4 Tz 136/2003
Datum rozhodnutí: 24.09.2003
Dotčené předpisy:




4 Tz 136/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 24. září 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pácala a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Vladimíra Veselého stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. H., proti pravomocnému rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 25. 1. 2002, sp. zn. 1 T 75/2001, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 25. 1. 2002, sp. zn. 1 T 75/2001, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení § 35 odst. 2, § 36, § 45a odst. 1 tr. zák. a v řízení předcházejícím též v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. v neprospěch obviněného J. H.

Napadený rozsudek s e z r u š u j e.

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Okresnímu soudu v Rakovníku s e p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 4 T 52/2001, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2002, sp. zn. 7 To 503/2001, byl obviněný J. H. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustil jednáním ze dne 24. 9. a 25. 9. 2000, a dalším trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil jednáním ze dne 23. 9., 3. 10. a 8. 10. 2000. Za to byl obviněnému J. H. podle § 247 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1, § 45 odst. 1 a § 45a odst. 1 tr. zák. uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin.

V jiné trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 1 T 75/2001 vydal okresní soud dne 19. 9. 2001 trestní příkaz, kterým obviněného J. H. uznal vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1, odst. 3 tr. zák. a uložil mu nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Obviněnému J. H. byl tento trestní příkaz doručen dne 30. 10. 2001 a dne 1. 11. 2001 proti němu podal odpor. Po hlavním líčení konaném dne 25. 1. 2002 Okresní soud v Rakovníku vynesl rozsudek, kterým uznal obviněného vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1, odst. 3 tr. zák., který spáchal tím, že v době od května 2000 do června 2001 neplnil vyživovací povinnost vůči svému nezletilému synovi J. H., stanovenou rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 z dne 22. 10. 1998, sp. zn. 12 Nc 1162/98, částkou 2.000,- Kč měsíčně k rukám matky dítěte, které na výživném dluží 20.782,- Kč a vedle toho dluží 7.218,- Kč oddělení sociálně právní ochrany dětí Úřadu městské části P., které za něj v době od července 2000 do května 2001 částečně výživné hradilo, když obviněný zaplatil pouze v listopadu 2000 a v prosinci 2001 částku 500,- Kč a v květnu 2001 částku 1.000,-Kč a následně v měsících listopadu 2001 až lednu 2002 uhradil z dlužné částky 4.480,.-Kč. Za to byl obviněnému J. H. podle § 213 odst. 3 tr. zák. za použití § 45 odst. 1 a § 45a odst. 1 tr. zák. uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin.

Proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 25. 1. 2002, sp. zn. 1 T 75/2001, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. H. Vytkl v ní, že zákon byl napadeným rozsudkem porušen v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení § 213 tr. zák. a v § 35 odst. 2 a § 36 tr. zák. ve vztahu k výroku o trestu.

V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti uvádí, že obviněný J. H. byl vyslechnut v přípravném řízení, přičemž svůj dluh za stíhané období nepopřel a vyčíslil ho částkou 25.500,- Kč. Současně však poukázal na to, že jeho pracovní příjem činí zhruba 6.000,- Kč měsíčně, takže částku 2.000,- Kč není schopen hradit a hodlá proto požádat o její snížení. Vyslechnuta byla jako svědkyně i matka nezletilého O. H., z jejíž výpovědi vyplynulo, že dítě nouzí netrpí, přestože ona není zaměstnána a pobírá mateřský příspěvek v částce 3.500,- Kč měsíčně a dále jí je na dítě přispíváno sociální správou částkou 838,-Kč vzhledem k tomu, že otec výživné neplatí. Svědkyně vyčíslila dluh částkou 25.500,-Kč s tím, že jí za obviněného bylo sociální správou vyplaceno 9.056,-Kč. U hlavního líčení svědkyně doplnila, že obviněný v době následující, tj. od listopadu 2001 do ledna 2002 celkem na výživném uhradil 12.480,- Kč. Podle ministra spravedlnosti není jasné, jak soud dospěl k dlužné částce, příp. proč její výši v popisu skutku neupřesnil. Soud také zcela pominul jakoukoliv úvahu o způsobilosti obviněného hradit v rozhodné době výživné částkou, k níž se sám zavázal, ač podklady o jeho pracovních příjmech měl k dispozici. Skutečné výdělkové schopnosti obviněného se zjevně od doby, kdy byla schválena jeho dohoda s matkou dítěte o výchově a výživě, změnily k horšímu, stejně tak je zřejmé, že životní náklady obviněného jsou vyšší než je tomu u matky dítěte. Za této situace je nutno považovat provedené dokazování za nedostatečné, stejně jako učiněná skutková zjištění. Ministr spravedlnosti dále vytkl porušení zákona při ukládání trestu, neboť soud uložil obviněnému samostatný trest, ač byly podmínky pro uložení trestu souhrnného, v důsledku čehož byla i překročena maximální výměra trestu obecně prospěšných prací stanovená trestním zákonem.

Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 25. 1. 2002, sp. zn. 1 T 75/2001, byl porušen zákon v neprospěch obviněného J. H. ve vytýkaném směru, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že zákon porušen byl.

Objektem trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 tr. zák. je nárok na výživu, pokud je založen na ustanoveních zákona o rodině. Neplněním vyživovací povinnosti se rozumí to, že oprávněné osobě se jednáním pachatele nedostane všeho, co je obsahem jeho vyživovací povinnosti, jinak řečeno, o neplnění vyživovací povinnosti jde tehdy, pokud není plněna v tom rozsahu, jak to odpovídá § 96 odst. 1 zákona o rodině. V tomto ustanovení jsou obsažena hlediska pro určení výše výživného (odůvodněné potřeby oprávněné osoby, schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného), což má zásadní význam i při rozhodování o odpovědnosti za trestný čin zanedbání povinné výživy pachatele. Soud při posuzování trestní odpovědnosti pachatele není vázán rozhodnutím, kterým v občanském soudním řízení byla stanovena tato povinnost, včetně rozsahu výživného. Při rozhodování o vině posuzuje soud samostatně rozsah vyživovacích povinností (§ 9 odst. 1 tr. ř.), a - pokud to odůvodňují okolnosti konkrétního případu - může vycházet z jiného rozsahu vyživovací povinnosti pachatele, než jaký byl určen pravomocným a dosud nezměněným občanskoprávním rozhodnutím. V rámci rozhodování o trestném činu zanedbání povinné výživy proto musí soud posoudit existenci a rozsah vyživovací povinnosti pachatele podle hledisek stanovených zákonem o rodině, zejména zjistit, jaké byly v rozhodné době odůvodněné potřeby oprávněné osoby, a jaké byly schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného.

Pachatelem trestného činu podle § 213 může být pouze osoba, která má povinnost vyživovat jiného. Předpokladem trestnosti přitom je, že povinná osoba byla vůbec v době, o níž jde, schopna výživné plnit, při posuzování otázky zda a v jaké výši byl obviněný schopen plnit vyživovací povinnost musí soud brát zřetel na všechna z tohoto pohledu významná hlediska.

Nejvyšší soud považuje za důvodnou námitku ministra spravedlnosti týkající se nedostatků při zjišťování skutečností rozhodných pro posouzení věci, jakož i nesprávného hodnocení provedených důkazů. V projednávané trestní věci obviněný J. H. vypověděl, že si je vědom svého dluhu na výživném za stíhané období a vyčíslil jej částkou 25.500,- Kč. Jako důvod neplněné své vyživovací povinnosti přitom uvedl, že byl až do 30. 11. 2000 bez práce a bez příjmů, od 1. 12. 2000 do dubna 2001 pracoval ve firmě R. t. s. v R. a jeho pracovní příjem činil zhruba 6.000,- Kč měsíčně, potom přešel k firmě R. h. p., kde má opět příjem asi 6.000,- Kč měsíčně. Obviněný uvedl, že za této situace má sám co dělat, aby s penězi vystačil, takže není schopen hradit výživné ve výši 2.000,- Kč a hodlá požádat o jeho snížení.

Z vyjádření společností R. t. s., s. r. o., ze dne 17. 8. 2001 a R. h. p., s. r. o., ze dne 15. 8. 2001 vyplývá, že průměrný čistý měsíční příjem obviněného J. H. byl v době od 1. 12. 2000 do 31. 5. 2001 5.782,-Kč, od června 2001 se zvýšil na 7.013,- Kč.

