4 Tz 130/2005
Datum rozhodnutí: 06.10.2005
Dotčené předpisy:




4 Tz 130/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 6. října 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. J. P. a soudců JUDr. D. N. a JUDr. V. J. stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněných J. K. a J. K., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. 12 To 75/2005 ve věci vedené u Okresního soudu pro Prahu-východ pod sp. zn. 1 T 49/2002, a podle § 268 odst. 2 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. 12 To 75/2005, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení § 260 tr. ř. ve prospěch obviněných J. K. a J. K.

Odůvodnění:

Dne 14. 12. 2001 bylo vyšetřovatelem okresního úřadu vyšetřování Praha-východ podle § 160 odst. 1, odst. 5 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, sděleno obvinění obviněným J. K. a J. K. pro pokus trestného činu porušování domovní svobody podle § 8 odst. 1, 238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a pro trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., kterých se měli dopustit tím, že v době kolem 20.20 hod. dne 29. 9. 2001 v Č., M., okres P. v., se pokusili vniknout do bytu poškozeného V. N. V., tak, že rozbili skleněnou výplň vstupních dveří, ze zámku zevnitř vstupních dveří vzali klíče od bytu a s jejich pomocí se pokusili vniknout dovnitř, což se jim nepodařilo, neboť byli vyrušeni poškozenou M. D., která se v kritickou dobu v bytě nacházela a kterou vzápětí nato, hrozbou usmrcením doprovázenou střelnou zbraní, nutili k jednání dle jejich požadavků . Sdělení obvinění bylo doručeno J. K. i J. K. dne 19. 12. 2001.

V obžalobě státního zástupce Okresního státního zastupitelství Praha-východ ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. Zt 779/2001, která byla doručena Okresnímu soudu Praha-východ dne 15. 5. 2002, bylo výše uvedené jednání popsáno pod bodem 1) tak, že obvinění J. K. a J. K. společně v době kolem 20.00 hod. dne 29. 9. 2001 v domě v M. ulici v Č., okres P. v., po rozbití skleněné výplně vstupních dveří bytu nájemce poškozeného V. N. V., manipulovali s klíči zasunutými v zámku z vnitřní strany dveří s úmyslem zpřístupnit si tak zmíněný byt, což se jim kvůli technické překážce nepodařilo, a přitom slovně vyzývali jmenovaného poškozeného, o jehož tehdejší nepřítomnosti v bytě nevěděli k tomu, aby vyšel z bytu a jednal s nimi, což doprovázeli slovně vyjádřenou hrozbou usmrcením a výstřelem z pušky značky Mauser ráže 7,92 mm vedeným do vnitřní části bytu . Výše uvedené jednání bylo ohledně obviněných J. K. a J. K. obžalobou kvalifikováno jednak jako pokus trestného činu porušování domovní svobody podle § 8 odst. 1, 238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a jednak jako pokus trestného činu vydírání podle § 8 odst. 1, § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. Na obviněného J. K.o byla dále podána obžaloba pro trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem 2) obžaloby.

Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 1 T 49/2002, byli obvinění J. K. a J. K. uznáni vinnými jednak pokusem trestného činu porušování domovní svobody podle § 8 odst. 1, § 238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a jednak pokusem trestného činu vydírání podle § 8 odst. 1, § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., kterého se dopustili společně jednáním v době kolem 20.00 hod. dne 29. 9. 2001 v domě v M. ulici v Č., okres P. v., po rozbití skleněné výplně vstupních dveří bytu nájemce poškozeného V. N. V., manipulovali s klíči zasunutými v zámku z vnitřní strany dveří s úmyslem zpřístupnit si tak zmíněný byt, což se jim kvůli technické překážce nepodařilo, a přitom slovně vyzývali jmenovaného poškozeného, o jehož tehdejší nepřítomnosti v bytě nevěděli k tomu, aby vyšel z bytu a jednal s nimi, což doprovázeli slovně vyjádřenou hrozbou usmrcením a výstřelem z pušky značky Mauser ráže 7,92 mm vedeným do vnitřní části bytu (výrok ad. 1). Obviněný J. K. byl dále uznán vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. (výrok ad. 2 výše citovaného rozsudku). Za výše uvedené jednání byl obviněný J. K. odsouzen podle § 235 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému J. K. uložen podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci, a to pušky Mauser, model 98, ráže 7,92 mm, rok výroby 1939. Obviněný J. K. byl odsouzen podle § 235 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 1 T 49/2002, podali obvinění J. K. a J. K. v zákonné lhůtě odvolání. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 12 To 55/2003, rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. napadený rozsudek ohledně obviněného J. K. zrušil v celém rozsahu a ohledně obviněného J. K. za použití § 258 odst. 2 tr. ř. ve výroku o vině pokusem trestného činu porušování domovní svobody podle § 8 odst. 1 k § 238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a pokusem trestného činu vydírání podle § 8 odst. 1 k § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. a ve výroku o trestu. Podle § § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc v rozsahu zrušení vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Výrok o vině obviněného J. K. trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. nebyl odvoláním napaden a proto zůstal beze změny.

