4 Tz 132/2006
0
Dotčené předpisy:




4 Tz 132/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 20. března 2007 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Petra Šabaty stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného P. H., proti pravomocnému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2006 sp. zn. 2 T 9/2004, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Pravomocným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2006 sp. zn. 2 T 9/2004, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 5. 2006 sp. zn. 2 T 9/2004, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení § 314h odst. 1 tr. ř. v neprospěch obviněného P. H.

Napadené usnesení s e z r u š u j e .

Krajskému soudu v Praze s e p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 3. 1998 sp. zn. 8 T 11/98, uznal obviněného P. H. vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., jehož se dopustil tím, že dne 27. 10. 1992 v A. B., a. s., se sídlem M. B., B., si na podkladě úvěrové smlouvy nechal poskytnout úvěr ve výši 80.000.000,- Kč s tím, že jej splatí ke dni 15. 9. 1996, aniž by měl v úmyslu tak učinit, když jako záruku ke splacení úvěru uzavřel rovněž dne 27. 10. 1992 smlouvu o zřízení zástavního práva ve prospěch A. B., a. s., ke svým nemovitostem v P., současně se zavázal, že dle tehdy platných právních předpisů zajistí zřízení zástavního práva ve prospěch A. B., což však, nepochybně ve snaze zmařit uspokojení pohledávky eventuelní realizací zástavního práva, neučinil, poté co z úvěru vyčerpal částku 70.000.000,- Kč v dohodnutém termínu úvěr neuhradil a způsobil tak A. B., a. s., škodu ve výši 70.000.000,- Kč. Za to mu byl v sazbě § 250 odst. 4 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání deseti roků. Obviněný byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozené A. B., a. s., v likvidaci, filiálka M. B., P., škodu ve výši 176.869.804,65 Kč.

Řízení před soudem prvního stupně bylo konáno podle § 302 a násl. tr. ř. jako řízení proti uprchlému, neboť obviněný v době probíhajícího trestního řízení z České republiky odjel, a zdržoval se v cizině, naposledy v K.

Rozsudek nabyl právní moci dne 16. 3. 1998.

Na podkladě zatýkacího rozkazu vydaného podle § 376 odst. 1 tr. ř. byl obviněný P. H. k. orgány vydán a dne 23. 7. 2003 byl umístěn do výkonu trestu do Věznice Praha-Pankrác.

Přípisem předsedkyně senátu z 25. 7. 2003 byl obviněnému doručen do věznice opis rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 3. 1998 sp. zn. 8 T 11/98, a poučení, že podle § 306a odst. 2 tr. ř. má právo do osmi dnů ode dne doručení rozsudku navrhnout jeho zrušení a žádat provedení hlavního líčení v rozsahu citovaného zákonného ustanovení. Obviněný opis rozsudku a příslušnou písemnost převzal do vlastních rukou dne 31. 7. 2003.

Dopisem datovaným dne 8. 8. 2003 obviněný požádal, aby byl původní rozsudek zrušen a hlavní líčení provedeno znovu.

Usnesením ze dne 21. 8. 2003 sp. zn. 2 T 30/2003, Krajský soud v Praze návrh obviněného na zrušení rozsudku vydaného v řízení proti uprchlému zamítl. Z odůvodnění usnesení vyplývá, že lhůta k podání návrhu počala obviněnému běžet dne 1. 8. 2003 a posledním dnem lhůty byl den 8. 8. 2003. Návrh obviněného byl na poštu podán až dne 11. 8. 2003, byl odeslán běžnou poštou a dopis nebyl předán k doručení orgánům Vězeňské služby. Vzhledem k tomu, že návrh nebyl učiněn v zákonem stanovené osmidenní lhůtě, neshledal Krajský soud v Praze podmínky pro procesní postup dle § 306a odst. 2 tr. ř.

