4 Tz 135/2003
Datum rozhodnutí: 07.10.2003
Dotčené předpisy:




4 Tz 135/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 7. října 2003 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněných M. L., t. č. ve výkonu trestu ve věznici O., a B. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2002, sp. zn. 8 To 194/2002, v trestní věci Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 1 T 77/96, a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. t a k t o :

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2002, sp. zn. 8 To 194/2002,

a v řízení jež mu předcházelo, byl v neprospěch obviněných M. L. a B. M. p o r u š e n z á k o n v ustanovení § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř.

Napadené usnesení s e z r u š u j e .

Zrušují se také všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 10. 2002, sp. zn. 1 T 77/96 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 8 To 452/2002.

Obvodnímu soudu pro Prahu 10 s e p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 3. 2002, sp. zn. 1 T 77/96, bylo podle § 223 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. per analogiam a za použití článku 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod č. 209/1992 Sb. zastaveno trestní stíhání obviněných M. L. a B. M. pro skutky, kvalifikované:

I) jako příprava trestného činu podvodu podle § 7 odst. 1 k § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterého se měli obvinění L. a M. dopustit společně tím, že dne 23. 1. 1993 v J. G. na území Polské republiky po předchozí osobní domluvě obviněný M. učinil na tamní policejní stanici nepravdivé oznámení o krádeži jeho vozidla značky Fiat Tipo, v hodnotě 609 030 Kč, s cílem vylákání této částky u Č. d. p. K., přičemž s uvedeným vozidlem do Polska ani nepřijeli,

II) jako trestný čin podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák., kterého se měl obviněný L. dopustit sám, a to:

1) že v době od 24. do 29. 11. 1993 v P., před domem od nezjištěného muže zakoupil za 800 000 Kč osobní motorové vozidlo Mercedes 500 SE s rakouskou SPZ v hodnotě 1 844 000 Kč a dne 29. 11. 1993 jej přihlásil k proclení s prohlášením, že toto vozidlo dne 23. 11. 1993 dovezl do České republiky, přičemž toto vozidlo bylo odcizeno dosud nezjištěným pachatelem dne 24. 11. 1993 v P., majitelce G. V.

2) že v době od 18. do 20. 12. 1993 u svého bydliště v P. od nezjištěného muže opět převzal shora uvedené osobní motorové vozidlo značky Mercedes 500 SE, tentokrát s SPZ v hodnotě 1 824 000 Kč, které dne 13. 12. 1993 na výzvu vydal policii jako věc důležitou pro trestní řízení, vozidlo bylo vráceno dne 15. 12. 1993 manželovi majitelky F. V. a opětovně odcizeno v době od 18. do 20. 12. 1993 ze stejného místa v P.

III) jako pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 4. tr. zák., kterého se měl dopustit obviněný L. sám tím, že dne 20. 12. 1993 v P., v autobazaru firmy G. Ltd. se pokusil vylákat 1 500 000 Kč, když za tuto částku předal k prodeji odcizené osobní vozidlo zn. Mercedes 500 SE majitelky G. V., přičemž s odcizením byl srozuměn a navíc za prodej uvedeného vozidla převzal zálohu 330 000 Kč.

Proti tomuto usnesení podal státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 dne 5. 3. 2002 stížnost, kterou sice blíže neodůvodnil, ale z povahy věci vyplývá, že byla podána v neprospěch obviněných. Předmětná stížnost však byla podáním ze dne 27. 3. 2002, doručeným Obvodnímu soudu pro Prahu 10 dne 29. 3. 2002, vzata zpět. Toto podání ale bylo předloženo předsedovi senátu Obvodního soudu pro Prahu 10 až dne 26. 6. 2002.

Mezitím o podání stížnosti jednal v neveřejném zasedání Městský soud v Praze, který usnesením ze dne 15. 5. 2002, sp. zn. 8 To 194/2002, podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. usnesení nalézacího soudu zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 7. 10. 2002, sp. zn. 1 T 77/96, znovu trestní stíhání obviněných podle § 223 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. per analogiam a za použití článku 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod č. 209/1992 Sb., zastavil.

Městský soud v Praze pak usnesením ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 8 To 452/2002, podle § 149 odst. 1 tr. ř. napadené usnesení zrušil z podnětu stížnosti podané státním zástupcem a stížnost obviněného M. L. podle § 148 odst. 1 písm. b) tr. ř. zamítl.

Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2002, sp. zn. 8 To 194/2002, podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obou obviněných. Podle jeho názoru byl zákon porušen v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovením § 149 odst. 1 písm. b) a § 250 odst. 4 tr. ř. Městský soud v Praze totiž jednal o opravném prostředku státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, který však byl tímto vzat zpět.

Ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením Městského soudu v Praze byl v neprospěch obviněných porušen zákon ve výše uvedených ustanoveních trestního řádu a dále aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, a to včetně všech ostatních obsahově navazujících rozhodnutí, která touto změnou pozbyla svého podkladu, zejména usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 10. 2002, sp. zn. 1 T 77/96, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 8 To 452/2002.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.

Podle § 140 odst. 1 písm. b), bb) tr. ř. usnesení je pravomocné a vykonatelné, jestliže zákon sice proti němu připouští stížnost, avšak oprávněné osoby se stížnosti výslovně vzdaly nebo ji výslovně vzaly zpět.

Podle § 141 odst. 1 tr. ř. opravným prostředkem proti usnesení je stížnost.

Podle § 142 odst. 1 tr. ř. nestanoví-li zákon něco jiného, může stížnost podat osoba, které se usnesení přímo dotýká nebo která k usnesení dala podnět svým návrhem, k němuž ji zákon opravňuje, proti usnesení soudu může podat stížnost též státní zástupce, a to i ve prospěch obviněného.

Podle § 144 odst. 2 věty první tr. ř. oprávněná osoba může podanou stížnost vzít výslovně zpět, dokud o ní nebylo rozhodnuto.

Podle § 144 odst. 4 tr. ř. zpětvzetí stížnosti vezme, není-li překážek, usnesením na vědomí orgán povolaný k rozhodnutí o stížnosti, a nebyla-li věc dosud tomuto orgánu předložena, orgán, proti jehož rozhodnutí směřuje; v řízení před soudem činí toto rozhodnutí předseda senátu.

Usnesením Městského soudu v Praze došlo objektivně k porušení zákona v neprospěch obviněných M. L. a B. M., protože tento soud jako soud druhého stupně rozhodl o zrušení usnesení nalézacího soudu o zastavení trestního stíhání za situace, kdy toto usnesení již bylo pravomocné. Účinek zpětvzetí stížnosti nastává momentem, kdy je takové podání doručeno buď orgánu, o jehož usnesení se jedná, nebo orgánu povolanému o podané stížnosti rozhodnout. To znamená, že již doručením zpětvzetí stížnosti státního zástupce Obvodnímu soudu pro Prahu 10, tedy dne 29. 3. 2002, nabylo usnesení tohoto soudu o zastavení trestního stíhání právní moci.

Na tom, že stížnostní soud porušil zákon, nic nemění skutečnost, že tento soud o tom, že státní zástupce vzal podanou stížnost zpět, nevěděl a ani vědět nemohl, neboť podání obsahující zpětvzetí stížnosti tomuto soudu soudem prvního stupně postoupeno nebylo a ani nebylo součástí předloženého trestního spisu. Z tohoto spisu také není zjevné, jak a kým bylo způsobeno, že zpětvzetí stížnosti státního zástupce, došlé na podatelnu obvodního soudu dne 29. 3. 2002, nebylo prostřednictvím soudní kanceláře předáno předsedovi senátu, aby mohl rozhodnout o jeho případném vzetí na vědomí, a proč se tak stalo až dne 26. 6. 2002.

Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2002, sp. zn. 8 To 194/2002, a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanovení § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. v neprospěch obviněných. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. toto usnesení zrušil, a to včetně všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí, která touto změnou pozbyla svého podkladu. Jedná se zejména o následná rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 a Městského soudu v Praze, která v předmětné věci byla vydána. Podle § 270 odst. 1 tr. ř. pak byla věc přikázána Obvodnímu soudu pro Prahu 10, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, což v tomto případě znamená, že jeho povinností, resp. příslušného předsedy senátu, bude vzít zpětvzetí stížnosti na vědomí postupem podle § 144 odst. 4 tr. ř. Podle § 270 odst. 4 tr. ř. je orgán, jemuž byla věc přikázána, vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem, a je povinen provést nařízené procesní úkony.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. října 2003

Předseda senátu:

JUDr. František Hrabec