uložení adekvátního úhrnného nepodmíněného trestu odnětí svobody, neboť uložený trest obecně prospěšných prací je ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost a je ve zřejmém rozporu i s účelem trestu, jak to má na mysli ustanovení § 266 odst. 2 tr. ř.

Podle ministra spravedlnosti ale vznikly i pochybnosti o tom, zda soud prvního stupně a následně i odvolací soud při svém rozhodování vycházely ze správně zjištěného skutkového stavu a z úplných důkazů. Obviněný M. N. při výsleších v trestním řízení uvedl, že vzhledem ke svému přesvědčení odmítá nastoupit vojenskou činnou službu a usiloval (a stále usiluje) o to, aby mohl absolvovat službu civilní. Dále uvedl, že nevěděl, že o vykonání civilní služby musí žádat jen ve stanovené lhůtě. S postupem Obvodní vojenské správy Praha 5 vyslovil nesouhlas, neboť má za to, že se trestné činnosti nedopustil. Jak vyplývá z rozhodnutí náčelníka Obvodní vojenské správy Praha 5 ze dne 13. 3 1998, o vyslovení nesouhlasu s podáním prohlášení o odepření výkonu vojenské základní služby z důvodů svědomí, učinil obviněný toto prohlášení již dne 11. 3. 1998, tedy ten samý den, kdy byl vyrozuměn o tom, že mu byl zrušen studijní odklad (původně stanovený do 30. 6. 1998). Studijní odklad mu byl však zrušen zpětně k lednu 1996 a orgány vojenské správy právě proto argumentovaly tím, že marně uplynula lhůta pěti dnů od skončení důvodů, pro které mu byl udělen studijní odklad. Obviněnému M. N. byla tímto postupem fakticky odejmuta možnost, aby své právo stanovené v ustanovení § 2 zákona o civilní službě, uplatnil. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ČR ze dne 2. 6. 1999, publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 151/1999 Sb., kterým Ústavní soud rozhodl mj. o tom, že ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě, se zrušuje dnem 31. 12. 1999. Provedeným dokazováním nadto zůstala neobjasněna otázka dalšího studia obviněného v řádném denním studiu na VŠE až do prosince 1996. Existují zde tedy vážné pochybnosti o tom, zda obviněný M. N. skutečně naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 270 odst. 1 tr. zák., neboť dokazování zůstalo v tomto bodě neúplné.

V závěru podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil porušení zákona ve vytýkaném směru, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. oba uvedené rozsudky zrušil a to včetně všech obsahově navazujících rozhodnutí, která touto změnou pozbyla podkladu a dále aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. ř. správnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i řízení, které mu předcházelo a shledal, že zákon byl porušen a to i z jiných důvodů, než na které bylo poukazováno ministrem spravedlnosti v mimořádném opravném prostředku.

V prvé řadě je nutné konstatovat, že orgány činné v trestním řízení nepostupovaly tak, aby byl podle § 2 odst. 5 tr. ř. zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Provedené důkazy nehodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Již v přípravném řízení byla shromážděna celá řada písemností předložených Obvodní vojenskou správou Praha 5, které byly později u hlavního líčení přečteny podle ustanovení trestního řádu, aniž by se orgány činné v trestním řízení zabývaly otázkou jejich autentičnosti a úplnosti. K těmto dokladům je třeba uvést, že je pro ně charakteristické, že jsou pořízeny formou neověřených kopií a není ani zřejmé, zda je jejich výčet úplný, pokud jde o celkový obsah osobního spisu obviněného M. N., který na jeho osobu byl veden u tohoto vojenského správního orgánu.