Obviněný prostřednictvím svého obhájce podal Krajskému soudu v Praze dne 29. 8. 2003 žádost o navrácení lhůty. Krajský soud věc předložil Vrchnímu soudu v Praze s názorem, že sám není oprávněn ve věci rozhodovat s odkazem na ustanovení § 146 odst. 1 tr. ř. Vrchní soud v Praze přípisem bez věcného rozhodnutí vrátil věc krajskému soudu, že rovněž není oprávněn o návrhu rozhodnout a současně sdělil, že dle jeho názoru nelze v posuzovaném případě analogicky užít ustanovení § 61 tr. ř. Krajský soud poté usnesením ze dne 16. 10. 2003 sp. zn. 2 T 30/2003, návrh obviněného na navrácení lhůty zamítl.

Na podkladě ústavní stížnosti, kterou obviněný P. H. podal proti posledně citovanému usnesení krajského soudu ze dne 16. 10. 2003, Ústavní soud ČR nálezem ze dne 31. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 669/03, toto usnesení Krajského soudu v Praze zrušil, když konstatoval, že jím bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces a právní pomoc vyplývající z čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z odůvodnění nálezu mj. vyplývala krajskému soudu povinnost podrobně objasnit okolnosti, za kterých obviněný ve věznici předával svůj dopis k poštovní přepravě.

Krajský soud v Praze usnesením ze dne 17. 8. 2004 sp. zn. 2 T 9/2004, návrh obviněného na navrácení lhůty znovu zamítl, a aniž provedl dokazování v rozsahu požadovaném citovaným nálezem Ústavního soudu ČR, poukázal na existenci rozhodnutí R 1/2004, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Krajský soud vzhledem ke znění judikátu dovodil, že obviněný primárně neměl zákonné podmínky k tomu, aby se domáhal procesního postupu podle § 306a odst. 2 tr. ř., neboť rozsudek v jeho trestní věci nabyl právní moci do data 31. 12. 2001. Postup podle § 306a odst. 2 tr. ř. je však možný pouze u těch rozsudků, které nabyly právní moci počínaje dnem 1. 1. 2002 od data účinnosti zákona č. 265/2001 Sb., novely trestního řádu, kterou bylo ustanovení § 306a tr. ř. do zákona nově zařazeno.

Obviněný P. H. podal i proti tomuto rozhodnutí ústavní stížnost, na jejímž podkladě Ústavní soud ČR nálezem ze dne 3. 3. 2005 sp. zn. III. ÚS 686/04, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2004 sp. zn. 2 T 9/2004, zrušil. V odůvodnění svého rozhodnutí Ústavní soud krajskému soudu především vytkl, že nerespektoval jeho závazný názor a postupoval tak v rozporu se zněním čl. 89 odst. 2 Ústavy. Poté podrobil rozboru usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 9. 2002 sp. zn. 6 Tdo 672/2002, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1/2004. Při konstatování, že napadeným rozhodnutím krajského soudu bylo opět porušeno právo obviněného na spravedlivý proces, poukázal Ústavní soud na nutnost dalšího procesního postupu v trestní věci obviněného v intencích ustanovení § 314h až 314k tr. ř.

Krajský soud v Praze usnesením ze dne 20. 1. 2006 sp. zn. 2 T 9/2004, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 5. 2006 téže spisové značky, návrh obviněného na navrácení lhůty znovu zamítl.

Proti posledně citovanému pravomocnému rozhodnutí Krajského soudu v Praze podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného P. H. Podle názoru ministra spravedlnosti došlo napadeným usnesením k porušení zákona v ustanoveních § 2 odst. 6 tr. ř. a § 61 odst. 1, 2, 3 tr. ř. per analogiím v neprospěch tohoto obviněného.

Stěžovatel konstatuje, že napadeným usnesením Krajský soud v Praze provedl dokazování v rozsahu, k němuž byl povinen ve světle posledního nálezu Ústavního soudu, a vyslechl svědka Z. R. Nicméně z tohoto důkazu vyvodil neadekvátní právní závěry, pokud dospěl k závěru, že obviněný P. H. mohl zákonnému předpokladu podat návrh v zákonné lhůtě dostát a podat návrh včas.