Jako svědkyně byla vyslechnuta i matka nezletilého O. H., která uvedla, že není zaměstnána a pobírá mateřský příspěvek v částce 3.500,-Kč měsíčně, dále jí je na dítě přispíváno sociální dávkou ve výši 838,-Kč vzhledem k tomu, že otec výživné neplatí (tuto skutečnost potvrdil Úřad městské části P., odbor sociálních věcí, oddělení péče o děti a rodinu vyjádřením ze dne 20. 8. 2001). Svědkyně vyčíslila dluh shodně s obviněným částkou 25.500,- Kč s tím, že jí za obviněného bylo vyplaceno na sociálních dávkách 9.056,- Kč, a dále uvedla, že dítě nouzí netrpí. U hlavního líčení svědkyně doplnila, že obviněný v době následující, tj. od listopadu 2001 do ledna 2002, celkem na výživném uhradil 12.480,- Kč, z čehož částka 4.480,-Kč připadá na dlužné výživné.

Za základní nedostatek provedeného dokazování je třeba považovat skutečnost, že dokazování nebylo dostatečně zaměřeno na otázku zjištění rozsahu vyživovací povinnosti obviněného J. H. ve vztahu k nezletilému J. H. Jak již bylo uvedeno výše, v rámci rozhodování o trestném činu zanedbání povinné výživy musí soud posuzovat rozsah vyživovací povinnosti pachatele podle hledisek stanovených zákonem o rodině, zejména zjistit, jaké byly v rozhodné době odůvodněné potřeby oprávněné osoby a jaké byly schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného, při rozhodování o vině posuzuje soud rozsah vyživovací povinnosti samostatně a není přitom vázán rozhodnutím, kterým v občanském soudním řízení byla stanovena povinnost platit výživné. Okresní soud v Rakovníku ponechal otázku existence a rozsahu vyživovací povinnosti obviněného J. H. při dokazování zcela stranou, když vycházel výhradně z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 10. 1998, sp. zn. 12 Nc 1162/98, kterým byla schválena dohoda rodičů, kterou se obviněný J. H. zavázal přispívat na výživu nezletilého J. H. částkou 2.000,-Kč, a to i přesto, že obviněný v rámci svých výpovědí namítal, že vyživovací povinnost v této výši nebyl v rozhodné době schopen plnit s ohledem na své možnosti a majetkové poměry.

Za další vadu napadeného rozsudku je třeba považovat skutečnost, že ve skutkové větě rozsudku není jednoznačným způsobem specifikována ani výše dlužného výživného, není zřejmé, proč Okresní soud v Rakovníku nesnížil dlužné výživné obviněného o částky, které obviněný matce nezletilého zaplatil, stejně tak není zřejmé, jakým způsobem byla vyčíslena výše dluhu obviněného J. H. vzniklého výplatou sociálních dávek Úřadem městské části P. k rukám matky nezletilého.

S ohledem na skutečnost, že jednání obviněného J. H. bylo napadeným rozsudkem kvalifikováno podle § 213 odst. 3 tr. zák., je třeba dále uvést, že provedené dokazování nebylo zaměřeno na to, zda obviněný svým jednáním vydal nezletilého J. H. nebezpečí nouze, ve skutkové větě napadeného rozsudku není tento znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy vůbec popsán.

Za důvodné je třeba považovat i další námitky ministra spravedlnosti týkající se porušení zákona při ukládání trestu. Ministr spravedlnosti předně namítá, že napadeným rozsudkem měl být uložen souhrnný trest ve vztahu k rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2002, sp. zn. 7 To 503/2001.