Z části těchto materiálů, konkrétně fotokopie žádosti o povolení odkladu základní služby, fotokopie listu poznámek, z výpovědi obviněného a svědka Ing. P. Ť. lze zjistit, že obviněnému byl povolen odklad základní služby do 30. 6. 1998, ačkoli studia na ČVUT - Stavební fakultě zahájil již na podzim roku 1990 a ke dni 31. 10. 1990 je také datována podaná žádost o odklad. V průběhu trestního stíhání nebylo nikterak zjišťováno, z jakého důvodu došlo k rozhodnutí o udělení odkladu základní služby obviněnému na tak dlouhou dobu, přičemž obviněný k tomu nebyl podrobně vyslechnut a nevyjádřil se k tomu ani žádný z pracovníků Obvodní vojenské správy Praha 5. Taktéž nebylo prověřeno, jak probíhalo studium obviněného na ČVUT - Stavební fakultě, případně další studium na VŠE, o němž se obviněný zmiňuje, a kdy toto studium jmenovaný skutečně ukončil. To mělo být zjištěno dotazem na studijních oddělení fakult, případně svědeckým výslechem příslušných pracovnic těchto studijních oddělení. Zjištění všech těchto skutečností bylo významné pro spolehlivé určení doby, kdy skončil důvod, pro který byl obviněnému povolen odklad základní služby. Orgány přípravného řízení i soudy obou stupňů v této otázce vycházely pouze z kusé výpovědi obviněného a z neověřených fotokopií písemností předložených Obvodní vojenskou správou Praha 5, přičemž ani v těchto jejích materiálech se nenachází žádný doklad prokazující nezvratně, kdy obviněný svá studia ukončil.

Objasnění těchto okolností vážících se ke studiu obviněného bylo významné i z hlediska právního posouzení jeho jednání, pro něž byl stíhán, obžalován a nakonec i pravomocně odsouzen. Jde o tu část jednání, jež byla právně kvalifikována jako trestný čin obcházení branné povinnosti podle § 268 odst. 2 písm. a) tr. zák. Tento trestný čin spáchá ten, kdo se dopustí pletich v úmyslu sám se zcela nebo zčásti vyhnout plnění branné povinnosti. Žádný z orgánů činných v trestním řízení se doposud podrobněji nezabýval, zda obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky uvedeného trestného činu, zejména pak zákonný znak dopustí se pletich". Pod tímto pojmem je třeba rozumět zejména podvodné jednání, kterým mají být kompetentní orgány (povětšině orgány vojenské správy) uvedeny v omyl. Jde především o jednání, jímž pachatel předstírá neexistující skutečnosti anebo skutečnost zkresluje. Lze za ně také považovat nezákonné ovlivňování rozhodujících orgánů, např. podplácení. Ve všech případech se tudíž musí jednat o aktivní jednání takového pachatele. Ten se pak tohoto jednání musí dopustit v úmyslu vyhnout se, byť jen částečně, plnění branné povinnosti.

Z provedených důkazů obsažených v předloženém spise ale není nikterak prokazováno, že by se obviněný obdobného aktivního jednání, jež by mělo orgán vojenské správy uvést v omyl, případně, že by nezákonně ovlivňoval jeho rozhodování, dopustil. Za dopuštění se pletich" ve smyslu citovaného ustanovení trestního zákona rozhodně nelze považovat neoznámení ukončení studia, coby důvodu pro zrušení odkladu základní služby, neboť takové nekonání samo o sobě nemá charakter podvodného jednání, či nezákonného ovlivňování orgánů vojenské správy, ve vztahu k plnění branné povinnosti. Obviněný M. N. se tudíž za daného skutkového stavu, jenž vyplynul z provedených důkazů, nemohl trestného činu obcházení branné povinnosti podle § 268 tr. zák. dopustit, ale mohlo by se nanejvýš jednat o přestupek podle zák. č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů. O uvedený trestný čin by se pak jednalo v případě, že by v rámci doplněného dokazování bylo zjištěno, že obviněný orgánům vojenské správy předkládal nepravdivá potvrzení o studiu na vysoké škole v době, kdy již ve skutečnosti tato studia ukončil, a to celé v úmyslu zcela nebo zčásti se vyhnout plnění branné povinnosti. Zatím ale důkazy obsažené ve spise k takovému závěru neopravňují.