Okresní soud Praha-východ znovu rozhodl rozsudkem ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 1 T 49/2002, kterým byli obvinění J. K. a J. K. pod bodem ad. I) rozsudku uznáni vinnými jednak pokusem trestného činu porušování domovní svobody podle § 8 odst. 1, § 238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a jednak trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. dílem dokonaným ve vztahu k poškozené M. D., dílem ve stadiu pokusu dle § 8 odst. 1 k § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. ve vztahu k poškozenému V. V., kterého se dopustili jednáním v době kolem 20.00 hod. dne 29. 9. 2001 v domě v M. ulici v Č., okres P. v., kdy po rozbití skleněné výplně vstupních dveří bytu nájemce poškozeného V. N. V., manipulovali s klíči zasunutými v zámku z vnitřní strany dveří s úmyslem zpřístupnit si tak zmíněný byt, což se jim kvůli technické překážce nepodařilo, přitom slovně vyzývali jmenovaného poškozeného V., o jehož tehdejší nepřítomnosti v bytě nevěděli, a následně poté, co se z bytu ozvala poškozená M. D., tak i ji vyzývali k tomu, aby vyšel, respektive vyšla z bytu, a jednali s nimi a to doprovázeli hrozbou usmrcením a výstřelem z pušky zn. Mauser ráže 7,92 mm vedeným do vnitřní části bytu. Obviněný J. K. byl pod bodem II) rozsudku dále uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. Za výše uvedené jednání byl obviněný J. K. odsouzen podle § 235 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků a současně byl nad obviněným vysloven dohled dle § 60a odst. 1 tr. zák. Dále byl obviněnému J. K. uložen podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci, a to pušky Mauser, model 98, ráže 7,92 mm, rok výroby 1939, a podle § 49 odst. 1 a 50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v řízení motorových vozidel na dobu 3 roků. Obviněný J. K. byl odsouzen podle § 235 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků a současně byl nad obviněným vysloven dohled dle § 60a odst. 1 tr. zák.

Výše uvedený rozsudek byl napaden odvoláním obviněného J. K. i odvoláním státního zástupce směřujícím v neprospěch obou obviněných.

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. 12 To 75/2005, byl napadený rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 1 T 49/2002, podle § 258 odst. 1 písm. a), b), d) tr. ř. ohledně obviněného J. K. zrušen v celém rozsahu a ohledně obviněného J. K. za použití odst. 2 § 258 tr. ř. zrušen ve výroku o vině pokusem trestného činu porušování domovní svobody podle § 8 odst. 1 k § 238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. a ve výroku o trestu. V rozsahu zrušení byla věc podle § 260 tr. ř. vrácena státnímu zástupci k došetření. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že se obviněný J. K. při nezměněném výroku o vině trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. popsaného pod bodem II) výroku napadeného rozsudku a dále za trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 1 T 49/2002, odsuzuje podle § 185 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Dále byl obviněnému J. K. uložen podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci, a to pušky Mauser, model 98, ráže 7,92 mm, rok výroby 1939, a podle § 49 odst. 1 a 50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 1 roku.

Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. 12 To 75/2005, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněných J. K. a J. K.

V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti uvedl, že stěžejním důvodem pro zrušení části výroku o vině, týkající se skutku ze dne 29. 9. 2001, je podle odvolacího soudu právní názor, že v záznamu o sdělení obvinění zcela chybí popis jednání, které by bylo možno posuzovat jako trestný čin vydírání podle § 235 tr. zák. ve vztahu k V. N. V. (byť s ohledem na jeho nepochybnou nepřítomnost v bytě, o níž obvinění nevěděli, ve stadiu pokusu), v obžalobě naproti tomu zcela chybí popis takového jednání vůči M. D. (přičemž právě tímto skutkem byli obvinění uznáni vinnými). I když jednání je částečně podobné, nelze podle odvolacího soudu tyto skutky považovat za totožné, neboť stěžejní význam má jejich subjektivní stránka, která se však velmi liší. Soud prvního stupně pak fakticky spojil oba zmíněné skutky do jednoho a tím uznal obviněné vinnými. Došlo tak k porušení § 176 odst. 2 tr. ř. a § 220 odst. 1 tr. ř. (podle kterého soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu), a protože se jedná o takovou procesní vadu, kterou nelze v řízení před soudem odstranit, nezbylo než v tomto směru napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. zrušit a věc vrátit podle § 260 tr. ř. státnímu zástupci k došetření . Podle ministra spravedlnosti je výše uvedený názor zjevně nesprávný. Obecně platí, že totožnost skutku je dána buď totožností jednání nebo totožností následku, avšak totožnost skutku nevyžaduje naprostou shodu popisu skutku, postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi. V daném případě je v průběhu řízení samozřejmě rovněž v závislosti na vývoji důkazní situace popis skutku poněkud modifikován, přičemž ovšem podstata jednání zůstává stejná. Jde o to, že v inkriminovanou dobu byla v bytě přítomna pouze poškozená M. D. (a ta tam evidentně dlela se souhlasem oprávněné osoby V. N. V., tudíž trestní ochrana domovní svobody svědčila i jí), ta zcela nepochybně vnímala útok jako směřující vůči své osobě. Následně pak byl popis skutku měněn v tom smyslu, že útok (pokud jde o výhrůžky) primárně směřoval vůči poškozenému V. N. V., který ovšem v danou dobu v bytě nebyl přítomen. Stěžovatel uzavírá, že žádná neodstranitelná procesní vada, jež by odůvodňovala vrácení věci státnímu zástupci k došetření podle § 260 tr. ř., neexistuje, protože totožnost skutku zachována je.

Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. 12 To 75/2005, pokud jím byl zrušen rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 1 T 49/2002, ve výše uvedeném rozsahu a věc byla podle § 260 tr. ř. vrácena státnímu zástupci k došetření, byl porušen zákon ve prospěch obviněných J. K. a J. K. v ustanovení § 260 tr. ř. ve spojení s ustanovením § 220 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že zákon porušen byl.

Ze zásady obžalovací vyplývá, že řízení před soudem je možné jen na základě obžaloby nebo návrhu na potrestání, které podává státní zástupce. Obžaloba však může být podána jen proti obviněnému a pro skutek, pro který mu bylo sděleno obvinění (§ 176 odst. 2 tr. ř.). Z uvedené zásady dále vyplývá, že soud může v hlavním líčení rozhodovat jen o obžalovaném a o skutku, který je uveden v žalobním návrhu obžaloby (§ 220 odst. 1 tr. ř.). Proto je povinností soudu při rozhodování zachovat totožnost obžalovaného a totožnost skutku, neboť soudní rozhodnutí se nesmí týkat jiné osoby a jiného skutku než obžaloba. Totožnost skutku bude zachována především při naprostém souladu mezi popisem skutku v žalobním návrhu obžaloby a popisem skutku ve výrokové části rozhodnutí soudu. Podle ustálené praxe však není nutná naprostá shoda, ale postačí i shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, nesmí se ovšem změnit podstata skutku.

Totožnost skutku v trestním řízení je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Postačí tedy totožnost jednoho z nich. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí jen shoda částečná. Takto vymezená totožnost skutku je pak v souladu i s definicí toho, co tvoří jeden skutek, což jsou jen ty projevy vůle konkrétní osoby navenek, které jsou pro daný následek (závažný z hlediska trestního práva) kauzální, pokud jsou zahrnuty zaviněním.

Při posuzování popisu jednání i následku se přihlíží z hlediska jejich totožnosti ke všem podstatným skutkovým okolnostem včetně těch skutkových okolností charakterizujících jednání, příp. i následek, z kterých je vyvozováno zavinění obžalovaného.

Na zachování totožnosti skutku nemají vliv změny v okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa spáchání činu, formy zavinění, rozsahu následku a motivace, když jinak shoda v následku či jednání není dotčena.

Nebude-li shoda mezi jednáním uvedeným v žalobním návrhu a tím, které bylo prokázáno v hlavním líčení, může udržovat totožnost skutku totožnost způsobeného následku. To platí i naopak, nebude-li shoda mezi následkem uvedeným v obžalobě a tím, který vyšel najevo v hlavním líčení, může udržovat totožnost skutku totožnost jednání. Totožnost skutku nebude narušena ani tehdy, když skutečnosti zjištěné v hlavním líčení, které charakterizují jednání obžalovaného, jsou alespoň částečně totožné s popisem jeho jednání v obžalobě.

Je třeba souhlasit s názorem ministra spravedlnosti, že v daném případě jde o jednání, které je jednoznačně vymezeno označením osob, jež se jej měly dopustit (obvinění J. K. a J. K.), časem, kdy k němu mělo dojít (29. 9. 2001 kolem 20.00 hod.), místem (prostor u vstupních dveří do bytu V. N. V. v domě v M. ulici v Č., okres P. v.) a způsobem spáchaného skutku (obvinění se snaží vniknout do bytu, je rozbita skleněná výplň vstupních dveří, obvinění se snaží o odemčení dveří klíči, které jsou v zámku zasunuty zevnitř, což se nezdaří, jsou pronášeny výhružné výroky, vyvrcholením pak je výstřel z pušky dovnitř bytu).