Obviněný J. H. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 4 T 52/2001, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2002, sp. zn. 7 To 503/2001, uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák., kterého se dopustil jednáním ze dne 24. 9. a 25. 9. 2000, a dalším trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., kterého se dopustil jednáním ze dne 23. 9., 3. 10. a 8. 10. 2000. Dále byl obviněný J. H. rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 25. 1. 2002, sp. zn. 1 T 75/2001, uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1, odst. 3 tr. zák., který spáchal jednáním v době od května 2000 do června 2001 (v této trestní věci vydal soud nejprve trestní příkaz, který byl obviněnému J. H. doručen dne 30. 10. 2001). Z uvedeného je zřejmé, že všechny uvedené trestné činy byly obviněným J. H. spáchány dříve, než byl než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek či doručen trestní příkaz za jiný jeho trestný čin, a proto jsou tyto trestné činy ve vztahu souběhu.

Za této situace měl být obviněnému J. H. rozhodnutím Okresního soudu v Rakovníku ve věci vedené pod sp. zn. 1 T 75/2001 správně uložen souhrnný trest za všechny uvedené trestné činy při současném zrušení výroku o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2002, sp. zn. 7 To 503/2001, podle zásad uvedených v ustanovení § 35 odst. 2 tr. zák.

Dále je třeba uvést, že podle § 36 tr. zák. platí, že pokud soud odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal před tím, než byl trest uložený dřívějším rozsudkem vykonán, a ukládá mu trest stejného druhu, nesmí tento trest spolu s dosud nevykonanou částí trestu uloženého dřívějším rozsudkem přesahovat nejvyšší výměru dovolenou trestním zákonem pro tento druh trestu. Podle § 45a odst. 1 tr. zák. může soud uložit trest obecně prospěšných prací ve výměře od 50 do 400 hodin.

V případě projednávané trestní věci byl obviněný J. H. nejprve odsouzen rozsudkem Městského soudu v Praze k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin a poté byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku k dalšímu trestu obecně prospěšných prací opět ve výměře 400 hodin.

Jak vyplývá z obsahu trestního spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 52/2001 a trestního spisu vedeného u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 1 T 75/2001, trest obecně prospěšných prací, který byl obviněnému uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10, nebyl v době rozhodování Okresního soudu v Rakovníku, tj. ke dni 25. 1. 2001, obviněným vykonán.

Za této situace je zřejmé, že trest obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin byl obviněnému J. H. uložen rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 25. 1. 2002, sp. zn. 1 T 75/2001, v rozporu s ustanovením § 36, § 45a odst. 1 tr. zák., neboť spolu s dosud nevykonanou částí dříve uloženého trestu obecně prospěšných prací, přesahoval nejvyšší výměru dovolenou trestním zákonem pro trest obecně prospěšných prací, která je stanovena právě na 400 hodin.

Na základě všech výše uvedených skutečností Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 25. 1. 2002, sp. zn. 1 T 75/2001, a v řízení předcházejícím byl porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a § 35 odst. 2, § 36, § 45a odst. 1 tr. zák., v neprospěch obviněného J. H., napadený rozsudek zrušil, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 270 odst. 1 tr. ř. bylo přikázáno Okresnímu soudu v Rakovníku, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, tedy aby doplnil dokazování v otázce, jaké byly v rozhodné době odůvodněné potřeby nezletilého J. H. a jaké byly schopnosti, možnosti a majetkové poměry obviněného J. H., a na základě těchto zjištění určil rozsah vyživovací povinnosti obviněného a posoudil, zda a v jaké výši byl obviněný schopen vyživovací povinnost skutečně plnit. Pro posouzení jednání obviněného podle § 213 odst. 3 tr. zák. bude třeba dále prokázat, že obviněný svým jednáním vydal nezletilého J. H. nebezpečí nouze. Pokud shledá Okresní soud v Rakovníku obviněného J. H. vinným trestným činem zanedbání povinné výživy, bude při ukládání trestu postupovat podle § 35 odst. 2 tr. zák. a uloží obviněnému souhrnný trest ve vztahu k rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2002, sp. zn. 7 To 503/2001, a při rozhodování o trestu obviněného J. H. bude respektovat všechna další zákonná ustanovení, včetně ustanovení § 45a odst. 1 tr. zák. upravující maximální výši trestu obecně prospěšných prací. Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného J. H., a tedy ani k uložení přísnějšího trestu, neboť Nejvyšší soud vyslovil, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného (§ 273 tr. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. září 2003

Předseda senátu:

JUDr. Jiří Pácal