Podle názoru ministra spravedlnosti však tomuto závěru přisvědčit nelze. Vzhledem k časovému odstupu, který měl svědek R. od události, o níž vypovídal, nelze vyloučit, že si obviněný a svědek v inkriminované situaci prostě neporozuměli , jinými slovy, že se obviněný snažil dne 8. 8. 2003 skutečně podat zásilku u orgánu Vězeňské služby ČR. Obviněný se v době podání návrhu nacházel ve věznici a jinou možnost odeslání dopisu s návrhem neměl. Výslechem tohoto svědka sice nebyla jednoznačně objasněna tato otázka, avšak za tohoto stavu věci měl soud postupovat v souladu se zásadou v pochybnostech ve prospěch obviněného . Podstatné je, že obviněný mohl předpokládat, že obálku s návrhem podal regulérním způsobem.

Ministr spravedlnosti se neztotožnil ani s tou úvahou krajského soudu, že analogický postup podle § 61 odst. 1 tr. ř. při rozhodování o žádosti o navrácení lhůty je vyloučen.

Ustanovení § 61 tr. ř. se vztahuje na případy zmeškání lhůty k podání opravného prostředku, ale je mimo pochybnost, že postup podle § 306a odst. 2 tr. ř. má ve svých důsledcích za následek nové projednání věci, což lze, co do věcného dopadu, zcela srovnat s následkem při úspěšně uplatněném opravném prostředku. Za situace, kdy standardní judikatura považuje takovou analogii za přípustnou v případě prohlášení obviněných podle § 11 odst. 3 tr. ř. či § 172 odst. 4 tr. ř., není rozumný důvod ji nepřipustit i v tomto případě.

Závěrem svého mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2006 sp. zn. 2 T 9/2004, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 5. 2006 sp. zn. 2 T 9/2004, byl porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 6 tr. ř. a § 61 odst. 1, 2, 3 tr. ř. per analogiím. Dále aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil včetně všech dalších rozhodnutí, která na ně obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř., tj., aby věc přikázal Krajskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.

Krajský soud v rozhodnutí, jež je napadeno stížností pro porušení zákona, vzal z výpovědi svědka Z. R., příslušníka Vězeňské služby, za prokázáno, že obviněný dne 8. 8. 2003, tedy poslední den lhůty, jež byla určena k podání návrhu na procesní postup podle ustanovení § 306a odst. 2 tr. ř., odeslal dopis s tímto návrhem, avšak vhodil písemnost do tzv. obyčejné schránky, zatímco existovala ještě další schránka na poštu tzv. doporučenou. Odsouzení měli možnost získat podací lístek pro doporučeně podanou poštu na nástěnce nebo od vychovatele, vyplnit ho a vložit jej i s obálkou do uvedené schránky na doporučenou poštu. Odtud byla pošta pracovníky věznice vybrána, zapsána do osobní karty odsouzeného a předána na podatelnu, odkud byly dopisy převezeny na poštovní úřad. Pokud odsouzení sdělili, že potřebují, aby zásilka byla podána v určité lhůtě, dávali na takovouto zásilku pracovníci Vězeňské služby razítko věznice, na kterém kromě data podání byla uvedena i hodina, kdy k podání došlo.

Krajský soud argumentoval také vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kde z ustanovení § 8 vyplývá, že odsouzení jsou po nástupu do věznice po dobu asi dvou týdnů zařazeni na nástupní oddělení, kde mají možnost podrobně se seznámit se zákonem o výkonu trestu odnětí svobody. Ustanovení § 24 této vyhlášky obsahuje podmínky, jimiž se řídí korespondence odsouzených. Uvedené ustanovení uvádí, že na přístupném místě se zřizují uzamykatelné schránky, do kterých mohou odsouzení poštu vložit, pokud ji neodevzdají vychovateli. Podle § 24 odst. 5 citované vyhlášky korespondenci, v níž odsouzený podává opravný prostředek ve smyslu právních předpisů a Vězeňské službě je tato okolnost známa, opatří pověřený pracovník Vězeňské služby písemnost prezentačním razítkem spolu s datem jejího podání. Na žádost odsouzeného mu pověřený pracovník věznice potvrdí převzetí takovéhoto podání.