Ze spisového materiálu vyplývá, že v průběhu trestního řízení byl popis skutku poněkud modifikován, nejdříve tak, že v inkriminovanou dobu byla v bytě přítomna pouze poškozená M. D., která zcela nepochybně vnímala útok jako směřující vůči své osobě. K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout, že i když obvinění zjistili, že poškozený V. N. V. není v bytě přítomen, pokračovali v jednání a výhrůžky obviněných směřovaly i vůči poškozené M. D. Dále byl popis skutku měněn tak, že útok primárně směřoval vůči poškozenému V. N. V., který však v dané době nebyl v bytě přítomen. Z uvedeného lze dovodit, že v daném případě zde stále byla shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi a že jednání obviněných bylo vedeno týmž úmyslem - působit na poškozeného V. N. V., aby se podrobil vůli obviněných, a to i prostřednictvím poškozené D. Podstata skutku tedy zůstala nezměněna.

Nejvyšší soud považuje dále za nutné uvést, že v daném případě vykazoval skutek zákonné znaky více trestných činů, a to trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 tr. zák. a dále trestného činu vydírání podle § 235 tr. zák.

Souběhem nazýváme případ, kdy pachatel spáchal dva nebo více trestných činů dříve, než byl pro některý z nich odsouzen, tj. než byl za takový čin vyhlášen odsuzující rozsudek soudem prvního stupně. Jednočinný souběh nestejnorodý nastává tehdy, když pachatel jedním skutkem spáchá více trestných činů různých skutkových podstat.

U obou uvedených trestných činů lze v širším smyslu hovořit o stejném objektu osobní svobodě -, avšak u nich není zákonný předmět ochrany totožný, neboť u trestného činu vydírání je to svoboda rozhodování a u trestného činu porušování domovní svobody je to domovní svoboda. Tento rozdíl se pak promítá i do objektivní stránky každého z těchto trestných činů, a proto nelze jejich jednočinný souběh vyloučit. V daném případě se pachatelé v úmyslu působit na vůli poškozeného a donutit jej, aby plnil jejich požadavky a podrobil se jejich vůli, snažili vniknout do bytu, rozbili skleněnou výplň vstupních dveří, pronášeli výhružné výroky, a posléze jeden z pachatelů vystřelil z pušky dovnitř bytu. Veškeré jednání pachatelů směřovalo tedy k vydírání a zastrašení poškozeného V. N. V. a to nejen útok na domovní svobodu, ale i útok na poškozenou M. D. Vzhledem k uvedenému považuje Nejvyšší soud za nutné poznamenat, že subjektivní stránka se neliší, jak uvádí Krajský soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku, naopak úmysl obviněných působit na poškozeného V. N. V. uvedené jednání spojuje. Tímto jednáním směřujícím k jedinému cíli obvinění naplnili zákonné znaky skutkových podstat obou trestných činů a napadli současně oba shora uvedené zákonem chráněné společenské zájmy. Vykazuje-li skutek zákonné znaky více trestných činů, jedná se o jednočinný souběh nestejnorodý. Pokud tedy obvinění jednali tak, že výše uvedeným způsobem narušili domovní svobodu se záměrem přinutit poškozeného k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl, jedná se o jednočinný souběh zmiňovaných trestných činů z tohoto důvodu zůstala zachována totožnost skutku mezi sdělením obvinění, obžalobou a rozsudkem soudu prvního stupně.

Podle § 260 tr. ř. nelze-li po zrušení rozsudku pokračovat v řízení před soudem pro neodstranitelné procesní vady a není-li důvod pro jiné rozhodnutí, odvolací soud vrátí věc státnímu zástupci k došetření. Neodstranitelnými procesními vadami v řízení před soudem jsou např. porušení ustanovení o nutné obhajobě v přípravném řízení, o zahájení trestního stíhání a postupu při obvinění konkrétní osoby, vedení trestního stíhání bez souhlasu poškozeného, podání obžaloby pro skutek, pro který vůbec nebylo zahájeno trestní stíhání, apod. Z toho, co bylo uvedeno výše vyplývá, že v daném případě se o neodstranitelnou procesní vadu nejednalo, a proto Krajský soud v Praze, pokud rozhodl o vrácení věci státnímu zástupci k došetření, pochybil.

Pokud není stížnost pro porušení zákona podána výlučně ve prospěch obviněného a Nejvyšší soud ji shledá důvodnou s tím, že zákon byl porušen ve prospěch obviněného, vysloví pouze tzv. akademickým výrokem podle § 268 odst. 2 tr. ř., že napadeným rozhodnutím byl porušen zákon.

Z výše uvedených důvodů rozhodl Nejvyšší soud tím způsobem, že vyslovil, že rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. 12 To 75/2005, byl porušen zákon v ustanovení § 260 tr. ř. ve prospěch obviněných J. K. a J. K.



Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. října 2005

Předseda senátu:

JUDr. J. P.