Pokud jde o druhý ze skutků obviněného, jenž byl soudy obou stupňů posouzen jako trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., lze s námitkami stížnosti pro porušení zákona směřujícími proti úplnosti provedeného dokazování a učiněných skutkových zjištění částečně souhlasit. I v tomto případě je nutné poukázat na formální vady, jež byly naznačeny v úvodu, tedy že autentičnost listinných důkazů založených do spisu ve formě fotokopií nebyla patřičně ověřena a přetrvává zde i pochybnost o jejich úplnosti, pokud jde o celkový obsah osobního spisu obviněného, jenž byl veden na příslušné vojenské správě. Odhlédneme-li od těchto vad, skutkový stav, tak jak byl popsán v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně, spočívající v tom, že obviněný ve dvou případech nenastoupil v zákonem stanovené lhůtě službu u vojenských útvarů, kam byl povolán na základě povolávacích rozkazů vydaných Obvodní vojenskou správou Praha 5, je zřejmě nezpochybnitelný. Navzdory tomu je třeba poukázat na nedostatečné vypořádání se orgánů činných v trestním řízení s problematikou posuzování předběžných otázek podle § 9 odst. 1 tr. ř. Tyto předběžné otázky musí orgány činné v trestním řízení posuzovat samostatně, a to i když je tu o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu v případě, že jde o posouzení viny obviněného. V předmětné věci okamžiku vydání povolávacích rozkazů, na jejichž základě obviněnému vznikla povinnost nastoupit ve stanovené lhůtě službu u určitého vojenského útvaru, předcházelo řízení u orgánů vojenské správy, v rámci něhož se obviněný domáhal výkonu civilní služby podle zák. č. 18/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Soudy obou stupňů sice na podkladě provedených důkazů konstatovaly, že obviněný, coby odvedenec, jemuž byl povolen odklad vojenské základní služby, nepodal písemné prohlášení o odepření výkonu vojenské základní služby z důvodu svědomí nebo náboženského vyznání nejpozději do pěti dnů po skončení důvodu, pro který mu byl odklad povolen [§ 2 odst. 1 písm. b) zákona o civilní službě], ale v tomto se opíraly zejména o rozhodnutí velitele Velitelství územní obrany v Praze ze dne 12. 5. 19998, kterým bylo zamítnuto odvolání M. N. proti rozhodnutí náčelníka Obvodní vojenské správy Praha 5 ze dne 13. 3. 1998, jímž byl vysloven nesouhlas s podáním prohlášení o odepření výkonu vojenské základní služby z důvodu svědomí, a to pro uplynutí lhůty. V rámci posuzování předběžné otázky se ale byly povinny zabývat i obhajobou obviněného vztahující se právě k průběhu odvodního řízení a k problematice civilní služby. Již ve výpovědi z přípravného řízení obviněný uváděl, že psal prohlášení ohledně civilní služby při odvodním řízení. Při jeho dokončení pak na otázku, zda jeho prohlášení platí, odpověděl kladně. Rovněž mu mělo být někým z vojenské správy sděleno, že u něho se s civilní službou počítá jako s nejvhodnějším řešením. Se lhůtami pro podání žádosti o civilní službu údajně nebyl seznámen a z celého jednání nabyl dojmu, že je o ni možno žádat kdykoli. Je toho názoru, že v jeho případě lhůty porušeny nebyly. To mu mělo být řečeno tehdejším náčelníkem panem Ť. Tento svědek byl vyslechnut v přípravném řízení i u hlavního líčení, ale kvůli odstupu času se k celé problematice vyjadřoval pouze obecně a neurčitě s tím, že obviněný byl zcela jistě o civilní službě poučen a on neví, zda o ni požádal. Obviněný na tuto svědeckou výpověď v hlavním líčení reagoval tak, že v roce 1994 nebyl takto informován, přičemž měl k civilní službě specifické dotazy a byl poslán za nějakou pracovnicí, se kterou pak jednal. Kromě skutečnosti, že ve spise chybí ověřená fotokopie již uvedeného rozhodnutí náčelníka Obvodní vojenské správy Praha 5 ze dne 13. 3. 1998, nebyla ani ustanovena a poté vyslechnuta jako svědkyně zmíněná pracovnice vojenské správy, která měla s obviněným někdy v roce 1994 projednávat podmínky civilní služby. Potřeba prověření okolnosti, zda obviněný v průběhu odvodního řízení nebo i někdy později podal či nepodal včas prohlášení o odepření výkonu vojenské základní služby je umocňována i tvrzením obviněného (viz jeho písemná vyjádření na č. l. 25, 46, 48), že v průběhu odvodního řízení byla vinou OVS ztracena lékařská zpráva z očního vyšetření, kterou tomuto orgánu předal. Není tudíž možné teoreticky vyloučit, že mohlo dojít i ke ztrátě onoho prohlášení obviněného o odepření výkonu vojenské základní služby, pokud jej učinil. V této souvislosti se jeví jako nezbytný opětovný výslech svědka Ing. P. Ť., případně výslech dalších pracovníků Obvodní vojenské správy Praha 5, kteří v této souvislosti přišli s obviněným do styku. Pokud se ale i po doplněném dokazování ukáže, že obviněný předmětné prohlášení neučinil v zákonné lhůtě, orgány vojenské správy důvodně odmítly jeho pozdě podané prohlášení akceptovat a obviněný byl následně v souladu s platným branným zákonem povolán k výkonu vojenské základní služby, přičemž tuto svou povinnost nesplnil, nemůže na této skutečnosti nic podstatného změnit ani nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 1999 publikovaný pod č. 151/1999 Sb., kterým bylo zrušeno ustanovení § 2 odst. 2 zák. č. 18/1992 Sb. ( K prohlášením podaným po lhůtách se nepřihlíží") a to dnem 31. 12. 1999. Orgány činné v trestním řízení nemohou předjímat, jak by orgán vojenské správy v případě obviněného postupoval a rozhodl po učiněné legislativní změně, když ustanovení zákona o civilní službě upravující lhůty, ve kterých je nutné prohlášení o odepření výkonu vojenské základní (náhradní) služby, nebo vojenských cvičení učinit, zůstalo zmíněným nálezem Ústavního soudu nezměněno.