Z uvedených důkazů krajský soud dovodil, že obviněný měl dostatečně dlouhou dobu k tomu, aby se seznámil s řádem výkonu trestu, tedy i s tím, jak zasílat korespondenci. Pokud nepostupoval v souladu s citovanými ustanoveními, nenabyl žádného dokladu o tom, že by zásilku ve lhůtě odeslal. Kromě toho měl možnost poradit se s vychovatelem, což neučinil. Pokud se obviněný dobrovolně rozhodl odeslat zásilku způsobem, kdy vhodil dopis do tzv. obyčené schránky a nenechal si vyznačit datum jejího podání, vzal na sebe i tu odpovědnost, že písemnosti sice byly ze schránky vybrány stejného dne, avšak razítkem poštovního úřadu, které krajský soud pokládá za určující, byla písemnost opatřena až dne 11. 8. 2003 tedy první pracovní den po pátku 8. 8. 2003. Pokud fakticky byl dopis označen razítkem pošty až dne 11. 8. 2003, šlo o podání učiněné po zákonem stanovené lhůtě.

Pokud jde o navrácení lhůty ve smyslu ustanovení § 61 odst. 1 tr. ř., argumentoval krajský soud především citací zákonného ustanovení, v němž se zmiňuje navrácení lhůty ve vztahu k opravnému prostředku , a protože vrchní soud vyslovil názor, že toto ustanovení použít nelze, krajský soud se touto problematikou již dále nezabýval.

Nejvyšší soud především poznamenává, že obviněnému v žádném případě nelze klást k tíži, že ze dvou možností jak naložit s korespondencí v podmínkách výkonu trestu odnětí svobody, si vybral druhou možnost, kterou mu vnitřní řád věznice umožňoval, přičemž na podkladě provedeného dokazování nebylo vyvráceno jeho tvrzení, že žádost o postup dle § 306a odst. 2 tr. ř. vhodil do schránky dne 8. 8. 2003, což se stalo v zákonné lhůtě pro takovéto podání. S ohledem na tuto skutečnost je třeba považovat jeho návrh za podaný včas, který ve smyslu ustanovení § 60 odst. 4 písm. d) tr. ř. učinil u ředitele Vazební věznice Praha-Pankrác, kde vykonával trest odnětí svobody. Tento závěr činí Nejvyšší soud s vědomím, že usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2003 sp. zn. 2 T 30/2003, je pravomocné a nebylo napadeno ani ústavní stížností ani stížností pro porušení zákona.

Ve vztahu ke kategorickému závěru krajského soudu o nemožnosti aplikace ustanovení § 61 tr. ř. ve vztahu k § 306a odst. 2 tr. ř. je nutno akcentovat především tu část nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 669/03, kde se Ústavní soud touto problematikou podrobněji zabývá.

Novela trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb. reagovala na požadavek Úmluvy a Evropského soudu pro lidská práva a v novém ustanovení § 306a odst. 2 tr. ř. zakotvila možnost na návrh uprchlého zrušit pravomocné rozhodnutí soudu v jeho právní věci. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva není řízení v nepřítomnosti v principu neslučitelné s Úmluvou, jestliže obviněný může později požádat, aby soud po jeho slyšení rozhodl o oprávněnosti trestního obvinění jak z hlediska skutkového tak právního blíže rozsudek ve věci P. v. F. ze dne 23. 11. 1993 § 31 tohoto rozhodnutí. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že v trestním řádu nově zakotvené ustanovení upravující možnost uprchlého podat návrh na zrušení předchozího pravomocného rozhodnutí, které bylo učiněno v jeho nepřítomnosti, má funkci opravného prostředku sui generis, i když to zákon výslovně neuvádí. Nicméně vzhledem k zásadám spravedlivého procesu je nezbytné dát přednost interpretaci co nejvíce souladné s ústavním pořádkem republiky a pokud obecné soudy odmítly ve věci rozhodnout s poukazem na nemožnost použít analogii, formalisticky aplikovaly ustanovení trestního řádu a omezily právo obviněného garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny .

Je tedy zřejmé, že Ústavní soud logickým a extenzivním výkladem připustil možnost obviněného domáhat se navrácení lhůty i v případě žádosti obviněného o procesní postup dle § 306a odst. 2 tr. ř.

K další z hlediska posuzované trestní věci významné právní otázce totiž, zda na případ obviněného se s ohledem na judikát uveřejněný pod č. 1/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se vztahuje možnost užití ustanovení § 306a odst. 2 tr. ř. či nikoli, se rovněž podrobně a jednoznačně vyjádřil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 3. 3. 2005 sp. zn. III. ÚS 686/04. Z pohledu ustanovení § 314h odst. 1 tr. ř. a čl. 89 odst. 2 Ústavy pokud dovodil, že na posuzovaný případ závěry tohoto judikátu nedopadají, je tento výklad v posuzované věci závazný.

Nejvyšší soud si je vědom zcela zásadního rozporu, který existuje mezi citovaným výkladem Ústavního soudu k problematice užití ustanovení § 306a odst. 2 tr. ř. z pohledu data nabytí právní moci rozsudku, jež má být postupem dle tohoto zákonného ustanovení zrušen, a názorem vyjádřeným v R 1/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Zatímco citovaný judikát zdůrazňuje, že uvedený procesní postup se může týkat jen rozsudků, které nabyly právní moci počínaje dnem 1. 1. 2002, Ústavní soud zastává opačný názor, tedy že se týká i rozhodnutí, kde původní odsuzující rozsudek nabyl právní moci do 31. 12. 2001. Uvedená data jsou rozhodná z pohledu zařazení zákonného ustanovení § 306a tr. ř. do trestního řádu novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. a data účinnosti tohoto zákona. Senát 4 Tz Nejvyššího soudu zvažoval, zda v daném případě je na místě věc předložit k posouzení velkému senátu Nejvyššího soudu ve smyslu § 20 odst. 1 zákona č. 206/2002 Sb., o soudech a soudcích, avšak vzhledem k tomu, že nedospěl k jednomyslnému závěru o této procesní otázce v intencích § 20 odst. 2 citovaného zákona, akcentoval i pro vlastní rozhodování principy stanovené § 314h odst. 1 tr. ř., které by ostatně nezbytně musel na své závěry vztáhnout při rozhodování i velký senát.

Podle ustanovení § 314h odst. 1 tr. ř. po doručení nálezu Ústavního soudu, kterým bylo zrušeno rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení nebo jeho části, pokračuje tento orgán v tom stadiu řízení, které bezprostředně předcházelo vydání zrušeného rozhodnutí, nestanoví-li zákon nebo nález Ústavního soudu jinak. Přitom je vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Ústavní soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Ústavní soud nařídil.

Nejvyšší soud konstatuje, že Krajský soud v Praze svým rozhodnutím toto ustanovení nerespektoval, jak je podrobně rozebráno v předchozích pasážích tohoto rozsudku, a toto porušení zákona bylo učiněno v neprospěch obviněného.

Vzhledem k argumentaci výše uvedené Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2006 sp. zn. 2 T 9/2004, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 5. 2006 sp. zn. 2 T 9/2004, byl porušen zákon v ustanovení § 314h odst. 1 tr. ř. v neprospěch obviněného P. H. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, včetně všech rozhodnutí, která na toto usnesení obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Věc podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Krajský soud znovu posoudí žádost obviněného P. H. o navrácení lhůty a bude přitom vázán právními názory, které ve věci opakovaně vyslovil Ústavní soud v nálezech ze dne 31. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 669/03 a ze dne 3. 3. 2005 sp. zn. III. ÚS 686/04, jakož i právními názory, které vyslovil Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí.

Podle § 270 odst. 4 tr. ř. je orgán, jemuž byla věc přikázána, vázán právním názorem, který Nejvyšší soud ve věci vyslovil a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. března 2007

Předsedkyně senátu:

JUDr. Danuše Novotná