Naprosto důvodná je pak námitka stížnosti pro porušení zákona směřující proti právní kvalifikaci skutku pod bodem 2), pokud ji odvolací soud ponechal v té podobě, jak ji vyslovil soud prvního stupně. Jestliže odvolací soud měl (nesprávně) za to, že skutková zjištění, ohledně jednání obviněného spočívající v nenastoupení služby u vojenských útvarů v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě, jsou správná, byl povinen reagovat na legislativní změnu, k níž v trestním zákoně mezitím došlo. Zákonem č. 223/1999 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o rozsahu branné povinnosti a o vojenských správních úřadech (branný zákon) a zákona o průběhu základní nebo náhradní služby a vojenských cvičení a o některých právních poměrech vojáků v záloze, ze dne 14. 9. 1999, došlo s účinností od 1. 12. 1999 ke zrušení ustanovení o trestném činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 tr. zák. Pachatel tohoto trestného činu podle § 269 odst. 1 tr. zák., jímž byl podle rozsudku soudu prvního stupně i obviněný M. N., byl ohrožen trestem odnětí svobody od jednoho roku do pěti let. Současně došlo i k legislativní změně ustanovení o tomtéž trestném činu podle § 270 tr. zák., kdy u pachatele, jehož jednání bylo možné posoudit podle § 270 odst. 1 tr. zák., připadalo od 1. 12. 1999 v úvahu uložení trestu odnětí svobody až na tři léta. Je evidentní, že ve smyslu § 16 odst. 1 tr. zák. měl za dané situace odvolací soud trestnost skutku posoudit podle, pro obviněného příznivějšího, tedy pozdějšího znění trestního zákona a výrok o vině obviněného změnit ohledně právní kvalifikace skutku pod bodem 2) v souladu s ustanovením § 270 odst. 1 tr. zák., což neučinil.

S poslední z námitek obsažených ve stížnosti pro porušení zákona namířenou proti trestu, jenž byl obviněnému uložen, se Nejvyšší soud neztotožnil. Byť v situaci, kdy v předchozím řízení nebyl ve věci řádně zjištěn skutkový stav a není tedy ani možné s konečnou platností zaujmout stanovisko k případné vině obviněného, je i zcela předčasné se vyjadřovat k trestu, který by mu měl být uložen, přesto nelze alespoň ve stručnosti nereagovat na některé důvody vyslovené v podané stížnosti. Stěžejním argumentem, jenž byl uplatněn, je vysoká společenská nebezpečnost činů obviněného spočívající v tom, že bezdůvodně odmítá splnit zákonnou povinnost připravovat se k obraně země. To by spolu se skutečností, že v důsledku jeho odsouzení již nebude moci být v budoucnu opětovně stíhán nebo potrestán za obdobné jednání, znamenalo, že by bylo možné vyhnout se trvale branné povinnosti vykonáním trestu obecně prospěšných prací v rozmezí od 50 do 400 hodin. To by pak podle stěžovatele mohlo v masovém měřítku motivovat i další členy společnosti k nenastoupení služby v ozbrojených silách a k vyhýbání se vojenské činné službě. V této souvislosti je též poukazováno na některé pasáže z odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 9. 1995, sp. zn. IV. ÚS 81/1995.

Nejvyšší soud poznamenává, že typová nebezpečnost toho kterého trestného činu pro společnost je vyjádřena v jeho trestní sazbě. Jestliže zákonodárce již výše zmíněnou legislativní úpravou dal najevo, že do budoucna bude prosté nenastoupení služby v ozbrojených silách postihováno jednotným ustanovením podle § 270 odst. 1 tr. zák., podle něhož lze pachatele sankcionovat trestem odnětí svobody až na tři léta, nelze v žádném případě dovodit, že by v takovém jednání byla spatřována vyšší společenská nebezpečnost, než tomu bylo za předchozí úpravy, kdy bylo v trestním zákoně obsaženo ustanovení § 269 tr. zák., ale právě naopak. Podle § 45 odst. 1 tr. zák. soud může uložit trest obecně prospěšných prací, odsuzuje-li pachatele za trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let a podle odst. 2 téhož ustanovení lze tento druh trestu uložit, i když ve zvláštní části tohoto zákona není stanoven. To jinými slovy znamená, že uložení trestu obecně prospěšných prací nebylo a priori vyloučeno u pachatele, jenž byl v minulosti odsouzen za trestný čin podle § 269 odst. 1 tr. zák. a tím méně je to vyloučeno nyní u pachatele trestného činu podle § 270 odst. 1 tr. zák. Je pochopitelné, že při rozhodování o uložení trestu v konkrétní věci proti konkrétnímu pachateli musí být zároveň vzaty v úvahy též všechny zásady jež z trestního zákona pro ukládání trestu vyplývají. Nelze ale obecně prohlásit, že u pachatele trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách uložení jiného druhu trestu než nepodmíněného odnětí svobody nepřichází v úvahu, jak se toho ve své podstatě domáhá stížnost pro porušení zákona. Ani odvolávání se na nález Ústavního soudu ze dne 18. 9. 1995, sp. zn. IV. ÚS 81/1995, není v daném případě přiléhavé. Zmíněný nález se výhradně vztahoval k opakovanému odsouzení pachatele za trestný čin podle § 269 odst. 1 tr. zák., který byl k 1. 12. 1999 zrušen, a ani z jedné z jeho dvou právních vět nelze dovodit ty závěry, o nichž se zmiňuje podaná stížnost pro porušení zákona.

S ohledem na všechna výše uvedená zjištění Nejvyšší soud dospěl k závěru, že Městský soud v Praze, jako soud odvolací, nesplnil řádně svoji přezkumnou povinnost, která pro něho vyplývala z ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř., když rozsudek soudu prvního stupně nezrušil v celém rozsahu v důsledku neúplného dokazování a nespolehlivě zjištěného skutkového stavu (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a tato pochybení pak prohloubil tím, že ve věci sám rozhodl podle § 259 odst. 3 tr. ř. a uložil obviněnému trest mj. za trestný čin, který v té době již v trestním zákoně nebyl obsažen (§ 269 odst. 1 tr. zák.), když neaplikoval ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud proto podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že tímto postupem a rozhodnutím byl porušen zákon v těch ustanoveních, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného.

Protože obě lhůty uvedené v ustanovení § 272 tr. ř. byly zachovány a ministr spravedlnosti to ve stížnosti pro porušení zákona navrhl, byly podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 9. 1999, sp. zn. 29 T 52/99, zrušeny. Zrušena byla i všechna další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušení, pozbyla podkladu. Poté byla podle § 270 odst. 1 tr. ř. věc přikázána obvodnímu státnímu zástupci pro Prahu 5, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl v intencích tohoto rozsudku Nejvyššího soudu (§ 270 odst. 4 tr. ř.). Toto rozhodnutí bylo učiněno proto, že vytknutá pochybení měla svůj základ již v přípravném řízení a povaha a rozsah doplňujících důkazů, které bude třeba opatřit, se vymyká standardním možnostem soudního řízení. Kromě opatření ověřených kopií stávajících i chybějících listinných materiálů vztahujících se k obviněnému, coby odvedenci evidovaném u Územní (dříve Obvodní) vojenské správy Praha 5, bude třeba vyslechnout mj. i dosud neustanovené svědky, k čemuž mají lepší podmínky orgány přípravného řízení. Teprve po shromáždění veškerého potřebného důkazního materiálu, jak se o tom vyjádřil i Nejvyšší soud, bude možné po jeho zhodnocení učinit závěr, zda je důvodné postavit obviněného opětovně před soud.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. srpna 2000

Předseda senátu:

JUDr. František Hrabec